‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že kdosi o nějaké zesnulé řekl: „Nyní si už odpočine.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم však nespokojeně namítl:
إنما يستريح من غفر له.
„Vskutku jen ten, komu bylo odpuštěno, si odpočine.“ [1]
‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že kdosi o nějaké zesnulé řekl: „Nyní si už odpočine.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم však nespokojeně namítl:
إنما يستريح من غفر له.
„Vskutku jen ten, komu bylo odpuštěno, si odpočine.“ [1]
V isnádu tohoto podání se nacházejí samí spolehliví vypravěči, kromě Ibn Lehí’y, který měl chabou paměť. [2]
Podpůrné podání k tomuto hadísu uvádí Ibn ‘Asákír na autoritu Bilála al-Habešího a Muhammeda ibn ‘Urwy [3] jako mursel, tj. chybí v něm jméno tábi’ího (tj. vypravěče z generace následovníků Prorokových společníků), který hadís vypráví. Takový defekt v isnádu potom podle imáma Muslima a velké většiny učenců hadísu znemožňuje používat daný hadís jako důkazní materiál. [4]
An-Newewí pravil: „Mursel hadís je slabým hadísem podle velké většiny učenců hadísu, podle aš-Šáfi’ího a velké většiny odborníků islámsko-právní nauky a jejích základů.“ [5]
Smysl hadísu je ovšem podložen známým pravidlem věrouky následovníků Sunny, které zmiňuje mezi deseti přesvědčeními, charakteristickými pro ahlu s-sunna již Sufján ibn Ujejna: „Ze Sunny je desatero věcí, kdokoli je v sobě najde všechny beze zbytku, je následovníkem Sunny, kdokoli z nich cokoli odvrhne, ten Sunnu odvrhl,“ přičemž mezi nimi zmínil jako poslední také přesvědčení, že „nelze o nikom dosvědčovat, že s určitostí bude v Ráji nebo v Pekle (kromě v případě těch, o kterých je to doloženo textuálním důkazem).“ [6]
Šejch Sálih al-Fewzán pravidlo nevyjadřovat se k posmrtnému osudu konkrétních lidí okomentoval slovy:
„K lidem přistupujeme na základě toho, co můžeme vidět. K poslušným přistupujeme jen na základě toho, co u nich spatřujeme a totéž platí i pro hříšníky. Soudit můžeme vždy jen na základě toho, co můžeme vidět, nemůžeme tedy nijak posoudit, zda něčím konečným místem spočinutí bude Ráj nebo Peklo, protože toto je pouze v Rukou Božích.“ [7]
Tedy můžeme dosvědčovat, že obyvatelem Ráje či Ohně jsou jen ti konkrétní lidé, o kterých to s určitostí víme na základě Koránu a Sunny. Obyvateli Ráje jsou třeba všichni Proroci, mír s nimi, nebo jejich společníci, jako Abú Bekr, Omar, Osmán, ‘Alí, Hasan či Husejn, ostatní z deseti těch, kterým byl přislíben Ráj, účastníci bitvy u Bedru apod. Nechť je se všemi Alláh spokojen Obyvatelem Ohně je třeba Faraon, otec proroka Ibráhíma (Abraháma), syn proroka Núha (Noema) či žena proroka Lúta (Lota), mír s nimi všemi, Abú Leheb, Abú Džehl, či jiní nepřátelé Proroka صلى الله عليه و سلم z řad mekkánských modloslužebníků atd., všichni ti, o jejichž odměně či trestu přímo, konkrétně a jmenovitě hovoří Korán a Sunna.
V případě ostatních lidí nelze nic konkrétního a adresného pronést, pokud tito lidé žijí, nevíme, na čem zemřou a pokud už mrtví jsou, nevíme, jaký je jejich stav a jak jim rozsoudí Všemohoucí Alláh. Odkázáni jsme proto dále jen na obecná prohlášení typu „kdokoli uvěří v Jediného Stvořitele, nepřidružuje k Němu nic a nepopře žádného z proroků, vstoupí do Ráje“ či „kdokoli přidružuje ke Stvořiteli, nebo popírá Jeho, Jeho Zjevení či alespoň jednoho z Proroků, bude odsouzen do Pekla,“ aniž bychom zmiňovali přímo konkrétní lidi.
