Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:
Protože jedině hříchy jsou důvodem trestu pro věřící, zcela určitě, nicméně trest za hříchy může být věřícímu prominut na základě přibližně desíti příčin.
I. Pokání (arab. tewba). Neboť ten, kdo se z hříchů kál, je jako ten, kdo hřích nespáchal. Pokání je akceptovatelné za všechny učiněné hříchy, včetně nevíry (arab. kufr), hanebnosti (arab. fusúk) a neposlušnosti (arab. ‘isján).
Vznešený pravil:
قُلْ لِلَّذِينَ كَفَرُوا إِنْ يَنْتَهُوا يُغْفَرْ لَهُمْ مَا قَدْ سَلَفَ
A těm, kdož jsou nevěřící, řekni, že přestanou-li, bude jim odpuštěno to, co se již stalo (Anfál:38). Toho, co se v této souvislosti traduje od Proroka صلى الله عليه و سلم je mnoho a je to všeobecně dobře známo.
II. Prosba o odpuštění (arab. istighfár). Istighfár je hledání odpuštění (arab. maghfira). Je to druh prosebné modlitby a žádání u Alláha. Je neoddělitelně spjat s pokáním a je také přikázán. Ale jsou i lidé, kteří se káli a neprosili Alláha o odpuštění, nebo kteří prosili Alláha o odpuštění a nekáli se.
III. Dobrý čin (arab. al-‘amalu s-sálih). Neboť Vznešený Alláh pravil:
إِنَّ الْحَسَنَاتِ يُذْهِبْنَ السَّيِّئَاتِ
A dobré skutky věru rozptylují špatné (Húd:114) Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil Mu’ázovi ibnu l-Džebel, když mu radil: „Mu’áze, boj se Alláha kdekoli budeš a každý svůj špatný čin následuj dobrým. A k lidem se chovej s krásnou mravností.“
IV. Prosit za věřící (arab. du’á li l-mu´minín). Neboť modlitba muslimů za mrtvého, stejně jako prosba za něj je jedním z důvodů odpuštění. Podobně je to i s jejich prosbou mimo pohřební modlitbu.
V. Prosebná modlitba za Proroka (arab. du’á li r-resúl) صلى الله عليه و سلم během jeho života i po jeho smrti, stejně jako prosba za odpuštění za ostatní, připomenutí si jeho úlohy v přímluvě v Soudný Den.
VI. Cokoli, co někdo udělá v zastoupení za mrtvého, ať už je to dobrý čin v jeho jménu, nebo dobrovolný půst v jeho jménu, nebo hadždž v jeho jménu. Toto je dokonce něco jiného, nežli pouhá prosba za zesnulého rodiče ze strany jeho dítěte, protože zde se jedná o přímý čin tohoto dítěte. Posel Boží صلى الله عليه و سلم totiž pravil: „Když syn Adama zemře, jsou jeho skutky zastaveny, kromě tří: trvalého milodaru, znalosti, již ostatní využívají a správný potomek, který za něj prosí.“ Zaznamenal Muslim. Tedy jeho potomek je z jeho vlastního zisku a jeho prosba je z jeho vlastních činů, v protikladu k činům kohokoli jiného, nežli jeho potomka, které se za jeho vlastní čin nepovažují, ač Alláh i z toho přináší užitek.
VII. Rány tohoto světa, na základě kterých jsou promíjeny hříchy. Jako v příkladě, který se uvádí v obou sbírkách Sahíh, od Proroka صلى الله عليه و سلم, že pravil: „Žádný věřící není zasažen nepohodou, těžkostí, hoří, starostí, smutkem, nebo škodou, dokonce ani trn jej nepíchne, aniž by mu za to Alláh neodpustil hříchy.“
VIII. Cokoli, čím je věřící zkoušen v hrobě, jako těsnota v něm, nebo příchod dvou andělů, kteří se jej budou tázat.
IX. Jakákoli těžkost, která jej zasáhne během Soudného Dne, cokoli z jeho hrůz.
X. To, co je ustanoveno v obou sbírkách Sahíh ohledně dvou věřících přecházejících po mostě Sirát, klenoucím se přes pekelný oheň, a nebudou moci tento most překonat, dokud jeden druhému vzájemně neodpustí. Až se takto očistí, budou moci přes Sirát přejít a vstoupit do ráje.
(…)
Na jiném místě říká: „A řekli jsme více, nežli jen jedinkrát, že ctnostný člověk, kterému je přislíben ráj, může mít hříchů, ze kterých se kál, nebo které jsou smyty jeho dobrými skutky, nebo které jsou odpuštěny strastmi, které si dotyčný prožil, nebo něčím jiným. Protož pokud věřící hřeší, je zde celkem deset cest, které mohou zabránit trestu v ohni. Tři jsou od něj samého, tři jsou způsobeny jinými lidmi a čtyři jsou od Alláha – 1. Pokání, 2. Prosba o odpuštění, 3. Dobré činy rušící špatné, 4. Věřící prosící za něj, 5. Dobrý čin v zastoupení někoho jiného, 6. Přímluva Proroka صلى الله عليه و سلم za něj, 7. Pohromy, které mu smažou hříchy, 8. Těžkosti v záhrobním životě (arab. barzach) 9. Těžkosti o soudném dnu, 10. Boží odpuštění pro něj, pro Jeho Milost a Oblibu.“
Autor: šejchu l-islám Tekíjjuddín Ahmed ibn Tejmíjja
Zdroj: Medžmú’u l-fetáwá, 7/487-500. Uvedeno také v Kitábu l-Ímán a v Minhádž as-Sunna.