Vysvětlení hadísu o masu živeném zakázanou obživou, díl ii.

Logo XXL

Proto platí i princip vyhnutí se čemukoli pochybnému, dokud to jen lze. Al-Hasan ibn ‘Alí رضي الله عنهما si zapamatoval, že Posel Boží صلي الله عليه وسلم pravil:

دَعْ مَا يَرِيبُكَ إِلَى مَا لاَ يَرِيبُكَ فَإِنَّ الصِّدْقَ طُمَأْنِينَةٌ وَإِنَّ الْكَذِبَ رِيبَةٌ

Proto platí i princip vyhnutí se čemukoli pochybnému, dokud to jen lze. Al-Hasan ibn ‘Alí رضي الله عنهما si zapamatoval, že Posel Boží صلي الله عليه وسلم pravil:

دَعْ مَا يَرِيبُكَ إِلَى مَا لاَ يَرِيبُكَ فَإِنَّ الصِّدْقَ طُمَأْنِينَةٌ وَإِنَّ الْكَذِبَ رِيبَةٌ

Zanechej toho, o čem máš pochyby, ve prospěch toho, o čem pochyby nemáš. Věru pravdivost přináší pokoj srdce, zatímco lež jen pochyby.[1]

A nikomu nebude uloženo břemene nad rámec toho, čeho je schopen. Například pokud je někdo zkorumpovaným systémem donucen, aby se úplatkem domohl svého práva podnikat nebo prodávat apod., hřích za úplatek padá na toho, kdo ho po něm vymáhal, jak v této situaci stanovil šejch al-Albání:

Platit někomu, abychom se domohli svého zákonného nároku, je dovoleno a není to považováno za úplatek.[2]

Ibn ‘Usejmín ohledně tohoto principu obecně dodává:

A tomu, kdo kvůli Alláhu něčeho zanechá, tomu to Alláh vynahradí něčím ještě daleko lepším![3]

Posledním principem, který se týká nečistého výdělku, je princip zákazu udělovat z něj milodary a využívat je k bohulibým účelům.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم totiž pravil:

إِنَّ اللَّهَ طَيِّبٌ يُحِبُّ الطَّيِّبَ

Alláh je Dobrý, Čistý a přijímá jen dobré, čisté …[4]

V této souvislosti pravil ‘Imrán ibn Husejn رضي الله عنه: „Alláh nepřijme ani hadždž, ani ‘umru, ani džihád, ani zekát, ani osvobození otroka, ani dobrovolný milodar od člověka, který získal majetek úrokem, podvodem, krádeží nebo klamáním ostatních.[5]

Jahjá ibn Mu’áz pravil: „Pokornost je uschována v jedné z truhlic Božích, jejímž klíčem je prosba. A zuby tohoto klíče je čistý, povolený výdělek.[6] Tj. prosba toho, který vydělává nečistým a zakázaným způsobem, není přijata.

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و يلم tento princip obšírněji vysvětlil slovy:

 لا يكسب عبد مال حرام فتيصدق منه فيقبل منه ولا ينفق منه فيبارك له فيه ولا يتركه خلف ظهره إلا كان زاده إلى النار . إن الله لا يمحو السيئ بالسيئ ولكن يمحو السيئ بالحسن إن الخبيث لا يمحو الخبيث .

Pokud služebník Boží udělí milodar z nahromaděného jmění, které získal zakázaným způsobem, nebude to od něj přijato. Pokud jej utratí, nezíská v tom žádné požehnání. Pokud ho po sobě zanechá, ono nezpůsobí nic jiného, nežli zvětšení jeho trestu v Ohni. Věru Alláh nesmaže zlý skutek jiným zlým skutkem, avšak namísto toho Alláh maže zlý skutek skutkem dobrým.. Věru odporné nemůže smazat odporné.[7]

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه poskytl toto vysvětlení: „Člověk nemůže nabýt majetek zakázaným způsobem a potom z něj udělit milodar, očekávaje za to odměnu. A nemůže z toho ani živit svou rodinu a zároveň očekávat, že se mu v tom, z čeho utrácí, dostane požehnání. A nezanechá takový majetek svým dědicům, aniž se mu to nestane přítěží, která jej svalí do Pekla. Alláh nemaže zlý čin jiným zlým činem, nýbrž maže zlý čin činem dobrým.[8]

