Chatíb al-Baghdádí vyprávěl, že jednou se u imáma Abú Bekra ibn ‘Ajjáše setkali tři sektáři – cháridžovec, ráfidíjský ší’ita a murdží, tedy vyznavač sekty irdžá´. Abú Bekr ibn ‘Ajjáš vyvrátil trpělivě bod po bodu pomýlenou věrouku cháridžovce, stejně jako všechny zcestné názory a bludy, se kterými přišel ráfidíjský ší’ita. Potom se obrátil k murdžímu a řekl mu: “A ty jsi mezi vámi třemi největší hlupák. Oba tito před tebou tě osočovali, že skončíš v horoucích peklech, ale ty jim i dál tvrdíš, že oni budou v zahradách ráje.“1
Tato prastará anedkdotická dějinná poznámka přesně vystihuje podstatu bludného a sektářského učení, které se mezi muslimy objevilo v reakci na extremizmus, zločiny a křivověrectví cháridžovců a které vešlo ve známost jako الإرجاء al-irdžá´.
Jeho název v jazyce evokuje vkládání naděje, že někdo nebude Alláhem potrestán. Tímto jménem byli tito sektáři označováni proto, že slibovali marnou naději, že se zlovolníci vyhnou zaslouženého Božího trestu a že vstoupí do Ráje jen proto, že sami sebe označili za muslimy.
Podobně jako cháridžovci, také murdžíjové smýšleli, že víra je nedělitelná a buď existuje jako úplná, anebo neexistuje vůbec. Leč narozdíl od cháridžovců, kteří smýšleli, že spáchání hříchu ruší víru hříšníka úplně, tedy že hříšník přestává být muslimem, murdžíjové zaujali postoj přesně opačný. Podle nich je víra čistě záležitostí srdce a vnitřního světa každého jedince a rovná se pouze potvrzení pravdivosti (arab. تصديق tasdík) věroučných pravd islámu, na které nemají činy člověka žádný vliv. Víru člověka podle murdžíjů neovlivní ani to, že je tento dotyčný hříšník, byť je dokonce vinen i z velehříchů. Neublíží mu dokonce ani páchání inovací v náboženství, i kdyby dosáhly stupně takových názorů, které nejsou slučitelné se základními pravdami islámské víry. Podle murdžíjů, dotaženo do nejextrémnějších důsledků, nemůže snad ani existovat situace, kdy člověk, který jednou dosvědčí obě svědectví islámské víry, od islámu později nějakým způsobem odpadne.
Podle nich každý nominální muslim, dokonce i ten, kdo se deklaruje jako muslim a přesto padá na tvář před hrobkou, usilujíce o to, aby za něj člověk v ní pohřbený orodoval u Alláha, je stejně dobrý věřící, jako někdo, kdo vyzývá lid a bojuje proti modloslužbě a pověrám. Podle nich tyran, který se deklaruje jako muslim a povraždí miliony lidí tím nejkrutějším způsobem, zůstává stejně dobrým věřícím muslimem jako muslimský hrdina, který jich miliony zachrání. Podle nich, dotaženo do krajností, je víra prokletého Iblíse, šejtána, stejná, jako víra Abú Bekra رضي الله عنه, protože oba uznávají, ve smyslu potvrzují, pravdu, že není božstva kromě Jediného Boha a že Muhammed صلى الله عليه وسلم je Posel Boží. Už to je podle murdžíjů dostatečné k tomu, aby byli prohlášeni za muslimy a automaticky za obyvatele Ráje. Není nutné nijak potvrzovat tuto víru činy srdce, jazyka a zbytku těla. Podle murdžíjů je touha po Boží odměně v Ráji, k níž nakonec dospějí všichni, kteří řeknou, že uznávají dvě svědectví víry za pravdu, jedinou motivací ke konání dobra a k přiblížení se k Všedobrému Stvořiteli. Láska k Němu Jedinému a strach z Něj a Jeho trestu není v jejich vidění vůbec potřeba a na velikost víry nemá pražádný vliv.
Jejich blud je důsledkem jejich selektivního čtení a účelového porozumění islámským pramenným textům Koránu a Sunny, když naprosto zanedbávají ty koránské verše a Prorokovy صلى الله عليه وسلم hadísy, jež hovoří o hrozbě trestem a přijímají jen ty, které motivují odměnou. Jakoby pro ně ani neexistovala možnost potrestání hříšníka dočasnými mukami v hrobě či krátkodobým trestem v Pekelném ohni. I notorický pijan a nestoudný smilník si podle nich zaslouží vstoupit do zahrad Ráje zrovna tak, jako Prorokovi صلى الله عليه وسلم společníci, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen.
