Šejch Ibn ‘Usejmín se ohledně mazání obrázků z knih vyjádřil slovy: „Nemyslím, že odstraňování obrázků z knih je povinnost, protože to by představovalo velkou obtíž a tyto knihy nejsou napsány kvůli obrázkům, ale kvůli vědě a nauce.“[1]
Šejch Ibn Báz o tom praví: „Musíme také brát v potaz nezbytnost zhotovování zpodobnění a obrázků tam, kde je to nevyhnutelné, jako medicínské zobrazovací techniky, nebo rentgen, nutné pro diagnostiku onemocnění. V těchto případech je podmínkou, že vytvoření obrázku samo o sobě není cílem. Toto je postaveno na pravidle v usúlu l-fikhu: nezbytnost je určena existujícími okolnostmi. [2] Kdokoli zajde za ně, ať už je motivován snobstvím nebo touhou kochat se těmito zpodobněními, pak toto je zakázáno.“[3]
V souvislosti s fotografiemi šejch al-Albání [4] odmítá tvrzení mnoha dalších učenců Sunny, že obraz zachycený fotoaparátem není jako obraz nakreslený rukou, jako záhirovské[5] a nepružné. Podobně kdysi záhirovci na základě hadísu zakázali močit do stojaté vody, ale povolili močit do mísy a tuto mísu do stojaté vody vyprázdnit. Zde jde o stejné doslovné a povrchní chápání. Také fotoaparát je pouhým nástrojem, který fotografii sám nevytvoří, dokud sama ruka nenamíří objektiv na fotografovaný předmět a nestiskne spoušť. Proto není důvod povolovat fotografii a oproti tomu zakazovat obrázek nakreslený tužkou nebo perem. Obojí je stejné. Podobně umožňuje moderní technika odlévat sochy (které jsou konsensuálně zakázány) mnohem větší rychlostí a přesností. Tuto chybu al-Albání připisuje chybnému idžtihádu těchto učenců Sunny. Fotografie se tedy řídí stejnými pravidly jako kterýkoli jiný dvojrozměrný obraz, zhotovený jakoukoli jinou technikou.
Musíme tedy posuzovat sám obraz a nikoli způsob, jakým byl pořízen.[6] Například pornografický obraz, ať už zhotovený ručně, nebo fotograficky, je zakázán, bez rozdílu, protože obojí s sebou nese zakázané, zkažené a škodlivé. Totéž platí pro videozáznam. Fotografie v sobě také obsahuje marné napodobování stvoření Božího, což je podle hadísu[7] první důvod zákazu zobrazení. Fotografie, která vyniká přesností zachycení, toto dokonce činí lépe než ručně nakreslený obraz. Z hlediska případné nemorálnosti zobrazení nebo jejich špatného vlivu na víru tedy není rozdíl mezi klasickými technikami a fotografií. Důkazem budiž rozvěšování fotografických portrétů králů a vůdců na veřejných místech. Proto šejch nerad viděl také fotografování pro zábavu a vyhrazoval se proti uchovávání fotografií na památku. Podobného názoru jsou i šejchové Ibn Báz a al-Munedždžid. Šejch Ibn
‘Usejmín rozlišoval mezi fotkami, které se věší na zeď, kvůli velebení zobrazených, kvůli vzpomínkám, či kvůli okrase, které jsou harám a mezi těmi, kterým je těžké se vyhnout, jako jsou ty v knihách, časopisech, na penězích apod., které jsou dovoleny a kde cílem vlastnictví těchto obrázků není obrázek sám.[8] Podobná výjimka platí i pro fotografie, které pořizují nebo poskytují kriminalisté, aby dopadli hledané pachatele.[9]
Šejch ‘Abdulláh ibn ‘Abdurrahmán al-Džibrín byl tázán na fotografie v cestovních a jiných dokladech. Poté, co opakoval základní pravidlo, hovořící o kategorickém zákazu všech zpodobnění, ať už troj či dvojrozměrných, zmínil příkaz zničit je a fakt, že do domu, kde se nacházejí, nevstupují andělé, pravil: „Protože se dnes ochrana hranic a veřejného pořádku stala nezbytností, šejchové a učenci se shodují na tom, že fotografie na dokladech, jako jsou občanské průkazy, nebo pasy, jsou nezbytností.“ Šejch Sálih al-Fewzán taktéž zakázal vlastnictví a prodej časopisů obsahujících obrázky, zejména obrázky nemorálního charakteru, svádějící k zakázanému konání. Totéž pravidlo vztáhl na prodej a vlastnictví filmů podobného obsahu.[10]
Protiargumentem těch, kteří fotograrie povolují za jakýmkoli účelem je fakt, že zatímco kresba či malba jinými technikami vytváří (přivádí v existenci) obraz, který doposud neexistoval, fotografie na film přenáší jen obraz, který existuje i v realitě. Co se týče pohyblivého obrazu zachyceného kamerou, většina učenců na něj uvedené zákazy nevztahuje a nekvalifikuje jej jako zpodobnění.
