Existují dvě odlišné tváře fenoménu multikulturalismu a multikultury – první je stupidním lidským konstruktem, necitlivě otesávajícím všechny zúčastněné kultury podle svého nekompromisního diktátu, zatímco druhá je historickou nutností a podmínkou sine qua non pro vznik společenských celků a civilizací vyšších než jen lokálních.
Existují dvě odlišné tváře fenoménu multikulturalismu a multikultury – první je stupidním lidským konstruktem, necitlivě otesávajícím všechny zúčastněné kultury podle svého nekompromisního diktátu, zatímco druhá je historickou nutností a podmínkou sine qua non pro vznik společenských celků a civilizací vyšších než jen lokálních.
Jednou z podob ideologické krize Západu je všeobecně rozšířená neschopnost odlišit tu první od té druhé. Odstupující západní ideologie multikulturalizmu a kulturně identitárního inženýrství se hroutí ve svých základech, protože není na zakázku elit ve lhůtě na počkání (či alespoň do konce aktuálních volebních období) schopna stvořit multikulturní, multietnickou a multikonfesní společnost, řídící se všemi uznávanými imperativy mezilidské slušnosti, nýbrž pouze toliko naivně líbivou, prosluněnou a duhovou Potěmkinovu vesnici s kýčovitě rozmanitou architekturou, v jejímž stínu zatuchle páchne faleš, neupřímnost, anomie, chaos a zmar. Ukážeme, jak je tato falešná idea stále citelněji kritizována z pozic konzervativních, liberálních, ale i levicových na samotném Západě.
Všechny velké a úspěšné historické říše, včetně antického Říma či muslimské Andalusie, byly v dobách svého největšího rozmachu nejenže multietnické a multikonfesní, tedy dá se říci multikulturní, ale současně odmítaly i hodnotový a epistemologický relativizmus, který je svého druhu úchylkou a slepou uličkou vývoje západního myšlení v posledních pár letech XX. století. Byly to tradiční společnosti a disponovaly Jednotným řádem diskursu a z něj vyvěrající vůdčí kulturou, tedy něčím, co postmoderním západním společnostem chybí, neboť se o to samy připravily.
Této dvojakosti chápání multikulturalismu a multikultury si všímají Anna C. Korteweg a Tridafilos Tridafilopoulos na příkladu Německa a Nizozemí, kde veřejnost konsensuálně stále více na multikulturní ideologii nadává a na druhou stranu tatáž nespokojená společnost stále šířeji, spontánněji a aktivněji uplatňuje multikulturní principy přímo na terénu, např. při styku policie s přistěhovaleckými komunitami. Imigranté jsou tak v pružné interakci s většinou, jsou aktéři procesu, nikoli jen objekty vyžadující být integrovány, tj. pohlceny systémem. [1] Tomu zodpovídá i srovnání historického vývoje integračních politik Nizozemí, Velké Británie, Německa a Dánska, shodně v mediích i v akademických kruzích vykládaných jako odklon od multikulturalismu, autorů Nasara Meera, Pera Mouritsena, Daniela Faase a Nynke de Witte. Ti dospěli k následujícímu zjištění:
„Vnitřní kritika vůči multikulturním politikám se rodila v každé z uvedených zemí v jiných historických souvislostech, stavěla na jiné zkušenosti, ale hlavně na jiném prvotním pohledu na multikulturalismus jako takový. Zatímco Velká Británie a Nizozemsko zakotvily multikulturalismus jako součást své integrační politiky, Dánsko a Německo jej nikdy nepřijaly za vlastní. Především pak autoři zpochybňují dělení integračních politik na dva vzájemně se vylučující přístupy: multikulturní a občansko-integrační. Multikulturní integrační politiky mající za cíl zakotvení zvláštních práv menšin jsou dle nich chybně vnímány jako protikladné k politikám mířícím na individuální občanskou integraci jednotlivců skrz povinné jazykové, historické nebo zeměpisné kurzy. Současný důraz na občanskou integraci jednotlivců přitom podle autorů není v přímé opozici k předchozí politice multikulturalismu, naopak na ní v některých ohledech přímo staví.“[2]
Za neúspěch západního multikulturalistického experimentu může tedy především umělý rozpor mezi liberalizmem vyplývajícím z ideologie zúčastněných států a vnitřní dynamikou jednotlivých komunit, které sice teoreticky neměly existovat, avšak svým hmatatelným vlivem na jednotlivce zasahovaly do přijetí státem prosazované interpretace multikulturalizmu. Namísto toho, aby byly využity systémem, je systém vyhodnotil jako překážku celého procesu.
