Přístup zbožných předků k polemikám o náboženství
Přístup zbožných předků k polemikám o náboženství
Imám Ibn Šiháb az-Zuhrí řekl: „Naši učenci říkávali: „Pevně se držet sunny jest spásou!“1
Imám Málik ibn Anas pravil: „Sunna je jako Noemova archa. Kdokoli se na ni nalodí, bude zachráněn, kdo zůstane mimo ni, utopí se.“2
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Následujte a nevnášejte inovace, protože o vše bylo dokonale pečováno. Vy jen musíte následovat cestu pradávnou (tj. cestu selef).“3 Také řekl: „Kdokoli z vás si přeje vzít si z někoho příklad, nechť si vezme příklad ze společníků Muhammeda صلى الله عليه و سلم. Jejich srdce byla nejbohabojnější, nejméně se zatěžovali, následovali nejsprávnější vedení a jejich stav byl nejlepší. To je lid, který si Alláh vyvolil, aby byli přáteli Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Proto jim přiznejte jejich hodnotu a následujte je v jejich činech, neboť oni se věru ubírali po správné cestě.“4
Huzejfa ibn Jemán رضي الله عنه pravil: „Každý skutek uctívání, který nevykonávali společníci Muhammeda صلى الله عليه و سلم nevykonávejte ani vy, protože sahábové nezanechali následujícím generacím nic nového. Proto se bojte Alláha, ó učenci, a následujte cestu těch před vámi.“5
Imám Šemsuddín Muhammed ibn Ahmed as-Sefáriní definoval mezheb zbožných předků takto:
„Cesta či mezheb selef v sobě zahrnuje to, na čem byli vznešení sahábové رضي الله عنهم اجمعين, vybraní tábi’ín, tedy ti, kteří je následovali v konání dobra, potom ti, kteří následovali je, dále imámové náboženství, jejichž vůdcovství je všeobecně dosvědčeno a jejichž vysoká úroveň v náboženství uznávána a jejichž slova uznávali lidé z generace na generaci. Cesta selef nezahrnuje ty, kteří jsou obviněni z inovace nebo ty, kteří jsou známi pod nepřijatelnými názvy a přezdívkami jako cháridžovci, ráfidíja, kaderíja, murdžíja, džebríja, džehmíja, mu’tezila, kerrámíja apod.“6
Šejch ‘Abdulkádir al-Arnaút dodal:
„Pokud se mne tážeš na můj mezheb, jaký je, pak věz, že já sám jsem muslimem, navracím se ke Knize Boží, Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم a slovům imámů této ummy s důkazy. Postupuji podle názoru, který je nejsilněji podložen a který preferovali i učenci následující menhedž zbožných předků (arab. السلف الصالح as-selefu s-sálih).“7
O nezbytnosti následování těchto imámů náboženství hovořil i Ahmed ibn Hanbel, když svému učedníku al-Mejmúnímu řekl: „Dej si dobrý pozor, abys nevypustil z úst byť i jediné slovo, aniž bys jím nenásledoval některého z imámů víry.“8
Ohledně napadání této cesty a napadání těch, kteří po ní kráčeli před námi řekl Abú Zur’a ar-Rází: „Pokud uvidíš člověka znevažovat někoho ze společníků Posla Božího صلى الله عليه و سلم, pak věz, že dotyčný je pokrytecký heretik. Pro nás je Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravdou, ale oni bijí do našich svědků, aby tím zbořili Korán a Sunnu. A takoví jsou nejvíce hodni tomu, aby byli zbořeni, protože jsou heretici.“9
Toto následování ovšem neznamená otrockou nápodobu jediné osoby. Ibn Mes’úd رضي الله عنه varoval: „Nechť nikdo z vás ve svém náboženství slepě nenásleduje nějakého člověka a když tento uvěří, uvěříte i vy, zatímco pokud něčemu neuvěří, neuvěříte ani vy. Ale, pokud už někoho musíte následovat, potom nechť to jsou ti, kteří už zemřeli, protože u živého není jisté, zda sám sebe uchrání před pokušením.“10
Imám Abú Bekr Muhammed ibnu l-Husejn al-Ádžurrí pravil:
„Komu chce Alláh dobro, toho inspiruje k následování Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم a správného vedení, na kterém byli jeho společníci رضي الله عنه a ti, kteří je následovali v dobru z imámů mezi muslimy v každé době. Ispiruje ho, aby hledal nauku kvůli sobě, aby sám sebe vzdálil od neznalosti. Cílem mu bude učit se ve jménu Alláha a nikoli proto, aby debatoval, polemizoval a hádal se, ani kvůli jakémukoli z vezdejších užitků. Ten, jehož bude toto cílem, bude, dá-li Alláh, spasen před tužbami, inovacemi a bludy.“11
Sehl at-Tusterí byl tázán, jak se pozná, že je někdo následovníkem sunny a společenství muslimů. Odpověděl: „Tehdy, když bude mít následujících deset vlastností: Neopouští společenství muslimů. Neuráží společníky Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Neútočí na tuto ummu se zbraní v ruce. Nepopírá předurčení Boží. Nepochybuje o víře. Nedebatuje ohledně náboženství. Neodmítá modlit se pohřební modlitbu komukoli z أهل القبلة ahlu l-kibla kvůli nějakému hříchu, kterého se nebožtík dopustil. Neodvrhuje potírání po ponožkách a onucích. A neodmítá společnou modlitbu za žádným imámem, ať už je křivdící, nebo spravedlivý.“12
Ibn ‘Ákil al-Hanbelí řekl: „Kdyby se lidé drželi toho, co je šarí’ou stanoveno tak, jako se drží pověr, věru by se jejich záležitosti napravily.“13
Proto Ibn Tajmíja hovoří: „Těmi nejšťastnějšími ze všech lidí na tomto i na onom světě jsou bezesporu ti, kteří nejdůsledněji následují Posla Božího صلى الله عليه و سلم uvnitř i navenek!“14
Je zřejmé, že s rostoucí časovou vzdáleností od doby prvních, vyvolených generací této ummy se stále více blížíme odchýlení a vzdalujeme se od cesty správného vedení a spásy. Naši zbožní předkové (arab. السلف الصالح selefu s-sálih) nezabředávali do hašteření a polemik týkajících se víry, protože do hloubky pochopili škodlivost tohoto jevu pro muslimy i pro islám samotný.
Opustit rozpravy proto není důkazem neznalosti a intelektuální nedostatečnosti, právě naopak! Je to důkaz skutečného intelektu, učenosti a bohabojnosti.
Imám al-Beghawí ohledně toho hovoří:
„Učenci z lidu Sunny se shodují na zákazu hádek a polemik a na odsuzování cesty těch, kteří se učí debatovat a spekulovat ve věroučných otázkách.”15
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه pravil: „Zanechejte debat a polemik, protože v tom není mnoho dobra. Vždy jedna skupina lže (tedy neříká pravdu) a obě skupiny hřeší.“ 16
Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Jako hřích ti stačí být stále zaměstnán polemikou.“ 17
Uvádí se také, že Abú Dardá رضي الله عنه se jednou obrátil k obyvatelům Damašku se slovy: „Ó obyvatelé Damašku, nedopusťte, aby vás oklamala inteligence nějakého člověka, ani jeho výstižnost a výřečnost, dokonce i kdyby se kromě toho v noci modlil a přes den postil, pokud u něho shledáte tři vlastnosti: zahleděnost do sebe sama, mnoho slov o tom, co se ho vůbec netýká a kritizování lidí za to, co sám činí. To jsou, věru, rozpoznatelné vlastnosti ignorantů.“18 Také řekl: „Nebudeš učencem, dokud se nenaučíš. A co se znalosti týče, nikdy nebudeš učencem, dokud se podle toho, co znáš, také nebudeš chovat. Dostačující množství hříchu je pro tebe, když nepřestaneš s debatováním, je pro tebe dostačujícím množství hříchu, pokud začneš s polemikou. Jako lež ti dostačuje, když nepřestaneš vymýšlet inovace ohledně Alláha Vznešeného, Mocného.“19
