Šperky s náboženskými nápisy

Logo XXL

OTÁZKA: Na internetových diskusních serverech a komunitních fórech českých muslimek jsem objevila šperky, placky a odznáčky, na kterých se objevují půlměsíce, koránské verše či Boží jména,často zpracované do tvaru ruky, srdce nebo oka. Je něco takového podle islámu dovoleno nosit, prodávat, kupovat či darovat? 


OTÁZKA: Na internetových diskusních serverech a komunitních fórech českých muslimek jsem objevila šperky, placky a odznáčky, na kterých se objevují půlměsíce, koránské verše či Boží jména,často zpracované do tvaru ruky, srdce nebo oka. Je něco takového podle islámu dovoleno nosit, prodávat, kupovat či darovat? 

ODPOVĚĎ:

Chvála Alláhu, požehání a mír Poslu Božímu, jeho rodu, jeho společníkům a všem, co následují jeho cestu. 

Něco takového není předepsáno. A není ani známo či doloženo od zbožných předků této ummy, že by si vypisovali koránské verše na šperky či ozdoby, které pak nosili. Naopak by to dokonce mohlo být bráno jako nerespektování Koránu, který byl zjeven od toho, aby byl následován a uplatněn v praxi a nikoli jako okrasa, aby se jím lidé zdobili. A také by to mohlo být napodobováním nevěřících, resp. mohlo by se to svést na muslimskou obdobu křížku na krku křesťanů apod. 

Z tohoto pravidla je ovšem důležité vést výjimku pro vyrývání si náboženských hesel do prstenů, dokonce i kdyby tyto prsteny obsahovaly Boží jméno samostatně či ve složenině, např. prsten se jménem عبدالله ‘Abdulláh (dosl. služebník Boží), nebo s frází الحمد لله al-hamduli-lláh, tj. „všechna chvála patří Bohu,“ anebo توكلت على الله tewekeltu ‘ale lláh, tj. „na Boha jsem se spolehl“ apod. 

Důkazem je, že, jak vypráví Anas ibn Málik رضي الله عنه, sám Posel Boží صلى الله عليه و سلم měl stříbrný prsten užívaný jako pečetidlo, na který si nechal vyrýt slova: محمد رسول الله Muhammedun resúlu lláh, tj. Muhammed Posel Boží. Řekl:

إِنِّي اتَّخَذْتُ خَاتَمًا مِنْ وَرِقٍ ،وَنَقَشْتُ فِيهِ مُحَمَّدٌ رَسُولُاللَّهِ ، فَلا يَنْقُشَنَّ أَحَدٌ عَلَى نَقْشِهِ

Věru jsem si pořídil prsten s pečetidlem, na který jsem si nechal vyrýt: Muhammed Posel Boží. Nechť si nikdo z vás nic takové nenechává vyrýt.[1]

Háfiz Ibn Hadžer uvádí od Ibn Abí Šejby množství jmen zbožných předků, kteří si něco do prstenu vyrýt dali, jako ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, který si prsten dal podepsat svým jménem, nebo Huzejfu رضي الله عنه a Abú ‘Ubejdu رضي الله عنه, kteří si na prsten dali napsat „chvála Alláhu.“’ Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه mělna svém prstenu nápis الله المالك Alláhu l-Málik, tj. Alláh Vládce. Ibráhím an-Nach’í měl na svém prstenu nápis بالله bi-lláh tj. přibližně „s pomocí Boží.“ Mesrúk si dal do prstene vyrýt basmalu, Abú Dža’fer al-Bákir zase slova العزة لله al-‘izzetu li-lláh, tj. všechna moc náleží Bohu. [2]

Dále říká:

Od al-Hasana a al-Husejna رضيالله عنهما se uvádí, že nevnímali nápisy na prstenech za nic zavrženíhodného ,což je podle an-Newewího také názorem většiny. Od Ibn Sírína a některých dalších učenců se uvádí, že je to zavrženíhodné. Nicméně i od samotného Ibn Sírína se uvádí, že nijak neodsoudil muže za to, že si na prsten dal vyrýt slova حسبي الله hasbí Alláh tj. „Bůh mi vystačí,“ což dokazuje, že názor o tom, že je to zavrženíhodné, není od Ibn Sírína autenticky doložen. Případný nesoulad možno vysvětlit i tím, že za zavrženíhodné Ibn Sírín považoval nosit takový prsten s náboženským nápisem ve stavu velké rituální nečistoty, či vystavovat ho nečistotě při užívání toalety a očišťování se po potřebě, z obavy aby nebyl vystaven neuctivému zacházení.[3] 

Nicméně takovou úlevu není možno extrapolovat analogicky i na ostatní šperky mimo samotné prsteny, protože ozdoby a šperky jako takové, jiné než prsteny, jako řetízky, přívěsky a brože, byly známy i v době zbožných předků. 