Šejch Ibn ‘Usejmín radí nevlastnit TV přijímač a samotné vysílání kategorizuje do tří skupin – zakázané, obsahující nemorální scény a násilí, dále takové, které představují ztrátu času a nakonec i zpravodajství a dokumentární snímky , nebo pořady náboženské, které sledovat je dovoleno.[11]
V souvislosti s vlastnictvím televizorů, videopřehrávačů a jiných zařízení šejch Muhammed Sálih al-Munedždžid jmenuje četné negativní dopady televizního vysílání, kvůli kterým se rozhoduje pro jeho zákaz. Jde o tyto škody:
1. Na věrouku muslimů – propagace a chvála doktrín, model a symbolů nevěřících, šíření různých misijních programů, veřejné praktizování magie, věštění a pověr, lží a smyšlenek, odporujících tewhídu. Urážení Alláha, přísahání při jiném, než Jeho jménu, šíření propagandy proti islámu. Vnášení pochybností o Alláhu.
2. Na společenský a rodinný život – propagace násilí a zločinů, vražd, znásilnění, únosů. Propagace hříchů jako je podvod, korupce, nebo hudební nástroje, tanec apod. Svádění mládeže k opakování těchto modelů chování v realitě. Nabádání mužů napodobovat ženy a žen napodobovat muže, propagace chlípností a deviací. Zanedbávání rodiny a dětí tím, jak televize užírá čas, který by rodina měla trávit společně. Přetrhávání rodinných vztahů a úbytek vzájemného kontaktu, či ztráta pohostinnosti vůči návštěvám ze stejného důvodu. Popouzení dětí proti rodičům, jejich neposlušnost a vzdorovitost, nárůst neúcty a nerespektuj vůči nim. Pokles produktivity a nárůst lenosti a lhostejnosti. V jejich manželském a intimním životě pak vzájemný nesoulad až nenávist, chorobná žárlivost, nebo naopak absence žárlivosti přirozené.
3. Na morální hodnoty – rozpalování sexuální žádostivosti, odkrývání nahoty, ukazování na veřejnosti toho, co mělo zůstat skryto, jako projevy lásky a náklonnosti mezi muži a ženami, šíření amorálnosti, propagace cizoložství a mimomanželských vztahů. Ztráta smyslu pro vážnost a přílišná nevážnost, nevázanost a rozpustilost, pošetilost a neschopnost postavit se k důležitým věcem čelem.
4. Na uctívání – Zanedbávání modliteb za úsvitu, opožďování modliteb, nechuť k uctívání, kažení půstu postících se. Šíření pochybností ohledně některých předpisů víry jako je např. hidžáb nebo otázka mnohoženství.
5. Na historickou hrdost – šíření klamného obrazu islámské historie, zamlčování přínosu islámské civilizace, politická propaganda ve zpravodajství o konfliktech, znevažování historických osobností, indoktrinace duševními komplexy méněcennosti a porážky.
