‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
إِنَّ أَوَّلَ مَا دَخَلَ النَّقْصُ عَلَى بَنِي إِسْرَائِيلَ كَانَ الرَّجُلُ يَلْقَى الرَّجُلَ فَيَقُولُ يَا هَذَا اتَّقِ اللَّهِ وَدَعْ مَا تَصْنَعُ فَإِنَّهُ لاَ يَحِلُّ لَكَ ثُمَّ يَلْقَاهُ مِنَ الْغَدِ فَلاَ يَمْنَعُهُ ذَلِكَ أَنْ يَكُونَ أَكِيلَهُ وَشَرِيبَهُ وَقَعِيدَهُ فَلَمَّا فَعَلُوا ذَلِكَ ضَرَبَ اللَّهُ قُلُوبَ بَعْضِهِمْ بِبَعْضٍ
„Věru prvním nedostatkem, který se u Izraelitů objevil bylo, že když nějaký člověk mezi nimi potkal jiného, řekl mu: „Ó ty a ty, boj se Alláha a zanechej toho, co pácháš, protože to není dovoleno!“ Ale když ho potkal následující den, už mu nic nevyčetl a nic mu nezabránilo, aby s ním pojedl, popil a poseděl. Když takto začali činit pravidelně, Alláh promíchal jejich srdce navzájem.“
Potom Posel Boží صلى الله عليه وسلم recitoval koránské verše:
لُعِنَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِن بَنِي إِسْرَائِيلَ عَلَىٰ لِسَانِ دَاوُودَ وَعِيسَى ابْنِ مَرْيَمَ ۚ ذَٰلِكَ بِمَا عَصَوا وَّكَانُوا يَعْتَدُونَ ﴿٧٨﴾ كَانُوا لَا يَتَنَاهَوْنَ عَن مُّنكَرٍ فَعَلُوهُ ۚ لَبِئْسَ مَا كَانُوا يَفْعَلُونَ ﴿٧٩﴾ تَرَىٰ كَثِيرًا مِّنْهُمْ يَتَوَلَّوْنَ الَّذِينَ كَفَرُوا ۚ لَبِئْسَ مَا قَدَّمَتْ لَهُمْ أَنفُسُهُمْ أَن سَخِطَ اللَّهُ عَلَيْهِمْ وَفِي الْعَذَابِ هُمْ خَالِدُونَ ﴿٨٠﴾ وَلَوْ كَانُوا يُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالنَّبِيِّ وَمَا أُنزِلَ إِلَيْهِ مَا اتَّخَذُوهُمْ أَوْلِيَاءَ وَلَٰكِنَّ كَثِيرًا مِّنْهُمْ فَاسِقُونَ ﴿٨١﴾
„Byli prokleti ti ze synů Izraele, kteří neuvěřili, jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky a že si vzájemně nezakazovali konání zavrženíhodného. A jak hnusné bylo to, co dělali! A vidíš mnohé z nich se přátelit s nevěřícími. A to, co již dříve pro sebe si připravili, je tak hnusné, že Bůh se na ně rozhněval – a v trestu svém budou nesmrtelní! Kdyby byli věřili v Boha, v proroka a v to, co mu bylo sesláno, nebyli by se s nimi přátelili, avšak mnozí z nich jsou věru hanebníci.“ (Máida: 78-81)
Potom Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
كَلاَّ وَاللَّهِ لَتَأْمُرُنَّ بِالْمَعْرُوفِ وَلَتَنْهَوُنَّ عَنِ الْمُنْكَرِ وَلَتَأْخُذُنَّ عَلَى يَدَىِ الظَّالِمِ وَلَتَأْطُرُنَّهُ عَلَى الْحَقِّ أَطْرًا وَلَتَقْصُرُنَّهُ عَلَى الْحَقِّ قَصْرًا
„Takto ne! Při Alláhu! Vy vskutku musíte vybízet ke vhodnému a odvracet od zavrženíhodného a vskutku musíte zamezovat křivdícímu v páchání křivd, vedouce ho do souladu s tím, co je dobré a bránit mu v tom, co je špatné!“1
Hadís ve svém isnádu obsahuje jistou slabost kvůli přetržení, protože zde vypravěč Abú ‘Ubejda vypráví od svého otce ‘Abdulláha ibn Mes’úda, přičemž je známo, že nebyl učedníkem svého otce, případně není známo, že by jím kdy byl, nicméně pohybujeme se ve sféře výkladu Koránu (arab. التفسير at-tefsír) či pobídky a výstrahy (arab. الترغيب والترهيب at-terghíbu we t-terhíb), kde je taková menší slabost v zásadě dovolena.2
V tomto podání Posel Boží صلى الله عليه وسلم nejenže přímo podává výklad koránského verše, ale přináší varování, že buď se jeho umma zachová jinak a závazek přikazovat dobro a odvracet od zla a aktivně bránit zkaženosti přijme a dodrží, anebo ji postihne stejný osud a stejné prokletí, které potkalo kdysi dávno starověké Izraelity.
