Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم třikrát opakoval:
لَغَيْرُ الدَّجَّالِ أَخْوَفُنِي عَلَى أُمَّتِي …
„Pro svou ummu se něčeho obávám daleko více, nežli ad-Dedždžála …“
Zeptali se jej: „A čeho?“
Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم třikrát opakoval:
لَغَيْرُ الدَّجَّالِ أَخْوَفُنِي عَلَى أُمَّتِي …
„Pro svou ummu se něčeho obávám daleko více, nežli ad-Dedždžála …“
Zeptali se jej: „A čeho?“
Odvětil:
أَئِمَّةً مُضِلِّينَ
„Zbloudilých předáků vedoucích do bludu jiné!“ [1]
Podle at-Tirmizího verze od Sewbána رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّمَا أَخَافُ عَلَى أُمَّتِي الأَئِمَّةَ الْمُضِلِّينَ
„Pro svou ummu se věru obávám jedině zbloudilých předáků, vedoucích do bludu jiné.“ [2]
Použitý výraz أئمة a´imma – předáci, může odkazovat na politické vůdce i náboženské imámy, jedny, druhé nebo obojí zároveň. Hadís tedy hovoří o vládcích, učencích i jejich vzájemném vztahu mezi sebou navzájem i s ostatními lidmi.
V tomto kontextu se uvádí, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه se otázal Zijáda ibn Hudejra: „Víš, co může zničit islám?“ „Nevím,“ odvětil. Omar odpověděl: „Může být zničen chybami učenců, hádkami pokrytců ohledně Knihy Boží a domněnkami zbloudilých vůdců.“ [3]
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه vysvělil, co tyto „hádky pokrytců o Knihu Boží“ znamenají: „Věru Korán je svítilnou, podobnou svítilně na cestě, která je jinak každému skryta. Proto cokoli je vám z něho jasné, toho se držte a cokoli se vám zdá nejednoznačné (či těžké k pochopení), o tom se dozvídejte přes toho, kdo byl obdařen znalostí o tom.“ [4]
V podobném kontextu podle ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه pravil Posel Boží صلى الله عليه و سلم:
كيف أنتم إذا لبستكم فتنة يهرم فيها الكبير, ويربو فيها الصغير, ويتخذها الناس سنة, إذا ترك منها شيء” قيل: تركت السنة؟
„Co bude s vámi, až se vás dotkne rozkol pokušení, ve kterém zestárne starý a v němž mladý dosáhne dospělosti a lidé si to přeberou jako sunnu, načež, pokud se z toho něco odvrhne, bude řečeno: „Odvrhuješ sunnu?“
Otázali se: „A kdy se tak stane?“
Odpověděl:
إذا ذهبت علماؤكم, وكثرت قُراؤكم, وقَلَّت فقهاؤكم, وكَثُرت أمراؤكم, وقلَّتْ أمناؤكم, والتُمِسَتِ الدنيا بعمل الآخرة, وتُفُقهَ لغير الدين
„Až odejdou vaši učenci, vzroste počet vašich recitátorů Koránu, ale zmenší se počet rozumějících, až vzroste počet vašich vůdců, ale zmenší se počet důvěryhodných a až se bude vezdejší svět získávat skutky světa onoho a nauka bude vyučována kvůli něčemu jinému, nežli Náboženství.“ [5]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه poznamenal: „Lidé nepřestanou následovat dobro, dokud budou přebírat znalost od svých starších a zkušených. Až ji začnou přebírat od svých mladších a od špatných mezi nimi, dojdou zkázy.“ [6]
Šejch al-Albání tento hadís vysvětlil takto:
„Říkám, že tento hadís je jedním z důkazů pravosti proroctví Proroka صلى الله عليه و سلم i toho, s čím byl seslán, neboť všechny údaje z tohoto hadísu se v dnešní době staly skutečností. Jde například o rozmach různých podob inovace (arab. البدع bida‘), kterými jsou lidé zkoušeni do té míry, že se staly jejich zvyklostí, o které se domnívají, že je součástí náboženství a sunnou. Když potom přijdou její opravdoví následovníci a obrátí je k tomu, co je sunnou ve skutečnosti a co je autenticky dochováno od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, oni řeknou: „Což má být zvyklost opuštěna?“ [7]
Ohledně zkažených politických vůdců vyprávěl ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من سكن البادية جفا ومن اتبع الصيد غفل ومن أتى السلطان افتتن
