Co nezmůžeš, nech na Alláhu a spoléhej se na Něho, díI 1.

people hanging on building

Vznešený Alláh praví:

وَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ ۚ وَكَفَىٰ بِاللَّـهِ وَكِيلً

Spolehni se na Boha, neboť Bůh zajisté stačí jako ochránce. (Ahzáb: 3)

Stejný imperativ se objevuje i jako příkaz muslimům coby kolektivu:

وَعَلَى اللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُؤْمِنُونَ

Nechť na Boha se věřící spoléhají! (Áli’Imrán: 122)

Na jiném místě náš Pán dává znát:

إِن يَنصُرْكُمُ اللَّـهُ فَلَا غَالِبَ لَكُمْ ۖ وَإِن يَخْذُلْكُمْ فَمَن ذَا الَّذِي يَنصُرُكُم مِّن بَعْدِهِ ۗ وَعَلَى اللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُؤْمِنُونَ

Bude-li vám pomáhat Bůh, nikdo nemůže být nad vámi vítězem! Opustí-li vás však, kde je ten, kdo by vám mohl potom pomoci? Na Boha tedy nechť spoléhají se věřící! (Álu ‘Imrán: 160)

Alláh v Koránu až do konce dní zachovává následující slova proroků, jimiž odpovídali na výtky svých odpůrců:

وَمَا لَنَا أَلَّا نَتَوَكَّلَ عَلَى اللَّـهِ وَقَدْ هَدَانَا سُبُلَنَا ۚ وَلَنَصْبِرَنَّ عَلَىٰ مَا آذَيْتُمُونَا ۚ وَعَلَى اللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُتَوَكِّلُونَ

Proč bychom se neměli spoléhat na Boha, když nás již vedl po cestách našich? My budeme věru trpělivě snášet to, čím nám škodíte – a nechť na Boha se spoléhají ti, kdož naň se spoléhají! (Ibráhím: 12)

Tyto a jim podobné verše se dotýkají tématu spoléhání se na Alláha (arab. التوكل على الله at-tewekkulu ‘ale lláh).

Příkaz spoléhat se na Alláha se jako červená nit vine celým Koránem a je v něm mnohokrát opakován:

وَتَوَكَّلْ عَلَى الْحَيِّ الَّذِي لَا يَمُوتُ وَسَبِّحْ بِحَمْدِهِ ۚا

Spolehni se na Živého, jenž neumírá, a oslavuj chválu Jeho (Furkán: 56)

وَتَوَكَّلْ عَلَى الْعَزِيزِ الرَّحِيمِ

A na mocného a slitovného se spolehni (Šu’ará: 216)

وَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ ۚ وَكَفَىٰ بِاللَّـهِ وَكِيلًا

Spolehni se na Boha, neboť Bůh zajisté stačí jako ochránce. (Ahzáb: 3 a 48)

قُلْ حَسْبِيَ اللَّـهُ ۖ عَلَيْهِ يَتَوَكَّلُ الْمُتَوَكِّلُونَ

A rci: „Bůh mi plně stačí a na Něho nechť se spoléhají ti, kdož se spoléhají.“ (Zumer: 38)

V následujícím pojednání si ukážeme, co to znamená spoléhat se na Alláha a proč je to v naší každodenní situaci důležité.

 

Jazyková a terminologická definice pojmu spoléhání se na Alláha

Etymologicky související triliterو-ك-ل w-k-l s významovými konotacemi záviset, vložit důvěru, svěřit, pověřit, být někoho agentem pověřeným k něčemu, zastupovat, reprezentovat, potřebovat záštitu apod. vystupuje v koránském textu na 70 místech ve čtyřech podobách.1

Termín توكل tewekkul je přímo odvozen od slovesa توكل-يتوكل tewekkelejetewekkelu s jazykovým významem spolehnout se na někoho/něco, vložit důvěru do někoho, něčeho. V arabštině říkáme تَوَكَّلَ عَلَيْهِ tewekkele ‘alejhi s významem „spolehl se na někoho.“ S předložkou بِـ bi- dostává toto sloveso význam být zodpovědným za něco, získat důvěru k něčemu. Ten, který tuto důvěru získává, se pak označuje jako وَكِيل wekíl, tj. ten, na koho se spoléhá. A ten, který se na něho spoléhá, pak sluje متوكل mutewekkil (pl.متوكلون mutewekkilún).2

