Bezpochyby největší hrozbou, které naše umma islámu čelila a čelí, je její vzdálení se od Knihy Boží a Sunny Posla Božího صلى الله عليه وسلم a též její nahrazování zákony, zcestnými ideologiemi a koncepty, které si vymysleli lidé.
Podobně tomu jsou největšími hrozbami pro ummu islámu bludy a odchylky od správné věrouky, spojené s infiltrací bezvěreckých, modloslužebnických a inovátorských konceptů do islámu samého, jak si je možno povšimnout například u uctívačů hrobů či některých těch, kteří se připisují súfizmu.
Lékem na toto vše je navrátit se ke Knize Boží a Sunně Posla Božího صلى الله عليه وسلم, učit se tomu, vyučovat to, rozsuzovat podle toho mezi lidmi a přijmout za své vše to, co Korán a Sunna vyžadují z morálky, vytříbených způsobů i vznešených ctností.1
Vítězství islámu působí zášť jeho nepřátel
Vznešený Alláh uvedl lidstvo na správnou cestu prostřednictvím Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه وسلم, jehož upevnil jasnými důkazy, jež mu byly dány, správným vedením, které nemohlo být lépe popsáno nikým z těch, kteří byli nejvíc nadmíru obdařeni darem výřečnosti, správným vedením, které překonalo veškeré předcházející vědění všech mudrců minulosti, známých pro působivou hloubku svého poznání.
Vznešený Alláh cestou tohoto vedení otevřel oči slepým, dal proslechnout uším hluchých a ozářil srdce bezohledných. Alláh spojil lidi pod zástavu jediné víry – přesvědčení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží a výsadním právu na uctívání pouze Jediného Pravého Boha. Tak se stalo poté, co bylo lidstvo rozdrobeno na velké množství navzájem soupeřících, nepřátelských sekt a směrů, které všechny následovaly svá lživá přesvědčení a zkažené věrouky. Alláh spojil jejich srdce tak, že se skrze toto nesmírné požehnání stali skutečnými bratry v islámu.
Poté vše, co bylo do té doby uctíváno mimo a vedle Jediného Pravého Boha, ať už šlo o hroby, stromy, kameny či modly, přestalo existovat a uctívání bylo přiřknuto pouze Alláhu. Mnoho bylo těch, kteří následovali Pravou víru Jedinosti Boží a uctívali pouze Alláha Jediného a na cestách jiných zůstali pouze ti, kterým Alláh přál, aby zůstali na víře modloslužebnictví, pokrytectví a následování změněných a pokřivených zjevených písem dřívější doby. Temnota modlářství byla rozptýlena a praporec Boží Jedinosti byl pozvednut vzhůru v mnoha zemích, obývaných jak Araby, tak i nearaby.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odešel na lepší svět v okamžiku, kdy byl islám pevně ukotven a jeho autorita se rozlévala všude kolem, překonávaje všechny ostatní věrouky, světonázory a životní řády. Správně vedení chalífové, nástupci Posla Božího صلى الله عليه وسلم – Abú Bekr, Omar, Osmán a ‘Alí, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen – pokračovali dále na cestě Boží, vytýčené Poslem Božím صلى الله عليه وسلم, dokud nebyly na hlavu poraženy dvě největší supervelmoci, dva nejsilnější národy té doby – Východořímané a Peršané. Stali se hluboce poníženými poté, co se skvěli na výsluní dějin, ocitli se v defenzivě poté, co si předtím užívali své nadvlády nad jinými. Vládce Východořímské říše byl obléhán a přišel o území. A imperátor Persie byl dokonce na hlavu poražen a zcela zničen.
Začátky protiislámských pletich
Když si nepřátelé islámu uvědomili, že nejsou schopni proti tomuto náboženství nic podniknout, vnesli své bezvěrecké následovníky přímo do řad muslimů. Takoví lidé předstírali, že jsou muslimy, aby způsobili nebývalé rozkoly, zmatky a pokušení, aby šířili modloslužebnictví cestou zveličování významu zbožných lidí, velebení jejich hrobů pomocí dogmat a praktik, které Alláh nestanovil.
Umma islámu se tak ocitla pokoušena praktikami a spiknutími bezbožníků, heretiků a pokrytců, jako byl ‘Abdulláh ibn Sabá´, který hlásal, že ‘Alí ibn Abí Tálib, zeť a bratranec Prorokův صلى الله عليه وسلم, je vtělením Božím a má nárok být uctíván. Jeho následovníci byli známi jako sabáíja a dnes jejich ideové epigony známe jako roztodivné ší’itské frakce ráfidovců, dále pak ismá’ílitů, nusajríje a další mezi bátiníjskými odnožemi. Uctívají hroby a jejich obyvatele, budují svatyně a hrobky, které drží za posvátná místa a která se nacházejí na těchto hrobech.