Tento hadís dokládá, že milodar udělený z majetku nabytého zakázaným způsobem, není přijata, jak vysvětluje at-Tíbí [9] jinými slovy, že její nepřijetí je přímým důsledkem toho, že daný majetek nebyl nabyt dovoleným způsobem. Totéž vysvětlení platí i pro požehnání v něm, i pokud z něj žádné milodary rozdávat nebude. Zanechání jmění po sobě je metaforou smrti, protože při smrti člověk zanechává na místě vše, co mu na tomto světě patřilo, svým dědicům, a dále už pokračuje bez ničeho. Tento majetek mu pak již nepřidá nic jiného, nežli hříchu, který ponese až do Dne Soudu. A hřích podle kosmických zákonitostí má za následek trest.

Tento hadís také učí, že zákaz zůstává zákazem bez ohledu na to jaký je cíl stojící v pozadí jeho konání, neboť Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil, že „Alláh nesmaže zlý skutek jiným zlým skutkem.“ Z těchto slov také vyplývá, že udělovat milodary z majetku nabytého zakázaným způsobem je také špatným skutkem, který nesmyje původní zlý skutek získávání obživy nedovoleným způsobem. Někteří z našich učenců stanovili, že kdokoli uděluje milodary z majetku nabytého zakázanou cestou, dopouští se svým činem velmi těžkého hříchu, dokonce byť by dotyčný chudobný, jehož obdaroval, za něho prosil Alláha. Prorokova صلى الله عليه و سلم slova o tom, že zlé činy mohou být smazány jen konáním činů dobrých, je vlastně úvodem i závěrem ke slovům o tom, že zlý čin nikdy nemůže být napraven jiným zlým činem. Tedy ani zkažené nelze očistit zkaženým, ani špinavé nelze očistit špinavým, neboť to může být očištěno pouze něčím dobrým a čistým, jak vysvětluje at-Tíbí.

Starost o to, aby výdělek, ze kterého žiji já a má rodina, pocházel z dovoleného zdroje, byla charakteristikou proroků, mír s nimi všemi. 

Nusajr ibn Jahjá řekl: „Jeden z našich přátel nám vyprávěl, že Dáwúd عليه السلام (David) míval ve zvyku v přestrojení obcházet své poddané a vyptávat se na své chování a vládu těch, které potkal. Jednou se před ním v podobě jistého mladíka zjevil anděl Džibríl عليه السلام a Dáwúd se ho zeptal: „Chlapče, co si myslíš o Dáwúdovi?“ „Dobrý člověk i vládce,“ odpověděl a dodal: „ale jednu chybu přece jen má.“ „A jakoupak?“ otázal se Dáwúd. „Používá majetek ze společné pokladnice věřících, leč Alláh
u je nejmilejší ten, kdo jí jen to, co si vydělá vlastní prací a rukama. I vrátil se Dáwúd do svých komnat plačíce a řekl si: „Pane můj, nauč mne nějakému řemeslu, kterým se budu vlastníma rukama živit a tím se stanu nezávislým na společné kase všech věřících!“ A Alláh jej naučil řemeslu kovářskému, železo se v jeho rukou stalo měkkým jako těsto a on z něj vyráběl štíty a pancíře, mohl ho tvarovat jak jen chtěl a vyrábět z něj, co se mu zachtělo. Když skončil se svými každodenními povinnostmi vladaře a s uspokojováním potřeb svých poddaných, věnoval se výrobě štítů a pancířů, své výrobky potom prodával a z toho živil sebe i svou rodinu. 

O tom vyprávějí Alláhova slova:

وَأَلَنَّا لَهُ الْحَدِيدَ أَنِ اعْمَلْ سَابِغَاتٍ وَقَدِّرْ فِي السَّرْدِ

A změkčili jsme pro něj železo kouce: “Vyráběj dokonalá brnění a rozměřuj dobře řetízkové pancíře!” (Seba´:10-11)

وَعَلَّمْنَاهُ صَنْعَةَ لَبُوسٍ لَّكُمْ لِتُحْصِنَكُم مِّن بَأْسِكُمْ

A naučili jsme jej vyrábět brnění pro vás, abyste se jimi chránili před útočností vzájemnou (Anbijá´:80)“ [10]

Podobně se uvádí, že Ibráhím عليه السلام (Abrahám) se zabýval prodejem tkanin a sukna. Od Abú Hurejry رضي الله عنه se dochovalo, že Zekeríjá عليه السلام (Zachariáš) byl tesařem a že Sulejmán عليه السلام (Šalamoun) pletl z palmových listů koše, které pak nechával prodávat na trhu. [11] A z životopisu našeho Posla Božího صلى الله عليه و سلم se dozvídáme, že se v mládí věnoval pastevectví a když byl starší, pracoval jako obchodník a správce karavan.

