Islámská etika používání toalety

gray wooden outdoor portable bathroom

Náboženství islámu řeší a upravuje i ty nejmenší drobnosti a detaily v životě člověka, podrobujíce jeho zvyklosti předpisům, které stanovuje jeho Stvořitel, čímž se stávají aktem pokornosti vůči Němu. V islámu existuje odpověď na všechny otázky a jeho Zákon se nevyhýbá ani tomu, jakým způsobem mají jeho následovníci používat toaletu.

Uvádí se, že jistý nemuslim se pohrdavě obrátil na Prorokova صلّى الله عليه وسلّم společníka Selmána al-Fárisího رضي الله عنه slovy: „Váš prorok vás prý naučil úplně vše, dokonce i jak chodit na záchod.“ Selmán pohotově odpověděl: „Ano, vskutku tomu je přesně tak. Zakázal nám se při velké či malé potřebě otáčet směrem, kam se modlí, zakázal nám očišťovat se pravou rukou a použít k tomu méně než tři kamínky, nebo kousek suchého dobytčího trusu či kost.“ [1]

Jmenujme nyní alespoň několik základních principů islámské etikety na toaletě:

(1) 

Před vstupem na záchod je doporučeno odříkat následující prosbu:

(بِسْمِ الله) اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوْذُ بِكَ مِنَ الْخُبُثِ وَالْخَبَائِثِ.

„(Bismilláh), a’úzu billáhi mine l-chubsi we l-chabáis,“ tj. „(ve jménu Božím), utíkám se k Bohu před špinavými ďábly i ďáblicemi.

To proto, že ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

‏ سَتْرُ مَا بَيْنَ أَعْيُنِ الْجِنِّ وَعَوْرَاتِ بَنِي آدَمَ إِذَا دَخَلَ أَحَدُهُمُ الْخَلاَءَ أَنْ يَقُولَ بِسْمِ اللَّهِ .

Zábranou mezi očima džinů a intimními partiemi potomků Adamových, když vejdou na záchod, je, že řeknou: „bismilláh,“ tj. „ve jménu Božím.“ [2]

A podle Anase ibn Málika رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم vždy, když vcházel na záchod, opakoval výše uvedenou prosbu utíkání se. [3]

(2)

Při odchodu z toalety by také měl říci prosbu, tradovanou matkou věřících ‘Áišou رضي الله عنه, podle které Posel Boží صلى الله عليه و سلم na odchodu z toalety vždy říkal:

غُفْرَانَكَ!

Ghufráneke,“ tj. „(Bože,) Tvé odpuštění!“ [4]

(3)

Dále je doporučeno vkročit na záchod napřed levou nohou a vyjít ze záchoda napřed pravou nohou. Toto je dáno pravidlem, dle nějž je pravá polovina všeobecně určena na vznešené činy, zatímco levá na nízké. [5]

Abú Katádaرضي الله عنه v této souvislosti uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl mužům:

إِذَا بَالَ أَحَدُكُمْ فَلاَ يَمَسَّ ذَكَرَهُ بِيَمِينِهِ وَلاَ يَسْتَنْجِ بِيَمِينِهِ.

Když kdokoli z vás močí, nechť se nedotýká svého přirození pravou rukou a nechť se pravou rukou ani neočišťuje.“ [6]

Vkročení levou nohou a vykročení pravou je implikací tohoto pravidla.

Nicméně al-Albání poznamenává:

„Není mi známo žádné konkrétní podání ze Sunny, které by toto stanovovalo.“ [7]

(4)

Pokud člověk potřebuje vykonat potřebu někde ve volné přírodě, potom je mu přikázáno odejít pokud možno co nejdále tak, aby při tom nebyl nikým spatřen.

Od Džábira رضي الله عنه se uvádí, že když byli na cestě a Posel Božíصلى الله عليه و سلم potřeboval na záchod, vždy odešel tak daleko, že si byl jist, že nebude nikým spatřen. [8]

(5)

Také je doporučeno, aby si člověk neodhrnoval svůj oděv až do chvíle, kdy už je při zemi, aby nebyla odhalena jeho nahota. ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما potvrzuje, že když si Posel Boží صلى الله عليه و سلم potřeboval ulevit, vyhrnul si oděv teprve až když si dřepl k zemi. [9]

(6)

V otevřené krajině člověk nesmí konat potřebu směrem čelem anebo zády ke směru na Ka’bu v Mekce, tj. ve směru modlitby (arab. القبلة al-kibla).

