Velký islámský učenec Sufján as-Sewrí [1] napsal ‘Abbádovi ibn ‘Abbád al-Arsufímu [2] dopis, ve znění:
„Žiješ v době, před kterou se společníci Posla Božího صلى الله عليه و سلم utíkali k Alláhu, aby se jí raději ani nedožili. A to byli obdařeni znalostí větší, než máme my. Měli i precedenty, které my dnes nemáme.
Velký islámský učenec Sufján as-Sewrí [1] napsal ‘Abbádovi ibn ‘Abbád al-Arsufímu [2] dopis, ve znění:
„Žiješ v době, před kterou se společníci Posla Božího صلى الله عليه و سلم utíkali k Alláhu, aby se jí raději ani nedožili. A to byli obdařeni znalostí větší, než máme my. Měli i precedenty, které my dnes nemáme.
A co potom my, když jsme se tak těžkých časů dožili, s tak málo znalostmi a tak malou dávkou trpělivosti, s tolika málo pomocníky na tom, co je dobré, s takovou mírou zkaženosti lidí i světa okolo nás?! Proto se drž toho původního stavu a trvej na něm. Radím ti, abys raději zůstal neznámým protože toto je čas, kdy je lepší raději nebýt znám (arab. خمل chumul).
Raději stůj opodál a příliš se nestýkej s lidmi, poněvadž dříve, když se lidé setkávali, vzájemně se obohacovali, ale dnes je toto dávno pryč a tvé bezpečí leží – dle našeho názoru – v tom, že se od nich vzdálíš.
Vyvaruj se vládců. Vyvaruj se toho, že by ses k nim přiblížil a začal se s nimi stýkat a podílet se na jakékoli záležitosti, která s nimi má cokoli společného. Vyvaruj se toho, abys byl oklamán, aby ti někdo řekl: „Přimluv se za mne, tak pomůžeš utlačovanému, nebo zvrátíš nespravedlivost – protože toto je jednou ze lstí Iblísových, které si přisvojili i zkažení mezi učenci proto, aby získali výhodné posty a pozice. Říkávalo se: „Měj se na pozoru před pokušením nevědomého uctívače a zkaženého učence, protože pokušení těchto dvou je věru zatěžkávací zkouškou pro každého, kdo bude takové pohromě vystaven.“
Pokud budeš konfrontován s otázkou, ohledně které je potřeba fetwy, pak toho využij, ale o takovou příležitost s jinými nesoutěž. A vyvaruj se toho, abys byl jako ten, kdo miluje, když je jeho názor následován, publikován či mu je nasloucháno a když je odvrhnut, vidí se na něm následky.
A vyvaruj se lásky k vůdcovské pozici, neboť vůdcovství si člověk může zamilovat ještě více, nežli zlato a stříbro – avšak jde o věc nesmírně obtížnou a delikátní, jež nemůže být plně pochopena nikým, leda těmi nejmoudřejšími z učenců.
Proto raději hledej svou ztracenou duši, s upřímným úmyslem pracuj a věz, že lidem věru nadešla doba, která přináší záležitosti tak těžké a závažné, že by si jeden raději přál být už po smrti.
Mír s tebou!“ [3]
Selím ibn ‘Íd al-Hilálí tento dopis komentoval takto:
„Imám Sufján as-Sewrí studoval u mnohých slavných učitelů, mezi nimi nutno vzpomenout Abú Isháka as-Sabí’ího, al-A’meše, Sulejmána at-Tejmího, Ibráhíma ibn Mejseru, Ibn ‘Awna, Zejda ibn Aslema, ‘Amra ibn Dínára, Ibn ‘Adžlána, Ibnu l-Munkedira, Abu z-Zubejra, či Jahju ibn Sa’íd al-Ansárího. K jeho žákům patřili mimo jiných Šu’ba, al-Awzá’í, Málik, ‘Abdurrahmán ibn Mehdí, Jahjá ibn Sa’íd al-Kattán, ‘Abdulláh ibn Mubárek, Hafs ibn Ghijás, ‘Abdulláh ibn Wehb, ‘Abdurrezzák, Fudajl ibn ‘Ijjád, al-Welíd ibn Muslim, Wáki’ ibn Džerráh, Jezíd ibn Hárún, Abú Nu’ajm a ‘Alí ibn Dže’d, který je posledním spolehlivým vypravěčem, který od něj vypráví.
