Vznešený Alláh pravil:
إِنَّا عَرَضْنَا الْأَمَانَةَ عَلَى السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَالْجِبَالِ فَأَبَيْنَ أَن يَحْمِلْنَهَا وَأَشْفَقْنَ مِنْهَا وَحَمَلَهَا الْإِنسَانُ ۖ إِنَّهُ كَانَ ظَلُومًا جَهُولًا
“Nabídli jsme břemeno víry nebesům, zemi i horám, ale ony odmítly je nésti a zalekly se ho; a vzal je na sebe člověk, ačkoli je nespravedlivý a nevědomý.” (Ahzáb: 72)
Velký vykladač Koránu Ibn Kesír pravil:
“Pokud tedy člověk naplní to, k čemu se zavázal, bude odměněn. Avšak pokud se tomuto úkolu zpronevěří, bude potrestán. Člověk se rozhodl ponést břímě svého závazku i navzdory své slabosti, nevědomosti a sklonu dopouštět se křivd. Lidé už jsou takoví, kromě těch, jimž se Alláh smiloval. A Alláh je zdrojem síly.“1
Posel Boží učil, že vlastností věřícího je dostát svým závazkům. Naopak pokrytec se pozná podle opaku.
‘Abdulláh ibn ‘Amr ر1ي الله عنهما slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
، عَنْ عَبْدِ اللَّهِ بْنِ عَمْرٍو، أَنَّ النَّبِيَّ صلى الله عليه وسلم قَالَ “ أَرْبَعٌ مَنْ كُنَّ فِيهِ كَانَ مُنَافِقًا خَالِصًا، وَمَنْ كَانَتْ فِيهِ خَصْلَةٌ مِنْهُنَّ كَانَتْ فِيهِ خَصْلَةٌ مِنَ النِّفَاقِ حَتَّى يَدَعَهَا
“Znameními pokrytce jsou tři. Kdokoli projevuje všechny tři, je čistý pokrytec. A kdokoli nosí některou z nich, má v sobě jednu z vlastností pokrytců tak dlouho, dokud se jí nevzdá.“
A jako první z nich uvedl:
إِذَا اؤْتُمِنَ خَانَ
“Když se mu něco svěří, zpronevěří to.“2
Co vše může být takovým závazkem, vysvětluje další vykladač Koránu, Muhammed al-Amín aš-Šenkítí:
“Pojem závazek (arab. أمانة amána) zahrnuje vše, co ti Alláh svěřil a uložil za povinnost pečovat o to. Závazkem je chránit fyzické funkce tvého těla před tím, abys je využíval k čemukoli, co Alláha hněvá. A také sem patří povinnost nezpronevěřit jakýkoli závazek, který kdokoli z lidí vloží na bedra tobě, abys ho opatroval. I práva a nároky ostatních lidí jsou závazkem.” Viz Adwáu l-beján, 5/846.
Ibn Muflih vyjmenovává, jaké závazky má každý z nás v pohledu vztahů s ostatními lidmi:
“Právem každého muslima na jiném muslimovi je skrývat jeho chyby, odpouštět jeho poklesky, prokazovat mu milost za omyly, kterých se dopustil. Závazkem muslima je přehlížet nedostatky jiného muslima, odmítat pomluvy, které o něm někdo šíří, být mu vždy k dispozici s upřímnou radou, zachovávat a rozvíjet jeho dobré vlastnosti, dodržet slovo, které mu dám, přijmout jeho pozvání, neodmítnout jeho dárek, zachovávat dobré vstahy s jeho rodinou, prokázat mu vděk za vše dobré, co pro nás vykonal, snažit se mu vždy a nejlépe, jak dovedeme, pomoci, plnit jeho potřeby, které nedokáže zabezpečit sám, přimlouvat se za něj, kdykoli na něj dopadnou problémy, odpovědět mu na jeho kýchnutí, vyvrátit jeho omyl, chránit ho a nepovažovat za nepřítele, pomáhat mu a podporovat ho proti komukoli, kdo by mu ubližoval a utlačoval ho, zabránit mu v tom, aby utlačoval jiné, nenechat ho napospas ničemu zlému a neopouštět ho. Zkrátka milovat pro něj to, co bychom rádi i pro sebe a nenávidět, aby se mu stalo to, co bychom neradi, aby potkalo i nás.“3
Mezi rozmanitými podobami závazku je i závazek střežit tajemství, se kterým se ti svěří tvůj bratr a poručí ti, abys ho nikomu jinému neprozradil.
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
إِذَا حَدَّثَ الرَّجُلُ الْحَدِيثَ ثُمَّ الْتَفَتَ فَهِيَ أَمَانَةٌ
“Pokud ti nějaký člověk něco řekne a ohlédne se okolo sebe (tj. zda tu není někdo další, kdo by to mohl slyšet), potom je to vůči tobě závazkem.” Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4868; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1959 jako hasan. Al-Albání ho ocenil jako sahíh v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 4868.