V Koránu je významové sloveso tewekkele použito na 40 místech, pojem wekíl – ten, na něhož se spoléhá, na 24 místech a pojem mutewekkilún – ti, kteří se spoléhají, celkem na čtyřech místech.3

V terminologii islámských nauk znamená tewekkul absolutní se spolehnutí na Alláha za současného zvážení všech kauzálních zákonitostí, tedy příčin a následků, platných na tomto světě, ve smyslu slov Proroka Húda, mír s ním:

إِنِّي تَوَكَّلْتُ عَلَى اللَّـهِ رَبِّي وَرَبِّكُم ۚ مَّا مِن دَابَّةٍ إِلَّا هُوَ آخِذٌ بِنَاصِيَتِهَا ۚ إِنَّ رَبِّي عَلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ

Já na Boha spoléhám, Pána svého i vašeho; a není zvířete jediného, aby je nedržel za kštici jeho. A Pán můj věru po stezce přímé kráčí. (Húd: 56)

Takto jednat je přikázáno koránským veršem:

فَإِذَا عَزَمْتَ فَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ ۚ إِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ الْمُتَوَكِّلِينَ

A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož na Něj se spoléhají. (Áli ‘Imrán: 159)

Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja z tohoto důvodu pravil:

Nedovol, abys na tomto světě závisel na komkoli a spoléhal se na kohokoli, kromě Alláha, protože až padne temnota, opustí tě i tvůj vlastní stín!4

Moderní učenec Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín poskytl tuto definici spoléhání se na Alláha (arab. التوكل at-tewekkul):

Tewekkul znamená opravdově se spoléhat na Alláha, že Alláh Jediný je zdrojem a zárukou jakéhokoli přínosu i ochranou a štítem před jakoukoli škodou a zároveň brát v potaz všechny příčinně-následkové souvislosti, které Alláh ve stvořeném světě předurčil.5

Pravou podstatu spoléhání se na Alláha, vystihla Stálá komise pro fetwy a výzkum takto:

Tewekkul ve skutečnosti nepopírá nutnost konat a starat se o získání živobytí, neboť Alláh Vznešený přikázal, že máme konat, co je pro dosažení našich cílů nezbytné. Obdarovat lidi, kteří se snaží, je jednou z Jeho zvyklostí. Ve skutečnosti nám Alláh přikázal obojí – jak spoléhat se na Něho, tak i pracovat na svých plánech a vykonat všechny kroky nezbytné k dosažení našich cílů. Díky tomu je i naše každodenní snažení o získání obživy skutkem fyzického uctívání, zatímco naše plné spoléhání na Něj a odevzdání se Mu je aktem naší víry v Něho.6

 

Racionalita v pozadí spoléhání se na Alláha

Korán implikuje logiku spoléhání se na Alláha takto:

إِن يَنصُرْكُمُ اللَّـهُ فَلَا غَالِبَ لَكُمْ ۖ وَإِن يَخْذُلْكُمْ فَمَن ذَا الَّذِي يَنصُرُكُم مِّن بَعْدِهِ ۗ وَعَلَى اللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُؤْمِنُونَ

Bude-li vám pomáhat Bůh, nikdo nemůže být nad vámi vítězem! Opustí-li vás však, kde je ten, kdo by vám mohl potom pomoci? Na Boha tedy nechť spoléhají se věřící! (Áli ‘Imrán: 160)

Vznešený Alláh v Koránu vypráví o zbožných věřících:

الَّذِينَ قَالَ لَهُمُ النَّاسُ إِنَّ النَّاسَ قَدْ جَمَعُوا لَكُمْ فَاخْشَوْهُمْ فَزَادَهُمْ إِيمَانًا وَقَالُوا حَسْبُنَا اللَّـهُ وَنِعْمَ الْوَكِيلُ

A když jim lidé řekli: “Lidé se proti vám shromáždili, bojte se jich!”, tu zvětšila se ještě víra jejich a zvolali: “Nám postačí Bůh, a jak výtečný On je ochránce!” (Áli’Imrán: 173)