Právo jedince proti právu komunity: diskursní past
Konflikt tedy nastal mezi liberalizmem a multikulturalizmem a nikoli mezi komunitami a státní multikulturou. Západní pokus o multikulturalizmus byl tedy odepsán západním individualistickým pohledem na něj.
Podle liberálního vidění člověk patří a podřizuje se sám sobě [3] a jeho svoboda je nejvyšší cíl i hlavní účel jeho bytí, zatímco podle multikulturalizmu náležejí komunitě lidí uvnitř společnosti jistá kolektivní práva, dostupná jejím členům teprve až tím, že jsou členy daných komunit. [4] Na tento rozpor je možno nahlížet také historicky – liberalizmus vzniká v procesu emancipace jedince od postupně odbourávaných autorit, které nevyvěrají z individuality jedince, tedy zejména těch církevně-náboženských (tedy průvodním jevem liberalizmu je i sekularizace), zatímco multikulturalizmus je výsledkem pohlcení jiných komunit západními společnostmi, či jejich vzniku na Západem ovládaných územích (často v hranicích původních západních národních států) a v principu neřeší, ale implicitně předpokládá že tyto komunity budou respektovat dříve ustavený liberální pořádek vedoucí kultury, zanedbávaje přitom většinou skutečnost, že jedinec je členem více takových skupin, do některých se rodí a jiné si vybírá a že tyto skupiny mohou zastávat vzájemně protichůdné názory. Předpokladem liberalizmu je morální monizmus s jedincem v centru zájmu, který je nadřazen kolektivu (tedy absolutizmus individua), rovnost těchto jedinců ve společnosti, univerzalizmus umožňující překonání mezikulturních a jiných rozdílů a víra, že dokonalosti společenského uspořádání je možno dosáhnout a že jedinci rozpoznají a za své přijmou to, co je správné, jako to, co je dobré pro ně pro všechny. Rétorika liberalimu dosáhla vrcholu v moderní době soupeření západního kapitalismu s ostatními ideologicko-ekonomickými systémy, především nejprve s různými tradicionalizmy a posléze zejména s marxisticko-leninskou ideologií sovětských socialistických satelitů.
Multikulturalizmus operuje s pojmem identita, která se týká jedince, ale přesahuje ho, vznikajíce v interakci s komunitou, do které daný jedinec patří a se společností, jejímž je členem. Identitu si jedinec částečně utváří (a panuje neshoda, jakou měrou se tak děje) a ona sama jej zpětnou vazbou následně významně ovlivňuje (opět není jasné, do jaké míry). Dále operuje s pojmem kultura coby veškerých lidských výdobytků sdílených jedním společenstvím a umožňujících
mu na svébytný způsob existovat v čase. Tento pojem byl nejprve kladen do protikladu s pojmem civilizace jako epochy přetrvávajícího souhrnu kultury a všech výrobních a dalších prostředků sloužících pokroku, tedy zlepšování toho, co je všem kulturám společné. V tomto nazírání byla jedinou civilizací západní kultura a kultury ostatní bylo nutno zcivilizovat, tedy westernizovat. Později převážil náhled na kulturu a civilizaci coby synonyma. Cílem multikulkturního snažení je pak snaha o obranu a zachování kulturní identity jedince, která ovšem neexistuje bez kolektivu, do kterého daný jedinec patří. Pro multikulturalizmus coby jeden ze světonázorů postmoderních západních společenství je typický sklon relativizovat správnost ve prospěch různých podob dobra a různých náhledů na to, co je dobrem v různých komunitách v rámci téže společnosti. Rétorika kulturní identity začíná po studentských bouřích, sexuální a feministické revoluci v 60. – 70. letech a dosáhla vrcholu v postmoderní době globalizace, následující po pádu tzv. Východního bloku. Je svého druhu nouzovým řešením reagujícím na překotnou globalizaci a neschopnost lokálních společností asimilovat nové vlivy či s nimi navázat nějaký smysluplný dialog. Západní ideologie multikulturalizmu tedy vyvstala z úpěnlivého volání po multikulturním soužití v opozici k důsledkům původních liberálních idejí, které podle předních multikulturních teoretiků jako Iris Marion Young byli utlačující a tendující k asimilační politice, neboť své subjektivní interpretace vnímají jako univerzálně platné a závazné pro všechny. [5] Michael Walzer kritizuje předcházející liberály za jejich nekonzistenci, neboť pokud je svrchovaným zdrojem rozhodování jedinec, je spíše ovlivňován svým bezprostředním okolím a kulturním kontextem a proto musí být uznány i rozličné pohledy komunit na to, co je pravdivé a dobré. [6] Nejradikálnější z nich se dokonce zříkají i myšlenky existence dominantního diskursu a vůdčí kultury v rámci multikulturního společenství.