Od Abú Ajjúba al-Ansárího رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إِذَا أَتَيْتُمُ الْغَائِطَ فَلاَ تَسْتَقْبِلُوا الْقِبْلَةَ وَلاَ تَسْتَدْبِرُوهَا، وَلَكِنْ شَرِّقُوا أَوْ غَرِّبُوا .

Když jdete na záchod, neobracejte se směrem na kiblu ani čelem, ani zády, nýbrž se obracejte na východ anebo na západ.“ [10]

Tento princip platí i pro pevné toalety v budovách, dokud ho lze bez potíží aplikovat. Důkazem je, že Abú Ajjúb dodal: „Když jsme přišli do aš-Šámu, nalezli jsme tam toalety zbudované tak, že směrovaly směrem ke Ka’bě. Pootočili jsme je tedy na stranu a prosili jsme Alláha Vznešeného o odpuštění.“ [11]

(7)

Pokud někdo musí vykonat potřebu venku, je mu přísně zakázáno učinit tak na cestách používaných lidmi, anebo na místech, kde lidé odpočívají či hledají stín.

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

‏ اتَّقُوا اللَّعَّانَيْنِ ‏!

Vyvarujte se dvojího, co přináší prokletí!“ 

Odpověděli: „A co je to dvojí, co přináší prokletí, ó Posle Boží?“

Odpověděl:

الَّذِي يَتَخَلَّى فِي طَرِيقِ النَّاسِ أَوْ فِي ظِلِّهِمْ .

Když někdo koná potřebu na cestách, kudy prochází lidé, či na místech, kde hledají stín.“ [12]

(8)

Dále je zavrženíhodné vyměšovat do míst, kde se člověk koupe. Humejd ibn Himjerí řekl: „Potkával jsem(podle an-Nesáího verze „potkával jsem čtyři roky“) muže, který provázel Posla Božího صلى الله عليه و سلم zrovna tak, jako i Abú Hurejra رضي الله عنه a tento muž mi řekl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal, aby si kdokoli upravoval vlasy každý den a aby močil tam, kde provádí rituální koupel (arab. الغسل al-ghusl).” [13]

Dále je zakázáno vyměšovat do stojaté vody bez odtoku, jak od Posla Božího صلى الله عليه و سلم uvádí Džábir رضي الله عنه v autentickém hadísu. [14]

(9)

Muž má raději močit v sedě, nežli ve stoje, avšak i to je dovoleno v případě potřeby.

Huzejfa رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم přišel k odpadní jámě jistého lidu a vymočil se tam stojíce. Pokračuje: „Odcházel jsem pryč, ale on si mne potom zavolal nazpět. Přiblížil jsem se tak, až jsem se téměř dotkl jeho pat. On vykonal očistu a přetřel si své kožené ponožky.“ [15]

Močit v sedě je ovšem preferovanější, neboť toto byla obvyklá praktika Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jak uvádí matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها: „Kdokoli vám vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم měl ve zvyku močit ve stoje, nevěřte mu. Míval ve zvyku močit jen v sedě.“ [16]

‘Áišina slova nepopírají to, co viděl Huzejfa. Ona hovořila o tom, co běžně vídávala ona a on o tom, co onoho dne spatřil. Podle obecného pravidla, že potvrzení má přednost před negací, je možné zhodnotit, že Huzejfa zřejmě znal důvod, proč tak Posel Boží صلى الله عليه و سلم učinil. Člověku tedy na základě argumentu z Huzejfova hadísu není a priori zakázáno močit ve stoje, byť je vždy lepší tak učinit v sedě.

Stálá komise pro fetwy stanovuje:

„Dovolenost močení ve stoje se uvádí také od Omara, ‘Alího, ‘Abdulláha ibn Omara a Zejda ibn Sábita رضي الله عنهم أجمعين, na základě výše uvedeného hadísu.

Sunna ovšem předepisuje, aby muž močil v sedě, shodně slovům ‘Áiše رضي الله عنها: „Kdokoli vám vypráví …“ At-Tirmizí k tomuto hadísu dodal: „Toto je nejlepší a nejsprávnější názor, důvodem je také, že člověk se tak lépe ochrání před tím, aby znečistil svůj oděv svou vlastní močí.“ [17]

Je totiž povinností udržovat sebe i svůj oděv v čistotě od moči i stolice.

