Vznešený Alláh o Své Knize praví:
إِنَّ هَٰذَا الْقُرْآنَ يَهْدِي لِلَّتِي هِيَ أَقْوَمُ
“A věru tento Korán vede k cestě, jež nejpřímější je.” (Isrá: 9)
‘Abdurrahmán ibn Šibl رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
اقْرَءُوا الْقُرْآنَ وَلَا تَغْلُوا فِيهِ وَلَا تَجْفُوا عَنْهُ وَلَا تَأْكُلُوا بِهِ وَلَا تَسْتَكْثِرُوا بِهِ
“Recitujte Korán a nepřehánějte ve strojenosti recitace, ani ho nezanedbejte, ani se neživte ziskem z něj a ani skrze něj nehromaďte majetek.“1
Asi čtyřicetiletý chemický inženýr z Velké Británie, říkejme mu třeba Fáiz, pochází z rodiny jihoasijského původu. Nyní je sice oddaný věřící muslim, ale v mládí prožil závažnou krizi své víry.
Ta krize trvala několik let, během níž Fáiz odpadl od islámu a stal se hrdým tzv. ex-muslimem, zarytým ateistou, nekompromisním kritikem islámu a zapáleným propagátorem myšlenek sekularizmu. Na svůj věk ušel Fáiz nesmírně složitou cestu a na vlastí kůži pocítil to, co většina lidí nikdy nepozná. Nejprve o svou víru přišel a ztratil sám sebe a spustil se mezi nejhorší lidi z nejhorších, kteří ho využívali jako maskota svých tezí, aby svou víru poté znovu nalezl a objevil své ztracené já.
Toto je Fáizův příběh:
“Narodil jsem se do muslimské rodiny na severu Anglie. Bydleli jsme na chudém předměstí, kde většinou žili přistěhovalci. Otec zde provozuje taxislužbu. Matka je žena v domácnosti. Vyrůstal jsem ve velmi tradičním islámském zázemí. Dokonce jsem chodil i do muslimské koránské školy. Dominovala v ní deobandíjská interpretace islámu a ideje muslimské organizace Džemá’atu t-teblígh.
Příslušníci této organizace těžce spoléhali i na nejdrobnější detaily rituálních předpisů. Nutili nás počítat každý jeden spáchaný hřích, i ten nejdrobnější a každou odměnu, i za ten nejdrobnější dobrý skutek zrovna tak. Měli jsme dokonce i tabulky, kam jsme si zapisovali naše dobré a špatné činy a sčítali si číselné hodnoty odměn a postihů za hříchy, přesně shodně tomu, co se píše v hadísech.
Jenže jak jsem vyrůstal a přicházel do puberty takový výklad islámu, který prezentovali mí učitelé na škole, stával se pro mne až příliš plytký a neuspokojivý. Nenacházel jsem vůbec žádnou odpověď na mnoho svých všetečných otázek, zejména těch dotýkajících se vztahu víry, moderní vědy a současného světa. Vše se točilo jen kolem rituálních povinností a bodíků za dobré či špatné skutky. Člověk mohl být klidně skrz naskrz zlý špinavec ve svém chování vůči ostatním, mohl být nebetyčně arogantní a plný nevýslovných předsudků, ale díky tomu, že pečlivě vykonával své modlitby a dodržoval všechny ostatní rituály, vedl si na bodové stupnici mimořádně dobře. Jakákoli otázka byla mými učiteli považována za nemístnou bezbožnost a šejtánskou pochybnost chorého srdce. Jakýkoli nesouhlas byl projevem nedostatku víry.
A pak tu byly tresty. Memorovali jsme Korán v arabštině, ačkoli nikdo z nás arabsky nerozuměl. Za sebemenší chybičku ve výslovnosti, stranou ponechme chyby jiného druhu, nás učitel Koránu přetáhl dlouhou rákoskou z tenkého bambusu přes plosky chodidel. Seděl jsme v kruhu bosky na koberci a učitel tak mohl rákoskou na každého z nás pohodlně dosáhnout. Rákoskou jsme dostávali každý den i víckrát zasebou za nejnepatrnější kázeňské prohřešky.