Vznešený Alláh uvádí, že starost o čistý výdělek byla také charakteristikou ctnostných Božích služebníků odnepaměti. V příběhu o mladících věřících v Jediného Stvořitele, kterým Alláh poskytl v jeskyni útočiště před jejich pronásledovateli modloslužebníky, se dočítáme, že když se z třísetletého spánku v jeskyni probudili, jejich hlavní starostí bylo:

وَكَذَٰلِكَ بَعَثْنَاهُمْ لِيَتَسَاءَلُوا بَيْنَهُمْ ۚ قَالَ قَائِلٌ مِّنْهُمْ كَمْ لَبِثْتُمْ ۖ قَالُوا لَبِثْنَا يَوْمًا أَوْ بَعْضَ يَوْمٍ ۚ قَالُوا رَبُّكُمْ أَعْلَمُ بِمَا لَبِثْتُمْ فَابْعَثُوا أَحَدَكُم بِوَرِقِكُمْ هَـٰذِهِ إِلَى الْمَدِينَةِ فَلْيَنظُرْ أَيُّهَا أَزْكَىٰ طَعَامًا فَلْيَأْتِكُم بِرِزْقٍ مِّنْهُ وَلْيَتَلَطَّفْ وَلَا يُشْعِرَنَّ بِكُمْ أَحَدًا

A tak jsme je vzkřísili, aby se jeden druhého vyptávali. I pravil jeden z nich: “Jak dlouho jsme zde setrvali?” Odpověděli: “Setrvali jsme zde den či část dne jednoho.” (Nakonec) řekli: “Pán náš zná nejlépe, jak dlouho jsme zde zůstali. Vyšleme jednoho z nás do města s těmito penězi svými, nechť zjistí, kdo nejlepší pokrmy má, a nechť nám od něho potravu přinese; a nechť jedná obezřetně a slušně, aby na nás neupozornil nikoho. (Kehf: 19)

Slovní spojení أزكى طعاما azká ta’ámen znamená doslova „je nejčistšího pokrmu“ a odkazuje na čistotu ve smyslu přímém, tedy že jídlo, které lze u dotyčného obstarat, neobsahuje žádné zakázané součásti a látky, ale také ve smyslu nepřímém, tedy že bylo získáno za prostředky a finance, které jsou dovolené a získané dovoleným způsobem.

Praktickým příkladem správného přístupu k získávání obživy a vzory lidí snažících se o čistý a povolený výdělek jsou pro nás také zbožní předkové z prvních tří pravověrných generací této ummy.

Zejd ibn Arkam رضي الله عنه vyprávěl, že Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه měl jednoho mladého sluhu, který mu každou noc na mezkovi přinášel jeho jídlo. Abú Bekr ale nechtěl jídlo ani ochutnat, dokud se neujistil, jak sluha jídlo získal. Jednou ale mladík došel s nějakým jídlem a Abú Bekr se ihned pustil do jídla. „Pokaždé ses mne zeptal, jak jsem vydělal na jídlo a odkud jsem ti ho donesl, ale dnes jsi to vynechal a nezeptal ses mne,“ podivil se mladý sluha. Abú Bekr odvětil: „Ach běda tobě, hlad mne obelstil! Řekni mi, jak jsi na ně vydělal?“ Mladík odpověděl: „Léčil jsem lidem uřknutí, ještě v době nevědomosti. Dnes jsem u nich viděl nějakou oslavu a připomenul jsem jim jejich někdejší slib. A oni mi dali toto jídlo, které jsem ti donesl.“ Když to slyšel Abú Bekr, vyvolal si zvracení. Velmi se trápil a mučil, aby vyzvrátil sousto, které právě snědl. Jeho tvář změnila barvu, celý zesinal, ale vyzvrátit ho se mu nepodařilo. Když okolo přítomní viděli, jak se kvůli tomu trápí, řekli mu, ať se napije vody, že se pak vyzvrací lépe. Popil tedy hrnek vody a znovu se pokusil vyzvracet. Snažil se a nakonec ze sebe ono sousto přeci jen dostal. Přítomní se zeptali: „To všechno jen kvůli takové trošičce?“ Abú Bekr jim odpověděl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci, že Alláh zakázal Ráj každému tělu živenému ze zakázaného výdělku.[12]