Prorokovi je v souvislosti s úklady pokrytců a jeho nepřátel řečeno:

فَأَعْرِضْ عَنْهُمْ وَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ ۚ وَكَفَىٰ بِاللَّـهِ وَكِيلًا

Straň se jich a spolehni se na Boha – a Bůh plně dostačuje jako ochránce! (Nisá:81)

Už než se člověk narodí, jeho zdárný vývoj je ohrožen bezpočtem nástrah genetiky, úskalí nitroděložního vývoje, nezpočetným množstvím vrozených vývojových vad, mutageny a nepříznivými vlivy z prostředí a mnoha dalších nebezpečí, která mohou jeho příchod na tento svět zmařit.

Pak se narodí na planetu, kde se může setkat s rozmanitými smrtícími škodlivinami a kterou bloumají tisíce druhů smrtelně nebezpečných mikroorganizmů, parazitů či jedovatých stvoření.

Dalším smrtelným nebezpečím je to, co pro člověka chystá sám člověk a jeho civilizace, ať už úmyslně či neúmyslně.

Jiná nebezpečí se přikrádají v podobě chorobných změn přímo ze samého nitra lidského organizmu.

Dále hrozí nebezpečí v podobě živelných pohrom, od požárů, povodní, zemětřesení či sopečných erupcí.

A i pokud by se nám měla všechna nebezpečí této planety vyhnout, přijdou nečekaná nebezpečí z vesmíru. Kromě naší planety krouží okolo Slunce například také statisíce objektů. Srážka s každým z nich by znamenala konec života v podobě, v jaké ho známe.

Proto není daleko od pravdy tvrzení, že Alláh nás před jistojistou záhubou zachraňuje každý den v myriádách situací a okamžiků. Opírat se o Něj, spoléhat se na Jeho pomoc a Jeho záchranu je proto zcela racionální.

To, že teď žijeme a máme se dobře, je jen díky tomu, že si to tak přál a přeje Bůh a proto, že nás uchránil před čímkoli, co by toto naše štěstí mohlo narušit. Pokud to až doteď dokázal, není důvod, proč bychom Mu měli přestat důvěřovat i v budoucnu.

Život na tomto světě je dalek od idylky. Naopak, je to krutý boj a žádná šťastná chvíle v něm není ani samozřejmá, ani absolutní, je tvrdě vykoupená a může se vždy nečekaně a nepěkně zvrtnout.

Je tomu tak jednak proto, že tento svět není zamýšlen jako věčný a trvalý příbytek člověka a jednak také proto, že se v něm nutně manifestuje jen tvořivá a nikoli také i zákonodárná část Boží vůle. A právě zákonodárná část Boží vůle je to, co ustavuje dobré a zlé v absolutních morálních kategoriích.

K tomuto účelu, tedy naplnění vůle a smyslu Svého Zákona, stváří Alláh člověka, který má svou vůli a svým jednáním možnost a potenciál učinit tento svět dokonalejším a lepším, než byl, anebo může tyto dary promrhat a učinit svět ještě horším. Proto bez patřičného zásahu lidského dobra a bez úsilí dobrých lidí zůstává svět ne zcela dobrým a ještě méně dokonalým místem.

Pokud je tedy takovým, je pochopitelné, že v něm budou existovat nemilé nepříjemnosti zcela přirozeně a s plným Božím vědomím. Před takovými je potom zcela namístě hledat ochranu.
U koho jiného pak hledat ochranu, nežli u toho, kterého moc je absolutní a který je garantem všech příčin a následků v celém stvořeném světě? U koho, když ne u toho, který ustavil přírodní zákonitosti, že každá příčina přináší svůj následek, avšak On neustále stojí nad nimi a vždy může tuto souslednost narušit kdykoli a kdekoli se mu zachce? U koho jiného pak hledat ochranu, nežli u toho který když je spojencem, žádný protivník nemůže dosáhnout vítězství, a když je protivníkem, žádný jiný spojenec nemůže vítězství zajistit?

