Zapomenutý největší džihád: Boj proti vlastní špatnosti, díl ii.

person standing on top of snow capped mountain during daytime

Stupně a druhy boje proti sobě samému

Vznešený Alláh přikázal muslimům znalým své víry:

كُونُوا۟ رَبَّـٰنِيِّـۧنَ بِمَا كُنتُمْ تُعَلِّمُونَ ٱلْكِتَـٰبَ وَبِمَا كُنتُمْ تَدْرُسُونَ

Buďte spíše učenými muži Pána v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete (Áli ‘Imrán: 79)

Stupně a druhy boje proti sobě samému

Vznešený Alláh přikázal muslimům znalým své víry:

كُونُوا۟ رَبَّـٰنِيِّـۧنَ بِمَا كُنتُمْ تُعَلِّمُونَ ٱلْكِتَـٰبَ وَبِمَا كُنتُمْ تَدْرُسُونَ

Buďte spíše učenými muži Pána v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete (Áli ‘Imrán: 79)

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

Pokud člověk získá všechny následující čtyři úrovně, stane se jedním z učených Božích mužů (arab. الربانيون ar-rabbáníjún), [1] kteří skvěle znají svou víru, jednají podle toho, co učí, neodchylují se od toho a vybízí k tomu i ostatní.

Naši zbožní předkové byli zajedno v tom, že učence nelze považovat za ar-rabbáního, dokud není znalcem pravé víry, který jedná podle toho, co zná a vyučuje toto poznání svou komunitu. Kdokoli vyučuje, sám dodržuje, co vyučuje a je znalcem své víry, ten v zahradách Ráje nadobude věhlasu.

Takový osobní džihád proti sobě samému je následován neochvějným přesvědčením (arab. اليقين al-jakín) a neochabující trpělivostí (arab. الصبر as-sabr), v souladu se slovy Božími na adresu spravedlivých z řad následovníků předešlých poselství:

وَجَعَلْنَا مِنْهُمْ أَئِمَّةً يَهْدُونَ بِأَمْرِنَا لَمَّا صَبَرُوا۟ ۖ وَكَانُوا۟ بِـَٔايَـٰتِنَا يُوقِنُونَ

A z nich pak učinili jsme vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni. (Sedžda: 24)

Vůdcovskou pozici v náboženství tedy Alláh svěří tomu, kdo je trpělivý a neochvějně přesvědčený. Trpělivost potlačuje nízké tužby a pevné přesvědčení brání pochybnostem.[2]

Toto můžeme doložit mnoha příklady z historie, kdy lidé čelící velké zkoušce v závažné situaci, kterou lze označit tak či tak za džihád, v ní obstáli právě díky tomu, že předtím porazili to špatné uvnitř sebe.

V příběhu o Tálútovi/Saulovi Korán vykresluje rozdíl mezi bojovníky, kteří ještě před samotným střetem s nepřáteli dokázali a kteří naopak nedokázali porazit sami sebe a své nízké choutky slovy Božími takto:

فَلَمَّا فَصَلَ طَالُوتُ بِٱلْجُنُودِ قَالَ إِنَّ ٱللَّـهَ مُبْتَلِيكُم بِنَهَرٍ فَمَن شَرِبَ مِنْهُ فَلَيْسَ مِنِّى وَمَن لَّمْ يَطْعَمْهُ فَإِنَّهُۥ مِنِّىٓ إِلَّا مَنِ ٱغْتَرَفَ غُرْفَةًۢ بِيَدِهِۦ ۚ فَشَرِبُوا۟ مِنْهُ إِلَّا قَلِيلًا مِّنْهُمْ ۚ فَلَمَّا جَاوَزَهُۥ هُوَ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مَعَهُۥ قَالُوا۟ لَا طَاقَةَ لَنَا ٱلْيَوْمَ بِجَالُوتَ وَجُنُودِهِۦ ۚ قَالَ ٱلَّذِينَ يَظُنُّونَ أَنَّهُم مُّلَـٰقُوا۟ ٱللَّـهِ كَم مِّن فِئَةٍ قَلِيلَةٍ غَلَبَتْ فِئَةً كَثِيرَةًۢ بِإِذْنِ ٱللَّـهِ ۗ وَٱللَّـهُ مَعَ ٱلصَّـٰبِرِينَ

