Jádro sporu islám versus Západ, díl 2.

Logo XXL

 Tato pýcha a sebestřednost, vědomí nadřazenosti a přesvědčení, že všichni ostatní jsou povinni po dobrém, nebo po zlém přijmout jejich pravidla hry jsou právě základní charakteristikou toho, co v reakci na první polovinu 20.

 Tato pýcha a sebestřednost, vědomí nadřazenosti a přesvědčení, že všichni ostatní jsou povinni po dobrém, nebo po zlém přijmout jejich pravidla hry jsou právě základní charakteristikou toho, co v reakci na první polovinu 20. století, dobu vrcholu moci nejhrůznějších diktatur západního světa, formuloval Umberto Eco[1] jako urfašizmus[2], pramen všeho fašizmu, v širším smyslu všech diktatur a extremizmů, nejen těch pravicových. Je charakteristickým ideovým rysem zlé dominance, včetně pozvolna končící dominance západní, symbolizované koloniálními pozůstatky a trvajícím eurocentrizmem, kterou jsme výše definovali. V následujícím výčtu jsou uvedeny konstanty tohoto urfašizmu a jejich příklady v nynější protiislámské hysterii:

1.       Vyvolávání pocitu ohrožení v masách hledáním společného nepřítele vně a kolaborantů uvnitř. (Nepřítelem vně je islám a muslimové, dychtící po naší krvi a islamizaci naší milované Evropy, nepřítelem uvnitř vše levicové, multikulturalistické, zelené, nebo dostatečně „neangažované“ proti této hrozbě).
2.       Teorie vyšších a dobrých bytostí – to jsme „my“ a oproti nám stojících bytostí nižších, zlých, „anticivilizací“ – to jsou „oni.“ Vše pro náš prospěch je dobré, protože my jsme dobro a vše proti nám je špatné, protože my jsme dobro. (Netřeba komentáře.)
3.       Symbolika protlačovaná do popkultury nejširších mas. Magie slov, barev, obrazů, výjevů, hesel, pokud možno co nejschematičtějších, nejkýčovitějších a nejvykřičenějších, se silným emotivním nábojem. Někdy jde o symboly „naše“ (symboly národních barev, srbo-četnických tří prstů a kokard, husitských kalichů, historických momentů z bitev, obrázky rytířů kříže, palatýnů, blonďatých valkýr s hrdým výrazem …) oproti jejich symbolům (v našem případě zejména minarety, mešity, nikáby, šátky a halal maso).
4.       Odpor ke všemu odbornému, zasvěcenému a intelektuálnímu, kdy je fundovanost a schopnost přemýšlet a kriticky uvažovat nad věcmi vydávána za neplodnost, lenost a zbabělost (v naší konotaci mne napadají např. útoky na přední nejen české arabisty a islamology).
5.       Kult hrdinů, mučedníků „naší“ věci, důraz na přísnost, odříkavost, strohost, smrt a utrpení. Bojuj, abys přežil, nič, abys nebyl zničen. Velikost hrdinství je spíše ve zmaru protivníků, nežli ve službě svým soukmenovcům.
Urfašizmus jako takový nezná hranice ras, jazyků, národů a vyznání, je to specifický způsob přemýšlení, končící tzv. komplexem apokalypsy – jakmile zlikviduje svého nynějšího nepřítele, musí si najít dalšího, čímž se kruh násilí uzavírá. Zamýšlené bezpečí, přežití a úspěch vlastní skupiny se nedostavuje, po boji za věčný mír, prosperitu a vítězství přichází další krize a další boj, čímž urfašizmus popírá sám sebe.
Rozdíl mezi dominancí dobrou a dominancí zlou je totiž také ten, že zatímco dominance dobrá proti urfašizmu bojuje, neboť tento stírá rozdíl mezi objektivním dobrem a objektivním zlem, hodnotami a principy, dominance zlá urfašizmus nutně vytváří proto, aby svou převahu získala, udržela i ubránila.
Zatímco tedy urfašizmus v prostředí muslimském, projevující se u nejrůznějších skupin tekfírovců, je islámem ostrakizován jako sektářská tendence a mezi muslimskou populací, ač vždy okrajový, i nadále ztrácí, v euro-atlantickém kontextu nejnovější urfašizmus, totiž islamofobní hysterie, rychle získává a posiluje s tím, jak se hroutí křehký kolos západní dominance nad světem. Propagandou islamizace, muslimského ohrožení a boje proti islámskému nepříteli dnes tato poslední verze urfašizmu hrozí vehnat nemocnou tzv. západní civilizaci do konfliktu, který nemůže vyhrát.