Korán nabízí množství důkazů tohoto pravidla:
Alláh ohledně pře židů a křesťanů, kteří tvrdili, že jen oni vstoupí do Ráje a že jejich protivníci jsou odsouzeni do Pekla, praví:
فَاللَّـهُ يَحْكُمُ بَيْنَهُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ فِيمَا كَانُوا فِيهِ يَخْتَلِفُونَ
V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimi to, oč se hádali. (Bekara: 113)
Na jiném místě v kontextu sporu mezi věřícími a nevěřícími praví:
وَاتَّبِعْ مَا يُوحَىٰ إِلَيْكَ وَاصْبِرْ حَتَّىٰ يَحْكُمَ اللَّـهُ ۚ وَهُوَ خَيْرُ الْحَاكِمِينَ
Následuj tedy to, co ti bylo vnuknuto, a trpělivě vyčkávej, až Bůh bude soudit a Bůh věru nejlepším je soudcem. (Júnus:109)
A také:
إِنَّ إِلَيْنَا إِيَابَهُمْ ثُمَّ إِنَّ عَلَيْنَا حِسَابَهُم
K Nám věru míří jejich návrat a Nám pak budou účty své skládat! (Ghášija:25-26)
Důvodem je, že znalost toho, kdo je obyvatlem Ráje nebo Pekla je znalostí nepoznatelného (arab.غيب ghajb) a jako taková je k dispozici jen Alláhu a tomu, komu ji ze Svých Proroků, mír s nimi všemi, vyjeví:
عَالِمُ الْغَيْبِ فَلَا يُظْهِرُ عَلَىٰ غَيْبِهِ أَحَدًا إِلَّا مَنِ ارْتَضَىٰ مِن رَّسُولٍ
On jediný zná nepoznatelné a nikoho do svých tajemství nezasvěcuje kromě těch, jež oblíbil si ze Svých poslů (Džinn:26-27)
Toto pravidlo dokládá i velmi dobře doložená a obvyklá praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který podle Abú Katády al-Ansárího رضي الله عنه po jedné pohřební modlitbě pronesl na adresu nebožtíka:
مُسْتَرِيحٌ، وَمُسْتَرَاحٌ مِنْهُ
„Odpočine si, či si od něho odpočinou.“
Když se ho dotázali, co tato slova znamenají, odpověděl:
الْعَبْدُ الْمُؤْمِنُ يَسْتَرِيحُ مِنْ نَصَبِ الدُّنْيَا وَأَذَاهَا إِلَى رَحْمَةِ اللَّهِ، وَالْعَبْدُ الْفَاجِرُ يَسْتَرِيحُ مِنْهُ الْعِبَادُ وَالْبِلاَدُ وَالشَّجَرُ وَالدَّوَابُّ.
„Věřící služebník si odpočine od těžkostí a nepohody vezdejšího světa a spočine v Milosti Boží, zatímco od hříšného služebníka si odpočinou ostatní služebníci, kraje, stromy i zvířata.“ [8]
Šejch ‘Abdul’azíz ibn Báz proto řekl:
„V novinách se často lze setkat s nekrology určitých lidí, či poselstvími vyjadřujícími soustrast rodině zesnulého, v nichž se zesnulý vzpomíná jako „ten, komu je odpuštěno“ (arab. مغفور maghfúr), či ten, jenž byl omilostněn (arab. مرحوم merhúm) apod., či jinými výrazy, které ukazují, že zesnulý patří k obyvatelům Ráje. Není neznámé žádnému z těch, kteří disponují znalostí o islámu a islámském přesvědčení, že tento fakt je znám pouze Alláhu a že přesvědčením ahlu s-sunna we l-džemá’a je, že není dovoleno o nikom tvrdit, ani že je v Ráji, ani že je v Ohni, kromě na základě jasného důkazu z Koránu, jako např. že Abú Leheb je v Ohni, anebo na základě důkazu od Proroka صلى الله عليه و سلم, jako je např. výrok o tom, že deseti lidem ze sahábů je zaručen Ráj apod. Výše uvedené fráze totiž implikují, že dotyčnému je v dané chvíli již odpuštěno, nebo že se nad ním Alláh už smiloval. Tato slova je nutno nahradit lepšími alternativami, jako je např. prosba „ať mu Alláh odpustí (arab. غفر الله له ghafere lláhu leh)“ či „nechť mu je Alláh Milostiv (arab. رحمه الله rahimahu lláh) či jinými slovy, která představují prosbu za zesnulého.“ [9]
Podobně je také nesprávné označovat paušálně např. všechny válečné padlé za mučedníky, lze jen vyjadřovat naději, že jimi skutečně jsou, jak uvádí šejch Ibn ‘Usejmín. [10]
___________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 6/96 a 102; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/290. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1710.
[2] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/286.
[3] Viz ‘Abdulláh ibn Mubárek v az-Zuhd, pod. č. 251. Viz také al-Bezzár v Kewfu l-astár, pod. č. 789.
[4] Viz Muslim v Mukaddimě, Bábu sihhati l-ihtidžádži bil-hadísi l-mu’an’an.
[5] Tak ho cituje as-Sujútí v at-Tadríb, str. 119.
[6] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, bod č. 312.
[7] Viz Šerhu s-sunna, str. 251.
[8] Hadís je muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6512; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 950.
[9] Viz al-Fetáwa l-islámíja, 2/57.
[10] Viz al-Alfáz we l-mefáhím fí mízáni l-islám, str. 18.