A když Saul vytáhl s vojsky, pravil jim: “Bůh vás bude zkoušet u jedné řeky. Ten, kdo z ní se napije, patřit k mým nebude; ale ten, kdo z ní neokusí, ten bude patřit k mým kromě těch, kdož napijí se z dlaně.” A napili se z ní všichni kromě malého počtu. Když pak Saul a ti, kdož s ním uvěřili, přešli přes ni, zvolali: “Nemáme dnes sílu k boji proti Goliášovi a vojskům jeho!” Avšak ti, kdož pevně byli přesvědčeni o setkání svém s Bohem, vykřikli: “Kolikrát již nepočetné oddíly zvítězily nad početnějšími z dovolení Božího, vždyť Bůh je věru na straně trpělivých!” (Bekara: 249)

Další podobný je příběh mladého muslimského vojáka Mu’áza ibn ‘Amr ibnu l-Džemú’ رضي الله عنه, který si v bitvě u Bedru vzal jako svůj cíl vůdce nepřátelského vojska Abú Džehla. Vyšel vstříc dvojboji s ním a zasáhl ho přímo doprostřed stehna, avšak Abú Džehlův syn ‘Ikrima ťal mečem do Mu’ázova ramena takovou silou, až Mu’ázova paže zůstala viset jen na kousku kůže. Takové zranění Mu’áza omezovalo v dalším boji a on se i přes závažnost takto závažného poranění rozhodl pokračovat. Přišlápl si zmrzačenou paži nohou k zemi a trhnutím zbytku těla si ji sám amputoval. [3]

Džihádem ale není jen bitva, nýbrž i slovo pravdy tváří v tvář tyranskému vládci. [4] Hlavním hrdinou dalšího historického příběhu je proto ‘Abdulláh ibn Huzejfa as-Sahmí, zajatý nepřátelskými Byzantinci a předvedený před jejich krále. Král pravil: „Staň se křesťanem. Pokud tak učiníš, dám ti část království a svou dceru za ženu.“ ‘Abdulláh mu odvětil: „I kdybys mi dal všechna území, kterým vládneš a k tomu i všechna území, kterým vládnou Arabové jen za to, že se zřeknu náboženství Muhammeda صلى الله عليه و سلم třeba jen na okamžik, ani tehdy bych to neučinil!“ „Potom tě zabiju,“ řekl král. „Záleží jen na tobě,“ opáčil mu s ledovým klidem ‘Abdulláh. Král vydal příkaz, aby ‘Abdulláha přibili na kříž, postavil před něj četu lučištníků s příkazem proklát šípy jeho paže i nohy a přitom ‘Abdulláha stále přemlouval, aby přijal křest. Ten vytrvale odmítal. Potom dal král přinést veliký měděný kotel a přikázal, aby ho rozpálili, jak nejvíc se dalo. Pak, zatímco se ‘Abdulláh díval, před jeho očima přivedl dalšího z muslimských zajatců a vhodil ho zaživa do kotle. Nechal ho v něm škvařit, až mu z kostí opadalo všechno maso. Král ‘Abdulláhovi znovu přikázal zavrhnout islám a přijmout křesťanství, ale ten to opět odmítl. Potom nařídil, aby do kotle kladkou spustili samotného ‘Abdulláha a poté ho vytáhli nahoru. Když ho spustili do kotle, zasténal a když ho vytáhli nahoru, král si pomyslel, že teď přišel ten nejvhodnější okamžik. Znovu ‘Abdulláhovi nabídl, aby přestoupil na jeho víru. ‘Abdulláh odpověděl: „Zasténal jsem, protože mám jen jednu duši, s kterou mám být nyní uvržen do tohoto kotle, pro věc Boží. Přál bych si mít tolik duší, kolik je chlupů na mém těle, abych mohl tato muka podstoupit právě tolikrát, pro věc Boží.“ Podle některých dalších podání jej potom král z kotle vytáhl a ještě několik dalších dní ho věznil, odpíraje mu jídlo a pití. Po několika dnech mu přinesl víno a vepřové maso, jenže ‘Abdulláh se ničeho z toho nedotkl. Král si ho dal zavolat a zeptal se ho: „Co ti zabránilo, aby ses najedl a napil?“ „V situaci, jako je ta má, je to dovoleno,“ řekl ‘Abdulláh a dodal: „ale nechtěl jsem ti dát příležitost ke škodolibé radosti.“ „Polib mne na čelo a budeš volný,“ řekl král a ‘Abdulláh se ho zeptal: „A pustíš se mnou i ostatní muslimské zajatce?“ Král řekl: „Ano, pustím.“ ‘Abdulláh ho tedy políbil na čelo a král na oplátku propustil ze zajetí nejen jeho, ale i všechny ostatní muslimy, které zotročil. Když se ‘Abdulláh vrátil domů, Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه řekl: „Každý muslim nechť políbí ‘Abdulláha ibn Huzejfu na čelo a já začínám,“ načež se postavil a políbil ho na čelo. [5]