Ibn Chaldún, muslimský učenec vrcholného středověku, filozof historie a zakladatel sociologie definoval vzestupy a pády světových veleříší. Touha vypořádat se s nouzí plodí pokrok, který ústí v civilizaci, která působí na lidi tím, že v nich ubíjí jejich původní vervu a energičnost. Ta je nahrazena leností, zhýralostí a neschopností ubránit se novým a čerstvým nepřátelům, disponujícím právě tímtéž druhem civilizující vervy, který kdysi vynesl na vrchol nyní již skomírající velmoc.
Rozsudek smrti si nakonec dotyčná veleříše podepíše ve chvíli, kdy začne jen neplodně paběrkovat na výdobytcích svých předků, přičemž i nadále bezostyšně vysává zdroje a zabírá území ostatních lidských celků okolo sebe.  V této fázi je příslušná velmoc kolosem na hliněných nohou, nemocnou a morálním rozkladem hnijící živou mrtvolou. V lepším případě její soupeři zbytky po ní přejmou, zakomponují do sebe a použijí živiny z jejího balastu pro vlastní civilizační růst, nebo v případě horším jsou natolik slabí a utlačovaní, že hnilobný puch rozkládající se padlé veleříše nadlouho otráví jakékoli známky pokroku a lidé se propadnou do temného věku.
Toto vše lze číst v historii starého Egypta, Mezopotámie, nebo Říma a Persie. Nadto šlo o skutečnosti, které podle všeho nebyly neznámé ani Prorokovi صلى الله عليه و سلم a jeho společníkům.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Jaký bude váš stav, ó lidé, když se vaše ženy stanou vzpurnými a vaše mládež se zkazí?“ Zeptali se: „Posle Boží, doopravdy se to stane?“Pravil: „Ano. A ještě hůře, nežli jen to. Jaký bude váš stav, až zanecháte přikazování dobra a zakazování zla?“ Otázali se: „Posle Boží, doopravdy se to stane?“ Odpověděl: „Ano. A ještě hůře, nežli jen to. Jaký bude váš stav, až budete zlo považovat za dobro a dobro za zlo?[3] Udivili se: „Posle Boží, doopravdy se to stane?“ Na to Boží Posel pravil: „Při Tom, v Jehož Ruce jest můj život. A bude ještě hůře.“ Zeptali se vyděšeně: „A co může být ještě horší, nežli toto, ó Posle Boží?“ Odvětil: „Jaký bude váš stav, až budete zlo přikazovat a dobro zakazovat?“ Podiveně se zeptali: „Posle Boží, doopravdy se to stane?“ „Ano. A Ještě hůře, nežli jen to, “ odpověděl Prorok صلى الله عليه و سلم a dodal: „Pokušení jako kusy tmavé noci budou jedno po druhém přicházet, budou si navzájem podobné, jako se podobají hlavy krav navzájem, nebudete ani vědět z které do které.[4]
Když se v roce 672 Prorokův společník Abú Dardá zúčastnil tažení na Rhodos, sedl si při pohledu na odváděné zajatce sklíčeně na kámen a rozplakal se. Jeho spolubojovníci se jej udiveně ptali, proč je tolik nešťastný v den tak velkolepého vítězství muslimů. Odvětil: „Vy jste neviděli ty poražené? Nevzali jste si ponaučení? Jednou se možná ocitneme na jejich místě i my.
Věz, že smrtícími chorobami všech vyspělých civilizací je rozklad rodiny, úpadek veřejné morálky a nástup oplzlosti, marnotratnost, pokrytecká útlocitnost, sebestředné sobectví a nekonečná zpupnost. Velmoci se hroutí ve chvíli, kdy ztratí vnitřní soulad přerušením opravných mechanizmů korigujících ideál a skutečnost, neustále provazujících aktuální realitu s počáteční nejvyšší silou ideálu, začnou preferovat cíle krátkodobé nad dlouhodobými a blahobyt vyvolených jedinců nad blahobytem celku.  Tyto privilegované elity sypou sůl do ran společnosti, jíž jsou sami produktem a svým lpěním na status quo páchají její destrukci. Ve chvíli, kdy vše začnou posuzovat podle sebe, všem vnucují svou perspektivu, která se současně mění shodně jejich momentálním náladám a přáním, přecení své schopnosti a upřou lidské vlastnosti píle a intelektu všem ostatním okolo sebe. Právě proto, aby setřeli podezření ze sebe samých, démonizují vybraného nepřítele.