Naproti tomu skutečné učení islámu tak, jak v něj věří následovníci přímé cesty a zachráněné skupiny z muslimské ummy, stojí přesně uprostřed dvou extrémů, které představují na straně jedné ti, kteří kádrují ostatní muslimy a označují všechny, kromě své vlastní sekty, za nevěřící odsouzené k pekelným mukám, a na straně druhé právě murdžíjští bludaři, kteří nekladou vůbec žádné požadavky na změnu muslimů v lepší verze sami sebe shodně předpisům islámu.
Vznešený Alláh praví:
وَكَذَٰلِكَ جَعَلْنَاكُمْ أُمَّةً وَسَطًا لِّتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ
“A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech …” (Bekara: 143)
Správná a původní islámská věrouka, zastávaná napříč generacemi následovníky Sunny a prvotního společenství muslimů (arab. أهل السنة والجماعة ahlu s-sunneti wel-džemá’a) proto nejsilněji odmítá toto učení jako zhoubnou inovaci ve věcech věrouky, sektářství a zpronevěru původního islámského učení.
Kdokoli se dopustí těžkého hříchu, zůstává podle tohoto správného vidění muslimem a nestává se nevěřícím, byť ho už nelze nazvat věřícím v tom smyslu, že by jeho víra byla úplná. Jeho víra je neúplná a on je muslimem neúplné víry a jeho víra se nemůže měřit s vírou těch nejlepších mezi lidmi, jako jsou proroci a jejich společníci. A takovým zůstává, dokud nezačne hřích považovat za v islámu dovolenou věc, anebo dokud se nedopustí něčeho dalšího, co ruší jeho víru úplně. Takový člověk je věřícím shodně tomu, nakolik se drží islámu a hříšníkem tolik, kolik toho z islámu porušuje. Pokud v takovém stavu zemře, podpadá pod Boží libovůli (arab. إرادة الله irádetu lláh) – bude-li Alláh chtít, potrestá ho a bude-li Alláh chtít, odpustí mu. Ale i kdyby ho potrestal nejtěžším trestem – Pekelným ohněm, nebude takový člověk v Pekle věčně tak, jako nevěřící a modloslužebník.
Vznešený Alláh říká:
إِنَّ اللَّهَ لَا يَغْفِرُ أَن يُشْرَكَ بِهِ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَٰلِكَ لِمَن يَشَاءُ ۚ وَمَن يُشْرِكْ بِاللَّهِ فَقَدْ ضَلَّ ضَلَالًا بَعِيدًا
“Bůh neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí vše, co je mimo toto, tomu, komu chce. A kdo přidružuje k Bohu, ten zabloudil zblouděním dalekým.” (Nisá: 116)
Víra je zajedno přesvědčení v srdci a zároveň musí být potvrzena skutky srdce, jazyka i zbytku těla, jako je láska a oddanost principům víry, pronesení svědectví víry či vykonávání náboženských povinností. Víra v srdci člověka roste s pokorností vůči Alláhu a klesá s neposlušností a hřešením vůči Němu. Je negativně ovlivňována inovacemi a hříchy a je zcela zrušena modloslužebnictvím a nevírou, která se může projevit uvnitř lidského srdce, stejně jako na lidském jazyku či v lidských činech, díky čemuž člověk může od islámu také odpadnout a toto jeho odpadlictví ostatní muslimové mohou za jistých podmínek rozpoznat. A pokud rozpoznána není, je dotyčný hříšník pokrytcem, jenž je u Alláha nevěřící, ačkoli svou nevíru nedal mezi lidmi najevo. Prosté potvrzení věroučných postulátů k tomu, aby byl člověk muslim, nestačí, dokud nezačne dotyčný vést a uspořádávat svůj vnitřní i vnější život podle nich.
