´AKÍDA – ISLÁMSKÁ VĚROUKA
´AKÍDA – ISLÁMSKÁ VĚROUKA
Slovo ´akída (عقيدة) je v arabském jazyce odvozeninou z arabského pojmenování pro pevně svázaný uzel. Akída je věroukou, souborem přesvědčení, charakterizujících muslima v jeho víře.
Muslimové věří, že přirozený stav člověka, v jakém přichází na svět (tzv. fitra, فطرة) je islám a dobro, i když zahrnuje i tužby, při jejichž naplňování může člověk zhřešit. Nemuslimem anebo hříšníkem se člověk stává až v průběhu života, na základě vlastní vůle, či výsledkem výchovy a vnějších vlivů.
Tato akída je na rozdíl od judaizmu zcela přesně definovaná a na rozdíl od křesťanství není daná dohodou duchovních, ale jednoznačně textuálními prameny – Koránem (z ar. „Kur´án قرآن , znamenající v pův. významu «čtení», či «recitace») a Sunnou, která upřesňuje obecná a věroučná ustanovení Koránu.
Sunna (z ar.سنّة, v pův. významu jakákoli tradice) je autentická prorocká tradice – soubor komentářů a výroků Mohameda (každý jednotlivý takový komentář nazýváme hadís حديث). Tyto tradice jsou sesbírány do sbírek z nichž nejcennější je ta od učenců al-Buchárího a Muslima. Specializovaní historici již při jejich sepisování ohodnotili jejich věrohodnost a podle toho je i rozdělili.
Sunna je spolu s Koránem taktéž základním (avšak ne jediným) zdrojem islámského práva šarí´a (شريعة, v pův. významu „cesta k prameni“), která je závazná pro každého muslima a celou muslimskou společnost (viz dále). Všichni věřící v tuto věrouku tvoří muslimskou obec světa – tzv. ummu (ar. umma أمّة)
Islámská ‘akída je stále stejná od doby smrti Mohameda, mír a požehnání s ním, protože každá nově vymyšlená věc v ní (myšleno z hlediska přesvědčení) je odmítána jako zhoubná inovace (ar. bid’a بدعة) a blud, neboli za hovor o Bohu bez oprávnění, znalosti a reálného podkladu.
PILÍŘE VÍRY
Jedná se o aspekty islámského učení klíčové pro každého muslima, které se nemění a všechny muslimy společně pevně poutají dohromady. Patří sem:
1) Víra v Boha (ar. al-ímánu bi lláh,الإيمان باللّه ). Muslimové věří v existenci absolutně jediného, transcendentního a všemocného Boha, jehož jméno v arabštině je Alláh (الله), vlastně určitý člen al- + označení pro božstvo, uctívanou věc (iláh – إ له). Muslimové věří ve stejného Boha jako židé a křesťané. Odmítají však jakoukoliv koncepci nedokonalosti (srovnej s židovským příběhem o Jakubovi, bojujícím s Bohem), rozdělování Boha a existenci Božího Syna (srovnej s křesťanským učením o sv. Trojici). Podle islámu je jediným stvořitelem, upravovatelem, vlastníkem a pánem světa, jediným hodným našeho uctívání, má 99 tzv. krásných přívlastků, jako např. Veliký, Všemocný, Štědrý, Odpouštějící, Nejspravedlivější atd., stým je vlastní Boží jméno Alláh. Muslimové přiznávají tyto a další atributy Bohu tak, jak On sám sebe popisuje ve zjevení Mohamedově, Koránu, svatém písmu muslimů. Tato koncepce zahrnující Boží vládu, jednotu a výlučnost v uctívání a nakonec i vymezení a charakteristiku Boží Osoby se arabsky nazývá tewhíd.
2) Víru v anděly (ar. al-ímánu bi l-maláikát, الإيمان بالملائكة). Muslimové věří, že tak jako Bůh stvořil lidi z hlíny, stvořil i anděly ze světla a džiny z plamene. Andělé podle islámu na rozdíl od lidí a džinů nemají svobodnou vůli. Pouze oddaně slouží Bohu a plní jeho příkazy (zapisují skutky lidí, oznámí příchod dne soudu, slaví Boha, budou hlídat ráj a peklo).