Proto Prorok Músá/Mojžíš, mír s ním, říká svému lidu při střetu s faraónem, nejmocnějším krutovládcem té doby:

يَا قَوْمِ إِن كُنتُمْ آمَنتُم بِاللَّـهِ فَعَلَيْهِ تَوَكَّلُوا إِن كُنتُم مُّسْلِمِينَ

Lide můj, věříte-li v Boha, spolehněte se na Něho, jestliže jste se již odevzdali do vůle Jeho. (Júnus: 84)

A jeho lid mu odpovídá:

عَلَى اللَّـهِ تَوَكَّلْنَا رَبَّنَا لَا تَجْعَلْنَا فِتْنَةً لِّلْقَوْمِ الظَّالِمِينَ وَنَجِّنَا بِرَحْمَتِكَ مِنَ الْقَوْمِ الْكَافِرِينَ

Spoléháme se na Boha; Pane náš, nevydávej nás zkouškám národa tyranského ale zachraň nás z milosrdenství Svého před národem nevěřícím! (Júnus: 85-86)

A podobně i Prorok Ja’kúb/Jákob, mír s ním, svým potomkům odkazuje:

إِنِ الْحُكْمُ إِلَّا لِلَّـهِ ۖ عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ ۖ وَعَلَيْهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُتَوَكِّلُونَ

Rozhodnutí je věru jen u Boha. Na Něj se spoléhám a nechť na Něj se spoléhají všichni, kdož se spoléhají. (Júsuf: 67)

 

Spoléhat se na Alláha neznamená zanedbat příčinné souvislosti

To, že se člověk spoléhá na Alláha, neznamená, že zanedbává kauzalitu pozemských přírodních, dějinných a společenských zákonitostí. Ze samé své definice tewekkul znamená, že člověk vynaloží maximum svého úsilí pro to, aby se věc, kterou zamýšlí, odehrála podle jeho představ a potom se v plném klidu přepustí a poddá Alláhu a Jeho rozhodnutí.

Vznešený Alláh praví:

وَلِلَّـهِ غَيْبُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَإِلَيْهِ يُرْجَعُ الْأَمْرُ كُلُّهُ فَاعْبُدْهُ وَتَوَكَّلْ عَلَيْهِ ۚ وَمَا رَبُّكَ بِغَافِلٍ عَمَّا تَعْمَلُونَ

A Bohu náleží nepoznatelné na nebesích i na zemi a k Němu se vrací rozkazy všechny. Uctívej Jej tedy a na Něj spoléhej – a není Pánu tvému lhostejné to, co děláte! (Húd:123)

Na jiném místě Alláh říká:

وَمَن يَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ فَهُوَ حَسْبُهُ ۚ إِنَّ اللَّـهَ بَالِغُ أَمْرِهِ ۚ قَدْ جَعَلَ اللَّـهُ لِكُلِّ شَيْءٍ قَدْرًا

A tomu, kdo spoléhá se na Boha, tomu On postačí, vždyť Bůh uskutečňuje rozkaz Svůj a Bůh ustanovil pro věc každou rozměr její. (Talák: 3)

Součástí tohoto předurčení každé věci v jejích určených rozměrech je i zákon příčin a následků (arab. الأسباب والمسببات al-asbábu we l-musebbebát) ve stvořeném světě. Z tohoto důvodu patří do spolehnutí se na Alláha i podniknutí všeho potřebného pro zdárný budoucí vývoj našeho zamýšleného plánu. To neprotiřečí víře v předurčení Boží, ale je to její nedílnou součástí.

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že jednoho dne se jistý beduín Posla Božího صلى الله عليه و سلم otázal ohledně svého velblouda: „Mám ho přivázat a spoléhat se na Alláha, anebo ho mám nechat odvázaného a spoléhat se na Alláha?“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

اعْقِلْهَا وَتَوَكَّلْ.

Přivaž ho a spoléhej se.7

Na toto ukazuje i praxe a osobní příklad Posla Božího صلى الله عليه وسلم v dobře známých a doložených situacích z jeho života, ať už byly světské i duchovní povahy.

Chránil se před vlivy šejtána tím, že opakoval před spaním a po probuzení příslušné koránské pasáže.

