OTÁZKA: Jaké vlastnosti má mít ten, kdo na sebe vezme úkol přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné, vybízet k dobru, odvracet od zla a veřejně napravovat špatnosti, které spatří ve společnosti, v níž žije?
ODPOVĚĎ:
K plnění úkolu vybízet k dobru a odvracet od zla se nehodí každý. Tento úkol si vyžaduje tři charakteristiky, bez nichž není splnitelný a bez nichž není možno přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné.
- Znalost (arab. العلم al-‘ilm)
Člověk musí dobře vědět, co vlastně je zlem, k čemu vlastně vybízí a od čeho odvrací. Jsou to věci, které jsou zakázané (arab. حرام harám), anebo alespoň zavrženíhodné (arab. مكروه mekrúh). Jinými slovy, musí vědět, co vlastně Šarí’a předepisuje, co označuje jako špatnost, aby od toho mohl odvracet, a co označuje jako dobro, aby k tomu mohl vybízet. Musí disponovat znalostmi, skrze něž rozpoznává zakázané a přikázané, neboť věru když se někdo snaží vybízet k dobru a odvracet od zla bez potřebných znalostí, více toho pokazí, nežli napraví. Možná takový člověk začne v konečném důsledku vybízet k něčemu, co je samo špatné a zakazovat něco, co je dovolené, může zakázat dovolenou věc a přikázat věc zakázanou, aniž by si toho byl vědom. A hovoří, aniž má potřebné znalosti. Tím působí více škody, než užitku a vystavuje všechny nesmírnému riziku.
2. Jemnost (arab. الرفق ar-rifk)
Člověk musí postupovat jemně a laskavě, musí být přístupný, vstřícný a moudrý, zatímco vybízí k dobru a odvrací od zla. Nemá vystupovat přísně, ale shovívavě vůči těm, ke kterým se obrací.
3. Trpělivost (arab. الصبر as-sabr)
Musí trpělivě snášet následky svého společenského působení poté, co již splnil svou povinnost, pobídl k dobrému a odvrátil od špatného.
Dále je třeba zvažovat následky vybízení k dobru a odvracení od zla a to ještě dříve, než se do tohoto úkolu pustíme. Co se stane, pokud uděláme to a to? Jaký bude výsledek naší akce směrem k přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného?
Mohou nastat tři situace:
a) Následkem naší pobídky k dobru a odvracení od zla se daná špatnost ze společnosti vytratí. Pokud se nacházíme v takové situaci, je přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné naší povinností, neboť v tomto případe je možno zlo zcela odstranit a namísto něho ve společnosti upevnit dobro.
b) Následkem naší pobídky k dobru a odvracení od zla sice všechno toto zlo nezmizí, ale pozorovatelně poklesne jeho intenzita. Také v tomto případě bychom měli přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné, abychom dopady zla ve společnosti minimalizovali. Pokud už nemůžeme zlo odstranit celé, můžeme ho naším působením alespoň částečně zmenšit.
c) Následky naší pobídky k dobru a odvracení od zla vyústí ve zlo stejné nebo větší, než je to, které se snažíme změnit. V takové situaci musíme od vybízení k dobru a odvracení od zla odstoupit. Pokud je výsledkem odvracení od špatnosti vznik špatnosti ještě větší, není dovoleno od takové špatnosti odvracet, dokud Alláh neotevře brány novým možnostem jak od daného zla odvracet.
Tento princip nekonání a zdržení se aktivity, pokud by ústila v ještě větší zlo patří k základním principům této víry, který je možno shrnout slovy “zvolení menší ze dvou škod z důvodu zamezení větší z nich.”
Tento princip se manifestuje už v životním příběhu Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Dokud byl Posel Boží صلى الله عليه وسلم ještě v Mekce, denně vídal modly svého národa a uctívání jeho falešných božstev. Svou výzvu však omezil jen na vybízení k přijetí víry v Jediného Pravého Boha a uctívání výhradně Jeho, bez společníka. Nezničil modly a spodobnění falešných božstev, které se nacházely všude okolo něho. Neučinil tak proto, že by tento krok vyvolal daleko větší škody v podobě naprostého udušení jeho výzvy.
Vznešený Alláh pravil:
تَسُبُّوا الَّذِينَ يَدْعُونَ مِن دُونِ اللَّهِ فَيَسُبُّوا اللَّهَ عَدْوًا بِغَيْرِ عِلْمٍ
“Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti!” (An’ám: 108)
Nacházíme-li se tedy v situaci, kdy je jasné, že nevěřící získají navrch nad věřícími a začnou Alláha urážet, potom bychom způsobili ještě větší zkázu a špatnost.
Pochopení tohoto principu je plodem správného přikazování dobra a zakazování zla. Neznamená to, že zcela přestaneme vybízet k dobru a odvracet od zla, znamená to, že se budeme věnovat odstraňování jen těch špatností, na které stačíme a které máme reálnou šanci vykořenit. To je naše povinnost vzhledem k vyzývání a osvětě. Úsilí směrem k ostatním musíme zastavit a odložit na dobu, kdy k tomu budeme mít dostatek možností a sil.
Člověk se také musí snažit, aby se vžil do situace toho, koho vybízí k dobru a odvrací od zla. Do kůže hříšníka. Mohou tu existovat tři situace:
1. Dotyčný je nevědomý a neznalý, netuší, že to, čemu se oddává, je hřích a že je to zakázáno. V takové situaci stačí, když se mu vysvětlí, že se dopustil hříchu a zakázaného jednání. Pokud zabředl do něčeho takového z neznalosti, jistě s tím přestane, když pochopí, že se jedná o hřích.
2. Dotyčný si je vědom, že se dopustil hříchu a zakázaného jednání, ale i přesto se hříchu nevzdává. Takového je nutno zastrašit kázáním, které zmiňuje trest za takové jednání.
3. Dotyčný se hádá a vznáší námitky či pochybnosti, že jeho konání není hříchem. Takovému je třeba jeho pochybnosti co nejlépe vyvrátit a věci mu objasňovat tak dlouho, dokud je nepochopí.
Odpovídal: Sálih ibn Fewzán al-Fewzán
Zdroj: al-Muhádarát, str. 534-535.
Překlad: Alí Větrovec