A zapoměl bych na starší spolužáky, kteří nám mladším tropili všemožné naschvály. Občas nás vzpurnější profackovali, bez optání se s námi dělili či nám přímo zabavovali naše svačiny anebo žádali nejrůznější jiné “laskavosti,” aniž by si toho učitelé všímali či s tím něco dělali. Prohřešky v chování šlo nakonec na tabulce nahradit nepovinnými modlitbami. A na té tabulce to ani nevypadalo nejhůř. To všechno se dělo nikoli někde na venkově v Bangladéši, ale ve staré dobré Anglii.
Alláha na naší škole vykreslovali – Bože odpusť – jako sadistické malé dítě, které jen čeká na ten nejmalichernější důvod proč nás svalit do pekelných hlubin a neskutečné potěšení mu dělá dívat se na nás, jak se v horoucích plamenech smažíme. Zmeškáš jednu jedinou modlitbu, jednou ráno zaspíš na ranní modlitbu a jsi navěky odsouzen. Shoříš v pekle. Drobnosti. Nemáš dostatečně dlouhou bradu, shoříš v pekle. Nohavice tvých kalhot přečuhují pod kotníky, shoříš v pekle. Máš na tričku nějaký závadný nápis, jsi bezvěrec a modloslužebník a shniješ v pekle, explodují ti střeva a budeš popíjet vlastní hnis.
Za modloslužebníka a nevěřícího jsem byl já osobně hned několikrát. Byl jsem rebelující tínejdžr a tak jsem si to i užíval. Jak se blížila má plnoletost, nemohl jsem se dočkat, až odsud vypadnu. Celá ta škola a všechno okolo islámu, ten bezduchý dril, nucená strojenost, úzkoprsost a zákonictví mi upřímně lezlo krkem. Díky svým dobrým výsledkům v chemii ze střední jsem se rozhodl pro studium chemických technologií na vysoké technické škole. Studiu jsem se věnoval o to více, abych se nemusel zapojovat do islámských aktivit své zbožné komunity. Neměl jsem na ně ani chuť, ani energii a nejraději jsem se vymlouval na obtížnou školu.
Rodiče z toho vůbec nebyli rádi. Otevřeně vyjadřovali svou nevoli nad tím, že jsem se přestal učit zpaměti Korán a nechodím ani na páteční modlitby, natož na ty každodenní přes týden. Několikrát mě načapali, jak kouřím a piju alkohol s nemuslimskými kamarády v parku. To ani nevěděli, že jsem v jejich partě zkusil i konopí a našel jsem si mezi nimi nemuslimskou dívku. Ateistku.
Po jedné z četných hádek s matkou i otcem jsem jim dal zcela otevřeně na vědomí, že už nevěřím. Nevěřím v Boha. Nevěřím, že Muhammed je Posel Boží. Nevěřím ani na ráj a peklo a ani na soudný den. Kašlu na to. Jsem dospělý a chci si žít svůj život. Se svou ateistickou přítelkyní. Matka propukla v hysterický pláč. Otec řval, že mě zabije a hodil po mně těžký porcelánový talíř, který se rozletěl o stěnu na tisíc kousků. Mé dvě sestry utekly do svého pokoje, já si zbalil svých pět švestek a odešel bydlet ke své ateistické milé.
Pro tuto svou novou lásku jsem se rozešel s islámem. Opustil jsem Alláha. Nadobro. Ostatní náboženství jsem rád taky neměl, nezdála se mi vůbec přitažlivá. Stal se ze mě zarputilý, kovaný ateista, jak jsem hrdě říkával, sekulární humanista. Pevně jsem věřil, že věda dá odpověď na všechny otázky člověka. I na to, jak se má správně chovat sám k sobě i k ostatním. Sekularizmus jsem považoval za přirozený vrchol lidského vývoje osvobozující zotročeného člověka od tmářské tyranie náboženství. Musí ho přijmout celý svět, i kdybychom mu k tomu my, osvícení, měli pomoct, třeba i trochou síly. Čím míň bude v našich ulicích a mezi lidmi okolo nás náboženství, tím lépe pro nás pro všechny i pro naši planetu jako celek. Kromě válek a nenávisti stejně nikdy nic dobrého nepřineslo. Hltal jsem všechny knížky Richarda Dawkinse a Sama Harrise.2 Každé jedno jejich slovo. Ztotožňoval jsem se se vším, co říkali. Nacházel jsem se v tom. Mluvili mi z duše.