Toto vše jsou tzv. Boží zvyklosti, které si nevybírají podle rasy, nebo jazyka, dokonce ani podle náboženství a síly víry. Alláh praví:
سُنَّةَ مَنْ قَدْ أَرْسَلْنَا قَبْلَكَ مِنْ رُسُلِنَا وَلا تَجِدُ لِسُنَّتِنَا تَحْوِيلا
podle obvyklého osudu těch poslů, jež vyslali jsme již před tebou –  vždyť ve zvyklostech Našich nenalezneš odchýlení nijakého. (Isrá´:77) S jedinou upřesňující výjimkou – Boží Zákon, který by měli věřící dodržovat především, neboť neobsahuje pouhé legendy o zlatém věku, ale transcendentální pravdy, je před těmito nebezpečími varuje. Na nich pak je, poslechnou-li ho, či poslechnou-li své chtíče, falešné naděje a vyprázdněné slogany. Alláh varuje:
 كَلا بَلْ تُحِبُّونَ الْعَاجِلَةَ وَتَذَرُونَ الآخِرَةَ
Však pozor! Vy naopak milujete rychle plynoucí a zanedbáváte život budoucí. (Kijáma:20-21)
Navíc zde existuje vedle negativní motivace i pobídka pozitivní – odměna jak na tomto, tak (a to především) i na světě onom. Zatímco upřímné úsilí nevěřícího je odměněno již na tomto světě a v budoucím už jej čeká jedině věčný trest, věřícímu je přislíben zisk jak světa vezdejšího, tak i nejlepších míst ve věčném příbytku ráje:
مَنْ كَانَ يُرِيدُ حَرْثَ الآخِرَةِ نَزِدْ لَهُ فِي حَرْثِهِ وَمَنْ كَانَ يُرِيدُ حَرْثَ الدُّنْيَا نُؤْتِهِ مِنْهَا وَمَا لَهُ فِي الآخِرَةِ مِنْ نَصِيبٍ
Kdokoliv si přeje pěstovat pole života budoucího, tomu rozmnožíme pole jeho; a kdokoliv si přeje obdělávat pole života pozemského, tomu z něho dáme část, avšak nebude mít podílu žádného v životě budoucím. (Šúra:20)
Islámská umma opustila Boží Zákon a vznešené principy, na kterých byla zbudována. Když se dnes probouzí a začíná chápat, co pro ni tento Zákon znamená, musela za to bolestivě platit ztrátou  chalífátu, potupou, politickou, ekonomickou i kulturní kolonizací, ztrátou jakéhokoli vlivu, vážnosti, suverenity a možnosti sebeobrany na mezinárodním poli. Západ se navíc nejenže odklonil od Božího Zjevení, ale nahradil je vyumělkovanými, nereálnými a namnoze lidsky nedokonalými filozofickými konstrukcemi. Provinil se také vykořisťováním jiných v míře, která snad nemá v historii podoby. Zanechal po sobě rozvrácené země, vyhlazené kultury a národy, zničené lidské osudy, znečištěnou přírodu a rozzuřené masy bezejmenných, kterým bylo ukřivděno. Západní elity naprosto nezodpovědně pošpiňují jedno z možných (a zároveň nejlepší a jediné v praxi funkce schopné) řešení své vlastní krize namísto toho, aby se je pokoušeli reflektovat, jen proto, že „není jejich dílem, ani jejich dědictvím.“ Opovrhují islámem, byť by mohl pomoci zachovat jejich dominanci a vládu přesně jako islámem opovrhovali i kurejšovští nepřátelé Proroka صلى الله عليه و سلم.

S mrazivou neodvratností nyní podle všeho přichází chvíle, kdy bude muset Západ za své činy splácet krutou daň. Na světě žije asi 7 miliard lidí, oproti nanejvýš jen asi 900 milionům v zemích označovaných jako západní. Vyzývat za současné situace tak malý počet lidí do války na život a na smrt proti více než pětině populace planety, tj. muslimům, je naprosté bláznovství.



[1] Umberto Eco (nar. 1932) je italský filozof, estetik a umělecký kritik. Svou teorii urfašizmu zformuloval v díle Pět úvah o morálce (Cinque scritti morali, 1997).
[2] Německá předpona ur- odpovídá českému pra-.
[3] Na autoritu Abú Hurejry zaznamenal Abú Ja’lá ve svém Musnedu, 11/304; a Ibn Abí d-Dunjá v Medžme’u z-Zewáid, 7/280-281.
[4] Zaznamenal Ahmed ve svém Musnedu, 5/391.