Šu’ba, Sufján ibn ‘Ujejna, Abú ‘Ásim, Jahjá ibn Me’ín a další o něm řekli: „Sufján je v oblasti hadísů pro jejich znalce jako vládce věřících (arab. أمير المؤمنين emíru l-mu´minín) pro ummu.“ [4]
Ibnu l-Mubárek řekl: „Zapisoval jsem si hadísy od tisíce a stovky šejchů, ale nezapisoval jsem si od nikoho lepšího, než byl Sufján.“ Kdosi mu řekl: „Abú ‘Abdilláhu, jak vnímáš Se’ída ibn Džubejra a další?“ Odpověděl: „Ti žili před ním. Neřekl jsem, že jsem neviděl nikoho lepšího, než byl Sufján.“
Ibn Wehb pravil: „Wehb dával přednost Sufjánově paměti před pamětí Málikovou.“
Ad-Duwejrí pravil: „Zažil jsem Jahju ibn Me’ína a on nepreferoval nad Sufjánem v jeho době nikoho, ani ve fikhu, ani v hadísu, ani v nauce zuhdu [5] či čemkoli jiném.“
Ahmed ibn Hanbel pravil: „V mém srdci nad něj není nikoho.“
An-Nesáí pravil: „On je ještě více, než pouze spolehlivý vypravěč. Je jedním z imámů, o kterých smýšlím, že je Alláh učinil předáky bohabojných.“ [6]
Ibn Abí Zi´b pravil: „Neviděl jsem nikoho, kdo by byl jako tábi’ín, nežli Sufján.“
Ibn Hibbán pravil: „Byl jedním z největších znalců fikhu, jedním z nejbohabojnějších a jedním z nejpreciznějších.“
Sufján ibn ‘Ujejna pravil: „Neviděl jsem žádného, kdo by měl tolik znalostí ohledně povoleného a zakázaného, nežli Sufján.“
Ishák ibn Ráhawejh pravil: „Slyšel jsem ‘Abdurrahmána ibn Mehdího zmínit Sufjána, Šu’bu, Málika a Ibnu l-Mubáreka a řekl: „Nejznalejším z nich byl Sufján.“
Muhammed ibn Zunbúr řekl: „Slyšel jsem Fudajla říci: „Při Alláhu! Sufján byl ještě znalejší, nežli Abú Hanífa.“
Bišr al-Cháfí pravil: „As-Sewrí byl podle nás imámem ummy.“
Kabísa řekl: „Nikdy jsem neseděl se Sufjánem, aniž by mi nepřipomněl smrt. Nevím o nikom, kdo by si smrt připomínal více, nežli on.“
Vypráví se, že se Sufjána jednou dotázali: „Jak dlouho ještě budeš studovat nauku hadísů?“ Odpověděl: „A co je lepší, nežli hadísy? Čemu bych se měl věnovat namísto nich? Hadísy, to je ta nejlepší nauka na celém světě!“
‘Abdurrahmán ibn Mehdí vyprávěl, že slyšel Sufjána říci: „Není jediného hadísu, který by se ke mně od Posla Božího صلى الله عليه و سلم donesl, aniž bych se podle něho nezachoval, byť třeba jen jedinkrát v životě.“
Slova „drž se toho původního stavu a trvej na tom“ jsou zděděným odkazem Prorokových společníků رضي الله عنهم, od kterých se mnoha různými cestami uvádí, že každý je povinen následovat Božího Posla صلى الله عليه و سلم a
jeho společníky a nevnášet do náboženství nic nového a třeba na této staré, původní cestě vytrvat.Od Ibn Mes’úda رضي الله عنه se dochoval autentický výrok: „Následuj a nevnášej nic nového. To ti stačí.“ [7]
Výraz خامل chámil označuje toho, kdo zůstal skrytý, neznámý, někdo, kdo není zmiňován či není věhlasný. Toto je znakem bohabojnosti (arab. التقوى at-takwá) a dobroty, protože skutečně upřímní se nikdy nepřestávají bát náboženské přetvářky (arab. الرياء ar-rijá´). Proto se velmi snaží ukrývat sebe a své činy před ostatními lidmi a odlákávat jejich pohled od jejich zbožných činů. Snaží se je ukrývat snad ještě více, nežli se hříšníci obvykle snaží ukrývat své hanebné činy, doufaje v to, že jejich úmysly byly skutečně upřímné, aby je tak Alláh za jejich upřímnost odměnil v Den Zmrtvýchvstání. Skutečně dobří lidé slávu a věhlas k ničemu nepotřebují, ani se po ní nepídí a ani nevyužívají prostředky k jejímu získání. Slávy se straní a raději si vyberou, aby nebyli známí, protože sláva a věhlas vede ke zpupnosti a nakonec slavného člověka zničí.
