‘Ubejdulláh ibn ‘Abdulláh přišel za Abú Talhou al-Ansárím na návštěvu a potkal se u něj se Sehlem ibn Hunejfem, který tam již byl. Abú Talha komusi přikázal odnést polštář, na který si měl sednout. Sehl se jej zeptal: „Proč to odnášíš?“ Abú Talha odpověděl: „Protože jsou na něm obrázky (arab. تََصَاوِيرٌ tasáwír) a ty už víš, co o tom říkal Posel Boží صلى الله عليه و سلم.“ „Ale neřekl snad „kromě motivu na tkanině (arab. إِلَّا رُكمًا فِي الثَّوبِ illá rukmen fi s-sewb)?“ Abú Talha opáčil: „Ano, toto řekl, ale mé duši je milejší je i přesto odstranit.“[1]
Jesr ibn Sa’íd[2]صلى الله عليه و سلم: „Andělé Nevstupují do domu, kde je obraz (arab. صُورَةٌ súra).“ Jesr, který tento výrok vyprávěl přes Zejda ibn Chálida od Abú Talhy, dodává: „Zejd pak onemocněl a my jsme jej přišli navštívit. Běda! Na dveřích visel závěs, na kterém byl obrázek (arab. صُورَةٌ súra). Řekl jsem to ‘Ubejdulláhovi al-Chawlánímu, nevlastnímu synovi Mejmúny, manželky Prorokovy صلى الله عليه و سلم: „A neříkal nám včera Zejd právě něco o obrázcích?“ ‘Ubejdulláh pravil: „A neslyšel jsi ho říct „kromě motivu na tkanině (arab. إلاَّ رَكمًا فِي الثَّوبِ illá rekman fi s-sewb)?“[3] V další verzi zahrnující v řetězci vypravěčů i ‘Amra ibnu l-Hárisa, vyprávějícího přes Bukejra al-Ašedždž od Jesra, stojí u ‘Ubejdulláhových slov navíc: „Což jsi ho neslyšel?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Vlastně to říkal.“[4] vypráví od Zejda ibn Chálida a Abú Talhy slova Proroka
Toto podání by znamenalo, že dvojrozměrná zpodobnění na tkaninách byla na začátku zakázána a později, když důvod zákazu (tedy obava, že by podobizny mohly být uctívány) pominula, byl kategorický zákaz zmírněn na zavrženíhodnost (arab. مَكرُوهٌ mekrúh). Tohoto názoru je i Ibn Hazm. Mezi hanefíjskými učenci tento názor zastupuje at-Taháwí: „Zákonodárce na začátku zakázal dokonce i obrázky na tkaninách, neboť šlo lidi, kteří do včerejška uctívali modly. Až se tento zákaz vžil, Zákonodárce malé obrázky na tkaninách dovolil, jako nezbytné ulehčení. Zákaz zůstal u větších obrazů přitahujících pozornost.“[5]
Iمُمتَهَنَةٌ mumtehena), např. že se po nich bude chodit, nebo se na nich bude sedět, jako např. obrázky na kobercích, rohožkách, poduškách, nebo polštářích. An-Newewí praví: „Toto je názor většiny učenců mezi saháby a tábi’íny. Je to také názor as-Sewrího, Málika, Abú Hanífy a aš-Šáfi’ího. Není rozdíl, vrhají-li tato zpodobnění stín, či nevrhají. Co se týče pověšení zobrazení na zeď, jeho nošení na oblečení, nebo pokrývce hlavy, nebo něčem obdobném, pak toto vše není považováno za neuctivost a je to zakázáno.“ Pro zobrazení jiná, nežli bytostí, které mají duši, zákaz zobrazování neplatí.
Ibn Hadžer si také všímá ‘Áišiny výpovědi, dle níž měla při vchodu do domu kus látky ozdobený obrázky, podle jiných podání dokonce obrázky okřídlených koní, či ptáků, přičemž Prorok صلى الله عليه و سلم jí přikázal jej pouze obrátit, aby mu nepřipomínal tento svět.[6] Nadále jej používali jako hadru, či jako ubrus.[7] Tento fakt bývá uváděn na podporu názoru, že vlastnit takové obrázky, jedná-li se pouze o ty, které nevrhají stín (tj. jsou dvojrozměrné) není zakázámo, pod podmínkou, že budou užity neuctivým způsobem (arab. [8]
Co se týče zobrazení na oděvech, existuje názor napříč všemi mezheby, že jsou povolena, protože nepředstavují velebení (arab. تَعظِيمٌ ta‘zím) obrázku a spadají tak pod výjimku, stanovenou výše uvedenými hadísy. Šáfi’ovský a hanefíjský mezheb toto považuje za zavrženíhodné, přičemž podle hanefíjců tato zavrženíhodnost přestává, pokud se přes tento oděv přetáhne jiný, bez obrázků. Správný je však oficiální názor hanbelíjského mezhebu, který je zakazuje, protože nošení obrázku na oděvu spíše ukazuje na velebení zobrazení a identifikaci s emblémem, který se takto nosí. Modlitba v takovém oděvu je podle většiny zavrženíhodná, podle hanbelíjců zakázaná, vykonaná je však platná (tj. tento akt nezneplatňuje modlitbu tím způsobem, jako např. absence očisty) s tím, že modlící nese hřích za to, v jakém oděvu se modlil. Pokud jde o zobrazení nejasných obrysů, bez vyvedení kontur hlavy, pak není hříchu.[9]