Skutečnost růstu a poklesu víry potvrzují například tyto jednoznačné koránské verše:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ إِذَا ذُكِرَ اللَّهُ وَجِلَتْ قُلُوبُهُمْ وَإِذَا تُلِيَتْ عَلَيْهِمْ آيَاتُهُ زَادَتْهُمْ إِيمَانًا وَعَلَىٰ رَبِّهِمْ يَتَوَكَّلُونَ
“Věřícími jsou věru ti, jichž srdce se zachvívají, když Boha je vzpomínáno, a jichž víra se znásobí, když přednášena jsou jim Jeho znamení, a na Pána svého spoléhají.” (Anfál: 2)
وَإِذَا مَا أُنزِلَتْ سُورَةٌ فَمِنْهُم مَّن يَقُولُ أَيُّكُمْ زَادَتْهُ هَٰذِهِ إِيمَانًا ۚ فَأَمَّا الَّذِينَ آمَنُوا فَزَادَتْهُمْ إِيمَانًا وَهُمْ يَسْتَبْشِرُونَ ﴿١٢٤﴾ وَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِم مَّرَضٌ فَزَادَتْهُمْ رِجْسًا إِلَىٰ رِجْسِهِمْ وَمَاتُوا وَهُمْ كَافِرُونَ ﴿١٢٥﴾
“A sotva je seslána nějaká súra, řeknou někteří z nich: “Komu z vás přidala tato súra na víře?” Co se týká těch, kdož uvěřili, jejich víra se posílila a zaradovali se z ní,zatímco těm, jichž srdce jsou chorobná, přidala jen špínu k špíně jejich a ti zemřou jako nevěřící.” (Tewba: 124-125)
Víru i nevíru si můžeme představit jako strom, který má kmen a větve. Větve nemohou vyrůst, dokud neexistuje kmen. Kmenem víry jsou obě její svědectví a věci nutné k tomu, aby byl člověk muslimem. Jejími větvemi jsou skutky srdce, jazyka i zbytku k těla, které víru potvrzují a skrze něž víra roste. V srdci jednoho člověka se pak může sejít základ, onen pomyslný kmen, víry, ale vedle toho také větve nevíry. Dokud toto srdce neproroste také kmen nevíry, člověk zůstává muslimem. Jakmile v něm kmen nevíry zakoření, muslimem být přestává. Proto je každý hřích jistým způsobem malou větvičkou nevíry, podobou neposlušnosti a vzdoru vůči Stvořiteli. A každá inovace je větví silnější, z níž vyrůstá mnoho menších větévek. Avšak islám v srdci syna Adamova je zničen teprve poté, co z něj kmen stromu nevíry vystrnadí kmen stromu víry.
Toto lze potvrdit koránským veršem představujícím výtku pokrytcům okolo ‘Abdulláha ibn Ubejje, kteří zradili Posla Božího صلى الله عليه وسلم a jeho společíky na Uhudu tím, že se stáhli z bitvy.
Alláh na jejich adresu zjevil:
هُمْ لِلْكُفْرِ يَوْمَئِذٍ أَقْرَبُ مِنْهُمْ لِلْإِيمَانِ ۚ يَقُولُونَ بِأَفْوَاهِهِم مَّا لَيْسَ فِي قُلُوبِهِمْ ۗ وَاللَّهُ أَعْلَمُ بِمَا يَكْتُمُونَ
“V ten den byli blíže k nevěrectví než k víře. A hovoří ústy svými, co není v srdcích jejich, avšak Bůh dobře zná vše, co skrývají.” (Áli ‘Imrán: 167)
Naopak v kontextu připravenosti k boji i po porážce na Uhudu Alláh o prvních muslimech říká:
الَّذِينَ قَالَ لَهُمُ النَّاسُ إِنَّ النَّاسَ قَدْ جَمَعُوا لَكُمْ فَاخْشَوْهُمْ فَزَادَهُمْ إِيمَانًا وَقَالُوا حَسْبُنَا اللَّهُ وَنِعْمَ الْوَكِيلُ
“A když jim lidé řekli: “Lidé se proti vám shromáždili, bojte se jich!”, tu zvětšila se ještě víra jejich a zvolali: “Nám postačí Bůh, a jak výtečný On je ochránce!” (Áli ‘Imrán: 173)
Blud murdžíjů prošel mnoha mutacemi a přežil dodnes v podobě falešných přesvědčení těch, kteří popírají nutnost činu pro víru a dle nichž je “nepraktikující” muslim stejně dobrý muslim, jako muslim “praktikující,” že nemodlící se osoba má stejně silnou víru jako ten, kdo dodržuje pět denních modliteb, nebo že muslimka nenosící šátek je stejně dobrá muslimka jako ta, která předpisy islámského hidžábu dodržuje.
Jeden z významných soudobých učenců islámu, ‘Abdul’azíz at-Tarífí, ohledně bludné ideologie irdžá´ píše:
“Irdžá´ je ideologie otevírající dveře křivověrectví (arab. الزندقة az-zendeka) a nevíře ještě více, než víra cháridžovská. Proto mnozí ze zbožných předků, jako Ibráhím an-Nach’í a další, považovali tuto inovaci za ještě horší a závažnější, než byla ta cháridžovská.
