A pak se hrob uzavřel …

Byl jsem jednou v létě na dženáze, pohřební modlitbě, jednoho bratra v islámu.

Nešlo na něho zapomenout. Na ten pohled na pohřební shromáždění muslimů v momentě, kdy se hrob uzavře a všichni lidé se kvapem rozejdou do svých domovů, zanechávaje za sebou svého zesnulého příbuzného, kolegu, přítele a kamaráda.

Jeden nad hrobem pláče. Na tváři druhého je vidět, kolik moc je smutný. A třetí tam stojí zcela bez zájmu, jako by se ho to ani netýkalo. Jakoby ani nevěděl, co se to vlastně děje.

Ale uvnitř, tam dole, v hrobě, jeden zesnulý právě odpovídá: “Mým pánem je Alláh! Má víra je islám! Můj prorok je Muhammed, mír a požehnání s ním!”

A jiný nebožtík nedaleko něho může jen ze sebe koktat: “Ehm … Ehm … nevím, neznám.”

Nahoře lidé zahrabávají hrob zeminou ze všech stran, jakoby se báli, aby se zemřelý nevrátil.

Ale uvnitř hrobu jeden nebožtík opakuje své toužebné přání: “Pane můj! Učiň, aby Soudný Den nadešel už teď! Co nejdřív!” Zatímco jeho soused v hrobě opodál žadoní: “Pane můj! Prosím! Vrať mne na pozemský svět, abych mohl konat dobré skutky a vynahradil vše, co jsem promeškal!”

Na povrchu, nad hrobem, přítomní ze svých bot a kalhot stírají prach a bláto poté, co svého zesnulého pohřbili.

Ten den bylo horko, všichni byli vyčerpaní a možná jim i prosba, kterou za nebožtíka recitoval místní imám, přišla už moc dlouhá.

Nicméně ten dole v hrobě má pro sebe z celého existujícího vesmíru už jen dva metry prostoru, kus plátna, své činy a prosby, které za něho opakují ti, které po sobě zanechal na tomto světě.

Nahoře nad hrobem uplynula sotva hodina a místo u hrobu zcela osiřelo. Bylo už úplně prázdné. Když odešel poslední návštěvník, rozlilo se po celém hřbitově naprosté ticho.

Nikoli však v hrobě samotném. Tam dole panuje neskutečný shon a neklid. Zatímco jeden nebožtík si v hrobě užívá a nedočkavě se kochá pohledem na své místo v Ráji, druhý zoufale křičí a pláče, že ho hrob pevně svírá a mocně drtí, ječí děsem a hrůzou.

Nahoře nad hroby přišli ze svých klimatizovaných domů do chládku klimatizované mešity. Odešli na pohřební modlitbu a potom se ve svých klimatizovaných autech opět rozešli, utíkaje před tím horkem, které onoho dne panovalo.

Ale v hrobě? Tam mohli nebožtíci tak akorát poslouchat, jak klapaly střevíce jejich nejmilejších, kteří od jejich hrobů právě odcházeli. Jedni nebožtíci zůstali v dobrotě a milosti, zatímco jiní v tísni, horku a nepohodlí.

A co my? Budeme mezi těmi, kteří se ocitnou ve věčné blaženosti, anebo mezi těmi, kteří budou zakoušet trest a zatracení?

Nechť se každý z nás připraví na takový den, jako byl ten, jehož jsem byl svědkem. Protože před smrtí není kam uniknout.