A islám, který jsem důvěrně znal z vlastní, ne moc dobré, zkušenosti? Ten v mé mysli tuto úlohu zlého náboženství plnil tím spíš. Protože těmto myšlenkám sekulárního humanizmu ze všech náboženství nejvíce odolává. Dominanci sekularizmu a ateizmu jsem vnímal jako velké vítězství svobodomyslného a racionálního britského ducha. A já už nechtěl být “ten přišelec.” Cítil jsem se jako hrdý osvícený Brit. Kdysi jsme přišli do Indie přinést místním lidem civilizaci. A nyní máme zde v Anglii nevděčné indické, pákistánské a bengálské komunity, které nám sem bohužel přinášejí islám.
Zpětně vím, že moje tehdejší mladické rozhodnutí nebylo vlastně ani trochu racionální, byť jsem se dušoval o opaku a papouškoval hodiny a hodiny rádoby relevantních a rozumových argumentů na téma proč je absurdní a dětinské, ba dokonce neetické věřit v Boha a proč to nejmorálnější, nejracionálnější a rozumově nejvyspělejší rozhodnutí a postoj je stát se ateistou. Ty důvody nakonec ani nebyly moje vlastní a vlastní pravdaže nebylo ani to rozhodnutí. Jen jsem k nim a ke svému ateizmu cítil emoční vazbu. Asi proto, že jsem nechtěl nic mít s tou představou o Alláhu a o islámu, kterou mi vštípili teblíghovci na mé koránské škole.
Má rodina se mnou tou dobou skoro vůbec nekomunikovala. Pro tátu jsem přestal existovat. Máma zavolala jen jednou a zkusila mne pozvat na rodinný piknik na svátek ‘ídu l-fitr po skončení Ramadánu. Nutno však říci, že to není jen jejich vina. Já jsem se kontaktům taky vyhýbal, táta mi po vší té eskapádě nechyběl a mámě jsem po slovu “‘íd” okamžitě zavěsil. Starší sestra mi jednou donesla z domu pár věcí, které jsem si tam nechal a aspoň se zeptala, jak se mi daří. Dál však v komunikaci nepokračovala ani ona. A já byl rád, protože jsem se za zahalenou dívku styděl před svými novými kamarády. Ve skutečnosti jsem si to samozřejmě jen nalhával a chyběli mi. Paradoxně nejvíc jsem byl v té době v kontaktu s mým dědou z matčiny strany, který žil v jiném městě, se kterým jsme se jinak nevídali až tolik často. Děda navíc do našich rodinných záležitostí tolik nezasahoval a ani o nich nevěděl, protože jak otec, tak i matka považovali “vynášení špinavého prádla” naší rodiny před ním za nepřístojné.
V době svých studií jsem vstoupil do kontaktu s několika dalšími, jak jsme si tehdy pyšně říkali, exmuslimy. Byli jsme v mém městě tři nebo čtyři takoví. Podobné osudy. Druhá či třetí generace muslimských migrantů z bývalých kolonií, co z různých, ale podobných důvodů pozbyli víru, většinou Jihoasiaté a jeden běloch, někdejší extrémní levičák, co přijal islám a po asi dvou letech ho zase opustil, aby se stal vášnivým obhájcem pravicově konzervativních postojů. Tento mladík seznámil mě a ještě jednoho mladého exmuslima s místní protimuslimskou skupinou napojenou na English Defence League3, kteří pořádali skoro každý měsíc demonstrace proti islámu a muslimům. Chodili jsme i na ně. Náš kamarád se námi chlubil před bílými anglickými vlastenci, většinou nemajetnými dělnickými synky z předměstí, zhrzenými rozvedenými otci v krizi středního věku a fotbalovými rváči bez dlouhodobější životní vize.
Zatímco kamarád ex-levicový exmuslimský pravičák si pozornosti této nové party užíval, mně nějak zvlášť nesedla. Nebylo si s nimi o čem povídat. Kromě hulákání na demonstracích za propuštění hrdinů “protiislámského odboje” nás nic nespojovalo. O historii své Anglie toho hoši moc nevěděli. Nečetli Richarda Dawkinse. Nevěděli, kdo je Roger Scrutton.4 Když jsem se před nimi zmínil o Ayaan Hirsi Aliové,5 jeden z nich frivolně poznamenal, že by ji chtěl vidět docela jinak, než u debatního stolu. Druhý mu kontroval rasistickou narážkou na barvu její pleti.