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Kdokoli si přeje následovat něčího příkladu, nechť následuje ty, kteří již zemřeli, společníky Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Oni byli nejlepší z této ummy, nejčistšího srdce, nejméně vychytralí. Byli to lidé, které si Alláh vybral, aby byli společníky Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a aby předávali Jeho náboženství dál. Napodobujte jejich způsoby a chování, protože oni věru následovali přímou stezku.“20
Hajsem ibn Džemíl byl tázán: „Pokud je člověk dostatečně učený ohledně záležitostí Sunny, neměl by ohledem ní debatovat a polemizovat?“ Odpověděl: „Nikoli, ačkoli by měl zpravit lid o tom, co to Sunna je. Pokud to od něj přijmou, pak je to dobré, pokud to od něj nepřijmou, pak by měl nadále mlčet.“21
Zijád ibn Chudejr vzpomíná, jak se ho Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه zeptal: „Víš, čím se boří islám?“ Když mu odpověděl, že neví, Omar mu pravil: „Boří se díky chybě učence, díky debatujícímu pokrytci uvádějícímu důkazy z Koránu a díky vládě vládce odvádějícího lidi v blud.“22
Ibn Šiháb az-Zuhrí ohledně sezení, na kterém se dlouze diskutuje, řekl: „Když se prodlouží nějaké sezení, věz že v tom má svůj úděl šejtán.“23 Také řekl: „Abú Selema debatovával s Ibn ‘Abbásem رضي الله عنهما a díky tomu se mi nedostalo velké části znalosti.“24
Imám Abú ‘Amr al-Awzá’í řekl: „Věru věřící málo řeční a mnoho koná, zatímco pokrytec mnoho řeční a málo koná.“25
Uvádí se také, že kdosi přišel k Muhammedu ibn Sirínovi, aby s ním debatoval, načež mu Ibn Sirín pravil: „Vím velmi dobře, co si přeješ. Já, pokud bych si s tebou přál debatovat, ukázal bych ti, co znamená debata, ale já s tebou debatovat nehodlám.“26
Wehb ibn Munebbih pravil:
المؤمن ينظر ليعلم، ويتكلم ليفهم، ويسكت ليسلم، ويخلو ليغنم.
„Věřící se dívá, aby se dozvěděl, hovoří, aby porozuměl, mlčí, aby si byl jist a zůstává v osamění se svým Pánem, aby na tom získal."
Abu d-Dajjál říká: „Nauč se umění mlčet tak, jako jsi se naučil i mluvit, protože mlčení je věc, jež tě vede správnou cestou. V mlčení je dvojí dobro: získávání znalost od těch, kteří jsou znalejší, nežli ty sám a ochrana sebe sama před těmi, kteří jsou výřečnější, nežli jsi ty sám.“
Ishák ibn ‘Ísá pravil „Slyšel jsem imáma Málika ohledně polemizování ve věcech víry říci: „Kdykoli pak přijde někdo, kdo umí lépe argumentovat, než my, bude po nás chtít, abychom odvrhli to, co Džibríl přinesl Muhammedoviصلى الله عليه و سلم.”27
Málik ibn Dinár pravil: „Někdy potkáš člověka, který neudělá jedinou chybu, když mluví, ale všechny jeho činy jsou samá chyba.“28
Omar ibn ‘Abdul’azíz, pokládaný za pátého spravedlivého a správně vedeného chalífu, řekl: „Pokud zaslechneš polemiku, vzdal se!“29
‘Abdulkerím al-Džezerí řekl: „Zbožný muž nikdy nepolemizuje.“30
Žádná polemika nestojí člověku za to. Bišr ibn Muslih slyšel zbožného Sadeku Abú Muhammeda vyprávět, jak šel na dženázu jistému muži v Kúfě. Té byl přítomen i Dáwúd at-Táí. Ten poté poodstoupil trochu na stranu a posadil se, dokud lidé svého nebožtíka nepochovali. Bišr přišel blíže a Dáwúd pravil: „Tomu, kdo se bojí hrozby, tomu je blízké vše, co je vzdálené. Ten, jehož falešná naděje je dlouhá, toho činů je nedostatek a vše, co přichází, je k němu blízko. Věz, můj bratře, že každá věc, která tě odvádí od tvého Pána, je pro tebe osudnou. A věz, že všichni obyvatelé tohoto světa jsou budoucími obyvateli hrobů. Oni se věru budou kát za to, co ta sebou tanechali a budou se radovat tomu, co si připravili. O to, zač se obyvatelé hrobů kají, se lidé na tomto světě perou, v tom spolu soutěží a i kvůli tomu se přou před soudci!“31
