OTÁZKA: Co říkají vážení učenci, imámové v náboženství, Alláh s nimi všemi budiž spokojen, o člověku, jehož se jiný zeptá: „Který mezheb následuješ?”1 a on odpoví: „Jsem následovníkem Muhammeda صلى الله عليه وسلم, následuji Knihu Boží a Muhammedovu صلى الله عليه وسلم Sunnu.”2 Pak mu bude řečeno: „Každý věřící nutně musí následovat jeden z mezhebů a ten, kdo nenásleduje žádný z mezhebů, ten je šejtán.”3 A on odpoví: „A který mezheb následovali Abú Bekr as-Siddík a pravověrní chalífové رضي الله عنهم po něm?”4 A potom mu onen druhý řekne: “Ty máš za povinnost následovat jeden ze čtyř mezhebů.”5 Kdo z těchto dvou má pravdu? Odpovězte nám na tuto otázku, ať vás Alláh dobrem odmění!
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, jenž nemá společníka.
To, co mají všichni lidé za povinnost, je následovat Posla Božího صلى الله عليه وسلم a poslouchat své představené (arab. أولو الأمر ulu l-amr), vůči nimž nám Vznešený Alláh nařídil pokornost ve verši:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ
„Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!” (Nisá: 59)
Pokornost vůči nim je ovšem podřízena pokornosti Alláhu a Jeho Poslu a nepřekračuje její rámec, není to tedy zvláštní a samostatný typ pokornosti.6
Alláh v citovaném verši dále pokračuje slovy:
فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ ۚ ذَٰلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلًا
„A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.” (Nisá: 59)
Tedy pokud se muslim setká s nějakou nově vyvstalou problematikou, pro kterou doposud nenachází řešení, pak bude hledat odpověď či žádat fetwu od jakéhokoli učence, o jehož odpovědi je přesvědčen, že je plně v shodě s nařízeními Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم, bez ohledu na mezheb, k němuž se dotyčný učenec hlásí.7
Nikdo z muslimů nemá za povinnost slepě následovat jednoho konkrétního učence, jednu jedinou osobu z řad učenců, ve všem, co dotyčný zastává a co říká. Žádný z muslimů taktéž není povinen následovat vždy jen jeden konkrétní mezheb určité osoby mimo Posla Božího صلى الله عليه وسلم, ve všem, co nařizuje a říká.8 Naopak, od každého člověka je možno názory přijímat či odmítat, kromě Posla Božího صلى الله عليه وسلم.
Pokud by člověk následoval určitý mezheb, protože nedokáže a není s to poznat a pochopit daný náboženský předpis jinak, nežli s pomocí dotyčného učitele, pak je mu jeho následování dovoleno.9 Ale není to povinností pro toho, kdo je schopen podstatu daného předpisu poznat a pochopit jiným způsobem či odlišnou cestou. Naopak, povinností pro naprosto každého je obávat se Alláha natolik, nakolik je toho schopen, tím, že bude hledat nauku a studovat ji, aby takto co nejlépe a nejdůkladněji poznal, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم nařídili, aby toto následně praktikoval, dodržoval vše, co mu bylo uloženo za povinnost a vyhýbal se všemu, co mu bylo zakázáno.10
A Alláh ví nejlépe.
Odpovídal: Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja al-Hárání
Zdroj: Medžmú’u l-fetáwá, 20/208-209.
Překlad a komentář: Alí Větrovec
- Myslí se zde čtyři dobře známé mezheby islámsko-právní nauky (arab. الفقه الإسلامي al-fikhu l-islámí), nazvané podle svých zakladatelů jako hanefíjský, šáfi’ovský, málikovský a hanbelovský.
- Tj. nejsem výlučným a výhradním následovníkem ani mezhebu Abú Hanífy, ani mezhebu Málika ibn Anase, ani mezhebu Muhammeda aš-Šáfi’ího, ani mezhebu Ahmeda ibn Hanbela. Rozhodující je pro mne důkaz z Koránu a Sunny.
- Tj. takový je jako šejtán proto, že následuje pouze své tužby a dojmy, protože nedokáže sám, bez pomoci metodologie vytvořené učenci, poznat, co Korán a Sunna nařizuje. Je jako šejtán proto, že si vybírá interpretace napříč mezheby podle libosti a tak, jak se mu zrovna hodí, díky čemuž dokonce může povolovat nepovolitelné, nacházet pro sebe nejrůznější kličky a úlevy atd.