Vládlo tu jinak totální svalování viny na cizince úplně za vše a kryla se tak vlastní neschopnost. Zejména mi vadilo jejich černobílé vidění světa, v němž bylo jen pramálo místa pro vícerozměrnou skutečnost. Nikdy třeba nedokázali pochopit, když jsem jim vyprávěl, že jsem mezi muslimy zažil i příjemné a šťastné chvíle. Nevěřili mi, že moje zahalená sestra také skončila vysokou školu. Žili jen předsudky, bitkami, v jejich srdcích panovala morální mizérie omlouvaná pózami vypjatého nacionalizmu.
Korunu všemu nasadila plánovaná akce nazvaná Den potrestání muslima a tabulka s bodovým ohodnocením naschválů vůči náhodnému muslimovi ve vašem okolí. Jízlivá poznámka na adresu kolemjdoucí muslimky přináší menší počet bodů. Strhnutí jejího šátku či poplivání už bylo hodnoceno líp. Rána pěstí “Pákošovi” do břicha byl top. Vracely se mi vzpomínky na teblíghovce a jejich tabulky dobrých a zlých skutků. K jejich cti nutno dodat, že nechtěli nikomu úmyslně škodit. Mysleli, že to dělají pro naše dobro. Anebo si vůbec neuvědomovali, že ubližují. Zato tihleti si v tom přímo libovali. Cítil jsem k takovému uvažování odpor stejný, jako k představě, kterou měl můj učitel Koránu o Všemohoucím Bohu.
Coby rodilí muslimové jsme byli já i můj zbývající kamarád neustále pod jistým stínem podezření. Rádi nás sice ukazovali na svých akcích, které si natáčeli, objímali se s námi a chtěli s námi fotku, ale v zákulisí jsme jim tak nějak pořád museli něco dokazovat. Cítil jsem, že kolik mě úplně a nekriticky zbožňují za to všechno, čím nejsem, tolik mě ze srdce nenávidí za to, co jsem, jak vypadám, odkud pocházím a jakou barvu má moje tvář. A tak jsem se znovu vrátil k tomu, co jsem uměl nejlíp. K remcání, chytračení a pochybování. Jako sekulární humanista jsem se ptal: Proč nosíme na demonstrace proti islámu kříže, když přece demonstrujeme za sekulární stát? A proč soutěžíme v tom, kdo udělá jinému co nejvíce zle? Kam se pak ztrácí ten humanizmus? Jenže jakákoli kritika se i v těchto kruzích vnímala jako nedostatek loajality. A tak mě najednou podezřívali, jestli náhodou nejsem nastrčený muslimský nebo antifašistický aktivista.
Začínalo mi být těsno i mezi nimi. Navíc se se mnou rozešla i má dosavadní přítelkyně. Jak vyšlo najevo, také ona mne milovala víc za to, co nejsem, než za to, co jsem. Můj nejlepší exmuslimský kamarád si našel lukrativní práci ve Spojených státech a stěhoval se do zámoří. Navíc ani on už nechtěl mít s naším aktivistickým spolkem nic společného. Jak se mi svěřil, omrzelo ho to a prý chtěl jen spokojeně žít svůj život daleko od všeho. Nejen bez lásky k islámu, ale i bez nenávisti k němu. Nechtěl strávit celý život bojem za nějaké, jak říkal, imaginární cíle. Postupně jsem přestal chodit jak na demonstrace, tak i do naší hospůdky, kde jsme se setkávali. S mými někdejšími aktivistickými spolubojovníky jsem se stýkal čím dál méně. Až jsem se jim odcizil nadobro.
Změnil jsem zaměstnání. Začal jsem pracovat v domovském městě svého dědy. Protože jsem ukončil vztah se svou přítelkyní a neměl kde bydlet, nastěhoval jsem se k dědečkovi, který tu bydlel v maličkém a skromném dělnickém domku sám, od doby, co babička odešla na lepší svět. Děda, nyní už důchodce, byl vyučený tesař a celý život pracoval v místní továrně na nábytek. Miloval ovšem četbu a z Pákistánu si při poslední cestě dovezl větší množství knih. S oblibou četl poezii Muhammeda Ikbála a pokoušel se mi pár veršů i přeložit, protože já jsem už ani perštině, ani jazyku urdu, nerozuměl. Tato poezie na mě velmi zapůsobila. Byla o Jediném Bohu, o Jeho Milosti, Lásce a Velkoleposti. Uvedla mě do světa, o jehož existenci jsem předtím neměl ani ponětí.
