Představme si následující příběh.
Je sobota ráno, okolí se probouzí do poetického májového dne. Slunce svítí, ptáci zpívají a stromy i květiny se předhánějí v krasohledu barev a tvarů. Vy čekáte ve vašem nejbližším větším městě na autobusové zastávce. Máte s novou cestovní kanceláří odjet na výlet do hor na oblíbený cíl víkendových vyjížděk se slíbeným odpolednem v luxusním místním lázeňském resortu. Po dlouhém a vyčerpávajícím týdnu v práci jen čekáte, že si už už odpočinete, zabavíte se, užijete si procedur a k tomu se protáhnete na čerstvém vzduchu. Okolo vás je mnoho dalších lidí, kteří by rádi totéž. Autobus právě přijel. Nabral cestující v předcházejícím městě. Přistoupíte si také?
Představme si, že ano.
Ukážete řidiči doklad o zaplacení rezervace výletu, na který jste dali významnou část svého platu či dokonce museli pár měsíců šetřit. Dokoupíte jízdenku. Chlapík s tváří ošlehanou životem tiše kývne a vy kráčíte uličkou a všímáte si spolucestujících.
Na jednom sedadle čte nudně oblečený prošedivělý úředníček v nějakých novinách sportovní zpravodajství, zarazí se u jedné výsledkové tabulky a pod fousy si zamrmlá: „Zase jsem si blbě vsadil.“
Naproti přes uličku čtyřicátník ve značkovém tričku se zájmem studuje na svém chytrém telefonu nějaké nabídky o investičních fondech s těmi nejvýhodnějšími úroky.
Za nimi na jedné straně pár manželů něco přes padesát. Oba trochu nadváhu, trochu červeně ve tvářích, asi kvůli vyššímu krevnímu tlaku. Ona v docela laciném oblečení a s utrápeným výrazem na tváři, on naopak docela žoviální, v tričku s reklamním nápisem „Gambrinus.“
Na druhé straně vychrtlý drobný mužík v metalovém tričku a s velkým batohem. Také má chytrý telefon a prohlíží si na internetu obrázky … říkat to tu nebudu, však všichni víme čeho.
Dál si všimnete spoře oděné a až nepříjemně nafintěné blondýny s nalakovanými nehty a s taškou se srdíčkem v duhových barvách, sedící naproti němu.
Dál přes uličku naproti sobě dvě dvojce. Uhrovitý hoch v plandajícím skejťáckém oblečení nelibě voní po konopí. S hlavou dozadu zakloněnou a opřenou o okno spí jako dudek a nic nevnímá. Vedle něj sedí asi jeho milá, bledá jako smrt, obarvená načerno, celá v černém, s černými očními stíny. Druhou dvojici tvoří usměvavý sportovně oblečený vysoký hipster s culíkem, tak okolo třiceti, který právě zastrkává svou skládací koloběžku pod sedadlo pod nohy své aspoň o tři hlavy menší, podobně mladé partnerce.
Pak je řada čtyřsedadel. Nalevo proti sobě dvě mámy s dětmi. První typická „biomatka“ s asi tříletým neposedným chlapečkem, který komíhá nohama a všude strká ručičky. Dítko akorát v prvním období vzdoru.
Proti ní nervózní upjatá a sešněrovaná máma o něco starší holčičky, přibližně předškolního věku. Malá je vyfintěná, krásnýma velikýma modrýma očima těká po lidech v autobusu, ale neodváží se ani pohnout, natož promluvit. V růžových šatečkách s volánky vypadá jako chomáček cukrové vaty. Podívá se na vás a nadechne se, otevře ústa, aby vám něco řekla, ale dřív než se na cokoli zmůže, zarazí ji její máma ostrým: „Potichu seď a ani se nehni, lidi tě mají plné zuby!“ Holčička otočí hlavičku, zavře pusu a sklopí poslušně očka.
Napravo sedí naproti sobě dvě ženy, jedna středního věku, se světlým melírem na vlasech, s tlustými brýlemi na očích a s knížkou v ruce. Vedle ní asi dvacetiletá dívka v dlouhé batikované sukni s účesem dredů a nějakými papíry v ruce. Druhé dvojsedadlo je volné a tak si sednete tam.