3) Víra v Jeho Knihy (ar. al-ímánu bi l-kutub,الإيمان بالكتب). Bůh podle muslimů ve své Milosrdnosti sesílá lidstvu poselství jak mají žít a jak Ho mají uctívat, aby se dostali do ráje. Mezi tyto Knihy uznávané muslimy patří Tóra (ar. tawrát – توراة), zjevená Mojžíšem Židům, dále Evangelium, zjevení Ježíšovo (ar. indžílنجيل إ ), Žalmy (ar. zábúr – زابور), zjevení Davidovo a svitky Abraháma a Mojžíše. Všechny tyto knihy jsou podle islámu dnes neautentické a jejich původní originál se ztratil, či nedochoval a proto bylo potřeba seslat Knihu novou, která byla seslána proroku Mohamedovi (Muhammed محمّد) jako Korán. Bůh seslal negramotnému Mohamedovi Korán jakožto Boží nestvořené slovo a Mohamedův prorocký zázrak, v časové posloupnosti 23 let. Mohamed Korán recitoval, ti jeho druhové (sahába صحابة), kteří psát uměli, ho zaznamenávali na listy palem, na desky ze dřeva či kůru stromů a vše co měli k dispozici a učili se ho nazpaměť. Korán se sestává ze 114 súr, kapitol, dělených na verše. Má přes v dnešní podobě šest set stran. Po Prorokově smrti, za vlády prvního chalífy (خليفة , zástupce proroka ve vedení muslimské obce, tzv. ummy) Abú Bakra, byla kniha sepsána. Za Osmána, třetího chalífy, asi dvanáct let po smrti Proroka, byla podrobena redakci a přepisu do identických svazků. Tyto svazky (jednotlivý svazek Koránu se jmenuje mushaf مصحف) byli rozeslány do všech koutů muslimské říše a dále opisovány (a pečlivě kontrolovány korektory), takže Korán se od doby Mohamedovy až dodnes vůbec nezměnil a zachoval se stejný. Měnily se však způsoby jeho zápisu, což souvisí s vývojem arabského písma.
4) Víra v Jeho Posly a Proroky (al-ímánu bi r-rusul, الإيمان بالرسل). Muslimové věří, že ke každému národu přišel někdo, kdo ho informoval o Boží Jedinosti, podstatě islámského učení, která je stejná od prvního člověka Adama až do dne soudu. Takový člověk je prorokem (nabí, نبي). Ten z nich, který ke svému lidu přichází i s nějakým Písmem, je posel (rasúl, رسول). Muslimové uznávají všechny tyto posly a proroky a jejich dobré činy, ať už jde o Ježíše, Mojžíše, Abraháma či Mohameda nebo ostatní, nikoho z nich však nepovyšují nad jiné a už vůbec nikoho z nich v žádném případě neuctívají jako božstvo, nepřisuzují nikomu z nich nadpřirozenou úctu. Mohamed je podle muslimů prorokem posledním, tzv. pečetí proroků a jeho zjevení trvalým a univerzální pro všechny lidi na všech místech světa až do Dne Soudu. Jména proroků a poslů se dodnes běžně užívají jako osobní jména a patří k nejoblíbenějším.
5) Víra v Den Poslední, tj. soudný den (باليوم الآخر الإيمان, al-ímánu bi l-jaumi l-áchir). Po smrti, která se nevyhne nikomu, čekají zemřelí v hrobě, kde jsou již odměňováni a trestáni, je jim do hrobu vsazen buďto „kousek ráje“ anebo „kousek pekla“. Zde přebývají až do Dne Soudu. Je to den, kdy zanikne nynější pořádek světa, všechno bude zničeno a nastane pořádek nový. Všechny bytosti budou znovu stvořeny a budou shromážděny na rovině a poté započne Soud Boží, kdy budou činy všech váženy na váze a bude rozhodnuto o každém z nás, jestli půjde do ráje (džennet, جنّة) či do pekla (džahannam, جهنّم). Bude postaven most tenčí než lidský vlas a ostřejší než ostří šavle, po němž budou lidé a džinové nuceni projít, aby se dostali do ráje. To se nepodaří tomu, který si zasloužil peklo.
6) Víra v předurčení osudu (al-ímánu bi l-kadar, الإيمان بالقدر). Muslimové věří, že vše co se děje, dobré i zlé, se děje z Boží vůle a řízení, s Jeho svolením a vědomím, ať je to dobré či zlé. To dobré je darem, to zlé je zkouškou nebo možností odpuštění hříchů. Některé věci sami aktivně ovlivňujeme, jiné, jako třeba komu se narodím a kde a jak umřu, jsou prostě nezměnitelně dány a není v naší moci je zvrátit. Proto je třeba je přijmout tak jak jsou. Všechny děje, i lidské činy, jsou stvořeny Bohem předem a zapsány na „přísně střežených deskách“, (ar. lawhi l-mahfúz لوح المحفوظ) a člověk si z těchto sám vybírá a přivlastňuje si je. Na základě tohoto jeho výběru přichází odměna a trest.