Stává se, že tímto tyranem není jen nepřátelský panovník, ale také muslimský vládce. Ahmed ibn Hanbel byl bičován nespravedlivým chalífou za jeho názor na stvořenost Koránu. Chalífa prosadil sektářské tvrzení o stvořenosti Koránu za státní doktrínu, zatímco tento významný islámský učenec byl předním kritikem takového kroku. Zatímco Ahmeda práskali bičem po zádech, kdosi k němu přistoupil a pošeptal mu do ucha: „Pošeptej mi do ucha, že Korán je stvořený, já tě pak ochráním před chalífovým trestem!“ Ahmed mu ovšem v odpovědi zašeptal: „Ty mi pošeptej do ucha, že Korán stvořený není, že je Slovem Božím a já tě pak ochráním před trestem Alláha Všemohoucího.[6]  

Ibnu l-Kajjim proto stanovil: 

Ten, kdo nejprve nevede džihád proti vlastní duši, prováděním toho, co mu bylo přikázáno a opouštěním toho, co mu bylo zakázáno, pevným usilováním v tomto kvůli Alláhu, ten nemůže vést džihád proti žádnému vnějšímu nepříteli. Jak by vůbec mohl vést džihád proti vnějšímu nepříteli a být k němu spravedlivý, když nepřítel, který je v něm, se ho zmocňuje a ovládá ho?[7]  

Ibnu l-Kajjím pak jmenoval na základě praxe zbožných předků několik kategorií džihádu proti vlastnímu egu:

1. První kategorií je boj proti tužbám a chtíčům, bránícím služebníkovi ve vykonávání náboženských povinností. 

Málik ibn Dínár o tom pravil: „Bojujte proti svým tužbám, tak jako bojujete i proti svým nepřátelům![8]  

A al-Fudajl ibn Ijád řekl: „Nic na zemi není obtížnější, nežli zanechání vlastních tužeb![9]  

2. Druhou kategorií je získávání islámské nauky, navštěvování kroužků Koránu, tefsíru, hadísů, fikhu apod. 

Ibn ‘Abbás pravil: „Řeknu vám, jaký džihád je nejlepší. Postavte mešitu a vyučujte v ní Korán, fikh a Sunnu.[10]  

Ibnu l-Kajjim to vysvětluje takto: 

Neboť věru nevědomým ignorantem je ten, čí srdce a duše jsou mrtvé, byť jeho tělo je stále naživu, protože je jako mrtvola bloumající po této zemi.[11]  

3. Třetí kategorií je uvádění těchto získaných znalostí do praxe každodenního života. 

Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه ve svých kázáních často opakoval: „Kde je krása krasavců? Kde jsou ti, kteří se kochali vlastním mládím a líbivým vzhledem? Kde jsou králové, kteří vystavěli města a obehnali je mocnými zdmi? Kde jsou vítězové válek? Ti všichni zhynuli a skončili v hloubi útrob černočerných hrobů! Pospíchejte konat, pospěšte si, avšak smrt je ještě rychlejší![12]  

4. Čtvrtou kategorií je boj proti našeptávání šejtána, který se pokouší člověka různými cestami svést z přímé cesty. 