Problém pak spočívá v neschopnosti liberálů překročit stín individualizmu a neschopnosti teoretiků multikulturalizmu důkladně zhodnotit roli komunit a komunitarizmu v rámci společenství, která do globalizovaného kolbiště původně vstupovala jako liberální. Teoretici multikulturalizmu nejsou schopni jednotně zodpovědět na otázku, co multikulturalizmus přesně je, jaké jsou vztahy a vztahové dynamiky mezi jedinci, komunitami a celkem a jaká jsou jeho pravidla – Christine Inglis vidí multikulturalizmus jako demokratickou odpověď politiky a politična na společenskou a kulturní různost. [7] Joseph Raz vnímá multikulturalizmus jako politiku podpory kulturní různosti [8] a Bikhu Parekh jako platformu kulturního dialogu. [9] Multikulturalizmus a jeho teoretici v odpovědi na otázku po pravidlech multikulturního soužití opírají převážně o právo a o zákonnost, která je ovšem sama pevně v rukou liberálního přemýšlení o demokratickém rozhodování coby kolektivním převodu individuální volby jednotlivých členů společnosti, čímž nepřicházejí s vlastní invencí a kopírují již postulovanou tezi liberálů. Neposkytují žádné stálé prostředí, ale proměnlivé střídání konceptů, které vzniku životaschopné multikultury nepřeje. Navíc závisejí na vrtkavé libovůli voličů, kteří se proti menšinám čím dál ostřeji vyhraňují. Základ rozhodování, na kterém západní pokus o multikulturalizmus spočívá, navíc sám čelí krizi, která je krizí celého demokratického rozhodování a proto se přenáší i do úvah o multikulturalizmu. Multikulturalisté správně napadli individualizmus a morální unizmus svých liberálních předchůdců coby chiméru a neplatnou ontologickou premisu, zatímco jsou sami po zásluze podrobováni kritice za svůj epistemologický a hodnotový relativizmus, kopírování konceptu jedince coby původně liberálního východiska a nejednoznačnosti v odpovědi na otázku, jak ochránit práva jedince na vystoupení, či opuštění některé své komunity, pakliže do ní nadále patřit nechce. Vzniká tak nekončící řetězec argumentů a protiargumentů, který se nikam neposouvá.
