Usáma ibn Zejd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ صُنِعَ إِلَيْهِ مَعْرُوفٌ فَقَالَ لِفَاعِلِهِ جَزَاكَ اللَّهُ خَيْرًا فَقَدْ أَبْلَغَ فِي الثَّنَاءِ.
„Kdokoli z vás, komu bylo učiněno nějaké dobro, řekne tomu, kdo mu ho prokázal: „Ať ti to Alláh dobrem oplatí,“ ten už mu poděkoval shodně svým možnostem dostatečně.“ [1]
Podle jiné verze:
Usáma ibn Zejd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ صُنِعَ إِلَيْهِ مَعْرُوفٌ فَقَالَ لِفَاعِلِهِ جَزَاكَ اللَّهُ خَيْرًا فَقَدْ أَبْلَغَ فِي الثَّنَاءِ.
„Kdokoli z vás, komu bylo učiněno nějaké dobro, řekne tomu, kdo mu ho prokázal: „Ať ti to Alláh dobrem oplatí,“ ten už mu poděkoval shodně svým možnostem dostatečně.“ [1]
Podle jiné verze:
من أَولى معروفًا أو أُسدِي إليه معروفٌ…
„Komukoli bude učiněno či prokázáno nějaké dobro …“ [2]
Ibn Hadžer uvádí tento hadís jako hasan,[3] Ibn Báz ho označuje za sahíh,[4] a s ním souhlasí i al-Albání.[5]
Abú ‘Ísá at-Tirmizí ho uvádí v Knize o konání dobra a zachovávání příkladných vztahů v kapitole O tom, co bylo vyprávěno ohledně poděkování za prokázané dobro. V poznámce k němu pak píše:
„Od Usámy ibn Zejda se uvádí jen v této formě. Uvádí se však v jiných formách i od Abú Hurejry رضي الله عنه.
‘Abdurrahím ibn Házim al-Balchí vypráví od Mekkího ibn Ibráhíma, že seděli u Ibn Džurejdže, když k němu přišel žebrák a prosil. Ibn Džurejdž vyzval svého pokladníka, aby mu dal pár dinárů. Pokladních podotkl, že má dinár jen jediný a ten když mu dá, zůstane Ibn Džurejdž i jeho nejbližší o hladu. Ibn Džurejdž se rozhněval a trval na tom, aby žebrákovi dal. Al-Mekkí pokračuje, že zatímco u Ibn Džurejdže seděli dále, přišel někdo další s listem, podle některých podání od někoho z Ibn Džurejdžových bratří, na kterém se psalo, že se mu posílá padesát dinárů. Ibn Džurejdž byl potěšen a přítomným se pochlubil, jak za jediný dinár získal dalších padesát. I svému pokladníkovi řekl: „Vidíš, dals jediný dinár a Alláh ti to oplatil rovnou padesátinásobkem!“ [6]
Vysvětlení a kontext hadísu
Al-Mubárekfúrí poskytl toto objasnění:
„Vypravěčem tohoto hadísu je Ibráhím ibn Sa’íd al-Džewherí, známý také jako Abú Ishák at-Taberí, žil v Bagdádě a je spolehlivým vypravěčem, byť je některými lehce kritizován. Ten vypráví od al-Husejn ibnu l-Hasan al-Merwezího, o němž se v at-Takríbu píše jako o Ibn Harbovi as-Sulemím, zvaném Abú ‘Abdilláh, který sídlil v Mekce a je důvěryhodný. Oba patří k desáté generaci vypravěčů. Ibn Harb vypráví od al-Ahwesa ibn Džewwába ad-Dibbího, zvaného Abu l-Džewwáb, z Kúfy, který je důvěryhodný, z deváté generace. Ten vypráví od Sa’íra ibnu l-Chimse at-Temímího, zvaného Abú Málik či Abu l-Ahwas, jenž je spolehlivý, ze sedmé generace. (…)
Al-Kárí v al-Mirkát uvádí, že významem je, že pokud se člověk nemůže jinak odvděčit, má tomu, kdo mu prokázal nějaké dobro, alespoň poděkovat výše uvedenými slovy. Důležité je trvat právě slovech „Alláh ať tě za to dobrem odmění“ (arab. جزاك الله خيرا džezáka ´lláhu chajran), tj. odmění se ti tou nejlepší odměnou, tím nejlepším, co ti může dát z dobra na tomto či na onom světě. Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „ten už mu poděkoval shodně svým možnostem dostatečně“ znamenají, že už mu plně oplatil jím prokázané dobro, prokázal mu svůj vděk a uznal, že nedokáže plně ocenit to dobro, co pro něj dotyčný vykonal a proto přenechává odměnu za prokázané dobro Alláhu, který Jediný dokáže dobro oplatit nejlépe a tak, jak by náleželo. Někteří řekli: „Když nedokážeš přiložit ruku k dílu, tak alespoň pomáhej tím, že se zdržíš jízlivých slov, budeš vděčný a budeš za ty, co dobro konají prosit.“ (…)
Al-Menáwí oceňuje tento hadís jako autentický ve svém isnádu. At-Tirmizí sice uvádí, že se podobný hadís dochoval i od Abú Hurejry a jedná se patrně o hadís, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
مَنْ لاَ يَشْكُرِ النَّاسَ لاَ يَشْكُرِ اللَّهَ .