6. Na psychiku – šíření strachu, agresivity a pokřivení smyslu pro realitu a odlišení skutečnosti od filmové fikce.
7. Na zdraví – obezita, hypertenze, ztráta fyzické kondice, krátkozrakost.
8. Na finance – koncesionářské poplatky, cena přijímačů a jejich oprav, cena za bezpotřebné zboží koupené kvůli svodům reklamy.[12]
Šejch al-Albání o televizi prohlásil: „Je to jeden z největších zákazů, které dnes existují.“[13] Též byl tázán ohledně naučných televizních pořadů, videonahrávek přednášek a dokumentárních snímků. Odpověděl: „Obrázky, které se objevují na náboženských televizních kanálech, jsou dovoleny a mají stejný status jako ‘Áišiny panenky, kvůli užitku, který se v nich nachází. Jsem podporovatelem myšlenky, aby se třeba natočil film o tom, jak vykonat hadždž.“[14]
Šejch al-Munedždžid uvádí, že v dnešní době se do muslimských zemí dováží mnoho zboží nemuslimské provenience, které propaguje a zobrazuje aspekty nevíry, jako kříže, obrázky Ježíše, Marie a křesťanských svatých, buddhů, antických bohů a hrdinů apod. Některé se nacházejí i na nádobí, keramice, nebo textiliích. Muslimové by se jich měli zbavit, jako to učinil Prorok صلى الله عليه و سلم. Podobně by se měli zbavit veškerých dvoj i trojrozměrných zpodobnění, kromě těch, na které se vztahují výjimky (jako dětské hračky apod.). Kritizuje rozvěšování plakátů zpěváků apod. Radí důsledně se zbavovat všech zobrazení, včetně těch v novinách a na obalech výrobků. U malých obrázků např. na konzervách u potravin je smířlivější, protože jde o záležitosti, kterým je dnes nemožné se vyhnout.[15]
Co se týče herectví a jeho snímání kamerou, většina učenců nevyslovuje námitek, pakliže je tato performance očištěna od všeho zakázaného, jako jsou pokřivené a neislámské myšlenky a náměty, odhalování nahoty, hudební nástroje a podněcování nemorálnosti. Tohoto názoru je i Ibn ‘Usejmín. Herecké umění naopak zakazují al-Albání, Ibn Báz a další. Správnější je však první, povolující názor. [16]
Šejchové al-Munedždžid, al-Fewzán, Áli š-Šejch a další zakázali také filmové zpodobňování veškerých slavných postav islámské historie, jako Proroka صلى الله عليه و سلم, jeho rodiny, sahábů a dalších. Toto je názor většiny učenců. Někteří z nich zákaz zúžili jen na Proroka, jeho rodinu a desítku sahábů, kterým je oznámen Ráj. Tohoto názoru byli mauritánský šejch ad-Dadú, šejch Selmán al-‘Awda a šejchové al-Karadawí a Wehba az-Zuhejlí, kteří se odvolali na obecnou prospěšnost takových snímků při šíření správného obrazu islámu a islámské osvěty, ovšem za dodržení podmínek uctivosti, respektu a historické přesnosti zobrazovaných dějů, stejně jako podmínky platné pro herce v rolích daných osob – musí být známí správnou věroukou, oddaným praktikováním víry a čestným, spořádaným a bezúhonným životem. Dodržena musí být také další pravidla islámské morálky, jinak porušovaná prakticky ve všech filmech – zákaz hudebních nástrojů, volného míšení žen s muži a zobrazování intimních scén, zachycujících nahotu hraných postav. Bohužel, doposud natočené filmy zobrazující nejžárnější momenty islámské historie neobjasňují základní poselství islámu. Ikonicky stvárněná spravedlnost, neochvějné odhodlání a vytrvalost prvních muslimů navzdory nástrahám jejich životních osudů je nijak neodlišuje od jiných historických snímků, mapujících dějiny a život jiných velikánů lidstva.[17]
[1] Fetawá´ fí ‘akáid, str. 687-688.
[2] Ahkámu t-taswír. http://www.calgaryislam.com/articles/islaamic/fatawa/82-authentic-hadeeth-about-images.html.
[3] Nuzhatu l-Muttakín, 2/1150, č. 1680.
[4] Šejchovy názory čerpáme z audiozáznamu jeho přednášky a diskuze s názvem Islámská pravidla fotografování. Jeho anglický překlad byl pořízen kolektivem www.calltoislam.com
[5] Tj. doslovně lpící na liteře, právně pozitivistické. Odkazuje na vyhynulý mezheb Dawúda az-Záhirího, který takovými řešeními překypoval.
[6] Pravidlo v usúlu fikhu zní: „Prostředky k dosažení nabývají hodnoty tohoto cíle,“ tj. pokud je cíl zakázaný, i prostředky k němu vedoucí jsou zakázány a naopak.
[7] Hadís viz Sahíhu l-Buchárí, 6/414, no. 442.
[8] Viz aš-Šerhu l-mumti’a, 2/203.
[9] Viz aš-Šerhu l-mumti’a, 2/203.
[10] Viz přednáška Bujú‘ munhí ‘anhá …
[11] Medžmú’u l-fetáwá harámi l-Mekka, 3/377.
[12] Překlad přednášky al-Achtáru teheddidu l-bujút, IIPH, str. 11-15.
[13] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, str. 140
[14] Ibid., str. 41.
[15] Viz al-Achtáru …, str. 19.
[16] Viz Abú Aburrahmán Alí Hádí v Hukmu t-temsíli fi d-da’weti ile lláh, str. 77, 85 a 89.
[17] Viz fetwa ohledně chystaného filmu o Omarovi, uveřejněném v roce 2012.