„Kdokoli odejde žít na poušť, zdivočí. Kdokoli se žene za úlovkem, stane se lhostejným a kdokoli se vloudí k vladaři, upadne do pokušení.“ [8]
Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:
„Mnoho zbožných předků zakazovalo chození na dvory králů dokonce i těm, kteří jim zamýšleli přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. Mezi nimi byli Omar ibn ‘Abdil’azíz, ‘Abdulláh ibn Mubárek, as-Sewrí a další z imámů. Ibn Mubárek pravil: „Podle našeho názoru u toho, kdo za nimi vejde, nejde o přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného, avšak přikazováním vhodného a zakazováním zavrženíhodného je vyhýbat se jim.“ Důvodem je obava před pokušením pramenícím z návštěv dvorů vladařů. Protože když je od nich člověk daleko, jeho nitro ho navádí k přísnému přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného, zatímco pokud se k nim přiblíží, ego propadne náklonnosti k nim, neboť je v něm hluboko láska ke vznešenosti. Pak se stane, že je začne chlácholit, nýt k nim přátelský a možná i zaujatý v jejich prospěch, začne je milovat, zejména pokud mu prokáží velkodušnost a přijmou jeho rad.“ [9]
Abu l-A’war as-Sulemí رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
إياكم وأبواب السلطان، فإنه قد أصبح صعبا هبوطا
„Vyvarujte se vcházení k vládcům, neboť to se věru stalo zdrojem nesnází a ponížení!“ [10]
Al-Mubárekfúrí poskytl následující objasnění tohoto hadísu:
„Pokud k němu člověk chodí bez potřeby jen tak, upadne do pokušení. Pokud mu svěří své požadavky, dává v šanc svou víru. Pokud s ním nebude souhlasit, dává v šanc svůj vezdejší život.“ [11]
Z toho, co se od zbožných předků dochovalo jako varování učencům před podlézání vládní moci, je i toto:
Huzejfa رضي الله عنه pravil: „Vyvarujte se míst pokušení.“ Bylo mu řečeno: „Co jsou místa pokušení, Abú ‘Abdilláhu?“ Odpověděl: „Dveře vladařských paláců – kdokoli k nim vejde, ten bude zkoušen lžemi a začne o nich říkat to, co není pravda.“ [12]
Abú Házim Selema ibn Dínár, jeden z nejprominentnějších tábi’ínů, pravil: „Učenci kdysi utíkali od vladařů, když je vladaři vyhledávali, zatímco dnes přicházejí ke dveřím vladařů, zatímco před nimi vladaři utíkají!“ [13]
Wehb ibn Munebbih napsal ‘Atáovi al-Churásánímu: „Učencům před tebou stačilo věnovat se své nauce a nestarat se o lidi světských záležitostí a ani o to, co je v jejich rukou. Držitelé tohoto světa jim nabízeli svá vezdejší jmění, toužíce po jejich znalostech. Ale dnes se lidé nauky zříkají své nauky, když vidí zlo v tom, co přichází. Proto se, ó ‘Atá, měj na pozoru před dveřmi vládců, protože u nich číhá veliké a těžké pokušení – ty ničím neovlivníš jejich vezdejší statky, aniž oni nápodobně neovlivní tvou víru!“ [14]
Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Dostalo se ke mně, že učenci dávných dob praktikovali, co se naučili a tím, že to praktikovali, byli plně zaneprázdněni. A protože byli plně zaneprázdněni, byli postrádáni. A protože byli postrádáni, byli vyhledáváni. A když byli vyhledáváni, raději před lidmi utíkali.“ [15]
Abú Ajjúb as-Sichtijání vypráví, že za ním přišel jeho učitel Abú Kulába a řekl mu: „Abú Ajjúbe, přeber ode mne tři vlastnosti: Vyvaruj se vcházení ke vladařům, vyvaruj se shromáždění následovníků tužeb a inovací a drž se obchodování, neboť vlivnost jde ruku v ruce se soběstačností.“ [16]
