V době panování umejjovského chalífy Hišáma ibn ‘Abdilmelika dopadlo na beduíny v poušti nebývalé a zničující sucho.
Různé pouštní kmeny putovaly až do dalekého Damašku na chalífův dvůr a Hišám přijímal na audienci bezpočetné jejich karavany. S jednou z nich přijel i jistý Dirwás ibn Habíb, toho času sotva odrostlý hoch, jemuž nebylo víc jak čtrnáct roků.
Lidé z Dirwásova kmene předstoupili před chalífu. Všichni mlčeli a nikdo nevydal ani hlásku. Tak moc se chalífy báli a tolik moc drželi jeho úřad v úctě. Chalífa Hišám si pohledem prohlížel a zkoumal nastoupené beduíny. V jednu chvíli jeho pohled spočinul i na mladém Dirwásovi. Přezíravě se ušklíbl a potom se obrátil ke svému komorníkovi se slovy: „Vypadá to, že sem ke mě chodí úplně každý, komu se zachce. Dokonce i malé děti.”
Dirwásovi bylo samozřejmě okamžitě jasné, že tato znevažující poznámka je určena přímo osobně jemu. Proto na chalífu Hišáma promluvil: „Vládce věřících! Nepřicházím k tobě proto, abych ti něčím uškodil. To v úmyslu určitě nemám. Naopak, je to pro mne nesmírná pocta. Tento můj lid sem přišel jen pro jednu jedinou věc. Jen kvůli jedné jediné věci oni předstoupili před tebe a ani neměli šanci vznést své požadavky. Protože pronést slova znamená vyjádřit se a mlčet naopak znamená nijak svůj názor nevyjádřit, názor člověka je možno odhalit jedině až potom, co ho necháme promluvit a vyjádřit se k dané věci.”
„Nu, co máš tedy na srdci, ať o otce nepřijdeš!” pobídl ho chalífa Hišám. Chlapcova slova se mu evidentně zalíbila.
„Vládce věřících,” ujal se slov mladý Dirwás, „jsou to už tři roky, co na nás dopadá samé neštěstí. První rok naše stáda přišla o veškeré sádlo a proto jsme nemohli získat vůbec žádný lůj. Druhý rok jsme přišli i o veškeré zásoby masa. A třetí rok jsme ohlodali i kosti. Mezitím se ve vašich rukách po celou tu dobu nachází nezměrné bohatství, více, než je zdrávo. Pokud věříš, že toto bohatství patří Alláhu, pak se o něj rozděl i s ostatními Božími služebníky, obzvláště s těmi potřebnými. Pokud souhlasíš, že patří všem Božím služebníkům, proč potom všem ostatním upíráš jejich podíl? A pokud snad smýšlíš, že je celé toto bohatství jenom tvoje, potom z něj alespoň uděl milodar, protože Alláh přece odměňuje ty, kdož rozdávají almužny a odměna dobrodince přece nikdy nemůže přijít nazmar! Vládce věřících, pamatuj, že vladař je pro národ tím, čím je duše pro tělo. Tělo nemůže bez duše žít.”
Hišám se zamyslel a nezbylo mu nic jiného, než zkonstatovat: „Chlapec má pravdu ve všech třech věcech, o kterých mluvil.” Následně nařídil rozdělit mezi jeho beduínský kmen rovných sto tisíc stříbrných dirhemů. A Dirwásovi samotnému dal navíc dalších rovných sto tisíc.
Poté, co každý beduín dostal svůj podíl, ujal se mladý Dirwás slova ještě jednou: „Dávám ti zpět dárek, kterýs mi dal. Připočti ho k celku a spravedlivě mezi mé lidi rozděl i mých sto tisíc. Věru bych nerad, aby mým beduínům bylo málo to, co mezi ně nařídil rozdělit vládce věřících.”
Hišám se podivil a zeptal se Dirwáse, toho mladého beduínského chlapce: „A co ty sám? Ty žádný zvláštní dárek nechceš? Nežádáš žádnou osobní odměnu? Nic nepotřebuješ?”
„Ano, samozřejmě, že potřebuji a chci,” pravil Dirwás a dodal: „ale jen tolik, kolik potřebují a chtějí všichni ostatní muslimové.”1
Tento historický příbeh nás učí o tom, jaký má být vládce, jaký má být lid, jací mají být dospělí a jaká má být mládež. Ukazuje to nejlepší z chování zbožných generací muslimů v dávných dobách zlatého věku islámské historie.
Není dobra ve vládci, který se uzavírá před světem a před problémy obyčejných lidí, který je nevyslechne, nesoucítí s jejich problémy, není ochoten spravedlivě rozdělovat bohatství svého státu a vyslechnout kritiku těch, kterým vládne. O to více přivádí ke zkáze svůj lid takový vládce, který si despoticky uzurpuje to, co patří všem lidem pro potřeby vlastní, či ještě hůře pro potřeby cizích velmocí, kterým podlézá.
Není dobra v národu, který se poníženecky plazí před mocí, není svorný a nedrží při sobě, který je připraven zradit své bližní pro mrzký peníz, který není ochoten přihlásit se o své slovo, ukázat, že něco není v pořádku a bít se za svá práva, dokud tak činí kultivovaně a konstruktivně.
Není dobra v dospělých, ve starších a v rodičích kteří nedokáží rozpoznat kvality své mládeže, nastupující generace, svých potomků a nedokáží pro ně nalézt ve společnosti adekvátní místo s ohledem na jejich schopnosti a zkušenosti, takové, které by jim umožnilo zazářit ku prospěchu všech.
A není dobra v mládeži, která nemá respekt vůči starším a vůči autoritám, která jedná sobecky a prospěchářsky, která je sebestředná a neměří všem stejným metrem, která nechce pro sebe to, co žádá i pro ostatní, která není ochotna se dělit a jednat ve prospěch kolektivu a která se obrací proti těm, z nichž vzešla a zapomíná na to kdo je, odkud přišla a jakými pravidly se má řídit.
Prosím Alláha, aby vedl naše vládce, naše národy, naše starší i naši mládež k tomu, co je nejlepší na tomto i na onom světě. Ámín!