Klasický islámský pohled naproti tomu vyzdvihuje, že člověk náleží prioritně svému Stvořiteli a Ten jeho nároky i povinnosti každému členu společnosti, jednotlivých komunit uvnitř ní a nakonec i přímo jedincům určuje a jasně vymezuje jako dobré a správné ve Svém zjeveném Zákonu (zahrnujícím víru, obřady, etiku, morálku, etiketu i legislativu), jehož praktická aplikace vede k nejlepšímu a nejsprávnějšímu možnému uspořádání společnosti, resp. společenské uspořádání je tím kvalitnější, čím důkladněji a věrněji tento Zákon dodržuje, avšak je limitováno nedokonalostí a pomíjivostí vezdejšího světa. V důsledku toho i některé náboženstvím kladené příkazy jsou subjektem společenského nátlaku a vynucovacích prostředků státu, který se tímto Zákonem řídí. Celkově islámský systém udržuje soužití různých komunit (arab. ملل milal, sg. ملة milla, v turkologické literatuře též turkizovaně přepisováno jako millet) pevným dodržováním několika základních všem společných premis a uvnitř dovoluje jistou vymezenou míru autonomie také podřízeným, ale vnitřně nezávislým společenstvím chráněných obyvatel (arab. أهل الذمة ahlu z-zimma). Tím jeho vklad přesahuje systém prosté theokracie coby absolutistické vlády Boží a stává se typickou nomokracií – tedy vládou jasně daných pravidel, které hlavní část společnosti a její vůdčí kultura přijímá coby transcendentální a Božské, zatímco její dílčí kultury, které se té hlavní podřizují, ji přijímají na základě společenské dohody coby nutné omezení vlastích svobod ve prospěch jistoty zachování života, náboženské autonomie, osobního majetku, lidské důstojnosti a pokračování rodové linie, s perspektivou a nadějí dalšího rozvoje sebe a svých komunit.
Tuto na první pohled archaickou koncepci docela překvapivě oceňují i někteří liberální kritici multikulturalizmu, jako např. Brian Barry:
„Pluralizmus takového druhu byl poměrně vysoce rozvinut v osmanské soustavě samosprávných milletů či podobném uspořádání vůči židům v Evropě (kahala) (…). Příznačné je, že tyto instituce ovšem vzkvétaly v autoritativních společnostech a v průběhu času se rozpadly s těžkými následky pro všechny skupiny.“ [10]
Další odborníci, Sören Petermann a Karen Schönwälder ve své studii na příkladech z německých velkoměst dokazují celkem logicky předpokládatelný fakt, že s rostoucím podílem přistěhovalců přirozeně roste i počet sociálních interakcí mezi nimi a většinou, což v důsledcích
vyvrací tezi o nutnosti ghettoizace společnosti, postupující s přílivem migrace. Mezi nárůstem počtu migrantů a vznikem ghett tedy dle nich neexistuje přímé a jednoduché pojítko. [11]
Tedy pohyb imigrantských komunit na ose od úplné asimilace do majority po naprostou izolaci v ghettu ovlivňují jiné proměnné než pouhý podíl imigrantů v populaci na daném místě. Jsem přesvědčen, že je tolik neovlivňují ani platné zákony a aplikované imigrační politiky, ale daleko spíše čistě vzájemné postoje lidí k sobě navzájem a mravní zásady, kterými se všichni tito spolu navzájem interagující lidé v každodenním styku mezi sebou řídí. Přetrvávající komunitní struktura, stejně jako relativní zdravost a pevnost rodinného prostředí se potom může stát nikoli překážkou v tomto procesu, ale naopak žádanou devízou.
Multikulturalistické elity coby nová inkvizice?
Západem spatřovaný rozpor mezi integrací jednotlivce, nebo zachováním svébytnosti komunity je v principu falešným dilematem postaveným na iluzorních premisách. Ve skutečnosti nemá jedinec mimo svou komunitu žádný smysl a komunita jako taková je pouhou složkou společnosti jako celku. Základní jednotkou společnosti nejsou totiž jedinci, ale komunity a z nich především pak jednotlivé rodiny. Popření plynulého přechodu mezi společností a jedincem, ke kterému došlo v důsledku modernizačních procesů, připravilo západní společnosti o potenciál k vytvoření fungující multikultury, spočívající ve využití mechanizmů, kterými rodina a komunita nad jedincem vládne, k prosazení méně konfliktního a kvalitnějšího vzájemného soužití, stavějícího na těch hodnotách, které vnitřní dynamika všech komunit prosazuje a jejichž porušení všechny komunity nějak sankcionují. Tento potenciál se plánovači následně v postmoderní době pokusili nahradit novou ideologií ustavující nový set pravidel platný pro každého jedince, pravidel natolik ohebných a fluidních, že dokáží tolerovat a snést téměř všechno, pokud se k tomu patřičným způsobem ohnou.