Sufján as-Sewrí poslal ‘Ibádovi ibn ‘Ibádovi dopis: „Vyvaruj se vladařů, abys jim nebyl blízký a nespolčoval se s nimi. Vyvaruj se toho, aby ses nechal oklamat, protože možná budeš žádán o arbitráž. A pokud se odvrátíš od ukřivděných, nebo budeš sám žádat nespravedlnost, potom šlo věru o klam prokletého Iblíse, který byl podstoupen učenci zla coby krok kupředu.“ [17] Také řekl: „Kdokoli připravuje inkoust či zaostří pero v jejich (tj. vládců) prospěch, ten se stává spolupachatelem na každé kapce krve, kterou prolijí na východě i na západě!“ [18]
A co se týče přímo zkaženého učence, je to někdo, koho Alláh popsal slovy:
وَاتْلُ عَلَيْهِمْ نَبَأَ الَّذِي آتَيْنَاهُ آيَاتِنَا فَانسَلَخَ مِنْهَا فَأَتْبَعَهُ الشَّيْطَانُ فَكَانَ مِنَ الْغَاوِينَ لَوْ شِئْنَا لَرَفَعْنَاهُ بِهَا وَلَـٰكِنَّهُ أَخْلَدَ إِلَى الْأَرْضِ وَاتَّبَعَ هَوَاهُ ۚ فَمَثَلُهُ كَمَثَلِ الْكَلْبِ إِن تَحْمِلْ عَلَيْهِ يَلْهَثْ أَوْ تَتْرُكْهُ يَلْهَث ۚ ذَّٰلِكَ مَثَلُ الْقَوْمِ الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا ۚ فَاقْصُصِ الْقَصَصَ لَعَلَّهُمْ يَتَفَكَّرُونَ
Vyprávěj jim zvěst o tom, jemuž jsme znamení Svá dali a jenž se pak od nich odvrátil. A satan jej učinil následovníkem Svým a stal se tak jedním ze zbloudilých. Kdybychom byli chtěli, byli bychom jej pozdvihli znamením naším, avšak on přikláněl se k zemi a šel za svými vášněmi a podobal se psu: když přiblížíš se k němu, vyplazuje jazyk, a když necháš ho na pokoji, také vyplazuje jazyk. A podobně je tomu s lidmi, kteří znamení Naše za lež prohlašují. Vyprávěj jim tedy tyto příběhy, snad o tom budou přemýšlet. (A’ráf: 175-176)
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Toto je popis špatného učence, konajícího v protikladu ke znalosti, kterou disponuje. Proto se zamyslete nad tím, co tento verš popisuje a kritizuje z rozdílných úhlů. Dotyčný zbloudil poté, co obdržel nauku. Vybral si nevíru namísto víry a to záměrně a nikoli kvůli nevědomosti. Odvrhl víru takovým způsobem, že mu to již ani neumožňuje navrátit se zpět, neboť verše a znamení Boží úplně odhodil za sebe, tak, jako se had svléká ze své kůže. Pokud by se o něm nevědělo, že kdy nějakou víru měl, nikdy by nikoho ani nenapadlo, že ji opustil. Šejtán na něj zaútočil a zmocnil se ho natolik, že jej přemohl a získal ho jako svou kořist. Dotyčný se odchýlil (arab. غوى ghawá) poté, co následoval správné usměrnění (arab.الرشد ar-rušd). Slovالغي al-ghaj, tj. odchýlení, znamená upadnout do bludu i přesto, že mám znalosti a odkazuje navíc i na zkaženost v nauce i činu, zatímco slovo الضلال ad-dalál se více týká bludu v nauce a víře. Pokud je některé z těchto slov zmíněno samostatně, nabírá význam i toho druhého. Pokud jsou však zmíněna současně obě, poté má každé poněkud jiný významový odstín. Alláh si nepřeje povýšit jej pro jeho znalosti a tyto jsou dále důvodem jeho zkázy. Jsou pro něj důvodem jeho úzkosti, neboť díky nim nedosáhl vyššího postavení. Bylo by pro něj lepší, kdyby učencem vůbec nebyl a stihl by ho také omnoho mírnější trest. Alláh nás zpravuje o zlovolnosti cílů takové osoby. Vybral si ty nejpodlejší věci namísto těch nejvznešenějších. Tato jeho volba věcí nejvíce mrzkých nenastala díky myšlenkám, které zatemnily jeho mysl a idejím, kterých si nebyl vědom, ale nastala spíše kvůli tomu, co je popsáno jako إخلاد إلى الأرض ichládun ile l-ard, tj. přiklánění se k zemi, tedy volil vždy své tužby. Toto slovo je podle az-Zudžádže odvozeno od základu خلود chulúd s významem dělat něco věčně, věčně v něčem setrvávat. Takový člověk se odvrátil od správného vedení a následoval své plané tužby. Ty učinil svým vodítkem, které následuje a za kterým kráčí.“ [19]
Od našich zbožných předků se dochovala četná varování před zlými vlastnostmi zkažených učenců. A tato varování potvrzují i ti, kteří od nich zdědili nauku dnes.