Děda začínal každé ráno modlitbou. Recitoval přitom Korán, dlouho a se svěžím zápalem. Háfizem sice nebyl, ale znal zpaměti dlouhé pasáže Boží Knihy. Každé ráno mne budila kromě zpěvu ptáků v živém plotu na zahradě jeho recitace. Po modlitbě dědeček postavil na čaj s mlékem. Usadil se na křesle a recitoval svou denní porci Koránu. Nahlas. Nevadilo mi to. Dokonce bylo docela hezké a příjemné poslechnout si ho v úvodu každého nového dne. Bylo to tak nějak přirozené a nenucené, ne jako tehdy na koránské škole mého dětství.
Dnes bych řekl, že mi oproti mým učitelům děda připomínal hadís Džábira ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما, který vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
اقْرَءُوا الْقُرْآنَ وَابْتَغُوا بِهِ اللهَ مِنْ قَبْلِ أَنْ يَأْتِيَ قَوْمٌ يُقِيمُونَهُ إِقَامَةَ الْقِدْحِ يَتَعَجَّلُونَهُ وَلَا يَتَأَجَّلُونَهُ
“Recitujte Korán a skrze něj hledejte Alláha dříve, než přijdou lidé, kteří vyostří formu recitace jako se ostří šíp, hledaje skrze něj odměnu okamžitě a nikoli až na onom světě.“6
Často jsme spolu vášnivě diskutovali o tom, proč nevěřím v Boha. Ačkoli dědovy argumenty byly ty nejlepší, které jsem kdy od kteréhokoli muslima slyšel, on sám cítil, že na některé mé otázky mi odpovědět nedokáže. Proto mě zavedl ke svému příteli, který při nedaleké mešitě provozoval obchůdek s islámskými knihami.
Knihkupec se se mnou dal okamžitě do řeči. Záhy jsme se spřátelili a on mi věnoval brožurku o Božích Jménech a anglický překlad díla Futúhu l-ghajb od ‘Abdulkádira al-Džejláního. Nejprve jsem se zdráhal to přečíst, protože to překypovalo náboženskou tematikou, ale osmělil jsem se. Zvláště al-Džejláního dílo mne uchvátilo svou hloubkou – jak jsem jednou začal, už jsem nemohl přestat. Následovala četba dalších a dalších děl, zejména knih od Ibn Tejmíji a Ibnu l-Kajjima al-Džewzíje. Tato díla mi ukázala islám úplně jiný, než jak jsem ho znal z koránské školy. Poprvé vůbec jsem četl něco přímo o tom, kdo je Alláh a co si od nás žádá. Chvála Alláhu, že mnoho klasických islámských knih je dnes k dispozici už i anglicky.
Souběžně s tím jsem četl i anglický překlad významu Koránu. Vůbec poprvé jsem měl možnost nahlédnout, co vlastně znamenalo to, co do nás v dětství s takovou vervou hustili. Možná ne hned, ale určitě brzy poté jsem začal přehodnocovat svou dosavadní znalost islámu, která doposud nespočívala na zdravých základech. Vzal jsem překlad Koránu a četl ho namátkou, aniž bych byl nucen bezvýhradně přijímat jeho číkoli interpretaci. Až tehdy jsem pochopil, že jsem doposud vůbec nevěděl, o čem Korán je. Rozhodl jsem se dát islámu druhou šanci a stal jsem se něčím jako “znovuzrozeným muslimem”. Zbytek už je historie.
Nervovalo mne a popouzelo zjištění, že mi nikdo dřív neumožnil přístup k nejrelevantnějším islámským zdrojům a nabídli mi jen jejich úzce vymezený a omylnými lidskými autoritami předem nalajnovaný výsek. A tito učitelé byli sami naučeni svými učiteli stejně jako já, takže mimo tento svůj výsek islámu nic jiného ani nemohli spatřit. Natož poznat. Děsilo mně, kam až je toto slepé následování nezpochybnitelných autorit dovedlo. Může nejenže zformovat, ale i úplně zdeformovat přístup jedince k jeho víře. Jako v našem případě, kdy celá jedna dimenze víry – osobní spiritualita – úplně zmizela.