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم procházel okolo dvou hrobů a řekl o zesnulých v nich:

إِنَّهُمَا لَيُعَذَّبَانِ وَمَا يُعَذَّبَانِ فِي كَبِيرٍ أَمَّا أَحَدُهُمَا فَكَانَ لاَ يَسْتَتِرُ مِنَ الْبَوْلِ، وَأَمَّا الآخَرُ فَكَانَ يَمْشِي بِالنَّمِيمَةِ ‏.

Věru oba jsou vskutku trestáni, avšak nejsou trestáni za nic až tolik závažného. Ten první se neudržoval v čistotě od moči a ten druhý roznášel vymyšlené klevety.“ [18]

(10)

Co se týče očištění po užití toalety, to je povinností a je možno ho provést vodou, anebo oblázky, či čímkoli podobným. A voda je nejlepší.

Od Anase ibn Málikaرضي الله عنه se uvádí, že když šel Posel Božíصلى الله عليه و سلم na záchod, nechával si přinášet vědérko vody, kterou se pak očistil a brával si s sebou i oštěp. [19] 

Ohledně čištění pomocí kamínků či oblázků se od ‘Áiše رضي الله عنها uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:

‏ إِذَا ذَهَبَ أَحَدُكُمْ إِلَى الْغَائِطِ فَلْيَذْهَبْ مَعَهُ بِثَلاَثَةِ أَحْجَارٍ فَلْيَسْتَطِبْ بِهَا فَإِنَّهَا تَجْزِي عَنْهُ .

Když jde někdo z vás na záchod, ať si s sebou vezme tři kamínky a očistí se jimi, to mu bude stačit.“ [20]

Použít méně než tři kamínky, anebo namísto nich kost či suchý zvířecí trus není dostačující, jak je zmíněno v hadísu od Selmána al-Fárisího رضي الله عنه, kterým jsme naše pojednání začali.

V podobném duchu se nese i hadís Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه, jenž uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal čistit se kostí nebo zvířecím trusem. [21]

Zdroj: ‘Abdul’azím ibn Bedewí al-Chalefí v al-Wedžíz, upraveno a doplněno redakcí.

_____________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 262. Uvádí ho také Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 7; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 38; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 16; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 316. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hadís č. 255.

[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 606, jako gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 297. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3611.

[3] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6322; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 375.

[4] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 30; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 7 jako hasan gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 300. Jako sahíh ho ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4714.

[5] Viz as-Sejlu l-džerár, 1/64.

[6] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 330 a toto je jeho znění. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hasís č. 250. Ve zkrácené verzi jej uvádí i al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 154; Muslim v Sahíhu, hadís č. 267; Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 31; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 15.

[7] Viz poznámky k Ta´sísu l-ahkám, 1/34.

[8] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 335; Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 2. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hadís č.268.

[9] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 14, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4652. Podobné uvádí od Anase رضي الله عنه také at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 14.

[10] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 394; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 264.

[11] Viz Ibidum. Viz také at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 8.

[12] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 269.

[13] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 28; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 239; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu Suneni n-Nesáí, hadís č. 232. An-Nesáího verze obsahuje navíc slova: „a mužům užívat pro rituální koupel vodu po ženě a ženě vodu po muži. Měli by ji použít oba zároveň.

[14] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 28; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 34; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6814. Podobné podání uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 281.

[15] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 225; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 273.

[16] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 29; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíh Suneni n-Nesáí, hadís č. 26. Zaznamenal i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 12.

[17] Viz Fetáwá islámíja, 2/36-37.

[18] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 216; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 292.

[19] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 152; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 271. Hadís uvádí i an-Nesáí v Sunenu, 1/42, ale nezmiňuje se o oštěpu. Podle an-Newewího si Posel Boží صلى الله عليه و سلم brával oštěp s sebou, protože měl záchod mimo domu a poté, co vyšel z toalety a předtím, než zamířil zpět domů, rituálně se očistil a pomodlil se dva rek’áty. Oštěp mu přitom po zapíchnutí do země sloužil na vymezení prostoru k modlitbě, aby mu do něho případně nevstupovali kolemjdoucí.

[20] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 44; a Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 40.

[21] Zaznamenali Muslim v Sahíhu, hadís č. 263; a Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 38. Jeho podání doložil jako sahíh al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6827.