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Vydělávat povoleným způsobem bývá těžší, nežli přemístit kopec z jednoho místa na jiné.[13]

Imám Ahmed ibn Hanbel, o kterém Ibn Redžeb uvádí, že když si kupoval na trhu máslo, raději, z bohabojnosti, vrátil prodejci obal, v němž bylo zabaleno. [14]

Naši zbožní předkové také hledali způsoby, jak získat obživu, při které nikoho nepoškozují. ‘Abdulmelik al-Mejmúní uvádí, že imám Ahmed vyprávěl o jednom z tábi’ tábi’ín, Saríjovi ibn Jahjá, jemuž jistý muž pravil: „Ty cestuješ po moři, abys získal nějakou vezdejší obživu?“ On odpověděl: „Ano, neboť chci být nezávislý na ostatních lidech,“ odpověděl mu Sarí. [15]

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja tento princip správného zacházení s penězi a přístupu k výdělečné činnosti vysvětlil slovy:

K penězům třeba přistupovat k uctivě, aby se nám v nich dostalo
požehnání, nikoli je hrabivě hromadit a třást se strachy před jejich ztrátou. Používejme peníze tak, jako používáme záchod. Sáhnete po nich, když je potřebujete, ale nikdy je nenecháte, aby opanovaly vaše srdce.
[16]

Peníze jsou jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Ibn Kesír praví:

Zlaťák je pojmenován dinár protože v sobě spojuje دين dín, tedy náboženství a نار nár, tedy oheň. Získávat ho dovoleným (arab. حلال halál) způsobem je součástí náboženství a pokud se podle toho řídit nebudeš a budeš jej získávat protiprávně, odvede tě do Ohně.[17]

Abú Hanífa načrtl směrnice správného, čistého a povoleného výdělku: „Kdo chce vydělávat halál, nechť dbá na pět věcí: 1. Nechť kvůli výdělku neodkládá ani jedinou Alláhem stanovenou povinnost a nechť ani jednu z nich kvůli výdělku nevykonává nedbale. 2. Nechť kvůli výdělku neuráží a neubližuje žádnému z Božích stvoření. 3. Nechť bude při své snaze vydělávat uměřený a omezí se jen na to, co stačí jemu a jeho rodině a nechť netíhne k hromadění bohatství. 4. Nechť se při vydělávání nepřemáhá a nevyčerpává až do úmoru. 5. Nechť svou obživu nepovažuje za plod svého vlastního úsilí, nýbrž za dobrodiní Boží a práci nechť považuje čistě za prostředek, jak ho získat.[18]

Pravil Se’íd ibn Musejjib: „Není pražádného dobra v tom, kdo hromadí majetek nedovoleným způsobem a nečistí ho tak, jak je mu nařízeno, aby tak svým majetkem ochránil svou čest a pověst.[19]

Ibn Šibrima pravil: „Jak prapodivný je stav toho, kdo se zříká něčeho povoleného ve strachu před tím, že by onemocněl, ale nezříká se zakázaného, neobávaje se, že by ho to mohlo přivést do Pekla![20]

Nusajr ibn Jahjá slyšel jednoho ze svých šejchů říci: „Vezdejší svět i náboženství nemohou přežít bez čtyř – učenců, vladařů, vojáků a těch, kteří vydělávají.“ Abú Hanífa tato slova s odvoláním na jednoho zbožného muže ze selef vyložil takto: „Vladaři jsou pastýři a mají se starat o své poddané. Učenci jsou dědici Proroků a mají lidem ukazovat cestu, která vede k Onomu světu a lidé si je mají brát za vzor. Vojáci jsou Božím vojskem na zemi, kteří mají vykořenit nevíru a zajistit bezpečí muslimů. A ti, kteří vydělávají, jsou Alláhem povoláni k tomu, aby na zemi zajistili blahobyt i ostatním lidem.“ A dodal: „K pastýřům a učencům lid vzhlíží a následuje jejich způsoby. A pokud vojáci vytáhnou na tažení jen pro pýchu a zpupnost, nebo pokud vytáhnou do boje kvůli hrabivosti, jak budou schopni porazit nepřítele?! A pokud ti, kteří mají vydělávat, začnou lidi podvádět, jak potom budou před nimi lidé v bezpečí?![21]