Smysl pro tajemství měli i naši zbožní předkové.
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: “Tobě svěřené tajemství je tvým zajatcem. Ale jakmile ho prozradíš, stáváš se ty zajatcem tobě svěřeného tajemství!“4
Dokonce to byla vlastnost i jejich nepřátel, mekkánských modloslužebníků.
Modloslužebník Welíd ibn ‘Utbe zamýšlel vyzradit svému otci tajemství, se kterým se mu svěřil muslim Mu’áwíja رضي الله عنه. Jeho otec ho ale zastavil a řekl mu: “Nic mi o tom neříkej, protože kdo uchová cizí tajemství, to mu bude k dobru. A kdo ho odkryje, sám proti sobě tak činí!” Když pak Welíd řekl Mu’áwíjovi, co se mu přihodilo, Mu’áwíja mu moudře opáčil: “Tvůj otec tě vykoupil z otroctví kvůli vlastní chybě.“5
Kolikrát jsme jen byli svědky toho, jak skončí a zemře jedno krásné přátelství mezi dvěma lidmi a někdejší přátelé, nynější nepřátelé, pak kydají i tu nejintimnější špínu jeden na druhého. Rozkrývají svoje tajemství a nešetří přitom ani členy svých rodin, když perou své špinavé prádlo na veřejnosti. Někdy se to stává i neúmyslně a v lehkovážnosti. Například matka u kávy kamarádce prozradí plány své dcery. Příkladů může být mnoho. Známý učenec hadísů Abú Hátim ar-Rází o tom říká:
“Chytrému člověku jako ponaučení škodlivosti vyzrazení tajemství stačí mnoho nepěkných zkušeností velkého počtu jiných lidí.“6
Nejlepší obranou proti prozrazeným tajemstvím je proto nikomu žádné nesvěřovat, jak nás učili i naši zbožní předkové. Protože vše, na čem ti opravdu záleží, pokud to svěříš někomu jinému, velmi snadno to může rozhlásit a rozšířit ostatním. Jak se tajemství nejčastěji vyzrazují? Svěříš se někomu s něčím a spoléháš se na jeho spolehlivost. A ten to pak řekne dalšímu a také se spoléhá na jeho spolehlivost. A tak dál až donekonečna. Na toto upozorňoval ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه svými slovy: “Nevyzrazuj své vlastní tajemství nikomu, kromě sebe sama, protože každý blízký rádce má jiného svého blízkého rádce!“7
‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنه řekl: “Udivuje mne člověk, který prchá před svým osudem, byť na něj celý čas útočí a ten, kdo vidí smítko v oku svého bratra, leč trám v oku vlastním nevidí. Rozkrývá vady svého bratra a rez jeho srdce, zatímco se nestará o prohnilost srdce vlastního. A nikdy jsem nikoho nevinil za to, že zpronevěřil mé tajemství, které jsem mu svěřil krýt. Jakpak bych ho mohl vinit, když jsem mu dal nést něco, co jsem ani já sám nebyl schopen unést!“8 Podle jiného podání řekl: “Nikdy jsem nikoho nevinil za to, že vyzradil moje tajemství, protože jsem to byl nakonec já, koho prvního tlačilo v srdci a kdo se první neudržel nevyzradit ho někomu jinému.“9
Pravdu děl al-Máwerdí, když citoval slova jednoho ze staroarabských řečníků: “Co neukryješ mezi vlastními žebry ani ty sám, to je odkryto a ztraceno!“10
A co se týče tajemství svěřeného nám někým, kdo už nežije, pak Ibn Bettál uvádí, že většina učenců soudí, že po smrti toho, kdo se nám s tajemstvím svěřil, už nejsme povinni toto tajemství dále držet, ledaže by narušilo důstojnost a pověst zesnulého a jeho rodiny. Podle Ibn Hadžera mohou nastat dvě situace: Buď vyzrazení tajemství zmenší jeho čest, potom je zavrženíhodné ho vyzradit. Anebo to jeho pověst ještě zlepší a pobídne to ostatní k dobru. A pak je vyzradit takové tajemství chvályhodným skutkem.11
- Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 6/489.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 34; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 58.
- Viz al-Ádábu š-šar’íja, 1/370.
- Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá wed-dín, str. 295.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu s-samt, str. 452.
- Viz Rawdatu l-‘ukalá, str. 255.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu s-samt, str. 451.
- Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 886. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, podání č. 681.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu s-samt, str. 452.
- Viz Adebu d-dunjá wed-dín, str. 295.
- Viz Fethu l-Bárí, 11/85.