Protože sedíte proti směru jízdy, spatříte ještě na sedadle za oběma ženami i vrásčitého staříka v rádiovce a o francouzské holi. Sedí také sám, se smutným a zamyšleným výrazem. Občas se zdá, že se podívá a sáhne vedle sebe, jakoby si vedle sebe snad někoho představoval. O uličku naproti němu tmavovláska se slunečními brýlemi a chytrým telefonem, která si fotí selfíčka snad ze všech úhlů. Z lidí v autobuse vás už neupoutá nikdo, kromě obrovského, holohlavého chlapiska v kapsáčích a uplém tričku, s rameny tak rozložitými, že se vedle něj už nikdo nevleze a proto může být sám rozvalený přes celé dvojsedadlo. Toho prostě nelze přehlédnout.
Možná byste si i všimli dalších, všichni jsme přece něčím výjimeční, ale vy se chcete dívat spíše na míjející krajinu a ubíhající cestu. Chcete si užít přírodu a její scenerie. Proto jste přece přišli.
Napřed jedete po rovince. Slečna s papíry se nakloní k jedné z matek s tím, že chce nechat podepsat petici za boj proti klimatickým změnám. „Je to přece za budoucnost vašich dětí,“ hlesne s unyle naléhavým tónem v hlase.
„Biomatka“ po krátkém váhání přeci jen podepisuje a následně se dál chová, jakoby v autobuse ani nebyla.
Její nervózní spolucestující dívku s peticí stroze odbude, zatímco se z protějšího sedadla chlapeček sápe po papírech. Slečna s dredy se na chlapečka usměje a nervózní matka holčičky se pohrdavě ušklíbne.
Mladá aktivistka pokračuje dál směrem dopředu. Hipster a jeho slečna petici podepisují. Bledá dívka v černém si přeje čas na rozmyšlenou. Její omámený společník spí dál.
Aktivistka přichází k utrápeně vyhlížející paní vedle onoho obtloustlého pána s tričkem Gambrinus. Když po ní chce podpis, pán dívku i s peticí agresivně pošle k šípku, utrousí něco o propadu ekonomiky, o nezaměstnanosti a o tom, že jeho paní „tu žádný blbosti podepisovat nebude.“
Vyhublý nevysoký metalista s batohem si přisadí: „Hele, kdybys byla hezčí, měla bys jiné starosti, než boj za klima.“
Pán s bříškem se sípavě zasměje.
Vyfintěná blondýna nedaleko od něj spustí podrážděnou fistulí: „To je ten váš patriarchát, se na sebe podívejte, kam jste to dovedli!“
„Díky tomu patriarchátu, milá zlatá, můžete jet busem a nemusíte chodit pěšky, nebo na oslíkovi, tak laskavě zklapněte,“ setře ji jízlivě tlouštík s tričkem Gambrinus.
Hipster pod fousy utrousí poznámku o dezolátech nakupujících v Lidlu a jeho drobná partnerka se na něj spiklenecky podívá a začne se nekontrolovatelně chichotat.
Fiflenka si znechuceně odfoukne, ale petici dívce s batikovanou sukní podepsat stejně opomene.
Mezitím řidič odvážnou rychlostí stoupá do horských serpentin. Do zatáček se vrhá čím dál rychleji. Kdyby se mladá aktivistka nechytila zábradlí tak pohotově, spadla by vám přímo do klína. Když to pozorují cestující, začnou se bát, že řidič převrátí autobus a tak začnou hlasitě protestovat. Tak hlasitě, až probudí i chrápajícího holobradého vyznavače lehkých drog, který nechápavě zamžourá na své okolí. Obě mámy křečovitě drží své děti za ruce.
„Lidičky, to si necháte?“ volá hipster s culíkem.
V té změti hlasů je však zdaleka největším křiklounem na první pohled nenápadný, docela obyčejný nakrátko ostříhaný, ošlehaný pracant, který zatím tiše seděl úplně vzadu. Mrkne na holohlavého pořízka a pak na hipstera. Společně nakráčejí k řidiči. Spacifikují ho, pracant zlehka zatáhne za ruční brzdu, pořízek a mladík s culíkem chytí řidiče vší silou za límec a za potlesku a neskrývané radosti téměř všech ostatních cestujících ho po zastavení jednoduše vyvedou z autobusu.
Muž poděkuje a posadí dlouhovlasého i plešouna zpět a pak se obrátí k ostatním cestujícím: „Máte štěstí. Já jsem shodou okolností taky autobusák, takže o výlet nepřijdete. Jedeme dál.“
Nový šofér sklízí ovace a burácející aplaus přítomných. Sedne za volant, sešlápne plyn a vydá se na cestu.