Zbožné ženy mezi našimi předky svým manželům, když opouštěli dům a spěchali za výdělkem, aby zabezpečili své rodiny, odkazovaly: „A vyvaruj se zakázaného výdělku. Věru můžeme trpělivě snášet hlad, ale nedokážeme vydržet žár Ohně pekelného![22]

Jistý zbožný muž upozornil, že rozdíl mezi pokrytcem a upřímným věřícím lze pozorovat také na jeho přístupu k majetku: „Vše, co si pokrytec na tomto světě přisvojí a vydělá, získává svou hrabivostí, skrblí na základě pochybnosti a rozdává, jen aby se ukázal před druhými. Ale upřímný věřící získává majetek s bázní, spoří s vděčností a rozdává upřímně, pokorně si přejíce Boží spokojenost.[23]

Další také rozdělil lidi v pohledu na získávání obživy na čtyři kategorie: „První jsou ti, kteří sice smýšlejí, že obživa je od Alláha, ale že se může také získat. To jsou modloslužebníci. Druzí smýšlejí, že obživa je od Alláha, ale sami netuší, zda jim Alláh uštědřil jejich živobytí všechno, či nikoli. To jsou pokrytci a pochybovači. Další jsou ti, kteří sice vědí, že obživa je od Alláha, ale to, co mají, nerozdělují spravedlivě a hřeší vůči Alláhu v tom, co jim On poskytl. To jsou hříšníci. A posledními jsou ti, kteří jsou přesvědčeni, že obživa je od Alláha, přičemž práce a vydělávání je pouze prostředkem k získání obživy udělené Alláhem, tito splňují všechny své povinnosti týkající se majetku a vůči Alláhu se nedopouštějí hříchů. A to jsou upřímní a oddaní věřící.[24]

Jednoho zbožného mudrce se otázali: „Co je nejlepším výdělkem?“ Odpověděl: „Vezdejší výdělek je nejlepší hledat a získávat z toho, co je povoleno, aby člověk naplnil své potřeby a mohl správně vykonávat činy uctívání a ze zbytku zabezpečil svou obživu pro Den Zmrtvýchvstání. A nejlepším výdělkem pro onen svět je znalost provázená činem dle ní, která je pak předávána dále, dobrý čin vykonaný pro Den Zmrtvýchvstání a dobrá sunna, kterou oživíš.“ Poté se jej tázali: „A který výdělek je nejhorší?“ Odpověděl: „Nejhorším výdělkem na tomto světě je výdělek zakázaný, nečistý majetek, který získáš a utratíš na hřích, nebo zanecháš dědicům, kteří nebudou poslušni vůči Alláhu. A nejhorším výdělkem pro onen svět je něčí nárok, který jsi ze závisti pošlapal, hřích, kterého ses vytrvale dopouštěl, křivda a odporný obyčej, který jsi uvedl do praxe.[25]

_______________________________________________

[1] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 27819; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5711; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2518 jako hasan sahíh.

[2] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 51.

[3] Viz Tefsíru súrati l-kehf, str. 66.

[4] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2799 jako součást delšího hadísu, který je gharíb.

[5] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 289.

[6] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 288.

[7] Zaznamenal al-Kudejmí v Miškátu l-masábih, str. 242, hadís č. 2771.

[8] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 289.

[9] Viz al-Mirkát, komentář k hadísu č. 1899.

[10] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 284.

[11] Viz Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 284 – 285.

[12] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 288-289.

[13] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 288.

[14] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 138.

[15] Viz al-Hassu ‘ale t-tidžára we s-siná’a, str. 30.

[16] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/662.

[17] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Álu ‘Imrán: 75.

[18] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 289.

[19] Viz Ibidum.

[20] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 288.

[21] Viz Ibidum.

[22] Viz Muchtesaru l-Minhádž.

[23] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 288.

[24] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Ibidum.

[25] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 286.