‘Ámir ibn Sa’d ibn Abí Wakkás uvádí, že jeho otec Sa’d ibn Abí Wakkás رضي الله عنه, společník Proroka, se staral o své stádo ovcí a velbloudů, načež k němu z města přijel jeho syn Omar. Když ho Sa’d spatřil, řekl: „Utíkám se k Alláhu před zlem toho, co přináší tento jezdec.“ Přijel blíže, sesedl a řekl: „Otče, to jsi opravdu spokojený s tím, že žiješ jako beduín mezi ovcemi a velbloudy, zatímco jiní lidé se dohadují o tom, kdo bude v Medíně vládnout?“ Sa’d udeřil Omara do prsou a řekl: „Zmlkni! Věru já jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْعَبْدَ التَّقِيَّ الْغَنِيَّ الْخَفِيَّ!
„Věru Alláh miluje bohabojného uctívače, který si vystačí s tím, co má a skrývá se před slávou!“ [8]
Sufján pod slovy „toto je čas, kdy je lepší raději nebýt znám“ myslí to, že je lepší skrývat před lidmi své dobré činy, nikoli to, že by člověk měl být neaktivní a bez zájmu, lhostejný vůči okolnímu dění a apatický. Důkaz spočívá ve dvojím:
Za prvé se od Prorokaصلى الله عليه و سلم uvádí slova:
الْمُؤْمِنُ الْقَوِيُّ خَيْرٌ وَأَحَبُّ إِلَى اللَّهِ مِنَ الْمُؤْمِنِ الضَّعِيفِ …
„Silný věřící je lepší a Alláhu milejší, nežli slabý věřící ...“ [9]
A druhým důvodem je fakt, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم se utíkal k Alláhu před nezájmem, leností a lhostejností.
Co se týče odtažitosti od okolí (arab. عزلة ‘uzla), ta znamená pouze omezit styky s lidmi na nutnou mez, neboť mezilidské vztahy stále přinášejí jistý užitek. Neznamená to, že by se snad člověk měl lidem vyhýbat zcela, protože ti, kteří vyzývají ostatní k následování islámu se s lidmi přece stýkat musejí – jak by jinak mohl nevědomý získat poučení, zmatený správné vedení a jak by si mohl ten, kdo křivdí sám sobě, uvědomit svou chybu a napravit se? Ostatně, není pochyby o tom, že kdo se s lidmi stýká a trpělivě snáší jejich ústrky, za to získá nesmírnou odměnu.
Ohledně správného vztahu k moci, režimům a vládcům hovoří Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí:
„Jednou z Iblísových lstí, kterými mámí učence, je jejich styk s vládci, jejich lichotky vůči nim a jejich odmítnutí kritizovat je, když jsou schopni tak učinit. Možná, že pro vládce najdou úlevy tam, kde ve skutečnosti žádné úlevy neexistují, jen aby se domohli světského zisku, následkem čehož přichází zkáza. A děje se tak z několika důvodů:
Prvním je, že si vládce usmyslí, že pokud by to, co se snaží učinit, nebylo dobré, učenec by ho určitě napomenul. Jak by potom neměl mít pravdu, když nakonec je i tento učenec živ z vládcova bohatství?
Druhým je, že prostý laik si řekne, že dotyčný vládce je správný a neškodný, že je správné, že hromadí bohatství a koná tak, jak koná, protože učenec ho přece nijak nekritizoval.
Třetí se odráží v tom, že učenec tímto svým jednáním korumpuje Náboženství. Iblís ho klame a svádí k tomu, aby udržoval spojenectví s vládcem, pod záminkou, že jedná pro dobro islámu a muslimů, za které se u něj snaží přimlouvat. Tento klam je odhalen skutečností, že k vládcům se přicházejí za různé lidi přimlouvat různí lidé. Toto se učenci líbit nebude a možná, že o těchto dalších lidech začne hovořit zle, protože si přeje zůstat jediným, kdo se hřeje v přízni onoho vládce.
