Co činí skutky dokonalými, Alláhem přijatými a co je naopak kazí

Logo XXL

Dáwúd ibn Muhammed vypráví, že slyšel Abú ‘Abda an-Nebádžího říci: „Přijaté činy mají pět rysů. Jsou provázeny: 

1. vírou a poznáním toho, kdo je Alláh,

2. znalostí pravdy,

3. upřímným vykonáváním uctívání čistě a jen pro Alláha,

Dáwúd ibn Muhammed vypráví, že slyšel Abú ‘Abda an-Nebádžího říci: „Přijaté činy mají pět rysů. Jsou provázeny: 

1. vírou a poznáním toho, kdo je Alláh,

2. znalostí pravdy,

3. upřímným vykonáváním uctívání čistě a jen pro Alláha,

4. postupováním v souladu se Sunnou a

5. pojídáním jen povolených jídel za prostředky získané dovoleným způsobem.

Pokud některá z těchto komponent chybí, potom tvé skutky nebudou moci vystoupat vzhůru. Když sice víš, kdo je Alláh, ale nepoznáš pravdu, nebude ti tato znalost k ničemu. Pokud znáš pravdu, ale nevíš, kdo je Alláh, také ti to nebude k ničemu. Pokud víš, kdo je Alláh a víš, co je pravda, ale přesto nevykonáváš své skutky upřímně jen kvůli Alláhu, nebude ti to k ničemu. Pokud víš, kdo je Alláh, znáš pravdu, uctíváš Ho upřímně, ale nenásleduješ přitom Sunnu, potom ti je tvé snažení k ničemu. A pokud spojíš všechny první čtyři, ale pojídáš z toho, co není dovolené, ani tehdy žádný užitek nebudeš moci získat.[1]

Abú Nu’ajm al-Asfahání vyjmenoval naopak nejdůležitější věcí, které jinak potenciálně přijatelné skutky dokážou pokazit:

Vyvarujte se zkažení svých skutků, neboť jedinou věcí, která je dovede pokazit, je náboženská přetvářka (arab. الرياء ar-rijá´). [2]

A pokud to není náboženská přetvářka, pak je to pocit okouzlení sebou samým (arab. العجب al-‘udžb), které roste až do té míry, že si začneš myslet, že jsi lepší, nežli tvůj bratr. Možná, že nekonáš tolik dobrých skutků, jako vykonává on, možná, že on se má bedlivěji na pozoru před tím, co Alláh zakázal a jeho činy jsou čistější, nežli činy tvé.

A pokud to není pocit okouzlenosti sebou samým, potom se měj na pozoru před tím, abys miloval, když tě lidé chválí, láska ke chvále lidí znamená milovat, že ti oni prokazují pocty za tvé činy a že cítí, že jsi vznešený a vysoce postavený a že jsou nějak povinni prokazovat ti služby.

Svými činy musíš usilovat jen o odměnu ve světě budoucím, v životě posmrtném, nic jiného od svých činů nesmíš chtít.

Dostačující je si hojně připomínat smrt – protože připomínka smrti člověka odvádí od pozlátek tohoto světa a probouzí v něm touhu po světě onom.

Ke zkáze stačí i příliš veliké naděje a příliš málo strachu před Alláhem ve spojení s hřešením.

A těm, kteří sice věděli, avšak podle toho nejednali, v Den Zmrtvýchvstání zůstane jen jejich hořekování a lítost.[3]

________________________________________________________

[1] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Ichlásu we n-níja, podání č. 2.

[2] Tj. okázalé vystavování svých dobrých činů na odiv ostatním a snaha zviditelnit se svou zbožností.

[3] Viz Hiljetu l-awlijá´, 6/391.