První z těchto zlých vlastností je pýcha a sebeláska, jakož i obdiv k sobě samému a lhostejnost v pohledu prohlubování vlastní nauky.
Ka’b al-Ahbár řekl jednomu muži, který se od něj přišel učit hadísy: „I kdyby tvá učenost naplnila nebesa i zemi a vše, co je mezi nimi, ale ty ses stále kochal sám sebou, nepřidala by ti nic, kromě ponížení a neúplnosti.“ [20]
Sufjána ibn Ujejny se otázali: „Kdo z lidí nejvíce potřebuje získávat nauku?“ Odpověděl: „Ti nejznalejší mezi nimi, protože jejich chyby jsou ty nejostudnější.“ [21]
Ibn Hazm pravil:
„Možná i jediná hodina lhostejnosti může zničit celé roky plné zbožného snažení.“ [22]
Ibn Tejmíjja pravil:
„Mnoho z těch, kteří se připisují nauce, je zasaženo pýchou a nadutostí, podobně jako mnoho z těch, kteří se připisují uctívání, je zasaženo modloslužbou. Proto morem nauky je pýcha a morem uctívání je stavění vlastní zbožnosti na odiv. A takovým lidem je odepřena podstata skutečného poznání.“ [23]
Současný učenec šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Člověk se nikdy nesmí kochat svou vlastní znalostí, protože věru je nevědomým ohledně daleko většího počtu záležitostí, než zná.“ [24]
Sem spadá i pocit vlastní nepostradatelnosti. Praví učenec si je vědom, že je sluhou svého náboženství a že islám se bez něho obejde tak či onak.
Ibn Tejmíjja proto pravil:
„I kdyby nebyli stvořeni al-Buchárí a Muslim, náboženství by tím nijak neutrpělo, ani v nejmenším.“ [25]
Druhou je nekonání podle toho, co jsem se naučil a nenásledování naučeného praktickým činem.
Abu d-Dardá رضي الله عنه upozornil: „Věru nejvíce se v Soudný Den obávám toho, že mi bude řečeno: „Věděl jsi, tak jak jsi naložil se svou znalostí?“ [26]
Al-Kásim ibn Muhammed vnuk Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه, pravil: „Za mých časů lidem neuchvacovala slova, ale činy. Vždyť každý si přece může říkat, co chce.” [27]
Sufján ibn Ujejna pravil: „Učencem není ten, kdo rozezná dobro od zla, nýbrž učencem je ten, kdo rozezná dobro a následně se jím řídí a rozezná zlo a následně se mu vyhýbá.“ [28]
Z moderních učenců šejch al-Albání pravil:
„Je přikázáno, aby užitečnou znalost provázely dobré činy. Pokud to druhé bude od toho prvního odděleno, to první se stává škodlivým.“ [29]
Třetí je nedostatek bohabojnosti, hamižnost a bezuzdná hrabivost a prahnutí po vezdejších statcích.
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم varoval:
مَنْ تَعَلَّمَ عِلْمًا مِمَّا يُبْتَغَى بِهِ وَجْهُ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ لاَ يَتَعَلَّمُهُ إِلاَّ لِيُصِيبَ بِهِ عَرَضًا مِنَ الدُّنْيَا لَمْ يَجِدْ عَرْفَ الْجَنَّةِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ
„Pokud kdokoli z vás získává nauku, kterou se má usilovat o Tvář Boží jen kvůli nějaké světské výhodě, pak ani neucítí vůni Ráje.“ [30]
Řečeno bylo: „A věru věnem Ráje je zříci se tohoto světa.“ [31]
Sufján as-Sewrí pravil: „Věru nejhorším zaměstnáním je získávat tento svět činy, kterými se má získávat svět onen.“ [32] Sufján as-Sewrí ohledně svých učitelů, učenců z řad zbožných předků pravil: „Tito muži, když vydávali fetwy, chvěli se.“ Tj. třásli se z posvátné bázně před Alláhem. Také řekl: „Nauka se hledá jen proto, aby byla uvedena do praxe bohabojností.“ [33]
Al-Kurtubí pravil:
„Někteří moudří lidé řekli: „Kdo byl obdařen naukou a znalostí Koránu, je povinen mít se na pozoru. Nepřísluší mu snižovat se na úroveň lidí tohoto světa (kteří se zajímají o vezdejší pozlátka), kvůli bohatství, které mají. To proto, že Alláh hovoří o vezdejším blahobytu jako o متاع الدنيا قليل metá’u d-dunjá kalíl tj. „užívání na tomto světě je jen malé“ zatímco o Koránu hovoří jako o خير كثير chajrun kesírun, tedy hojném dobru.“ [34]
Soudobý učenec Ibn ‘Usejmín vysvětluje důležitý princip:
„Pokud je člověku povinnost vyučovat, nesmí za to brát protihodnotu. A pokud to není jeho povinností, potom může finanční odměnu převzít. Tato ovšem má být vyplácena z pokladnice všech muslimů a dotyčný nemá být najímán jako nádeník.“ [35]
Čtvrtou je dvojtvářnost, nedostatek opravdovosti a deficit morálního jednání a etického přístupu k druhým.