Situace se uklidňuje a dáma ve slunečních brýlích si dál fotí selfíčka s krásnými sceneriemi v pozadí.
Malý klučina přes uličku naproti vám právě dožvýkal žvýkačku a aniž by to jeho „biomatku“ jakkoli vyvedlo z míry, snaží se její zbytek připevnit na okno autobusu.
„To mu nic neřeknete?“ vyjede na ni neurotická matka okaté holčičky.
„Chci ze svého dítětě tvůrčí osobnost,“ zní přemoudřelá odpověď druhé matky.
Když začne autobus klesat do údolí, nejde si nevšimnout, že i nový řidič zrychluje a provádí s autobusem čím dál odvážnější manévry. Dědovi v rádiovce spadne francouzská hůl na zem do uličky. Hipsterovi se kutálí poskládaná koloběžka několik sedadel sem a tam.
„A už dost! Na tomhle jsme se nedohodli.“ vyjekne nespkojeným hlasem dáma s melírem.
Ostatní cestující celou scénu vystrašeně pozorují. Matka holčičky se znepokojeně dívá na všechny strany, ale nemá odvahu nic říct, jen zase chytí dcerku za ruku. Biomatka si posadí synka dokonce na klín, ale hlásku nevydá ani ona.
Ozývá se šum jiných nespokojených hlasů. Jenže není zdaleka tak silný jako předtím. Spáč vepředu se probere jen po jednom silnějším nárazu hlavou do okénka, zamžourá na okolí a i přes nespokojené mrmlání celého autobusu položí hlavu na rameno své pobledlé milé a spí dál.
„Co do něj tak najednou vjelo? Jakoby jel závody …“ diskutují cestující nahlas o zvláštním chování už i druhého řidiče v pořadí.
„Zastavte!“ okřikne řidiče rázně metalista s batohem, avšak řidič nereaguje, ba naopak sešlápne plyn ještě víc, zrovna v okamžiku, kdy najede na úzkou horskou cestu. „Tak takhle ne!“ má už toho dost a přivolá si na pomoc opodál sedícího tlouštíka a toho holohlavého obra zezadu.
Zatímco oni dva popadnou šoféra každý za jedno rameno a odtáhnou ho od řízení, metalista s batohem přes rameno se chytí volantu, zastaví a řekne cestujícím: „Hele lidi, nejsem sice autobusák, ale jezdil jsem s kamiony až do Německa, snad zvládnu i bus. Vždyť je to nakonec jedno. Dovezu vás do nejbližšího města a tam buď počkáte na jiný autobus, nebo pojedete domů. Jak je komu libo.“
Holohlavý obr s milovníkem piva vystrčí zkoprnělého řidiče ven a ten se ani neodváží protestovat.
Cestujícím se to příliš nelíbí, ale co mají dělat. Do resortu se dnes už asi nedostanou, ale aspoň jsou celí a nebezpečné jízdě učinili přítrž.
Metalista mezitím směřuje do dalších serpentin. Jízdu si užívá. Trhá a třese hlavou, jako by poslouchal nějakou svou oblíbenou dunivou temnou hudbu. Nejede ani patnáct minut a začíná zrychlovat. Jede čím dál rychleji a bezohledněji.
Cestujícím začíná být jasné, že v tomto autobuse něco škaredě není v pořádku, ale většina z nich i přesto mlčí. Matka holčičky mlčky a křečovitě svírá svou dceru na klíně. Ani biomatka už nedovoluje synkovi skákat po sedadle. Slečna celá v černém je ještě bledší, než normálně. Její uhrovitý protějšek se probudí, tupě zírá a vůbec nic nechápe. Plnoštíhlá paní už celou cestu vzdychá a její obtloustlý manžel jen podrážděně koulí očima. Děda v rádiovce nemá šanci uchopit svou berlu. I dlouhovlasý hipster už na koloběžku rezignoval. V zadu sedící chlap jak hora položil ruce před sebe v obraném gestu. Dáma se slunečními brýlemi schovala mobil do bezpečí kabelky. Selfíček stačilo.
Paní s melírem a vyfintěná blondýna se naváží do spolucestujících, proč nikdo nic neříká, ale samy nic nepodniknou. Hipsterova přítelkyně se ho snaží přemluvit, aby ještě jednou zasáhl. Mladíkovi s copánkem se ale nechce a jí samotné také ne.
„No co, tu chvíli to snad už vydržíme, ne?“ snaží se do situace najednou vložit doposud tichý prošedivělý úředníček úplně vepředu a sklízí nepříliš souhlasný pohled jinak mlčenlivého a pasivního pána ve značkovém oblečení.