„Kdo není vděčen lidem, není vděčen ani Alláhu.“ [7]“ [8]
Ahmed ibn Jahjá an-Nedžmí vysvětlil, že vděk nelze adekvátně vyjádřit pouhým poděkováním, nestačí jen říci „děkuji“ a třeba odpovědět na dobro, které nám bylo prokázáno, právě výše uvedenou prosbou k Alláhu:
„Kdokoli tohoto zanechá, ten zanechává něco, co je hodnotnější, ve prospěch něčeho, co je méně hodnotné. A fráze „ať tě za to Alláh dobrem odmění,“ je hodnotnější, nežli pouhé děkuji. A u Alláha jest zdroj veškerého úspěchu.“ [9]
Podle Sunny se tedy patří užívat pro poděkování tuto frázi, která je vlastně krátkou prosbou k Alláhu ve prospěch někoho, kdo nám prokázal dobro.
Jak formulovat prosbu vděku a jak na ni odpovědět
Sunna dovoluje možnost přidat k tomuto poděkování, k této prosbě za někoho, kdo nám prokázal dobro, také další slova. To přímo vyplývá ze znění našeho předmětného hadísu, tj. pro úplné poděkování stačí říci: „Ať tě za to Alláh dobrem odmění.“ A není řečeno, že by nešlo k tomuto přidat i něco dalšího navíc a není nikde stanoveno, jak přesně na takové poděkování odpovědět.
Nejedná se tedy o tentýž případ jako u jiných frázích ze Sunny, které nutno opakovat specificky tak, jak jsme byli naučeni. Ve skutečnosti je takových případů jen omezený počet, např.:
1. Pokud někdo kýchne, je nutno, aby řekl الحمد لله al-hamdu lilláh, tj. „chvála Alláhu,“ načež mu alespoň jeden z těch, kdo ho slyší, má povinnost odpovědět slovy يرحمك الله jerhamuke ´lláh, tj. „Alláh ti budiž Milostiv,“ načež mu kýchající vrátí slovy يهديكم الله و يصلح بالكم jehdíkumu ´lláhu we juslih bálekum, tj. „Ať vás Alláh vede a napraví váš stav.“
2. Pokud někdo druhého pozdraví slovy السلام عليكم as-selámu ‘alejkum, tj. و عليكم السلام „mír s tebou,“ druhý opětuje pozdrav slovy we ‘alejkumu sselám, tj. „i s tebou mír.“
3. Pokud někdo vyjádří svou náklonnost druhému slovy أحبك في الله uhibbuke fi ´lláh, tj. „miluji tě kvůli Alláhu,“ druhý mu ji opětuje slovy أحبك الله اللذي أحببتني فيه ahabbeke ´lláhu ´llezí ahbebtení fíh, tj. „ať si tě zamiluje i Alláh, kvůli Němuž sis mne zamiloval ty.“
Všechny tyto případy jsou jasně doloženy důkazy ze Sunny ve prospěch přesně těchto frází. A žádnou další frázi nelze takto podobně omezit, kromě že by pro to existoval nějaký další důkaz podobného druhu jako zde.
Proto nelze říci, že by bylo nutno používat výhradně tato slova přesně v té formě, jak uvádí náš předmětný hadís, a v žádné jiné. Proto když někdo někomu chce poděkovat, může tak učinit slovy podobnými ve významu, v jakém chce jazyce. A odpovědět může jakkoli, např. slovy آمين و إياك ámín we ijják, tj. „ámen i tobě,“ či وإياك كذلك we ijjáke kezálik, tj. „a tebe taktéž“ nebo و إيانا أحمعين we ijjáná adžme’ín, tj. „nás oba vespolek“ či و إياك بعشر أمثالها we ijjáke bi-‘ašri amsálihá, tj. „a tebe ještě desetkrát tolik“ anebo jakkoli podobně. Můžeme poděkovat i v mateřském jazyce, třeba takto: Ať tě Bůh za to dobrem odmění, bratře. A odpovědět třeba takto: Ať Bůh odmění i tebe. Nemusíme důsledně lpět na žádné konkrétní frázi.