- Abú Bekr رضي الله عنه, nejbližší Prorokův صلى الله عليه وسلم společník, je považován konsenzuálně za nejlepšího muslima všech dob. Kdyby se jeho víra položila na jednu misku vah a víra všech ostatních muslimů všech dob po něm na druhou misku vah, Abú Bekrova víra by převážila. Abú Bekr odešel na lepší svět dávno předtím, než se ustálily islámsko-právní metodologie čtyř dnes známých mezhebů. Jeho názory neodpovídají ani jednomu z nich, naopak všechny čtyři tyto mezheby čerpají i z jeho názorů. To samé platí pro ostatní tři správně vedené chalífy, ať je s nimi Alláh spokojen.
- Tj. ty nejsi takový, jako byl Abú Bekr a pravověrní chalífové a proto máš na rozdíl od nich povinnost následovat jeden ze čtyř dobře známých mezhebů, ze dvou důvodů – 1. nedosahuješ kvalit Abú Bekra a jeho nástupců ani co se týče síly své víry, ani co do znalostí, kterými disponuješ. 2. žiješ v době poté, co vykrystalizovaly islámsko-právní metodologie čtyř dobře známých mezhebů a celá muslimská umma se shodla na jejich správnosti.
- Tj. pokud by obě pokornosti vstoupili do rozporu, tj. nějaká autorita by nařizovala něco, co v konečném důsledku protiřečí nařízení Koránu a Sunny, přednost je nutné dát nařízení Koránu a Sunny a nikoli stanovisku dané autority.
- Tj. obecně je mezheb učitele také mezhebem žáka. Mezheb učence působícího v dané oblasti je i mezhebem laiků, kteří v dané oblasti žijí. Ve věcech, které se týkají všech muslimů, je nutné následovat takovou interpretaci, kterou místní autority zvolí za závaznou. Tento imperativ pramení z nutnosti udržet jednotu muslimů, což je povinností. A cokoli je nezbytné pro splnění nějaké povinnosti, stává se dle známého islámsko-právního maxima samo povinností. Dále je pravidlem výuky islámsko-právní nauky postupovat od základních a jednoduchých otázek k odvozenějším a složitějším problematikám. Mezheby disponují uceleným návodem k uchopení důkazních textů Koránu a Sunny. Chce-li je někdo studovat klasickým způsobem tak, jak byly studovány, je pro něj lepší, pohodlnější a efektivnější následovat některý mezheb, což jeho úsilí v mnohém ulehčí.
- Nikomu nelze ukládat za povinnost to, co mu za povinnost neuložil Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم. V každém ze čtyř vzpomenutých mezhebů existují názory, které více či méně odstupují od litery Koránu a Sunny, nebo takové interpretace, které se jeví v porovnání s odlišnými interpretacemi jiných mezhebů jako volnější, méně adekvátní a nucenější, méně silné a více nepravděpodobné. Takové interpretace mají být obecně opuštěny ve prospěch těch lepších, správnějších a upřednostňovanějších, bez ohledu na mezheb, z něhož původně pocházejí. Každý ze čtyř mezhebů má pro tuto situaci adekvátní postup, který může být následován.
- Ba co více, není dovoleno člověku, který se ztrácí v moři detailů islámsko-právní metodologie (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh), důkazů z Koránu a Sunny i dědictví mnoha set let jejich interpretací a otázek, které jsou reinterpretacím otevřené a které jsou jim naopak uzavřené, a který nemá ponětí o jejich relevanci důkazních textů pro konkrétní situace, aby se pouštěl do jakéhokoli samostatného rezonování a vlastních závěrů, ve kterých by neměl předchůdce z řad renomovaných islámských učenců a neřídil se precedentem v jejich úsudcích a stanoviscích. Stanovisko daného učence je potom pro takového laika stejně tak směrodatné, nakolik je pro odborníka směrodatný text Koránu či Sunny.
- Tedy jak učencův výběr nejlepšího z vícero možných názorů na základě jejich podloženosti texty Koránu a Sunny, či případně laikovo následování názoru učence, se řídí principy objektivity a bohabojnosti, nikoli snahy hledat pro sebe nepodložená ulehčení či hájit určité názory jako správné na základě dojmů, pocitů a zvyklostí. Následování či naopak odchylování se od mezhebu je dobré jen natolik, nakolik vede k tomuto vznešenému cíli a není tedy ani chváleno, ani haněno jen samo kvůli sobě. Následovat mezheb je chvályhodné, do chvíle, kdy lpění na názoru mezhebu způsobuje odvrhování pravdy. A odstupování od mezhebu je zavrženíhodné, pokud je jeho cílem následování chtíče a hledání si pro sebe ve spektru názorů takový názor, který nejlépe uspokojuje vlastní tužby. Proto je zakázáno obcházet učence se stejnou otázkou, pokládat tutéž otázku dokola a hledat takovou odpověď, která nejlépe pasuje egu toho, kdo se táže. Toto je odsouzeníhodné pohrávání si s náboženstvím. Viz Ibn Báz ve Fetáwá an-Núru ‘ale d-derb, 1/193.