Proto v sobě styky s vládci zahrnují velké nebezpečí, neboť je sice možné, že když vládci na dveře zaklepeš poprvé, tvé úmysly mohou být ještě čisté a ryzí, nicméně s tím, jak tě vládce poctí a zahrne tě svou přízní, se i ony mohou měnit. A mohou se měnit také díky ambicím a neschopnosti vyhnout se lichotkám vůči vládci a neschopnosti otevřeně ho kritizovat, když udělá něco špatně. Sufján as-Sewrí proto říkával: „Nebojím se toho, že mne oni haní, bojím se toho, když jsou vůči mně velkodušní, to může v mém srdci stvořit k nim náklonnost.“ [10]
Háfiz Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal:
„Mnoho našich zbožných předků zakazovalo učencům navazovat styky s králi za účelem přikazovat jim vhodné a zakazovat zavrženíhodné. Mezi takovými byli Omar ibn ‘Abdil’azíz, Ibnu l-Mubárek, as-Sewrí a další. Ibnu l-Mubárek pravil: „Pro nás není tím, kdo přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné ten, kdo vysedává s vládci, přikazuje a zakazuje, ale daleko spíše je tím, kdo přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné ten, kdo se od nich drží stranou.“
A je tomu kvůli obavě z pokušení, jež může postihnout toho, kdo se s nimi začne spolčovat. Když se někdo od nich nachází daleko, možná může být sveden k tomu, aby si zač
al myslet, že jim bude přikazovat a zakazovat a bude na ně přísný, jenže až se s nimi setká tváří v tvář, jeho ego se k nim přivine, protože láska k honosnosti je hluboko uvnitř každého z nás. Proto se jim bude snažit postupně vlichotit, začne být vůči nim až příliš shovívavý a možná k nim přilne až do té míry, že si je i zamiluje, zejména pokud se k němu budou chovat laskavě a velkodušně a on to od nich přijme. Toto se stalo ‘Abdulláhu ibn Táwúsovi ve vztahu k jistému panovníkovi. Jeho otec Táwús tomu byl přítomen a svému synovi vyčinil. Proto, když Sufján as-Sewrí píše ‘Abbádu ibn ‘Abbádovi, jedna z jeho rad zní: „Vyvaruj se vládců.“ [11]
Ibn ‘Abdilberr, významný učenec Andalúsie, zmiňuje ve své knize Džámi’u bejáni l-‘ilm v celé jedné kapitole nevoli našich zbožných předků v otázce spojenectví mezi islámskými učenci a vládnoucími vrstvami a potom ji uzavírá slovy:
„Tato kapitola se týká zkažených tyranských vládců. Nicméně pokud jsou spravedliví a vznešených mravů, stává se poskytnutí pomoci pro ně, navštěvování jich a pomoc jim v konání dobra jedním z nejlepších dobrých skutků. Což jste neviděli, že Omara ibn ‘Abdil’azíze provázeli významní učenci jako ‘Urwa ibn Zubejr a jemu podobní, či Ibn Šiháb az-Zuhrí a jemu podobní, nebo že Ibn Šiháb potom navštěvoval i vládce ‘Abdulmálika a jeho syny. Určité styky s vládci udržovali i aš-Ša’bí, Kabísa, Ibn Zu´ejb, Redžá´ ibn Hajwát al-Kindí, či Abu l-Mikdam, který byl vznešeným učencem, dále al-Hasan, Abu z-Zinád, Málik ibn Anas, al-Awzá’í, aš-Šáfi’í a další, je jich příliš mnoho na to, aby byli zmíněni všichni. Tedy pokud učenec zavítá na dvůr panovníka – znovu zdůrazňuji – tehdy, když cítí, že je potřeba tak učinit a když hovoří jen to, co je dobré a jen v souladu s jeho znalostí, potom je to dobrý skutek a je to pro něj prostředek, jímž získá Boží spokojenost v den, kdy se s Ním setká. Jenže taková setkání bývají vždy zkouškou – a uchránit se před ní znamená raději se do toho nepouštět.“ [12]
A já dodávám, že věru pravdu děli, dobře učinili a velmi dobré rady poskytli. Oni byli upřímnými kazateli, kteří se za nic neschovávali a kterým nebyl důvod nevěřit. A jak by mohli vůbec být jiní potom, co slyšeli slova Posla Božího:
… وَمَنِ اتَّبَعَ السُّلْطَانَ افْتُتِنَ .
„… a kdo bude následovat panovníka, bude podroben zkoušce.“ [13]
Láska k tomu, že společnost následuje můj názor a nevole, když můj názor nenásleduje, je jednou z podob náboženské přetvářky a exhibicionizmu v konání dobra. Jeho příčiny, vznik, typy a léčbu jsem popsal ve své knize ar-Rijá´.
Ibn ‘Abdilberr napsal ve verších:
„Láska k vůdcovství je jedem, život ničícím
Ta láska válku vyhlásí svým milujícím
Přetne hrdla i vztahy v rodinách
Pak morálka i víra obrátí se v prach.