Jakýkoli jazykový úzus v této věci je jen záležitostí naučeného zvyku a není určen žádným textem v Sunně. Je to podobné jako v případě otázky: „Jak se máš?“ a odpovědi: „Mám se dobře, chvála Alláhu.“ Ani tato konverzace není nijak nábožensky ošetřena a ten, kdo by odpověděl nějak jinak, se ničeho nedopouští a nemusí být nijak opravován.
Co se týče fráze بارك الله فيكم báreke ´lláhu fíkum, tj. ať vám za to Alláh požehná, tak i ona má z hlediska Sunny své opodstatnění, neboť ji prokazatelně užívala matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها jako poděkování. [10]
Co se dochovalo o pronášení slůvka ámín po prosbě
Odpověď na poděkování obsahující slovo آمين ámín přichází proto, že poděkování je de facto prosbou k Alláhu a ta se těmito slovy ukončuje.
Praxe odpovídat na něčí prosbu slovem ámín je doložena hadísem od Džábira ibn Semurry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم vystoupal na svou kazatelnu a potom třikrát řekl:
آمين آمين آمين!
„Ámín, ámín, ámín!“
Přítomní se otázali, proč tak učinil a on jim odpověděl:
أَتَانِي جِبْرِيلُ عَلَيْهِ السَّلَامُ فَقَالَ: يَا مُحَمَّدُ مَنْ أَدْرَكَ أَحَدَ وَالِدَيْهِ فَمَاتَ، فَدَخَلَ النَّارَ فَأَبْعَدَهُ اللَّهُ، فَقُلْ: آمِينَ. قُلْتُ: آمِينَ “. قَالَ: ” يَا مُحَمَّدُ، مَنْ أَدْرَكَ شَهْرَ رَمَضَانَ فَمَاتَ، فَلَمْ يُغْفَرْ لَهُ فَأُدْخِلَ النَّارَ فَأَبْعَدَهُ اللَّهُ، قُلْ: آمِينَ فَقُلْتُ: آمِينَ “. قَالَ: ” وَمَنْ ذُكِرْتَ عِنْدَهُ فَلَمْ يُصَلِّ عَلَيْكَ، فَمَاتَ فَدَخَلَ النَّارَ فَأَبْعَدَهُ اللَّهُ. قُلْ: آمِينَ فَقُلْتُ: آمِينَ .
„Přišel ke mně Džibríl, mír s ním, a řekl mi: „Muhammede! Kdokoli se dožije staroby svých rodičů, ale on přesto poté, co zemře, vejde do Ohně (tj. protože se vůči rodičům nechoval tak, jak měl), nechť ho Alláh od Sebe vzdálí! Řekni ámín!“ A tak jsem řekl ámín. Pak mi řekl: „Muhammede! Kdokoli se dožije měsíce Ramadánu a zemře, aniž by mu za něj byly odpuštěny hříchy, díky čemuž vejde do Ohně, nechť ho Alláh od Sebe vzdálí! Řekni ámín!“ A tak jsem řekl ámín. A nakonec mi řekl: „A komukoli budeš zmíněn v jeho přítomnosti a on pro tebe nepoprosí o požehnání a mír a zemře, načež díky tomu vstoupí do Ohně, nechť ho Alláh od Sebe vzdálí! Řekni ámín!“ A tak jsem řekl ámín.“ [11]
V souvislosti se známým případem, kdy jistí muži z řad medínských židů uráželi Proroka صلى الله عليه و سلم tím, že mu v pozdravu namísto přání míru přáli zhoubu, leč ‘Áiša رضي الله عنها jim chtěla vrátit stejně hrubou mincí, jenže Prorok صلى الله عليه و سلم ji zastavil, se uvádí, že jí mimo jiné také řekl:
… وهم لا يحسدونا على شيء كما يحسدونا على السلام، وعلى آمين.
