Vznešený Alláh navždy zvěčnil v Koránu Prorokova صلى الله عليه و سلم slova Abú Bekrovi رضي الله عنه, když se během hidžry ukrývali v jeskyni Sewr:
لَا تَحْزَنْ إِنَّ اللَّهَ مَعَنَا
„Nermuť se, vždyť Bůh je s námi!“ (Tewba:40)
Jeden ze selef pravil: „Jakpak by se někdo mohl cítit osamělý, pakliže je s ním Alláh?“1
Táwús ibn Kejsán patřil k nejlepším a nejctihodnějším studentům Prorokova bratrance ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse. Byl to zbožný muž a slovutný znalec sunny. Vyprávěl následující příhodu:
„Vstoupil jsem do posvátného okrsku (arab. الحرام al-Harám) Mekky, abych zde vykonal malou pouť (arab. عمرة ‘umra). Poté, co jsem ‘umru vykonal, pomodlil jsem se dva rek’áty za místem Makámu Ibráhím a pak jsem se posadil.
Poohlédl jsem se a spatřil jsem, že lidé uvnitř mekkánského al-Harámu jsouněčím znepokojení. Do tohoto mírumilovného místa vstoupila eskorta lidí po zuby ozbrojených všemožnými zbraněmi, šavlemi, kopími a štíty!
Ohlédl jsem se ještě jednou a spatřil na jejich čele ukrutného tyrana Hadždžádže ibn Júsufa, nejhoršího ze všech krvežíznivých krutovládců. Byl to ten, o němž básnířka Lejla al-Áchilíja pěla:
„Ó Hadždžádži ty jsi tím, nad něhož není jiného
Krom Pravého Vládce, Odpouštějícího a Věčného,
Tys zabil stovky, ba i Sa’ída ibn Džubejra, zbožného!“
Od samotného al-Hadždžádže se uvádí i slova: „Ve snu jsem uviděl, jak mne Alláh usmrtil za každou jednu živou duši, kterou jsem kdy komu odňal. Kromě Sa’ída ibn Džubejra. Za toho mne usmrtil na mostu Sirát nad Peklem a to rovnou sedmdesátkrát, nakolik si ho vážil.”
Táwús pokračoval:
„Hleděl jsem na tu eskortu a strachy se nehýbal. Seděl jsem na místě jako přikovaný. V tom jsem uviděl jednoho chudobného zbožného člověka z Jemenu. Přišel, skromně obešel Ka’bu a když skončil, přišel se pomodlit dva rek’áty modlitby.
Jak se tak modlil, jeho oděv se zachytil za kopí jednoho z al-Hadždžádžových biřiců. Když se postavil, zaháknutým cípem oděvu neúmyslně shodil vojákovu zbraň tyranovi přímo na hlavu!
Rozzuřený mocipán ho zastavil: „Kdo jsi?”
„Muslim,” odpověděl onen zbožný muž.
„Odkud jsi?” obořil se na něho tyran.
„Z Jemenu,” odvětil mu zbožný muslim klidným hlasem.
Překvapený al-Hadždžádž položil další otázku: „Co tam u vás můj bratr?”
Myslel svého bratra Muhammeda ibn Júsufa, člověka stejně zkažených mravů, stejně panovačného, poživačného a krutého.
„Asi dobře. Když jsem odcházel, vypadal jako velikánský tlusťoch s obrovitánským břichem,” poznamenal ironicky zbožný Jemenec.
Al-Hadždžádž ho vztekle okřikl: „Neptal jsem se tě jak se mu daří a zda je zdráv! Ptal jsem se tě, jak jste vy spokojeni s jeho panováním a spravedlností!”
„Když jsem odcházel, byl to lstivý, úzkočný a tyranský vladař,” pravil Jemenec a všichni užasli.
Al-Hadždžádž na něj zařval: „Víš, kdo já vůbec jsem?!”
„No kdo?” nenechával se Jemenec vyvést z míry.
„Já jsem al-Hadždžádž ibn Júsuf!” bil se v prsa tyran.
Skromný jemenský poutník mu opáčil: „Opravdu si myslíš, že pokud se postavíš za svého bratra jako spojenec, budete vy dva silnější, nežli já, pokud se za mne jako spojenec postaví Alláh?”
Táwús dodává:
„Když pronesl tato slova, hrůzou se mi postavily všechny vlasy a chlupy na těle. Ale al-Hadždžádž ho nechal jen tak odejít.
Když ten Jemenec pokojně a v míru odešel, já řekl sám sobě: „Táwúsi, toto byl muž, který se ve věci Boží nikdy nebojí ničích výčitek.”2
Vždyť Vznešený Alláh o sobě pravil:
فَاللَّهُ خَيْرٌ حَافِظًا ۖ وَهُوَ أَرْحَمُ الرَّاحِمِينَ
“Však Bůh nejlepší je z ochránců a nejslitovnější ze slitovníků!” (Júsuf: 64)