„Dělejte někdo něco!“ zakřičí drobná slečna vedle hipstera s culíkem.
„To tu nejsou žádný mužský?“ zajíká se fiflenka.
„To je jak s tou peticí za klima,“ utrousí suše a sarkasticky aktivistka v batikované sukni. I ona ztrácí vervu a ideály.
„To jste celí vy, vy mladí, nic nevydržíte, všechno vám vadí, všechno, co bylo odjakživa, je podle vás špatně, všichni chytří jak stádo opic, si tam sedněte samy a řiďte, vy hvězdy. Teď vám je chlap dobrej, najednou“ lamentuje tlouštík s tričkem Gambrinus.
„Nic proti, mistře, ale nevím, kdo že tam posadil toho šíleného kamioňáka,“ kontruje mu hipster s culíkem.
„Drž zobák, mladej, nebo po něm dostaneš, zrovna ty mě máš co poučovat! To ten tvůj šofér, to byl naprostý silniční gentleman,“ uzemní ho pivař.
„Já se s ním nebudu hádat, víš, to nemá cenu“ usměje se smutně na svou přítelkyni hipster. Odpovědí mu je její obličej protáhlý zklamáním.
Jeho milá udělá psí oči na vyholeného vazouna vzadu, který se usměje a alibisticky rozhodí rukama: „No, vstal jsem poprvé, vstal jsem i podruhé, ale potřetí už mě nikdo zvedat nebude. Vždyť je to přece jedno, kdo tam sedí, stejně všichni řídí jak blázni. To je prostě dneska tak. Je to, milá slečno, zkrátka blázinec.“
Metalista za volantem se začne smát, přehodí si batoh i přes druhé rameno a sešlápne plyn ještě víc. Nikdo z cestujících už nic nenamítá. Ještě jedno zrychlení. Ještě jedna zákruta a pak most přes kaňon horské řeky.
Metalista s batohem z neznámého důvodu stočí přímo na mostě volant na stranu a pošle autobus plný lidí vstříc jisté smrti. Autobus přerazí zábradlí mostu. Čelní sklo se roztříští a metalista s batohem jím proskočí ven. Autobus i jeho poslední řidič padají do propasti. Metalista zatáhne za šňůrku na batohu, doufá, že tam má být padák, ale ono nic. Roztříští se o balvany na břehu řeky. Autobus je po dopadu pohlcen studenými vodami divokých horských peřejí. Všichni cestující jsou namístě mrtví.
Na místo strašlivého neštěstí přispěchají kromě vyšetřovatelů i media a celou tragédii pokryjí po všech stránkách v tisku, rozhlase, televizním vysílání i na internetových zpravodajských portálech. Znají se jména, osudy i plány všech obětí havárie. Všechna media vysílají tiskovou konferenci zdrceného majitele dopravní firmy. Pár medií dokonce přinese zprávu o tom, že tomuto podnikateli bylo vyplaceno pojistné a navíc pak vysoudil na výrobcích autobusu i tučné odškodné. Peníze prý hodlá věnovat pozůstalým a zbytek použít na obnovu vozového parku a na lepší bezpečnostní školení svým řidičům, kterým údajně i zvedne platy. Ministerstvo v nově přijaté vyhlášce vyvodí nová bezpečnostní opatření, zavede se lepší kontrola a zákonodárci schválí i nové legislativní nástroje, aby se podobná věc už nikdy nezopakovala.
Jenže daleko podstatnější je to, co se všude zamlčí. Po obou řidičích autobusu jakoby se zem slehla. Nefigurovali vůbec nikde, ani v seznamech cestujících, ani v seznamech řidičů. Navíc žádný svědek, který by je ztotožnil, už nežije. Také nikde neproběhlo, že tím podnikatelem, tím vlastníkem dopravní firmy, je mocný kmotr místního podvětí a politicky vlivný oligarcha. Měl dopředu úmysl, aby k neštěstí došlo a on získal horentní sumu peněz z pojistného podvodu. I oba řidiči autobusu byli jen nastrčené loutky. A metalista s batohem byl zase nic netušící bílý kůň, zadlužený bezdomovec, který neměl co ztratit. Podsvětí mu slíbilo bezpečí a anonymitu, pokud by se cokoli zvrtlo. Navíc mu v případě zranění měli zaručit co nejrychlejší přednostní převoz do nejskvělejších zdravotnických zařízení a samozřejmě tučné odškodné za utrpěnou újmu a nový život v daňovém ráji někde v Karibiku.