Ibnu l-‘Arabí, málikíjský právník, uvádí názor, že zpodobnění vrhající stín, tj. trojrozměrné, jako socha, je zakázáno konsensem vždy, lhostejno, jestli je užíváno „uctivě“, či „neuctivě“. Ibnu l-‘Arabí považuje za správný názor také zákaz dvojrozměrného zpodobnění, které je celistvé a není nijak poškozené. Toto platí pro obrázek používaný uctivým i neuctivým způsobem. Pokud je jeho hlava odstraněna, nebo je obrázek rozstříhán na kousky, pak je to dovoleno. Toto je názor také imáma Ahmeda, který jej podporuje hadísem, kde Prorok přikazuje muslimům zničit každé zobrazení v Medíně.[10] Šáfi’ovský mezheb dále rozlišuje mezi textiliemi se zobrazeními, které jsou takto užity pro ozdobu, což je zakázáno (uctivé užití), a mezi těmi, které mají od sebe oddělovat jednotlivé místnosti a vnitřní prostory, což je povoleno (neuctivé užití).[11]
Zákaz soch se dle idžmá’u nevztahuje na panenky, které slouží jako hračky malým děvčátkům. ‘Áiša vypráví, že si hrávala s panenkami v domě Božího Posla صلى الله عليه و سلم a chodívaly si za ní hrát i její kamarádky. Když pak uviděli, že do domu vchází Prorok, poschovávaly se před ním. ‘Áiša dodává: „(Prorok)byl vlastně velmi rád, že přišly za mnou a hrály si se mnou.“[12]صلى الله عليه و سلم jednou po návratu z jistého tažení uviděl za závěsem na poličce v jejím pokoji a uviděl na ní panenky, se kterými si hrávala. Zeptal se jí: „‘Áišo, copak je to?“ „Moje panenky,“ odpověděla. Uviděl mezi nimi hadrového koníka s křídly. Prorok صلى الله عليه و سلم se otázal: „A co je toto mezi nimi?“ „Kůň,“ odpověděla ‘Áiša. Prorok صلى الله عليه و سلم se zeptal dále: „A to, co má na sobě?“ „Křídla,“ odpověděla ‘Áiša. „Kůň, který má křídla?“ podivil se Prorok. „To jsi neslyšel, že Sulejmán, mír s ním, měl okřídlené koně?“ Na to se Posel Boží صلى الله عليه و سلم usmál tak, mu byly vidět krajní zuby.[13]ضَرُورَةٌ darúra) Ibn Hazm je toho názoru, že výjimka pro hračky platí jen v případě panenek pro děvčátka.[14] Ibn Hadžer tento hadís komentuje slovy, že jde o výjimku z pravidla o zákazu zpodobňování a tento incident se navíc stal před ustavením tohoto zákazu. Také se týkal dětí, které obecně nejsou povinovány šarí’atskými příkazy a zákazy. Od okamžiku stanovení tohoto zákazu pak nadále platí, že pro toho, kdo dospěje,[15] není dovoleno takové hračky vlastnit.[16] Podle aš-Šewkáního jsou tyto hadísy dostatečným důkazem toho, že si děti mohou hrát s hračkami v podobě trojrozměrných zobrazení. Al-Kurtubí je označuje za nezbytnost (arab. ‘Áiša také vypráví, že když byla dítě, Posel Boží
Trojrozměrná zpodobnění nezamýšlená jako trvalá
Al-Kurtubí uvádí ve svém vysvětlení Muslimova Sahíhu, nazvaném al-Mufhim dvě podání vztahující se k trojrozměrným zpodobněním, která nejsou zamýšlena jako trvalá, neboť jsou z netrvanlivého materiálu, např. pokrmů, těsta, sypkého písku, sněhu, ledu apod. Tuto otázku vznesli učenci málikovského a šáfi’ovského mezhebu. Podle správnějšího názoru, který zastupuje většina a vyslovuje se pro něj i šejch Ibn ‘Usejmín, jsou i tato zakázána vzhledem k obecnému zákazu zpodobňování a výjimka, která by podle menšinového názoru pro ně měla platit, se nezakládá na žádném důkazu. Tohoto názoru jsou i šejchové Ibn Báz, Ibn ‘Usejmín, al-Fewzán, al-Ghudejján a stálá komise pro fetwy v KSA.
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 3/486; an-Nesáí v Sunenu, 48/111 a al-Albání jej dokládá jako sahíh v Sahíhu Suneni n-Nesáí, 3/1082, č. 4942. Řetězec vypravěčů tohoto podání je dobrý. Uvádí jej také at-Tirmizí v Sunenu, 4/202, č. 1750 (podle arabské edice Kemála Júsufa al-Húta) ve stejném znění jako hasan sahíh. Al-Albání dodává: „Jeho isnád je sahíh podle podmínek al-Buchárího a Muslima.“ Viz Ghájetu l-merám, str. 83, č. 134.
[2] Jiné zdroje uvádějí jeho jméno jako Busr ibn Sa’íd.
[3] Al-Buchárí, 7/543; č. 841.
[4] Muslim, 3/1158; č. 5253.
[5] Fikhu s-Sunna, 5/406.
[6] Viz Sahíh Muslim, 88/2107.
[7] Viz Sunen an-Nesáí, hadís č. 5355.
[8] Fethu l-Bárí, 10/348. Viz také Šerhu Sahíhi Muslim.
[10] Ibid., 10/480.
[11] Viz Ibn Nakíb al-Misrí v ‘Umdetu s-sálikín, str. 94.
[12] Zaznamenal al-Buchárí a Muslim. V Muslimově verzi stojí, že Prorok zavolal ‘Áišiny kamarádky, které se před ním poschovávaly, zpátky.
[13] Zaznamenali Abú Dawúd a an-Nesáí.
[14] Fikhu s-Sunna, 5/406.
[15] U dívek je definována nejméně první menstruací, u chlapců první polucí, dále objevením se pubického ochlupení či dovršením 15. roku života.
[16] Viz komentář k hadísu o panenkách ve Fethu l-Bárí.