Hasan al-Basrí pravil: „Nenalezneš věřícího, aniž by sám sebe nezpytoval: Co jsem zamýšlel oněmi svými slovy? Co jsem zamýšlel se svým jídlem? Co jsem zamýšlel se svým pitím?[13]  

Ibnu l-Kajjim uvádí od al-Džerírího příběh jednoho muže z Izraelitů, který měl jistou potřebu a prosil Alláha, aby mu ji splnil. Oddal se tedy neustálému uctívání a potom stále dokola prosil Alláha o splnění této své tužby. Když stále nebyl vyslyšen, strávil celou noc tím, že vinil sám sebe a zpytoval vlastní svědomí: „Duše má! Co je to s tebou, že mi to brání, aby mi má potřeba byla naplněna?“ Celou noc byl tento muž smutný a zpytoval vlastní svědomí, říkajíc: „Při Alláhu, problém není na straně mého Pána. Daleko spíše je problém u mne samotného …“ V tomto stavu zůstal nadále tak dlouho, dokud Alláh nakonec jeho prosbu nevyslyšel a jeho potřebu mu nevyplnil. [14]  

Džihád proti sobě samému v kontextu ostatních typů džihádu

Poté, co jsme zmínili nevyhnutelnost džihádu proti sobě samému, umísťujeme spolu s Ibnu l-Kajjimem tento džihád do kontextu ostatních podob džihádu:

Džihád je čtyř druhů: nejprve džihád proti sobě samému (arab. دهاد النفس džihádu n-nefs) potom džihád proti šejtánovi (arab. جهاد الشيطان džihádu š-šejtán) a pak džihád proti popíračům víry a pokrytcům.

Džihád proti sobě samému je čtyř druhů:

1. Usilovat o to, abych se naučil předpisy islámu, bez čehož nelze dosáhnout úspěchu a štěstí ani na světě tomto, ani na světě onom. Pokud toto chybí, člověk je odsouzen k mizérii na tomto i na onom světě.

2. Usilovně se snažit vždy se chovat v souladu s tím, co jsem se naučil. Jen tak něco vědět, avšak neřídit se tím, nepřináší žádný užitek, ba naopak – přináší to velkou škodu.

3. Usilovně se snažit vyzývat ostatní k islámu, učit o něm ty, kteří nevědí. V opačném případě by se člověk zařadil mezi ty, kteří utajují pravdu a správné vedení, které Alláh zjevil pro všechny. Pak by ho nikdo a nic nemohlo ochránit před trestem Božím.

4. Usilovně se snažit trpělivě snášet veškeré těžkosti, které jsou s tímto vyzýváním ostatních lidí k cestě Boží spojeny, všechny ústrky a urážky ze strany oponentů. Vše to je třeba pro potěchu Boží trpělivě a vytrvale snášet a přestát. (…)

Džihád proti šejtánovi je dvojího druhu:

1. Mít se na pozoru před pochybnostmi (arab. الشبهات aš-šubuhát), které se šejtán snaží v nitru člověka podnítit, aby podkopal jeho víru.

2. Usilovně se snažit potlačovat a odrážet jeho pokusy rozdmýchávat v lidském nitru tužby (arab. الشهوات aš-šehewát), které šejtán provokuje. 

Pokud člověk vybojuje první džihád, získává jistotu pevné víry (arab. اليقين al-jakín) a pokud vybojuje i druhý, získává trpělivost, vytrvalost a neochvějnost (arab. الصبر as-sabr).

