Po náhlé násilné smrti spravedlivého chalífy Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه byl novým vládcem věřících jmenován ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, bratranec Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jenž vyrůstal v jeho domě a byl ženat s jeho dcerou. Mnohé provincie jeho nárok uznaly.
Osmánův příbuzný Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه, který byl guvernérem oblasti Šámu, odmítal uznat ‘Alího nároky na úřad chalífy, dokud mu tento neslíbí, že zjedná spravedlnost, dostihne a potrestá Osmánovy vrahy. ‘Alí s tím chtěl chvíli počkat, než upevní svou vládu a zjedná pořádek v celé říši.
Mezi oběma spravedlivými společníky Posla Božího صلى الله عليه وسلم se rozhořel střet, který přerostl v ozbrojený konflikt, jenž si vyžádal mnoho životů a ohrozil jednotu muslimské ummy. Po uzavřeném příměří se cháridžovští radikálové, odštěpení z ‘Alího tábora, rozhodli skoncovat jak s chalífou, tak s jeho oponentem. Zatímco Mu’áwíja smrti z rukou atentátníků o vlásek utekl, ‘Alí se stal jejich obětí.
Novým chalífou se nedlouho po něm nakonec stal sám Mu’áwíja.
Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí uvádí, kterak potom Mu’áwíja vzpomínal na chalífu ‘Alího, s nímž se kdysi nepohodl a jak si vyčítal svou někdejší neústupnost, díky níž byly tehdy rozdmýchány boje mezi muslimy:
Poté, co chalífa ‘Alí odešel na lepší svět, Mu’áwíja ibn Abí Sufján se otázal Dirára ibn Damry: “Popiš mi, jaký ‘Alí byl.”
“Neomluvil bys mne, abych ti zrovna já vyprávěl zrovna o něm?” požádal Dirár, pro kterého byla taková situace nesmírně obtížná.
“Ne. Popiš mi, jaký byl,” naléhal na něho Mu’áwíja.
“Prosím tě, ušetři mne toho,” nechtěl se k nemilým věcem vracet Dirár.
Ale Mu’áwíja byl neoblomný. “Neušetřím,” odvětil Dirárovi.
“V tom případě, když jinak nedáš, učiním tak,” pravil Dirár a pokračoval:
“Při Alláhu. ‘Alí byl velmi silný a schopný, myslel daleko dopředu a neuvažoval krátkozrace. Mluvil vždy jen pravdu a jeho slovo bylo vždy to poslední. Díky němu mohl každý jasně rozpoznat pravdu od lži. Vládl spravedlivě, vyzařovala z něho nesmírná moudrost a hluboké znalosti. Zříkal se tohoto světa a jeho pomíjivých pozlátek. Pravé potěšení nacházel při modlitbě v temnotě hlubokých nocí. Mnoho plakal z bohabojnosti a z bázně před Alláhem. Trávil spoustu času ponořen do hlubokého rozjímání, během nějž vedl rozpravy sám se svým nitrem. Nepotrpěl si na honosné oděvy a jedl jen prosté pokrmy. Při Alláhu, ve vší své skromnosti a pokoře byl ‘Alí úplně jako jeden z nás. Byl s námi, byl nám k dispozici, odpovídal nám na kteroukoli otázku, co jsme mu položili. Když jsme k němu přišli, pozdravil nás jako první. Když ho někdo z nás pozval na návštěvu, na pozvání by bez váhání odpověděl. Leč ačkoli nám byl vždy tolik nablízku, cítili jsme před ním ostych mluvit naprosto volně o všem. To kvůli jeho obrovské důstojnosti a cti, která z něj vyzařovala. Kdykoli se pousmál, zazářily jeho rovné a pravidelné zuby jako perly. Nesmírně si cenil zbožných a miloval chudobné. I když byl někdo velmi mocný, nemohl doufat, že si získá jeho náklonnost skrze faleš. A i když byl někdo naprosto bezmocný, nikdy neztrácel naději na jeho spravedlivost. Při Alláhu přísahám, několikrát jsem ho během noci, která byla tak temná, že se jen pár hvězd na obloze mohlo vidět, spatřil jak se osamotě modlí. Opakoval: “Světe, ach světe! Ty se mi nabízíš? Ty po mně toužíš? Nikdy! Nikdy! Klamej někoho jiného, než mne. Já jsem tě už natřikrát zapudil, proto se ke mně už nikdy nemůžeš vrátit! Život s tebou je jen krátký, existence, kterou nabízíš, je jen pomíjivá, ale nebezpečí v tobě je obrovské. Běda jen! Obživy není moc, cesta je tak dlouhá a na ní jsem jen sám!”
Když si Mu’áwíja od Dirára vyslechl tento popis, jeho oči se zalily slzami tak, že jejich proud nedokázal nijak zastavit. Musel si je otírat do rukávů a utěrek. A totéž platí pro všechny ostatní, kteří celému rozhovoru přihlíželi a poslouchali Dirárova slova.
Pak Mu’áwíja potvrdil jeho slova: “Ať se Alláh smiluje Abu l-Hasanovi!1 On byl totiž přesně takový, jako jsi mi ho popsal.”
Potom řekl: “Diráre, popiš mi, jaký smutek jsi cítil, když jsi ‘Alího ztratil.”
“Můj smutek,” pravil Dirár, “je jako smutek ženy, která nedokáže zastavit svůj nářek a pláč poté, co přišla o své dítě, které jí zavraždili přímo v náručí.”
Po těchto slovech se Dirár zvedl a odešel pryč.2