Domnívám se, že pro tak závažné téma, jako je osobní víra a její rozvoj, je nesmírně důležité přesně vědět, o čem je náboženství jako takové, jako celek. Nestačí jen namemorovat dílčí skutečnosti od ostatních. Nejdůležitější je znalost o Alláhu a správná věrouka jako taková. Ne nějaké tabulky dobrých a špatných činů. Alláh může přece hřích odpustit a dobrý skutek nepřijmout, podle Své dokonalé Moudrosti.
Abych pochopil, o čem islám doopravdy je, rozhodl jsem se začít se také učit arabsky a studovat u našich učenců Korán a hadísy. Jen tak sám pro sebe. Protože Korán, jak nás učili i na naší koránské škole, je přímé Slovo Boží a Sunna je jednak také zjevením a jednak nejlepším výkladem Koránu Prorokovou صلى الله عليه وسلم životní praxí.
V jednom hadísu ‘Ukba ibn ‘Ámir رضي الله عنه vyprávěl: “Seděli jsme v Suffě7, když v tom za námi přišel Posel Boží صلى الله عليه وسلم a řekl:
أَيُّكُمْ يُحِبُّ أَنْ يَغْدُوَ كُلَّ يَوْمٍ إِلَى بُطْحَانَ أَوْ إِلَى الْعَقِيقِ فَيَأْتِيَ مِنْهُ بِنَاقَتَيْنِ كَوْمَاوَيْنِ فِي غَيْرِ إِثْمٍ وَلاَ قَطْعِ رَحِمٍ
“Kdo z vás by rád každý den vyrazil do Buthánu či do ‘Akíku (dvě doliny u Medíny) a přivedl si odtud dvě statné velbloudice, aniž by přitom jakkoli zhřešil či se provinil proti rodiným poutům?“
“To by každý rád,” odpověděli jsme.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم opáčil:
أَفَلاَ يَغْدُو أَحَدُكُمْ إِلَى الْمَسْجِدِ فَيَعْلَمَ أَوْ يَقْرَأَ آيَتَيْنِ مِنْ كِتَابِ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ خَيْرٌ لَهُ مِنْ نَاقَتَيْنِ وَثَلاَثٌ خَيْرٌ لَهُ مِنْ ثَلاَثٍ وَأَرْبَعٌ خَيْرٌ لَهُ مِنْ أَرْبَعٍ وَمِنْ أَعْدَادِهِنَّ مِنَ الإِبِلِ
“Když kdokoli z vás ráno přijde do mešity, naučí se, či přečte dva verše z Knihy Vznešeného Alláha, bude to pro něj lepší než dvě statné velbloudice. A tři verše pro něj budou lepší, než tři statné velbloudice, čtyři verše lepší než čtyři a kolik veršů, tolik velbloudic.“8
Od ‘Ukby se také dochovala Prorokova صلى الله عليه وسلم slova:
تَعَلَّمُوا كِتَابَ اللَّهِ تَعَالَى وَتَعَاهَدُوهُ، وَاقْتَنُوهُ وَتَغَنَّوْا بِهِ، فَوَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ، لَهُوَ أَشَدُّ تَفَلُّتًا مِنْ الْمَخَاضِ فِي الْعُقُلِ
“Učte se Knize Alláha Vznešeného, opakujte ji, osvojujte si ji a zpěvně ji recitujte! Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, ona se věru vysmekne rychleji, nežli svázaný bujný velbloud.“9
Díky dědovi a jeho přátelům z mešity jsem znovu poznal svou víru, tentokrát snad – dá-li Alláh – opravdu. Znovu jsem navázal vztah se svou rodinou, mámou, sestrami a také s tátou. Odpustil jsem mu a on odpustil mně. A odpustil jsem také svým učitelům z dětství. I oni sami byli oběťmi toho stejného nepochopení islámu a Koránu zrovna tak, jako i já. Díky tomuto nepochopení mne oni odehnali od islámu a já jsem se snažil utéct od svého Pána. Prosím Alláha Nejmilostivějšího, aby odpustil nám všem.