Pro toto viděli vícero důvodů:
– Inovace cháridžovců končí na jisté úrovni bludu, zatímco inovace irdžá´ nemá žádnou hranici, překračuje všechny meze a rovnou nahlodává víru kousek po kousku, až z ní nezbude vůbec nic. A když zlikviduje víru, pustí se tato inovace do zdravé lidské přirozenosti, kterou také nenechá na pokoji. A i pokud ji nedokáže zcela zničit, najde si nějakou třetí věc a začne ničit ji, anebo otevře dveře další inovaci, která zničí ještě i to, co ze zdravé přirozenosti doposud zbylo.
– Proti cháridžovským extremistům vládcové tohoto světa bojují, možná sice jen proto, aby ochránili své světské záležitosti, ale proti inovaci murdžíjů nebojuje nikdo. Dokonce mocipáni tohoto světa takové jedince zvou a přibližují k sobě, dávají jim rozmanité pozice výměnou za to, aby zničili lidem jejich víru. Proto se také říkalo, že je irdžá´ věroukou oblíbenou mezi tyranskými vládci. Toto říkávali jak učenci, tak i samotní králové. ‘Abbásovský chalífa al-Me´mún se tázal Nadra ibn Šumejla: “Víš, co je to irdžá´?” Nadr mu odpověděl: “Věrouka, která se shoduje se zájmy vládců, skrze níž vládcové získávají tento svět a potírají víru.” Al-Me´mún ho pochválil slovy: “Pravdu jsi děl.”
– Dalším důvodem je to, že murdžíjové svým působením otevírají dveře dalším, ještě zlověstnějším podobám hereze a bludu, dokonce i když se jich sami nedopouštějí. Takto první murdžíjové přímo dopomohli prosazování idejí sekty džehmíja, popírající Boží atributy, jak podotýkal al-Wekí’ ibn Džerráh. A dnešní obdoby murdžíjů otevírají brány liberalizmu.
– V neposlední řadě jsou murdžíjové také mnohem otevřenější a drzejší v pokřivování šarí’atských textů. Jejich chorobné snahy nekončí jen u textů samých a nezastavují se u žádné hranice bludu. Jejich slova a učení přímo vede k ničení a zkáze nejprve jakýchkoli vnějších projevů víry a potom i všech projevů vnitřních. Proto je někteří zbožní předkové, jako Se’íd ibn Džubejr, nazývali “židy mezi následovníky Kibly,” protože slibovali kterémukoli tyranovi a zlovolníkovi ochranu před Božím Trestem v Pekle a vstup do Ráje. Přehlíželi hrozby a tím se stali stejnými, jako židé, kteří znevažovali hrozby Božího trestu:
وَقَالُوا لَن تَمَسَّنَا النَّارُ إِلَّا أَيَّامًا مَّعْدُودَةً ۚ قُلْ أَتَّخَذْتُمْ عِندَ اللَّهِ عَهْدًا فَلَن يُخْلِفَ اللَّهُ عَهْدَهُ ۖ أَمْ تَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
“A říkají: “Oheň se nás nedotkne, leda na dobu omezenou.” Rci: “Uzavřeli jste snad o tom smlouvu s Bohem? Bůh nikdy nezruší smlouvu svou; anebo říkáte o Bohu něco, o čem nemáte ponětí?” (Bekara: 80)
Nemalý počet učenců mezi našimi zbožnými předky se ze všech chorobných touh a inovací pro tuto ummu nejvíce obával právě bludu irdžá´. Byli mezi nimi Ibn Šiháb az-Zuhrí, Jahjá ibn Abí Kesír, Katáda a další. To proto, že tento blud má dalekosáhlejší následky, než kterákoli jiná inovace, dokonce i přesto, že její výchozí bod je mírnější, nežli výchozí bod jiných.
Jak cháridžovci, tak i murdžíjové škodí víře islámu i tomuto světu. Liší se v tom, že murdžíjové více škodí víře a méně škodí tomuto světu, zatímco cháridžovci škodí méně víře, ale o to více škodí tomuto světu. Posel Boží صلى الله عليه وسلم výslovně hovořil o cháridžovcích a dal nám za povinnost bojovat proti nim, protože oni jsou daleko více okázalí a prostopášní v páchání křivd a nespravedlnosti vůči jiným lidem, kterých krev dovolují prolévat a kterých majetky umožňují si uzurpovat. Proto si právě oni zaslouží, aby byla proti nim vedena válka, na rozdíl od jiných.“2