Ani on ale netušil, že s ním v autobuse jedou ještě dvě další individua, najatí zabijáci, první v úloze řidiče a druhý nerozeznatelný od ostatních, běžných cestujících. Ale nikdo z trojice neznal celý příběh, který si mafiánský kápo nechal jen sám pro sebe. Nikdo z nich nevěděl ani to, že všechny ty řeči o přednostní záchranné službě, zajištěném ošetření, tučném odškodném a nakonec i to o padáku uvnitř batohu byly jen prázdné sliby a falešná propaganda. Všichni byli tolik omámeni vidinou snadného zisku a nalákáni dobrodružnou akcí, že na nabídku přikývli. Všem třem šlo nakonec jen o peníze, o spokojenost šéfa, o vlastní kapsu, trochu dobrodružství a své sobecké zájmy. Bylo jim jedno, že obětují autobus plný nevinných obyčejných lidí. Lidí jako jste vy a jako jsem i já. Nakonec i ti cestující jen chtěli do lázní. Nedomýšleli důsledky, nikdo nenašel odvahu vystoupit a všichni zaplatili cenu nejvyšší.
Tato jízda smrti v bláznivém autobuse je též alegorií současné post/moderní společnosti nejen u nás, ale v širším světě tzv. Západu. Budeme-li i nadále ignorovat našeho Stvořitele – Jediného Pravého Boha a budeme-li nadále odvrhovat Jeho Zákon a jeho všezahrnující a všeprostupující moudrost ve prospěch svých vlastních výmyslů, pak dojdeme zkázy vlastníma rukama sérií našich vlastních špatných rozhodnutí. Zjevená a od věků platná pravidla neomezují naši svobodu, ona jsou pro nás milostí. To naše pomýlené a zvrácené chápání konečného dobra, celospolečenského zájmu a obecného blaha je právě onou smrtící chorobou, před kterou jsme měli být chráněni. Slonovinové věže kýčovitého morálního komfortu, z nichž shlížíme na své názorové protivníky jako na podřadné a z jejichž pohodlí odhalujeme jejich dílčí morální selhání i drobné faktické nepřesnosti, nás neuchrání před poznáním, že naše hájení dílčích pravd bylo vějičkou pro obhajobu celkové lži. To proto, že se při dopadu roztříští na tisíce marných kousků.
Pokud je nějakému státu, národu, či lidskému společenství ze strany jiných lidí odňata jeho etická a kulturní svébytnost, jeho tradice, jeho právní, ekonomická a politická suverenita, dopadne jako náš bláznivý autobus smrti. Nejprve lidé nadšeně hlasují za ty či ony nastrčené loutky a podporují je. Následně, když věci jdou od desíti k pěti, ztrácejí vůli jednat, obviňujíce ostatní z podpory či nepodpory těch či oněch, či z ochoty či neochoty se celé hry účastnit. A nakonec jim přivedou jako vůdce někoho úplně neschopného, kdo je přivede do propasti, zatímco dotyční soudí, že neexistuje žádná alternativa.
Všemohoucí Stvořitel a Pán všech světů říká:
وَلَا تُلْقُوا بِأَيْدِيكُمْ إِلَى التَّهْلُكَةِ
„A nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama!“ (Bekara: 195)
وَلَا تَقْتُلُوا أَنفُسَكُمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ بِكُمْ رَحِيمًا
„A nepřivozujte si smrt, věru Bůh je vůči vám slitovný!“ (Nisá: 29)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اسْتَجِيبُوا لِلَّهِ وَلِلرَّسُولِ إِذَا دَعَاكُمْ لِمَا يُحْيِيكُمْ ۖ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ يَحُولُ بَيْنَ الْمَرْءِ وَقَلْبِهِ وَأَنَّهُ إِلَيْهِ تُحْشَرُونَ
„Vy, kteří věříte! Odpovídejte na výzvu Boha a posla Jeho, když ten vás volá k tomu, co život vám dává. A vězte, že Bůh stojí mezi člověkem a srdcem jeho a že k Němu budete shromážděni!“ (Anfál: 24)
Tak co, nastoupíte si do bláznivého autobusu a pojedete až na konec cesty vstříc slibovaným světlým zítřkům? Nebo najdete odvahu změnit trasu a způsob jeho jízdy, či z něj alespoň zavčasu vystoupit?