Základní pravidla o zobrazování živých bytostí, díl 3.: Historická figurativní zobrazení z muslimského prostředí

Co se týče zobrazení Proroka صلى الله عليه و سلم, či jiných významných postav muslimské historie, známých na miniaturách, portrétech a ilustracích z různých epoch a míst, jako byla mughalská Indie, nebo Osmanská říše, či safíjovský Írán, tyto jsou jasným porušením zákazu, pramenícím z neznalosti, snobství, následování inovací a marnotratných chtíčů svých tvůrců, vlastníků a těch, kteří poskytli zakázku k jejich vytvoření. Vznikala také pod silným vlivem kontaktu s nemuslimskou tvorbou a následkem napodobování nevěřících. Obdobná situace je u spodobnění, nalézaných v imperiálních sídlech umajjovské doby, nebo na některých tehdejších mincích, jako byly mince chalífy ‘Abdulmelika nebo pouštní zámeček chalífy al-Welída. Jak sídla, tak i mince byly vytvořeny podle vzorů starších, zejména byzantských. Nelze je proto považovat za určující. Charakteristické a tradiční je v islámském prostředí zákaz figurativních zpodobnění respektovat a i tato jejich absence má také originální a uměleckou hodnotu.

 

Původ miniatur a dalších charakteristických pozdějších podob figurativního umění v islámském kontextu možno odvozovat od medicínských nákresů, objevujících se od nejranějších dob v lékařských knihách a ospravedlněných nutnou potřebou. Později se ilustrace objevují jako doprovod prózy a nakonec se osamostatňuje sám žánr miniatur.[1]

 

Teoretickým předpokladem pro podobný vývoj byl vliv přejatých aristoteliánských představ, včetně té, která považuje umění za napodobování (řec. mimesis) přírody. Tuto v islámském prostředí postupně rozvíjejí filozofové al-Farábí, Ibn Síná a Ibn Rušd teprve od 3. do 6. století hidžry. Dalším a rovněž cizím vlivem, byla původně novoplatónská teorie manifestace a postupné emanace, kterou ve filozofických kruzích zastupovali al-Bírúní a as-Suhrawardí. V diskurzu falsafy byla známa již dávno před ním a přešla prakticky v nezměněné podobě do inovačních dogmat ší’itů, súfíjů a dalších odštěpeneckých směrů. Posledním vlivem bylo oživení předislámských tradic nearabů, zejména obyčejů persko-jazyčných národů a jejich předislámské tradice zobrazovat zbožňované vládce.[2]

 

Pro ší’itský výtvarný projev se stalo charakteristickým jednak zpodobňování vůdců a jednak především mučednický kult ‘Alího a Husejna, jejichž zpodobnění jsou v ší’itských oblastech všudypřítomná a nacházejí se dokonce i v mešitách a modlitebnách. Ší’itští imámové původně vycházeli z premis shodných se Sunnou, zakazovali dokonce modlit se v místnostech, kde se zobrazení nacházejí. Jejich imámové podle četných podání, nacházejících se v ší’itských sbírkách samotných[3] zakazovali modlitbu v oděvu s obrázky a překrývali je. K obratu došlo až v pozdější době, následkem rozvoje mučednického kultu a pochopení původního zákazu ve smyslu zavrženíhodnosti. [4]

 

V súfíjské tradici hrála naproti tomu hlavní úlohu marginalizace lidského prvku v popisech věroučného předurčení a svobodné vůle, stejně jako dogma o splynutí s Bohem, díky kterému se duchovní poutník a případný tvůrce zpodobnění stává pouze nástrojem v rukou Božích, kterým přímo tvoří Bůh, a proto se tedy nemůže jednat o soutěžení s tvořitelskou mocí Boží. [5] To může také souviset s původně aš’aritským okazionalismem, který do súfizmu přešel ze škol kelámu a stal se jeho oficiální doktrínou.

K liberalizaci názoru na figurativní zobrazení mohlo u některých kruhů v rámci islámského myšlení přispět i vystoupení mu’tazily ve 4. století hidžry a jejich útok na stvořenost Koránu, kterým dovedli v otázku autoritu náboženských příkazů.[6]

 

Dalším vlivem na rozvoj figurativního umění u mystiků a súfíjů je proud zvaný hurúfíjja, věřící v nadpřirozené působení písmen a číslic (patrný vliv kabaly) a rozvíjející teorii o tom, že reálný svět se odráží v písmenech a číslicích, případně že se přímo v koránském textu odráží Bůh[7] – a Alláh je Vznešenější než vše toto. Jasným mezistupněm je pak kaligrafie uspořádaná do tvarů z živé přírody – ptáků, lvů apod.[8]

---