Vznešený Alláh praví:

وَجَعَلْنَا مِنْهُمْ أَئِمَّةً يَهْدُونَ بِأَمْرِنَا لَمَّا صَبَرُوا۟ ۖ وَكَانُوا۟ بِـَٔايَـٰتِنَا يُوقِنُونَ

a z nich pak učinili jsme vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni. (Sedžda: 24)

Alláh nám zde oznamuje, že vůdcovství ve věcech víry je získáno jedině skrze trpělivost a jistotu víry. Trpělivost poráží tužby a jistota víry odráží útoky pochybností. 

Džíhád proti popíračům víry a pokrytcům se děje čtyřmi způsoby: srdccem, jazykem, majetkem a vlastní osobou. Džihád proti popíračům víry je právě tím typem džihádu, který má co do činění i s fyzickým bojem, [15] zatímco naproti tomu džihád proti pokrytcům probíhá především slovy a myšlenkami.

Džihád proti vůdcům útlaku a proti inovacím je trojího druhu:

1. Džihád pomocí ruky (tj. ve fyzickém smyslu, tedy bojem) v případě toho, kdo je toho schopen.

2. Pokud toho někdo není schopen, tak pomocí jazyka (tj. jasně proneseným slovním argumentem).

3. A pokud není schopen ani toho, potom alespoň srdcem (tj. tím, že bude zlo nenávidět a bude vnitřně přesvědčen o tom, že jde opravdu o zlo).

Toto je celkem třináct různých druhů džihádu a:

مَنْ مَاتَ وَلَمْ يَغْزُ وَلَمْ يُحَدِّثْ بِهِ نَفْسَهُ مَاتَ عَلَى شُعْبَةٍ مِنْ نِفَاقٍ.

Kdokoli zemře, aniž nebojoval, či alespoň ve svém nitru neměl vůli bojovat, ten zemřel s dílem pokrytectví v sobě.[16][17]

Džihádem je tedy obecně jakékoli usilovné vykonávání dobra a nejen účast ve válečné bitvě za víru.

‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه vypráví, že za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم přišel mladík a zeptal se ho: „Mám se účastnit džihádu?“ Odpověděl:

لَكَ أَبَوَانِ ؟

A jsou tví rodiče naživu?

„Ano,“ odpověděl dotyčný. Posel Božíصلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

فِيهِمَا فَجَاهِدْ !

Konej džihád tím, že se o ně budeš starat a budeš jim prokazovat dobro![18]

Podoby džihádu se také měnili v čase s tím, jak se měnila i situace muslimů.

Ibnu l-Kajjim uvádí:

Prvním příkazem Prorokovi صلى الله عليه و سلم zjeveným od jeho Pána bylo recitovat ve Jménu jeho Pána, který ho stvořil. To byl samý začátek prorocké mise. Alláh mu v něm přikazuje recitovat pro sebe, ale ještě mu nepřikazuje poselství šířit dále.

Následně mu zjevil:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلْمُدَّثِّرُ قُمْ فَأَنذِرْ

Ty rouchem přikrytý! Vstaň a varuj! (Muddessir: 1-2)

Tak se Muhammed صلى الله عليه و سلم stává prorokem (arab. النبي an-nebí) a skrze Boží slova اقرأ ikra´ – čti, recituj [19] se stává i poslem (arab. الرسول ar-resúl).

Potom mu Alláh přikázal varovat své blízké příbuzné z jeho klanu, potom mu přikazuje šířit zvěst mezi lidi jeho kmene, potom mezi další arabské kmeny v okolí, potom mezi všechny Araby a nakonec mu přikazuje doručit islámskou zvěst celému lidstvu. Prorok صلى الله عليه و سلم je nepřestává vyzývat k přijetí víry celých deset let od začátku své prorocké mise, aniž by kdy pozdvihl zbraň k boji, anebo na ně uvalil daň جزية džizja. V té době mu bylo přikázáno boje se zdržet, trpělivě snášet všechny jejich ústrky a shovívavě jim odpouštět.

Poté dostává svolení přesídlit a teprve poté obdržel i svolení bojovat.

Následně mu je přikázáno bojovat proti těm, kteří proti němu od začátku bojovali a je mu zakázáno útočit na ty, kdo ho zatím nechávali na pokoji.