Je to už pár roků, co děda není mezi námi. A Korán? Ten mne nepřestává překvapovat stále znovu a znovu už od chvíle, kdy jsem poprvé začal číst anglický překlad jeho významu. Jsem naprosto ohromen jeho hloubkou, detailní subtilností a důkladností Boží analýzy lidského charakteru, která se na jeho stránkách předkládá. A navíc mě Korán samotný jen podporoval v mých ustavičných otázkách a úvahách. Korán sám se svého čtenáře velice často ptá a vybízí k přemýšlení a reflexi. Vede ho, aby přemýšlel sám. Byl jsem v šoku, jak moc často k tomu na stránkách Koránu dochází. Je to v přímém rozporu s výkladem mých učitelů z dětství. Navzdory všudypřítomné myšlenkové policii, na kterou si vzpomínám, Korán naprosto explozívně rozšířil mé obzory. Na jedny otázky mi dal úplnou odpověď a jiné, které by mne ani v nejdivočejších snech nenapadly, mi dokonce sám nastolil.
Dnes se necítím svazován žádnou formou úzkoprsého pohledu na víru a slepého následování někým předem schválených učenců. Jediné, co rozhoduje, je jejich kompetence a důkazy z Koránu a Sunny, které předloží. Nikdo nemá být následován jen proto, že je lidmi titulován jako mullá,10 ale proto, že následuje a vyučuje autentickou nauku, má o ní přehled a rozumí jí.
Hodně čtu. Samozřejmě, že čtu knihy psané chybujícími lidmi, že se ani teď bez učenců a učitelů neobejdu, ale nikoho z nich nenásleduju absolutně a nekriticky. Dávno jsem si zvykl kriticky přemýšlet nad čímkoli, co si přečtu a proto tak činím i v případě toho, co napíší islámští učenci, namísto toho, abych to jen poslušně přijal a nepodrobil to testu vlastním rozumem. Samozřejmě stále respektuji učence a jejich neoddiskutovatelnou úlohu a nezpochybnitelné místo v muslimské společnosti. Ale k tomu, abych byl já osobně muslimem, abych měl svou vlastní muslimskou identitu a sám prožíval svou vlastní osobní islámskou duchovnost přece jejich svolení nepotřebuji. K tomu abych byl muslim, musím přece respektovat stanovené šablony svého Pána, Vznešeného Alláha. A nikoli šablony nějakého šejcha. Můj Pán, na rozdíl od šejcha, o mně stejně ví úplně všechno a ví to nejlíp.
Ani já nejsem dokonalý, ani mé názory o islámu nemusí tak úplně ladit se skutečností, ale islám – mé náboženství – je pravdivý a dokonalý. Bez ohledu na názory všech okolo mě volím Alláha za svého Pána a Muhammeda صلى الله عليه وسلم za svého Proroka. Jsem muslim a budu muslim, i kdybych zůstal posledním muslimem na této planetě. Radši totiž budu i ten poslední následovník pravdy, než první následovník lži. A prosím Alláha, aby mi k tomu dal potřebnou sílu. Ámín!
Zdroj: Bratr Fáiz zveřejnil části svého příběhu na sociálních sítích, ale přál si zůstat v anonymitě. Jeho přání jsme vzhledem k citlivosti jeho příběhu respektovali.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadísy č. 15528 a 15529; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 1518; a at-Taháwí v Šerhu me’áníji l-ásár, hadís č. 4296. Jako sahíh dle podmínek Muslima ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 260.
- Britští klasici militantního ateizmu tzv. nové vlny.
- Britská ultrapravicová a anti-islámská organizace známá často násilnými demonstracemi proti muslimské přítomnosti a narušováním veřejného pořádku.
- Anglický konzervativní tradicionalistický filozof a politický teoretik.
- Somálská odpadlice od islámu a klasička protimuslimské spisby oblíbená v pravicových kruzích v západní Evropě.
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 14855; jako sahíh ho doložil Šu’ajb al-Arnáút v Techrídžu Musned Ahmed, 23/144.
- Obývaný prostor u mešity Božího Posla صلى الله عليه وسلم v Medíně.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 803.
- Zaznamenali ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 3253; Ahmed v Musnedu, hadís č. 17355; a an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, 8034 s malýmmi odchylkami. Jako sahíh dle podmínek Muslima ho doložil al-Albání v Aslu sifeti s-salát, 2/577.
- Titul islámského učence na Indickém subkontinentu.