Varování před rozšířením zkaženosti a zkorumpovanosti v komunitě věřících dál tlumočí i samotný hlavní vypravěč tohoto podání ‘Abdulláh ibn Mes’úd, jenž varoval před ztrátou hlubšího smyslu a společenské relevance víry ve prospěch strojené obřadnosti a plytké formality, když jednomu ze svých učedníků řekl: „Žiješ v době, kdy je mnoho těch, co rozumí náboženství a chápou jeho předpisy, ale jen málo recitátorů Koránu. Mnozí lidé střeží hranice vymezené Koránem, ačkoli ne všichni dovedou vyslovit jeho hlásky přesně podle pravidel. Těch, kteří žádají, je jen málo, zatímco těch, co dávají, je velmi mnoho. Jejich modlitby jsou dlouhé a jejich kázání jsou stručná a krátká. Dávají svým činům přednost nad svými tužbami. Nicméně přijde lidem čas, kdy bude velmi málo těch, co budou náboženství skutečně chápat, ač bude velmi mnoho těch, kdo budou Korán recitovat. Velmi mnoho lidí bude umět recitovat Korán a jeho písmena přesně podle pravidel, ale hranice, které Korán vytýčil, budou velmi snadno překračovány. Bude mnoho těch, co budou žadonit, avšak jen velmi málo těch, co budou dávat. Budou se protahovat kázání, avšak modlitba se velmi zkrátí. A takoví dají svým tužbám přednost nad svými činy.“3
Muslimská umma doznala pádu, když mezi muslimy začal skomírat ryzí duch islámskosti. A ten se začal dusit v okamžiku, kdy muslimové uvěznili islám mezi čtyřmi zdmi svých mešit, zatímco se jejich veřejný život stal stejně zkaženým a nespravedlivým, jako veřejný život jakýchkoli jiných skupin lidí, kterým se daru Božího vedení správnou cestou skrze poslední zjevené Písmo a učení posledního z proroků nedostalo. Muslimská umma přišla o své výsadní postavení mezi všemi národy světa ve chvíli, kdy přestal existovat rozdíl mezi muslimskou a nemuslimskou vládou, zákonností a mocí. Nevěřící získali nad muslimy převahu ve chvíli, kdy jejich nadvláda nad muslimy nebyla o nic horší, nežli nadvláda samotných muslimů jedněch nad druhými.
Věru se mezi muslimy nerozšířila jediná nepravost, nespravedlivost, korupce, klientelizmus, prospěchářství, křivda, zrádnost, zkaženost či nesmysl devalvující čistou a správnou islámskou víru, dokud se mezi muslimy nenašel někdo, kdo se opovážil tolerovat netolerovatelné. Žádné zlo nebylo této ummě nanuceno silou moci, dokud tomu neposkytl svou podporu i někdo zkažený v řadách učenců. Jedině skrze zkažené učence se rozšířily sektářské bludy a zhoubné novoty a to až poté, co toto zlo nepodpořil a nezačal šířit někdo z mocných, kdo měli mezi lidmi autoritu. A nikdy se muslimové nestali obětí cizí poroby, dokud se mezi nimi nenašli pokrytci, kteří své souvěrce dokázali zradit kvůli osobnímu prospěchu a zbabělci, kteří ztratili odvahu bojovat za svou svobodu. Kdyby se tak nestalo, vymřelo by toto zlo spolu se svými nositeli a nerozšířilo by se dále, než na jazyky několika málo zatracenců. A to je další důkaz pro potvrzení této historické zákonitosti.
Proto znakem skutečně upřímných bojovníků za Boží náboženství je jejich odhodlání zcela ve všem následovat cestu pravdy a neochvějnost na ní bez touhy prodat pravdu za bezcenná světská pozlátka a nadstandardní, sobecké a krátkozraké osobní výhody. Z toho důvodu se neohlížej na ty, kteří na této cestě klopýtli. Pouze je povzbuď a posilni, aby se probudili ze své lhostejnosti, hříchu a odpadlictví.
Vznešený Alláh přece praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا مَن يَرْتَدَّ مِنكُمْ عَن دِينِهِ فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ أَذِلَّةٍ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ أَعِزَّةٍ عَلَى الْكَافِرِينَ يُجَاهِدُونَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَلَا يَخَافُونَ لَوْمَةَ لَائِمٍ ۚ ذَٰلِكَ فَضْلُ اللَّهِ يُؤْتِيهِ مَن يَشَاءُ ۚ وَاللَّهُ وَاسِعٌ عَلِيمٌ
„Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého… A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí.“ (Máida: 54)
- S drobnými odchylkami zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4336 a toto je jeho verze; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3048; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4006; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 3713. Uvádí ho i al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/231; a an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadís č. 201. Jako da’íf ho doložil al-Albání v Da’ífu t-Terghíb, hadís č. 1388.
- Viz aš-Šewkání ve Fethu r-rabbání, 11/5449.
- Podání zaznamenal Málik ibn Anas v al-Muwatta´, č. 423.