Uvádí se, že ‘Abdulláhu ibn Omarovi رضي الله عنهما kdosi napsal: „Prosím, sepiš pro mne celou nauku.“ Ibn Omar odpověděl: „Nauka je přeširoká, ale pokud jsi schopen setkat se s Alláhem s tím, že tvůj hřbet neponese břímě lidské krve, že tvůj žaludek nepozře cizí bohatství, že tvůj jazyk nepošpiní čest a důstojnost jiných lidí, učiň tak.“ [36]
Uvádí se, že ‘Abdulláh ibnu l-‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما duchapřítomně poznamenal: „Licoměrnost bývala mezi vší tou vírou něčím velmi neobvyklým. Ale již záhy se stane víra něčím neobvyklým mezi vší tou licoměrností.“ [37]
Imám Málik ibn Anas poradil jednomu kurejšovskému chlapci: „Ó synovče, nauč se slušnému vychování ještě předtím, než začneš studovat nauku!“ [38]
Ibn Wehb, jeden z největších učedníků tohoto imáma, pravil: „To, co jsem se naučil z Málikových mravů je ještě lepší, než znalost, kterou jsem od něho získal.“ [39]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Znakem Božího dobrodiní a úspěchu je to, že se člověk, jehož znalost vzroste, stává pokornějším a shovívavějším.“ [40]
Významný novodobý znalec hadísů, šejch al-Albání poznamenal:
„Je nezbytné, aby nauka byla spojena s dobrými skutky. Pokud je jedno od druhého odděleno, to zbývající se stane škodlivým.“ [41]
Další a nikoli poslední užitek plynoucí z hadísu o zkažených učencích spočívá v nutnosti hledání znalosti a upřednostnění těch správných zdrojů. A těmi nejsprávnějšími zdroji a tím nejlepším příkladem jsou společníci a učedníci Posla Božího صلى الله عليه و سلم a rané generace muslimských učenců, kteří se učinili od nich a kteří je následovali. Tito musí mít prioritu a hlavní slovo oproti těm pozdějším, jejichž kvalita se posuzuje podle toho, nakolik sami následují příkladu těch prvních. To platí tím spíše v dnešních dnech chaosu a hašteření.
Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Každý následující den bude horší, nežli ten předešlý, až do Dne Zmrtvýchvstání. Nemyslím tím nárůst blahobytu nebo neužitečných záležitostí. Spíše tím myslím pokles učenosti s tím, jak bude čas plynout a lidé se stanou všichni stejnými, kvůli vymírání učenců a následné neschopnosti lidí přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné, což nakonec povede i k jejich zkáze.“ [42]
Uvádí se, že Fudajl ibn Ijjád pravil: „Co s vámi bude, až nadejde čas, kdy uvidíte lidi nerozlišovat ani pravdu od klamu, ani věřící od nevěřících, ani důvěryhodné od zrádných, ani nevědomé od učených a ani nepřikazovat vhodné a nezakazovat zavrženíhodné?“ [43]
K tomuto podání Ibn Batta poznamenal slova, která jsou dnes ještě aktuálnější, nežli v době, kdy byla napsána:
„Alláhu náležíme a k Němu se i navrátíme! Do tohoto času jsme již dospěli, slyšeli jsme takové věci, poznali jsme i sami zažili většinu z toho. Pokud člověk, jehož Alláh obdařil zdravým rozumem popatří a zamyslí se nad záležitostí islámu, jeho následovníků a správné cesty, kterou se mají ubírat, potom mu bude zcela jasné, že většina lidí se k ní obrátila zády, odchýlili se od správné cesty a odvrátili se od jasných důkazů. Mnoho lidí začalo milovat to, co kdysi nenáviděli, povolovat to, co kdysi zakazovali a uznávat to, co kdysi odmítali. A zajisté, Alláh ti budiž milostiv, toto není ryzí povaha muslimů a ani chování těch, kteří byli obdařeni vhledem do náboženských záležitostí a ani těch, kteří tomuto náboženství věří a jsou neochvějně přesvědčeni o jeho pravdivosti.“ [44]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja proto formuloval důležitý princip:
„Je nenáviděno, když někdo, kdo nemá schopnost kriticky posuzovat a rozlišovat, nahlíží do knih obsahujících množství vymyšlených podání či zcestných názorů, jako jsou knihy následovníků inovace. Také je nenáviděno přejímat znalost od lidových vypravěčů a jiných jim podobných, jejichž slova obsahují i mnoho lži, i když nepochybně hovoří i spoustu pravdy.“ [45]
A šejch Sálih al-Fewzán uzavírá:
„Všechna chvála náleží Alláhu, ryzí a opravdoví učenci Sunny dodnes existují. Alláh zařídil, že nepotřebujete špatné učence ani zbloudilé knihy, když máte knihy správné a autentické. Proto se jich držíme a nenacházíme potřebu za učenci bludu či inovátory, ani za knihami, které směšují pravdu i lež. A všechna chvála náleží Alláhu. Máme čisté a dobré knihy a učence, držíme se těchto učenců a těchto autentických knih.“ [46]
_________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadísy č. 20335; 21334 a 21335. Jako sahíh li ghajrihi jej na základě podpůrných podání doložil Šu’ajb al-Arnáút v Tahkíku l-Musned, 21/296-297.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2229 jako hasan sahíh.
[3] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/295. Viz také Miškátu l-mesábih, 1/89, podání č. 269. Viz také Mehzu s-sewáb, 2/717; Musnedu l-Fárúk, 2/536; Telbísu l-džehmíjja, 4/191.
[4] Zaznamenal al-Wákí’ ibnu l-Džerráh v Kitábu z-zuhd, str. 53, podání č. 38, jako hasan toto podání ocenil šejch ‘Abdurrahmán ‘Abduldžebbár al-Ferjáwí.
[5] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/64 se dvěma isnády z nichž první je sahíh a druhý je hasan. Také jej uvádí al-Hákim v Mustedreku, 4/514.
[6] Zaznamenal Ibn ‘Abdulberr v Džámi’u bejáni l-‘ilm we fadlih, podání č. 1057.
[7] Viz Kijámu r-Ramadán, str. 4-5.
[8] Zaznamenali jej an-Nesáí, Abú Dáwúd a at-Tirmizí. Jako sahíh jej doložil i al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6296.
[9] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 178–179.
[10] Zaznamenal Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 13/232. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1253.
[11] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/533.
[12] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí Sifetu s-safwa, 1/614.
[13] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/164.
[14] Uvádí Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 9/295.
[15] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/439-440.
[16] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr Džámi’u l-bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/164.
[17] Viz Ibid., 1/179.
[18] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 12/586.
[19] Viz Bedái’u t-tefsíri l-džámi’ limá fesseru l-imám Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja, 1/430-431.
[20] Zaznamenal Abú Nu’ajm Hiljetu l-awlijá´, 5/376.
[21] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/193.
[22] Viz al-Achláku we s-sijer, str. 14.
[23] Viz ar-Raddu ‘ale š-Šázilí, 1/207.
[24] Viz Šerhu d-Durreti l-mudíjja, str. 277.
[25] Viz al-Minhádž, 7/215.
[26] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilm, podání č. 647.
[27] Zaznamenal Abú Dáwúd v az-Zuhd, str. 354.
[28] Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, podání č. 936. Viz také al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 4664.
[29] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 543.
[30] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3664.
[31] Zaznamenal Abu l-Lejs as-Samerkandí v Tenbíhu l-gháfilín, 1/82.
[32] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 1/243.
[33] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 943.
[34] Viz al-Džámi’u li ahkámi l-Kur´án, 3/331.
[35] Viz Ahkámu l-Kur´án, 1/457.
[36] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 3/222.
[37] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibána, 1/173.
[38] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/330.
[39] Uvádí Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 1/250.
[40] Viz al-Fewáid, str. 228.
[41] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 563, 00:14:10.
[42] Zaznamenali ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 194; an-Nesáí v Sunenu, 3/393; al-Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-muttefakíh, 1/456. Viz též Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 13/26.
[43] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/188.
[44] Ibidum.
[45] Viz an-Nedžmu l-bedí’, str. 27.
[46] Viz al-Idžábetu l-muhimma, 1/144-145.