Mejmún ibn Mihrán napsal: „Dej si dobrý pozor na debaty a polemiky o náboženství. Nediskutuj s ani s učeným, ani s neznalcem. Co se učence týče, kvůli diskuzi ti odepře znalost, kterou má a nebude se starat o to, co děláš (tj. nechá tě propadnout skáze). A co se týče neznalce, vnese ti do srdce neklid a stejně tě ani neposlechne.“32
Ibráhím an‐Nech’ířekl: „Věru ti, kteří byli před vámi, ztroskotali kvůli třem rysům: nepotřebným slovům, obžerství a přehnanému spánku.“
Imám Abú Ibráhím al-Muzení pravil:
„Následovníci Sunny musí zanechat všeho zakázaného, vystříhat se klevet, lži, pomluv, bezprávného násilí a hovoru o Alláhu bez znalosti, protože vše toto uvedené představuje veliké zákazy.“33
Chalífa Hárún ar-Rašíd požádal Abú Júsufa, aby mu popsal morálku a charakter imáma Abú Hanífy. Abú Júsuf chalífovi odpověděl: „Při Alláhu, byl přísný, když došlo na Boží zákazy. Stranil se lidí posedlých tímto světem, mnoho mlčel a dlouze rozmýšlel. Nebyl užvaněný a pokud byl dotázan na nějakou otázku, na kterou odpověděl, odpověděl. Já si ho pamatuji jen jako člověka snažícího se zachránit sebe a svou víru, byl příliš zaměstnán sám sebou, proto ho nezajímaly nedostatky druhých lidí. Jiné lidi vzponínal jen v dobrém.“ Poté chalífa na jeho slova dodal: „Toto jsou věru vlastnosti dobrých služebníků Božích.“
Imáma Málika se kdosi otázal: „Abú ‘Abdulláhu, pokud je člověk učený a poznal Sunnu, má ji bránit polemizováním?“ Dostalo se mu odpovědi: „Nikoli. Nýbrž jim nejprve ozřejmí, co Sunnou je – pokud to od něj přijmou, bude to dobré, pokud to od něj však nepřijmou – potom bude nadále mlčet.“34
Imám Ahmed ibn Hanbel jmenoval to, co je dle jeho názoru základem Sunny. Mezi těmito věcmi vzpomenul také „vzdalování se od debat, polemik a hádek ohledně náboženství.“ Poté dodal: „Nepolemizuj s nikým, ani s nikým nedebatuj, ani se neuč, jak se polemika vede.“35
Al-‘Abbás ibn Ghálib al-Werrák se otázal imáma Ahmeda: „Abú ‘Abdulláhu, a co když se ocitnu na shromáždění, kde není nikdo, kdo zná Sunnu, kromě mne samého, načež začne hovořit někdo z inovátorů. Mám mu potom odpovědět?“ Ahmed odpověděl: „Nepřiváděj sebe sama do takové situace. Jen jim oznam, co je Sunnou a dále s nimi nediskutuj!“ Potom mu al-‘Abbás položil tutéž otázku ještě jednou, načež mu Ahmed odvětil: „Vidím, že jsi osoba, která miluje debatovat!“36
Abú Hátim Ibn Hibbán al-Bústí pravil: „Znameními hlupáka jsou: zbrklé odpovědi na otázky bez ověření si a potvrzení, burácivý smích, časté změny názorů, útoky na dobré lidi a družení se se špatnými.“37
Ohledně setkávání s bratry a debat s nimi ve všeobecnosti Ibn Kajjím al-Džewzíjja pravil:
„Družení se s bratry se dělí na dva druhy – první je setkávání se a družení s cílem zápavy a zabíjení času. Škodlivost takového shromažďování je větší, než přínos, minimálně kazí srdce a bere čas. Druhým druhem je shromažďování se kvůli vzájemné podpoře na cestě spásy a vzájemnému povzbuzování se k následování pravdy a trpělivosti, to je nejlepší a nejužitečnější kořist, ale i takové družení se má své tři nedostatky – přetvářku jedněch před druhými, rozpravy a míšení se s lidmi více, než je zapotřebí a skutečnost, že to časem přechází ve zvyk a zábavu, čímž se ztrácí původní účel takového setkání.“38