„… a oni nezávidí nic jiného více, nežli slova as-selám a ámín.” [12]
As-Sindí poskytl toto objasnění:
„Závidějí tato slova proto, že si jsou vědomi jejich hodnoty a požehnání, které se v nich skrývá. Proto jako by se chtělo říci: Zato vy byste se je měli snažit používat co nejvíce a nejhojněji.“ [13]
Abu d-Dardá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:
دَعْوَةُ الْمَرْءِ الْمُسْلِمِ لأَخِيهِ بِظَهْرِ الْغَيْبِ مُسْتَجَابَةٌ عِنْدَ رَأْسِهِ مَلَكٌ مُوَكَّلٌ كُلَّمَا دَعَا لأَخِيهِ بِخَيْرٍ قَالَ الْمَلَكُ الْمُوَكَّلُ بِهِ آمِينَ وَلَكَ بِمِثْلٍ .
„Prosba muslima za jeho bratra za jeho nepřítomnosti je přijatá. Pokaždé, když za svého bratra prosí, anděl u jeho hlavy, ten, který ho má na starosti, říká: „Ámín! A pro tebe něco podobného.“ [14]
Tedy i andělé odpovídají na prosbu slovy ámín také.
Hanefíjský vykladač Koránu al-Džessás uvádí ohledně významu slova ámín toto:
„Co se týče slov Božích:
قَدْ أُجِيبَتْ دَعْوَتُكُمَا
Vyslyšena je prosba vaše (Júnus: 89)
Alláh připisuje prosbu jim oběma (tj. jak Músá/Mojžíšovi, tak i Hárúnovi/Árónovi, mír s nimi oběma). Abu l-‘Álíja, ‘Ikrima, Muhammed ibn Ka’b a ar-Rabí’ ibn Músá říkají: „Músá odříkával prosbu a Hárún na ni odpovídal ámínem, avšak Alláh je označil jako prosící oba dva.“ Toto ukazuje, že i slovo ámín je prosbou.
A pokud by šlo skutečně o prosbu, potom je lepší říci ji potichu, nežli říci ji nahlas, v souladu s příkazem Božím:
ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعاً وَخُفْيَةً
Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě (A’ráf: 55)“ [15]
Pokud je toto vysvětlení pravdivé, byla slova ámín známa i dřívějším prorokům.
Ohledně významu slůvka ámín
Málikovský učenec Ibnu l-‘Arabí shrnuje existující názory, co toto slovo znamená:
„Co se týče významu slova ámín, existují tři výklady:
Podle prvního jde o jeden z překrásných přívlastků Božích, nicméně toto není doloženo žádným autentickým podáním a ani potvrzeno ničími slovy.
Podle druhého toto slovo významově odpovídá zvolání „Bože, vyslyš“ a je zkratkou pro prosbu jako takovou.
A podle třetího výkladu toto slovo znamená „staniž se.“
Ale nejpravděpodobnější je prostřední, tedy druhý výklad.“ [16]
_________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2035 jako hasan gharíb. Ibn Hibbán ho uvádí v Sahíhu, hadís č. 3413, v poznámce jeho verzi Šu’ajb al-Arnáút uvádí jako sahíh podle podmínek Muslima; a rovněž as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 8801.
[2] Tak ho uvádí an-Nesáí v as-Sunenu l-Kubrá, hadís č. 10008. Al-Munzirí ho uvádí v at-Terghíbu we t-terhíb, 2/102 se sahíh či hasan isnádem. Toto potvrzuje i al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 969.
[3] Viz Techrídžu Miškáti l-mesábíh, 3/222.
[4] Viz Hášijetu Bulúghi l-merám, hadís č. 740.
[5] Viz Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6368.
[6] Viz Sunenu t-Tirmizí, 27/88.
[7] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4811; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1954 jako hasan sahíh; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, 4/51; Ahmed v Musnedu, 13/246; a v delší formě al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3282. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 976.
[8] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/156-157.
[9] Viz Fethu Rabbi l-Wedúd fi l-fetáwá we r-resáili we r-rudúd, 1/68, fetwa č. 30.
[10] Podání o tom zaznamenal an-Nesáí v ‘Amelu l-jewmi we l-lejla, hadís č. 303.
[11] Zaznamenali al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 4288; at-Taberání v al-Awsatu, hadís č. 2022; al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 8/142; a aš-Šedžerí v Tertíbu l-amálí, hadís č. 1365. Al-Munzirí uvádí jeho isnád jako hasan v at-Tergíbu we t-terhíb, 3/295; a jako sahíh ho dokládá al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 2491.
[12] Zaznamenal Ibn Chuzejma v Sahíhu, 1/73. Al-Albání ho doložil jako sahíh v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 691. Něco podobného uvádí i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 856.
[13] Viz Šerhu Suneni Ibn Mádža, 1/466.
[14] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2732.
[15] Viz Ahkámu l-Kur´án, 4/376-377.
[16] Viz ِِAhkámu l-Kur´án, 1/12.