Svým počínáním oživili zkažené starověké praktiky těch židů a křesťanů, kteří se stejně jako modloslužebníci odchýlili od přímé a správné cesty proroků a poslů Božích, mír s nimi všemi. Vlastně veškeré praktiky dnešních uctívačů hrobů se v ummě islámu zakotvili díky tomu, že s nimi začali ráfidíjští ší’ité.
Infiltrace myšlenek odporujících skutečnému islámu
Do ummy islámu si našla cestu i díla řecké filpozofie, propagující myšlenky uctívání hrobů a model. Ta byla přeložena do arabského jazyka v takovém počtu, že se mnozí z těch, kteří se sami připisovali islámu, začali plně věnovat právě těmto dílům na úkor islámu. Takovími byli i al-Farábí,2 Ibn Síná,3 či Násir at-Túsí, obhájce nevíry a modloslužebnictví.4
Byli i mnozí další, kteří proti islámu strojili úklady a rozvraceli ho zevnitř, ne nepodobně tomu, jak kdysi rozvrátil víru Ježíšovu, mír s ním, Pavel z Tarsu.5
Tito lidé byli ovlivněni myšlenkami řeckých filozofů do té míry, že se snažili ospravedlnit uctívání hrobů právě řeckou filozofií. Praktiky těchto lidí nalezli svou ozvěnu v řadách některých následovíků spekulativní teologie. To proto, že mnozí z nich věnovali těmto neislámským myšlenkám až příliš velkou část své pozornosti. Nakonec se stali těmi, kdo volal po uctívání hrobů a kdo popíral Boží atributy.
A nakonec se objevili jedinci ještě nebezpečnější a zbloudilejší, než všichni výše uvedení. To proto, že sami sebe oděli do roucha askeze. Přicházeli v hávu zbožnosti, s očima plnýma slz, dlouhými vlajícími bradami, dovysoka omotanými turbany, v rukou drželi veliké modlitební korálky a předstírali, že vyzývají k návratu k Sunně Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Avšak uvnitř volali jen ke svým zvráceným praktikám, které přebrali od následovníků předchozích falešných kultů. Pokoušeli se mísit očividné a nestoudné lži s Koránem a autentickými podáními, aby zkalili a znečistili jasné důkazy, nacházející se v Koránu a Sunně. Tito zvrácení heretici jsou známi jako následovníci různých úrovní duchovního stavu (arab. الحلولية al-hulúlíja), usilující o splynutí s absolutnem (arab. الاتحادية al-ittihádíja). Příkladem takových jedinců jsou al-Halládž nebo Ibn ‘Arabí.
Autor: Šemsuddín as-Selefí al-Afghání
Zdroj: Džuhúdu ‘ulema l-hanefíjeti fí ibtáli ‘akáidi l-kubúríjín, 1/19-25, kráceno a upravováno.
Přeložil: Alí Větrovec
- Viz Muntaká mine l-fetáwá, 1/417.
- Pozn. překladu: Al-Farábí tvrdil, že filozofické poznání je dokonalejší, nežli zjevené znalosti Proroků. Ibn Tejmíja o něm prohlásil: „Zbloudilý nevěřící.“ Viz Medžmú’u l-fetáwá, 2/67-86; Dar’u t-te’árud, 1/10; a od něj Ibnu l-Kajjim v Ighásetu l-lehfán, 2/372-373. Jeho díla a myšlenky převzal Ibn Síná.
- Pozn. překladu: Abú ‘Alí Ibn Síná byl novoplatonik perského původu, žák al-Farábího. Ve své argumentaci dospěl i k popírání mnoha zjevených pravd, např. víry v anděly. Ibn Saláh aš-Šehrezúrí o něm prohlásil: „Byl šejtánem z řad šejtánů v lidské podobě.“ Viz Fetáwá Ibni Saláh, 1/209. Viz také Ibn Tejmíja v ar-Raddu ‘ale l-mentikíjín, str. 278-279; Ibnu l-Kajjim v Ighásetu l-lehfán, 2/373-380; a Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 12/43.
- Pozn. překladu: Násir at-Túsí byl zoroastrovský palácový úředník na mongolském dvoře. Odmítal náboženskou, zjevenou skutečnost vzkříšení na onom světě. Pro více detailů viz Ibnu l-Kajjim v Sewáiku l-mursela, 2/790 a 3/1077-1078.
- Pozn. překladu: Od počátku zlý záměr jedněch koexistoval s naivním odhodláním druhých, nedostatky v jejich porozumění pravé podstatě víry a neochotou nekterých nových muslimů vzdát se části svého myšlenkového zázemí, v němž vyrůstali, navzdory tomu, že šlo o ideje islámsky nepřijatelné. V tomto ohledu se historie muslimského myšlení velmi podobá na intelektuální dějiny jiných velkých náboženských a filozofických tradic, ba dokonce je v podstatě stejná.