Proto na základě tohoto faktu dospěla Stálá komise pro fetwy v KSA k následujícímu závěru:

Proto, že takové šperky na sobě mají Boží jméno a jsou určeny k tomu, aby je muslimky nosili okolo krku, jako nosí křesťanky své křížky a židovky své Davidovy hvězdy a také proto, že takové přívěsky mohou být nošeny pro štěstí či pro ochranu před neštěstím, či k jiným účelům, a také proto, že by běžné denní nošení takových přívěsků mohlo nápisy na nich vystavit nedůstojnému zacházení jako pokroucení při spánku či jejich nošení na nečistá místa, kam je zavrženíhodné nosit cokoli, co má na sobě napsáno Boží jméno, dospěla komise k názoru, že takové šperky, na kterých je vyvedeno Boží jméno, není dovoleno nosit. Důvodem je snaha vyhnout se napodobování křesťanů a židů, což je muslimům zakázáno činit a také z důvodů zabránění ještě většímu zlu – chránit Boží
jméno před nedůstojným zacházením a kvůli prevenci nošení amuletů, které je obecně zakázáno používat.
[4] 

Ženám obecně není zakázáno nosit žádné zlaté přívěsky, dokonce ani ty ve tvaru srdce, avšak sporné mohou být ty ve tvaru ruky nebo oka, často ozdobené modrými korálky, protože to jsou klasické orientální amulety nošené pro štěstí, anebo na ochranu před potenciálním uřknutím.

Amulety se nosí proto, aby svým působením něčemu dopomohly či něčemu zabránily bez ohledu na předurčení Boží, což není možné a hlavně se to příčí zdravé a správné islámské věrouce. I kdybychom my sami nevěřili, že takové předměty skutečně mají tu moc, kterou jim nevědomí a ignorantští lidé přisuzují, nebylo by nám dovoleno je nosit ani tak, neboť by se jednalo o napodobování praktik lidí s pokaženou věroukou a i to je zakázáno.

‘Ukba ibn ‘Ámir al-Džuhení رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ عَلَّقَ تَمِيمَةً فَقَدْ أَشْرَكَ .

Kdokoli si pověsí amulet, ten se tím dopustil přidružování k Alláhu.[5] 

Toto přidružování se podle ‘Abdul’azíze ibn ‘Abdilláha Ibn Báze počítá jako tzv. malé přidružování (arab. الشرك الأصغر aš-širku l-asghar) které samo o sobě člověka ještě nevyvádí z lůna islámu, [6] dokud, jak upřesňuje Muhammed Sálih al-‘Usejmín, dotyčný nezačne věřit, že daná věc sama o sobě může způsobit něco, co je jinak v rozporu s vůlí Boží a zvrátit to, co On už předurčil. [7]

Podle jiného podání řekl:

مَنْ تَعَلَّقَ تَمِيمَةً فَلا أَتَمَّ اللَّهُ لَهُ ، وَمَنْ تَعَلَّقَ وَدَعَةً فَلا وَدَعَ اللَّهُ لَهُ.

Kdokoli si zavěsí amulet, nechť mu Alláh nesplní to, kvůli čemu si ho zavěsil. A kdokoli nosí mušličku, nechť mu Alláh nedopřeje klidu.[8]

Důvod tak ostrého odsudku předkládá al-Beghawí:

Arabové používali korálky z mušlí jako ochranné amulety proti uřknutí a věšeli je svým dětem na krk, což pak bylo Šarí’ou odsouzeno jakožto faleš.[9] 

Podle Muhammeda ibn Sáliha al-‘Usejmína sloužily ve staré Arábii jako amulety právě i mušličky vytažené z moře. Věřilo se, že chrání toho, kdo je nosí na krku, před uhranutím, džiny a zlými silami. Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „nechť mu Alláh nedopřeje klidu“ potom možno vysvětlit jako „nechť se nezbaví strachu, tísně a úzkosti zezlých sil, kvůli které si mušličku pověsil na krk, tedy nechť dojde k opaku toho, co tím dotyčný zamýšlel.[10] 

Pokud takový předmět z drahého kovu dostaneme darem, můžeme si ho třeba nechat přetavit na něco jiného, vhodnějšího. 

A Alláh ví nejlépe.


____________________________________________________________

[1] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5877; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2092. Prorokem صلى الله عليه و سلم zmíněný zákaz se patrně týká jeho doby a konkrétního nápisu, aby bylo jasné, že pečetidlo s takovým nápisem je skutečně Prorokovo صلى الله عليه و سلم a nedošlo k případnému padělání či jeho neúmyslné záměně. 

[2] Viz Fethu l-Bárí, 15/330. 

[3] Viz Ibid., 15/330-331. 

[4] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 13/473. 

[5] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 17458, al-Albání ho ocenil jako sahíh v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6394. 

[6]
Viz Medžmú’u fetáwá we makáláti Ibn Báz, 8/304. 

[7] Viz al-Kawlu l-mufídu šerhu Kitábi t-tewhíd, 1/189. 

[8] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 17440, jako hasan ho ocenil Šu’ajb al-Arnáút ve svém tahkíku Ahmedova Musnedu

[9] Viz at-Ta’rífátu l-i’tikádíja, str. 121.  

[10] Viz al-Kawlu l-mufíd, 1/189.