Jak se dosahuje změny zla k lepšímu?

OTÁZKA: Jaký způsob máme zvolit k vybízení k dobru a odvracení od zla, k přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného?

ODPOVĚĎ:

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

“Zakazování zla má čtyři úrovně:

1. 1. Úplné odstranění zla a jeho nahrazení dobrem, které je v protikladu k němu.
   2. Zmenšení zla, které však není zcela odstraněno.
   3. Jedno zlo je nahrazeno jiným, změněno na jiné zlo obdobné či stejné závažnosti.
   4. Jedno zlo je nahrazeno jiným, změněno na jiné zlo, které je dokonce ještě horší.

V prvních dvou situacích je přikázáno jednat. Třetí je ponechána osobní rozvaze. A ve čtvrté situaci je zakázáno konat.“¹

Sálih al-Fewzán na tuto otázku odpověděl následovně:

“Přikazujeme-li vhodné a zakazujeme-li zavrženíhodné v muslimské zemi, potom je celá věc velmi dobře známa a – chvála Alláhu – vysvětlena do podrobností. Člověk může poskytnout radu, připomínat, předkládat argumenty vlídným způsobem. A pokud je situace tak závažná, že vyžaduje zásah úřadů, přivolá ho. Pokud se jedná o situaci, která zásah autority nevyžaduje, je povinností člověka přikrýt hanbu a pochybení svého bratra v islámu potud, pokud vykazuje známky toho, že na něho naše vyzývání působí a zanechává na něm dopad. Potom přikrýváme jeho chyby po celý čas, kdy se zbavuje své špatnosti, zlepšuje se a směřuje od zkaženosti k sebenápravě. Pokud shledáme, že dotyčný žádné známky sebenápravy nejeví, potom je třeba přenechat jeho záležitost autoritám. Pokud je jeho záležitost předložena vůdcům muslimů, potom ten, kdo na začátku přikazoval vhodné a zakazoval zavrženíhodné, už splnil svou povinnost a úspěšně daný případ dotáhl do konce.

V případě, že působíme v kontextu nemuslimské společnosti, potom je vyžadováno vyzývat k islámu shodně moudrosti a vytříbené argumentaci, vhodně zvoleným způsobem, který nepovede ke vzniku rozkolu, jenž by se mohl škodlivě obrátit proti muslimům. V žádném případě nelze sahat k násilí a ani k takovému druhu konfrontace, který by byl příliš závažný. Pokud nepomůže vyzývání k islámu, šíření islámské osvěty cestou moudrosti a vytříbené argumentace, aby kdokoli chce, mohl islám či dobrou radu přijmout, potom věc toho, kdo ji odmítá a odvrhuje, má být přenechána na Alláhu.“²

Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec

1. Viz I’lámu l-muwakki’ín, 3/4.
2. Viz al-Muntaká, 1/196.