Když odcházel z Mekky do Medíny, zametal za sebou stopy, aby zmátl své pronásledovatele.

Když šel do bitvy, oblékal si pancíř a při jedné z nich nařídil na radu svých společníků vybudovat okolo Medíny obranný prvek v podobě příkopu.

Něco podobného se dochovalo i v příkladě předešlých proroků.

O Dáwúdovi/Davidovi, je v Koránu řečeno:

وَعَلَّمْنَاهُ صَنْعَةَ لَبُوسٍ لَّكُمْ لِتُحْصِنَكُم مِّن بَأْسِكُمْ ۖ فَهَلْ أَنتُمْ شَاكِرُونَ

A naučili jsme jej vyrábět brnění pro vás, abyste se jimi chránili před útočností vzájemnou – budete za to vděčni? (Anbijá: 80)

Proto je nejen protiislámské, ale také absurdní. nechránit se patřičnými opatřeními a kroky např před útočící armádou nepřítele, před živelnými pohromami, nákazami a epidemiemi, sociálně-patologickými jevy anebo ekonomickým chaosem. Dbalost na tato opatření nenarušuje příkaz spoléhat se na Alláha, dokud zůstává v rámci příčetného, soudného jednání a nepřerůstá v obsesi a dokud si je člověk vědom, že nad všemi příčinami a následky stojí Vznešený Stvořitel.

K porušení tohoto příkazu by došlo, pakliže by někdo bez jakéhokoli důkazu smýšlel, že nějaká věc může absolutně zamezit nějakým nežádaným jevům či následkům, nebo smýšlel, že ho před nějakým zlem může ochránit něco, co na dané zlo nemá absolutně žádný vliv. Kdo se tohoto dopustí, dopustí se modloslužebnictví, jako ten, který se utíká k soše, amuletu, nebo patronovi, aby ho například ochránil před nemocí či neštěstím.

Ke stejnému porušení tohoto příkazu by došlo i ve chvíli, kdy by příčinu a následek někdo absolutizoval a Boží působení zcela zanedbal, jako například někdo, kdo je posedlý starostí o to, zda nepřijde o svou pravidelnou mzdu, zapomínaje, že je to Alláh, kdo je dárcem obživy v absolutních měřítcích. V takovém případě říkáme, že je jeho přesvědčení o Alláhu neúplné.

V tomto smyslu je třeba také chápat hadís Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:

لاَ عَدْوَى، وَلاَ صَفَرَ، وَلاَ هَامَةَ ‏

Není nákazy, ani zlých znamení v měsíci Seferu, ani zlého znamení v houkání sýčka.

Jistý beduín opáčil: „Ale Posle Boží, co potom velbloudi, kteří když jsou na poušti, mají krásně zdravou kůži jako srnky, ale když se potkají s jedním prašivým velbloudem, všichni se prašivinou nakazí také?“

Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odvětil:

فَمَنْ أَعْدَى الأَوَّلَ ‏

A kde se pak nakazil ten první?8

Tedy ačkoli z každodenní zkušenosti dobře víme, že k přenosu infekcí dochází, musíme si zachovat víru v to, že k žádné nákaze nedojde, pokud by to nebyla zároveň i vůle jejich Stvořitele, který stojí nad všemi příčinami a je schopen kdykoli zasáhnout.

 

  1. Co nezmůžeš, nech na Alláhu a spoléhej se na Něho, díI 1.
  2. Co nezmůžeš, nech na Alláhu a spoléhej se na Něho, díI 2.
  1. Badawi Elasaid M. & Abdel Haleem, Muhammad, 2008. Arabic-English Dictionary of Qur’anic Ussage, Leiden: Brill, str. 1044.
  2. Lane, Edward W. 1968. Arabic-English Lexicon. Bejrút: Libraire du Liban. K dispozici online na: https://lexicon.quranic-research.net/
  3. Badawi Elasaid M. & Abdel Haleem, Muhammad, 2008. op. cit., str. 1045
  4. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/80.
  5. Viz Kawlu l-mufíd fí kitábi t-tewhíd, 1/575.
  6. Viz Fetáwá islámíjja, 7/172.
  7. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č 2517, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 1068.
  8. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5770.