Jsou na světě takoví lidé, kteří čím méně mají, tím více jsou ochotni poskytnout druhým nebo věnovat pro dobrou věc. A když nemají vůbec nic, snaží se ze všech sil sehnat aspoň něco, co by mohli dát druhým.
Abú ‘Akíl an-Ansárí رضي الله عنه byl chudobný muslim žijící v Medíně v době Posla Božího صلى الله عليه وسلم. A byl přesně takový.
Po uzavření míru s mekkánskými modloslužebníky ohrožovalo Medínu a její vznikající muslimskou komunitu nebezpečí jiné, tentokrát ze severu. Byzantinci byli znepokojeni formováním nového mocenského centra v západní části střední Arábie a proto začali své příhraniční manévry. Jejich cílem bylo rekrutovat co nejvíce arabských kmenů při jihovýchodních hranicích své říše a postavit z nich armádu, která Medínu smete.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم a jeho nejbližší rozhodli, že se nepříteli postaví dříve, než svou armádu postaví a to přímo na jeho domovském území. Měli vytáhnout daleko na sever, do Tabúku, na samé hranici Arábie s Byzancí.
Na tak velké a dlouhé tažení bylo potřeba nejen mnoho výzbroje a výstroje, mnoho jízdních zvířat, ale také zásob. Všichni obyvatelé Medíny byli vyzváni, aby se podíleli na společné dobré věci – obraně města před hrozícím nebezpečím. A každý přispěchal se svým dílem. Někdo dokázal věnovat mnoho, někteří vybavili celé oddíly, jiní se zmohli jen na almužny skrovnější. Někdo dával upřímně z toho nejlepšího, nicméně našli se i pokrytci, kteří dali jen pár drobných, jen tak, aby se neřeklo, že nedali vůbec nic.
Abú ‘Akíla nesmírně mrzelo, že nepatří k movitějším. Byl by jistě dal tolik, jako ti největší medínští mecenáši. A Alláh zajisté znal jeho záměry. Jenže Abú ‘Akíl momentálně nenacházel nic, čím by mohl přispět. A doba ohlášeného odchodu na Tabúk se nezadržitelně blížila.
Abú ‘Akíl už byl mezi posledními, kteří se zatím na zabezpečení nákladné vojenské operace nijak nepodíleli. Celou dobu totiž marně sháněl práci, aby si něco vydělal a z toho mohl přispět tak, jako všichni ostatní. Skoro až v čase odchodu se ale objevil a nesl Prorokovi صلى الله عليه وسلم pouhou dvojhrst čerstvých datlí.
“Posle Boží,” pravil Abú ‘Akíl, “toto je dvojhrst datlí. Celou noc jsem strávil v práci v zahradě jednoho žida. Nosil jsem vodu a zaléval jeho palmy. Vydělal jsem si dvě dvojhrsti čerstvých datlí. Jednu jsem si nechal, abych měl já a má rodina co jíst. A druhou jsem přinesl tobě, abych ji věnoval na zásobování tažení.”
Medínští pokrytci, kteří sami dali tolik, aby se před ostatními mohli vytahovat, si z Abú ‘Akíla tropili posměšky a uráželi ho: “No to je teda milodar! Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم tu tvou hrstečku stejně k ničemu nepotřebují! Opravdu si myslíš, že takovou trošičkou můžeš něco zachránit? Alláh věru nepotřebuje žádného Abú ‘Akíla a ani jeho pár datlí!”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم nařídil, aby Abú ‘Akílovy datle přidali k zásobám, které na tažení nashromáždili a ejhle – bylo jich tolik, že pokryly celý dosavadní náklad.1
Možná, že Abú ‘Akíl lidskými měřítky nedal mnoho, ale jeho almužna byla u Alláha větší, než celá hora Uhud, která se dodnes vypíná vysoko nad Medínou.
A Alláh o Abú ‘Akílovi a jeho almužně, jakož i o pokrytcích, kteří ho znevažovali, zjevil tento verš:
الَّذِينَ يَلْمِزُونَ الْمُطَّوِّعِينَ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ فِي الصَّدَقَاتِ وَالَّذِينَ لَا يَجِدُونَ إِلَّا جُهْدَهُمْ فَيَسْخَرُونَ مِنْهُمْ ۙ سَخِرَ اللَّهُ مِنْهُمْ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
A těm, kdož pomlouvají ty z věřících, kteří dobrovolně dávají almužny, a ty z nich, kteří dávají jen tolik, kolik nalezli s největším úsilím, a vysmívají se jim – těm Bůh se bude posmívat a pro ty je připraven trest bolestný. (Tewba: 79)
Příběh Abú ‘Akíla nás učí, že na ryzosti úmyslu, vynaloženém úsilí a podstoupených obětěch záleží daleko více, než na tom, jaké je množství nebo materiální kvalita toho, co poskytneme ve prospěch ostatních.