Potom mu je přikázáno bojovat i proti modloslužebníkům všeobecně, aby všechno náboženství bylo zasvěceno výhradně Jedinému Bohu. Poté, co je toto přikázáno, spadají popírači víry do třech kategorií: 1. ti, se kterými je uzavřen mír, 2. ti, proti kterým se válčí a 3. ti, kteří žijí pod vládou a ochranou islámské jurisdikce.[20]

Tragédií dnešního muslimského světa je patrně neschopnost vyváženého a objektivního vnímání otázky džihádu. Zatímco jedni nade vše zdůrazňují ozbrojený odpor proti nepříteli, nedokázali předtím vybojovat svůj osobní zápas ve svém vlastním nitru. Proto celá desetiletí křičí, ničí, zabíjejí a tupě vzdorují, bez valného efektu. Volají mnoho let po osvobození muslimských zemí, zatímco doposud nedokázali osvobodit ani jedinou. A druzí, stojící v poli opačného extrému, s naivními a lacinými výkřiky o míru a lásce jakoukoli možnost legitimního použití síly a odporu odmítají, maskujíce svou zbabělost svou údajnou umírněností a podrážejíce nohy všem těm upřímným, kteří o svou svobodu bojovat opravdu hodlají a chtějí. [21]

Oba tyto extrémy nesou společného jmenovatele – jejich protagonisté v obou případech zapomněli na ten nejdůležitější džihád – boj za účelem porazit své vlastní špatné já. Jedny pohání zlo hněvu a nenávisti, zatímco druzí jsou ochromeni zlem zbabělosti a podlézavosti. Ani jedni, ani druzí, se nedokázali osvobodit od tužeb, vášní a chtíčů. Obě jmenované skupiny jsou vláčeny svým vlastním egem, které vroucně prahne po něčem, co i jim samotným v konečném důsledku škodí.

Něco takového je popisováno na mnoha místech v Koránu, například v příběhu o synech Adamových, z nichž jeden kvůli zášti, jíž cítil ve svém nitru, zavraždil toho druhého:

فَطَوَّعَتْ لَهُۥ نَفْسُهُۥ قَتْلَ أَخِيهِ فَقَتَلَهُۥ فَأَصْبَحَ مِنَ ٱلْخَـٰسِرِينَ

A vnukla mu duše jeho zabít bratra, a zabil ho a stal se z těch, kdož ztrátu utrpěli. (Máida: 30)

Na jiném místě je také zdůrazněna nutnost zkrotit svou duši dříve, než člověk předstoupí před svého Stvořitele v Den posledního soudu:

وَأَمَّا مَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِۦ وَنَهَى ٱلنَّفْسَ عَنِ ٱلْهَوَىٰ فَإِنَّ ٱلْجَنَّةَ هِىَ ٱلْمَأْوَىٰ

Však ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil, ten věru v zahradě rajské svůj bude mít azyl. (Názi’át: 40-41)

Vztah boje proti sobě samému a očisty vlastního nitra

O boji proti egu je na jiném místě v Koránu zmíněno:

وَنَفْسٍ وَمَا سَوَّىٰهَا فَأَلْهَمَهَا فُجُورَهَا وَتَقْوَىٰهَا قَدْ أَفْلَحَ مَن زَكَّىٰهَا وَقَدْ خَابَ مَن دَسَّىٰهَا

Při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost a vdechl jí hříšnost i bohabojnost! Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá. (Šems: 7-10)

As-Sa’dí pravil:

Duše se nepodrobují a neočišťují samy od sebe, nýbrž až skrze víru v Alláha, Jeho anděly, Jeho knihy, Jeho proroky a v onen svět.[22]

Ego může být podle koránského popisu tří typů, resp. ukrývá v sobě zároveň trojí potenciál:

1. Nejprve ego, které navádí na špatnosti, zvané النفس الأمارة بالسوء an-nefsu l-ammáratu bi s-sú´i.

Špatnosti, které v nitru člověka s takovým egem působí nutkání hřešit, jsou rozmanité – touha po bohatství, slávě, moci, fyzické kráse, vykořisťování druhých, ve zkratce cokoli, co služebníka odvrací od jeho Pána a skrze co se dere na povrch nízká a živočišná podstata člověka.