Kdo se, jsouce neučen či nedouk, ujme vlády
Ten ctnostnému nebude, než nepřítelem za zády
Chce víc a lidem závidí, byť horší je než oni
I nepřátele proroků tím možná i předhoní.“ [14]
Proto se můžete odkazovat na to, co napsal v této kapitole své knihy. Kdyby za tím hledač nauky musel putovat i celý měsíc, stálo by mu to zato a přineslo by mu to ohromný užitek.“
Autor: šejch Sálim al-Hilálí.
Zdroj: Min wasájá as-selef, str. 19-25.
_______________________________________________________
[1] Imám Abú ‘Abdilláh Sufján ibn Sa’íd ibn Mesrúk as-Sewrí, žil v letech 97-161 po hidžře. Jeho příjmení as-Sewrí odkazuje na jeho předka Sewra ibn ‘Abdilmenát, ne na Sewra z Hamadánu. Je jedním z nejvýznamnějších ranných islámských učenců, vynikal zejména v naukách hadísu a ve fikhu (tj. islámsko-právní vědě). Jeho životopis možno nalézt v dílech Tehzíbu l-kemál, 11/54; at-Tabakátu l-kubrá, 6/371; Táríchu Baghdád, 9/151; a Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/229. Abú Nu’ajm al-Asbahání napsal jeho obsáhlou a krásnou biografii v Hiljetu l-awlijá´, 6/356 – 7/144 a lepší jsem neviděl.
[2] Abú ‘Utba ‘Abbád ibn ‘Abbád ibn Chawwás al-Arsufí aš-Šámí byl jeden z urozených a zbožných mužů Šámu (tj. regionu Levanty, zahrnujícího dnešní Sýrii, Jordánsko, Palestinu a okolí). Byl také vypravěčem hadísů, oceněným jako spolehlivý Jahjou ibn Ma’ínem, Ja’kúbem ibn Sufján al-Fesewím a dalšími. Jeho životopis viz v ad-Dárimího Táríchu, č. 495; v al-Fesewího al-Ma’rifetu we t-Tárích, 2/43; a v Abú Nu’ajmově Hiljetu l-awlijá, 8/281-282.
[3] Toto znění dopisu uvádí Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/376-377. Jeho část zmiňuje Ibn Redžeb v Šerhu hadísi me’a zi´bán, str. 53-54. Uvádí ho také az-Zehebí ve svém životopise Sufjána as-Sewrího v Sijeru a’lámi n-nubelá´ a je to velmi dobře známé memento, které odkázali učenci dávných dob. Dopis uvádí i al-Mizzí v Tehzíbu l-kemál, 14/143 v rámci životopisu ‘Abbáda ibn ‘Abbáda, o němž říká, že „byl jedním z urozených obyvatel Šámu a jedním z jejich zbožných uctívačů. Je to ten muž, kterému Sufján as-Sewrí napsal onen slavný dopis, který se stal mementem zmiňujícím mravy, moudrost, příklady a varování.“
[4] To je uctivé oslovení chalífy, titul panovníka. Tj. pro učence hadísu je Sufján to, co je h
lava státu pro ostatní.
[5] Tj. doslova střídmosti, tj. odvržení tohoto světa ve prospěch onoho.
[6] Aluze na koránský verš:
ٱلَّذِينَ يَقُولُونَ رَبَّنَا هَبْ لَنَا مِنْ أَزْوَٰجِنَا وَذُرِّيَّـٰتِنَا قُرَّةَ أَعْيُنٍ وَٱجْعَلْنَا لِلْمُتَّقِينَ إِمَامًا
a ti, kdož říkají: „Pane náš, dej nám v manželkách našich i potomcích našich oka ochlazení a učiň nás vzorem bohabojným“ (Furkán: 74)
[7] Zaznamenal al-Wáki’ v az-Zuhd, podání č. 315; jeho prostřednictvím i Ahmed v az-Zuhd, str. 202; ad-Dárimí v úvodu ke svému Sunenu, 1/69 a další. Toto podání je sahíh díky podpůrným podáním s dodatkem „… a nevnášej žádné inovace.“ Tento dodatek uvádějí Ahmed a at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebíru, 9/154 jako sahíh.
[8] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2965. Uvádí jej i al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 15/21-22.
[9] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2664.
[10] Viz Telbísu Iblís, str. 121-122.
[11] Viz Šerhu hadísi má zi´bán, str. 53.
[12] Viz Džámi’u bejáni l-‘ilm, 1/185-186.
[13] Jako část delšího hadísu od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2859; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2256 jako hasan gharíb; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4309; Ahmed v Musnedu, 1/357 a další od Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه. Hadís je sahíh díky podpůrným podáním.
[14] Viz Džámi’u bejáni l-‘ilm, 1/143-144.