Háfiz Ibn Redžeb al-Hanbelí ohledně výše uvedených slov selef poznamenal:
„Kdo z prvních generací se zřekl nepotřebných řečí, rozprav a polemik, neučinil tak proto, že neměl znalosti, nebo neuměl argumentovat. Naopak! Zřekli se toho právě kvůli svým znalostem a bázni před Alláhem.“39
O něco dále stejný autor říká:
„Mnozí jsou v poslední době oklamáni a myslí si, že ten, kdo více hovoří, rozpráví a polemizuje o náboženských otázkách, je učenější nežli ten, kdo tak nečiní. To je absolutní neznalost! Pohleď na největší ze sahába رضي الله عنهم أجمعين a na učence mezi nimi, jako byli Abú Bekr, Omar, ‘Alí, Mu’áz, Ibn Mes’úd či Zejd ibn Sábit. Jací byli? Hovořili méně, nežli Ibn ‘Abbás a jsou ještě učenější, nežli on. Podobně i slova tábi’ín jsou četnější, nežli slova sahábů, ačkoli jsou sahábové učenější než tábi’ín. Stejně tak i tábi’ tábi’ín více hovořili, nežli tábi’ín, ale tábi’ín jsou učenější, nežli oni. Proto není znalostí množství podání, kázání a textů, ale je to světlo (arab. نور núr), které Alláh vsadí do srdce služebníka, pomocí kterého pak služebník rozpoznává pravdu a odliší pravdu od lži, což vše vyjádří stručnými vyjádřeními a výroky, které postihují cíl.“40
1 Zaznamenalad-Dárimí v as-Sunenu, 1/45.
2 Uvádí al-Herewí v Zemmu l-kelám, 5/81.
3 Zaznamenal ad-Dárimí v as-Sunenu.
4 Uvádí Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1810.
5 Zaznamenal Abú Dáwúd v az-Zuhd, podání č. 280.
6 Viz Levámi’u l-enwári l-behíjja, 1/20.
7 Viz Mewsú’atu mewákifi s-selefi fi l-‘akída, 10/567-568.
8 Uvádí Ibn Hámid v Tehzíbu l-adžwiba, 1/307.
9 Uvádí ho Chatíb al-Baghdádí v al-Kifája, str. 97.
10 Uvádíal-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 130.
11 Viz Kitábu š-šarí’a, 1/450.
12 Viz Šerhu Usúli l-i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, 183.
13 Viz Ibn Muflih al-Hanbelí v al-Ádábu š-šar’íja.
14 Viz al-Ichná’íjja.
15 Viz Šerhu s-sunna, 1/216.
16 Uvádí ad-Dejlemí v al-Firdews fí ma’suri l-chitáb, 2/211.
17 Uvádí Ibn Abid-Dunjá v as-Samt, str. 275.
18 Uvádí Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 47/175.
19 Zaznamenal ad-Dárimí v as-Sunenu, podání č. 301.
20 Viz al-Beghawí v Šerhu s-sunna.
21 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 4/94.
22 Zazamenal ad-Dárimí v as-Sunenu, podání č. 220.
23 Uvádí Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/366.
24 Viz Džámi’u ‘ulúmi we l-hikem, 1/518.
25 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’alámi n-nubelá, 2/684.
26 Viz Ibn Redžeb v Bejánu fadli ‘ilmi s-selef ‘alá ‘ilmi l-chalef, str. 5.
27 Viz Šerefu ashábi l-hadís, str. 5.
28 ZazamenalAbú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/383.
29 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, str. 274.
30 Zaznamenal al-Bejhejkí v Šu’abu l-ímán, podání č. 8129.
31 Uvádí jej Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´ v životopise Dúwúda at-Táího. Viz také Kasru l-amel od Ibn Abi d-Dunjá.
32 Zaznamenal ad-Dárimí v as-Sunen, 1/90. Viz také Džámi’u ‘ulúmi we l-hikem, 1/517.
33 Viz Šerhu s-sunna, str. 80.
34 Uvádí Ibn Abdulberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, str. 414.
35 Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/156.
36 Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íjja, 1/201.
37 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Achbáru l-humeká, str. 37.
38 Viz al-Fewáid, str. 51.
39 Viz Bejánu fadli ‘ilmi s-selef ‘alá ‘ilmi l-chalef, str. 4.
40 Viz Ibid., str. 5.