2. Druhým stupněm je ego, které podléhá vlastním výčitkám poté, co se dopustí hříchu, zvané النفس اللوامة an-nefsu l-lewwáma.

To je výsledkem probíhajícího zápasu člověka proti špatným stránkám jeho vlastního já. V tomto procesu, jenž je jádrem tohoto typu džihádu, je lidská živočišnost, chtíč a žádostivost postupně krocena. Takové ego se projevuje živým svědomím, lítostivostí, výčitkami a zpytováním vlastních činů pokaždé, když se člověk dopustí překročení Božího Zákona a příkazu.

3. Konečným výstupem zápasu o vlasní ego, je ego smířené s pokorností Alláhu, které se nazývá النفس المطمئنة an-nefsu l-mutme´inna.

Takové koná vždy v souladu s přáním a záměrem Božím, nevzpouzí se Mu, ale pokorně se Mu podrobuje a poslouchá Ho. Proto má i největší nárok na Jeho pomoc a podporu, stejně jako i na vstup do Ráje. Korán o takovém egu hovoří:

يَـٰٓأَيَّتُهَا ٱلنَّفْسُ ٱلْمُطْمَئِنَّةُ ٱرْجِعِىٓ إِلَىٰ رَبِّكِ رَاضِيَةً مَّرْضِيَّةً فَٱدْخُلِى فِى عِبَـٰدِى وَٱدْخُلِى جَنَّتِى

A ty, duše usmířená, vrať se k Pánu svému v zalíbení a spokojená! Vstup mezi služebníky mé a vejdi do zahrady mé! (Fedžr: 27-30).

_________________________________________________________

[1] Takovými, jako byli dávní židovští rabíni zmiňovaní ve verši Áli ‘Imrán: 79.

[2] Viz Ibidum.

[3] Tak uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 1/250-251.

[4] Toto je doloženo hadísem zaznameným Abú Dáwúdem v Sunenu, hadís č. 4344 na autoritu Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه.

[5] Tak uvádí Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 16/106.

[6] Viz al-Menhedžu l-Ahmed, 1/35.

[7] Viz Zádu l-me’ád, 3/6.

[8] Viz al-Kámil, 1/209. Uvádí ho Muhammed Chalef Seláma v al-Mewridu l-‘azbi l-ma’ín min ásári a’lámi t-tábi’ín, podání č. 1566.

[9] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/98.

[10] Zaznamenal Abú Ja’lá v Tabekátu l-hanábila, 2/225.

[11] Viz Medáridžu s-sálikín, 3/190.

[12] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, 2/18; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/34; a Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/261.

[13] Zaznamenal Ibnu l-Kajim v Ighásetu l-lehfán, 1/145.

[14] Viz Ighásetu l-lehfán, 1/77.

[15] O džihádu ve smyslu válečnictví jsme psali zde: Pojem džihád a jeho univerzum v arabském jazyce, Koránu a Sunně, díl IV. http://e-islam.cz/content/pojem-d%C5%Beih%C3%A1d-jeho-v%C3%Bdznamov%C3%A9-univerzum-v-arabsk%C3%A9m-jazyce-kor%C3%A1nu-sunn%C4%9B-d%C3%Adl-iv.

[16] Jako hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1910, na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه. 

[17] Viz Zádu l-me’ád, 3/9-11. 

[18] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5973.

[19] Viz verš ‘Alek:1.

[20] Viz Zádu l-me’ád, 3/159.

[21] O zneužívání otázky džihádu jsme hovořili zde: Pojem džihád a jeho univerzum v arabském jazyce, Koránu a Sunně, díl V. http://e-islam.cz/content/pojem-d%C5%Beih%C3%A1d-jeho-v%C3%Bdznamov%C3%A9-univerzum-v-arabsk%C3%A9m-jazyce-kor%C3%A1nu-sunn%C4%9B-d%C3%Adl-v.

[22] Viz al-Adilletu l-kawá’id, str. 50.