OTÁZKA: Jaký je názor islámského učení na celibát, který praktikují kněží anebo mniši některých křesťanských církví?
ODPOVĚĎ:
Islám neuznává kněžský status, církevní hierarchii a instituci mnišství.
Vznešený Alláh ohledně následovníků proroka ‘Ísá/Ježíše, mír s ním, praví:
وَقَفَّيْنَا بِعِيسَى ابْنِ مَرْيَمَ وَآتَيْنَاهُ الْإِنجِيلَ وَجَعَلْنَا فِي قُلُوبِ الَّذِينَ اتَّبَعُوهُ رَأْفَةً وَرَحْمَةً وَرَهْبَانِيَّةً ابْتَدَعُوهَا مَا كَتَبْنَاهَا عَلَيْهِمْ إِلَّا ابْتِغَاءَ رِضْوَانِ اللَّهِ فَمَا رَعَوْهَا حَقَّ رِعَايَتِهَا
“a vypravili jsme Ježíše, syna Mariina, a dali jsme mu Evangelium a vložili do srdcí těch, kdož jej následovali, mírnost a slitování; a mnišství si oni zavedli jako novotu – a nepředepsali jsme jim je – usilujíce zalíbit se Bohu. Avšak oni to nedodrželi vhodným dodržováním.” (Hadíd: 27)
Zapovídá též celibát (arab. التبتل at-tebettul) a odsuzuje ho jako inovaci v náboženství.
Semurra ibn Džundub, Se’ad ibn Abí Wakkás a matka věřících ‘Áiša رضي الله عنهم أحمعين všichni shodně uvádějí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم “zakázal celibát.“1
Islám obojí považuje za škodlivou inovaci vnesenou do čisté a ryzí víry, vedoucí k jejímu zkažení a poskvrnění, neboť spěje k nedodržení toho, co předepsal Jediný Stvořitel a Vládce jako Svůj nezměnitelný Zákon.
Ibn Šiháb az-Zuhrí řekl: “Spása tkví v následování tradice a praktik Posla Božího, mír a požehnání s ním.“2
O škodlivosti inovací v náboženství bylo řečeno:
“Nepřítel ničí stavbu víry zvenčí, avšak inovace v náboženství ničí stavbu víry zevnitř. Inovátor podkopává stavbu víry ze samého jejího nitra, načež otevře dveře nepříteli se slovy: “Račte vstoupit!“3
Je to čin, který je v příkrém protikladu k lidské přirozenosti, na níž byl každý lidský jedinec stvořen. Každý má v sobě touhu po opačném pohlaví a potřebu nalézt spřízněnou duši, se kterou splodí potomstvo, které bude pokračováním jeho samého. Je nesmyslné v sobě tuto touhu dusit a ubíjet, nicméně je třeba ji ukojit výhradně tak, jak to předepsal a stanovil Bůh – uzavřením zákonného manželství výhradně mezi mužem a ženou.
A toto byla také praxe našich zbožných předků.
Uvádí se, že Ibráhím an-Nach’í poradil jednomu muži: “Ožeň se, protože Ten, který pro ni poskytoval obživu v její původní domácnosti, jí poskytne obživu i poté, co už bude bydlet u tebe ve tvém domě, zrovna tak, jako ji poskytne i tobě.” 4
Sňatek byl také odvěkou zvyklostí našich proroků, mír s nimi všemi. V koránském příběhu o Músá/Mojžíšovi se dozvídáme, jak prosil o zbožnou ženu a jak ji také nalezl. Poté, co napojil stádo jistým dívkám, prosil Alláha slovy:
رَبِّ إِنِّي لِمَا أَنزَلْتَ إِلَيَّ مِنْ خَيْرٍ فَقِيرٌ
“Pane můj, jsem potřebný toho dobrodiní, které mi sešleš.” (Kasas: 24)
Učenci islámu uvádějí, že tato slova jsou mocnou prosbou pro každého, kdo si přeje nalézt partnera ke sňatku. Je tomu tak proto, že Alláh záhy na tuto prosbu odpověděl:
فَجَاءَتْهُ إِحْدَاهُمَا تَمْشِي عَلَى اسْتِحْيَاءٍ قَالَتْ إِنَّ أَبِي يَدْعُوكَ لِيَجْزِيَكَ أَجْرَ مَا سَقَيْتَ لَنَا ۚ
“A přišla k němu jedna z těch žen, kráčejíc stydlivě, a řekla: “Otec můj tě zve, aby mzdou tě odměnil za to, žes pro nás napojil stádo.” (Kasas: 25)
A součástí odměny byla i ruka jedné z jeho dcer.
V následování tohoto odvěkého zákona tkví spása a jeho porušování nepřináší nic dobrého. Potlačovaná přirozená sklonnost se dříve, či později projeví nežádaným způsobem, anebo degeneruje v některou z nepřeberného množství zvráceností a prostopášností. Dějiny církve jsou plny nejrůznějších mravnostních skandálů a ty se na její pověsti negativně podepisují dodnes. Celibát není příkazem od Vševědoucího a Dokonalého Boha, ale vymyšlenou praktikou nedokonalého člověka.
Vznešený Alláh pravil:
وَإِنِّي لَغَفَّارٌ لِّمَن تَابَ وَآمَنَ وَعَمِلَ صَالِحًا ثُمَّ اهْتَدَىٰ
“Já věru jsem odpouštějící tomu, kdo pokání činí, věří, zbožné skutky koná a potom po správné cestě se ubírá.” (TáHá: 82)
Sa’íd ibn Džubejr uvádí, že tento verš se týká v prvé řadě následovníků Sunny a společenství muslimů.5
Lidské pokusy o ospravedlnění této a jiných podobných, vymyšlených a do víry lživě vnesených praktik neobstojí ve světle faktů, zkušeností a zdravého rozumu.
Omar ibnu l-Chattáb říká: “Je lepší navrátit se na cestu pravdy, nežli dál pokračovat cestou omylu a bludu.” 6
- Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3213; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1082; Ahmed v Musnedu, hadís č. 24943; a as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 9316; jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6867.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 5/337.
- Viz Medžmú’u kutubi we-resáili we-fetáwa š-šejchi Rabí’i ibn Hádí al-Medchalí, 14/408.
- Zaznamenal Ibn Mehrez v at-Tárích, str. 105.
- Viz Ibn Batta v al-Ibána, str. 165; a al-Lálikáí v Šerhu Usúli l-i’tikád, str. 72.
- Zaznamenal al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 10/114.