Takto vágní pravidla ovšem potřebovala oficiální výklad nové církve a nové inkvizice, kterou se na úsvitu postmoderny během revolučních bouří 60. let a postupem tzv. sexuální revoluce rády staly nové elity z neomarxistického prostředí, ty samé elity, které se pokusily implementovat západním společnostem svůj projekt multikulturalizmu, jehož objektem či jedním ze stavebních dílů měly být i muslimské komunity na Západě, které de facto nikdo důkladně nestudoval, nepochopil a kterých se nikdo na nic neptal. Studovalo se na nich jen to, co se zdálo zajímavým, ale to, co by mohlo posloužit jako společný jmenovatel a pevný základ funkčního a smysluplného soužití, bylo odignorováno. Postupem času s rostoucí emancipací těchto komunit si i většinová společnost začínala uvědomovat i jejich islámskost. Jejich příslušníci přestali být cizinci, příslušníky jiných národů nebo občany jiného etnického původu, ale začali být pro všechny především muslimy na kulturním území, které s muslimy historicky převážně bojovalo. A jako takoví museli tito muslimové stále silněji dávat najevo svou loajalitu ke zbytku společnosti na úkor loajality k muslimským zemím, jsouce čím dál více podezříváni ze sympatií k militantním extremistům. Rostla potřeba je integrovat a sílil společenský tlak, aby přijali pravidla majoritní společnosti. Pravidla, která se po demontáži Jednacího řádu diskursu mezitím stala natolik neuchopitelnými a rozporuplně vykládanými, že vlastně ani není jasné, o co jde a do čeho se musí tito muslimové integrovat. A dalším vývojem se výklad náplně a cíle této integrace stále více posouvá do roviny asimilace a nutnosti zříci se svobodně vyznávaného náboženství, tedy jinými slovy přestat být muslimem.
Zastánci západního pojetí multikulturalizmu v době přerodu moderny v postmodernu hráli úlohu avantgardy vedoucí revoluci proti tehdy vládnoucím třídám pevně ukotveným v pozici západní nadřazenosti. Byli hlasem, který měl dávat promluvit všem subalterns – jiným, jinakým a ve společnosti méněcenným. V duchu klasické marxistické filozofie dějin měli být tito subalterns proletariátem svrhávajícím supremacistickou buržoazii a vzpomínaná avantgarda jejich mluvčími a vůdci jejich lidových táborů. Poté se tato avantgarda dostala k moci ve všech smyslech a odstínech tohoto slova, ukázala se jako neschopná dostát svým slibům. Zlepšení situace subalterns se zadrhávalo, protože vyřešení jejich problémů by znamenalo vyprchání důvodu existence nových promultikulturních elit – pokud by tyto elity svůj úkol splnily a nebylo by už koho vychovávat cestou integračních programů a na koho čerpat peníze do multikulturních projektů, nebylo by jich více potřeba. Pokud neexistuje revoltující proletariát, za který třeba bojovat, logicky nemusí existovat ani revoluční lidové tábory.
Nešťastné plánování multikulturalismu se pak pojí s represí politické korektnosti coby lacinou náhražkou slušnosti a ohleduplnosti a výkladovým nástrojem postmoderních elit k uchopení vlastních, jinak jen vágně zadefinovaných společenských pravidel. Avšak politická korektnost nejenže zametá jisté reálně existující problémy pod koberec veřejné debaty, ale navíc brání i určitým specifickým a zcela legitimním výzkumným otázkám sociálních věd, např.
1. Proč je nejvíce sadistických sériových vrahů mezi bílými Američany?
2. Proč teroristické útoky páchané muslimy usmrcují v průměru mnohonásobně více lidí než jakékoli jiné incidenty nestátního terorizmu?
3. Proč jsou tzv. jeruzalémským syndromem, tedy psychickou chorobou s utkvělými představami, že do těla vstoupila významná náboženská postava jako Ježíš nebo Ďábel, zasaženi omnoho více křesťané, než židé či muslimové?
4. Proč je mezi homosexuály nižší průměrná délka dožití, vyšší incidence jak AIDS a dalších pohlavních chorob, tak i obsedantních neuróz a jiných duševních poruch?
5. Proč byla mezi geniálními jedinci s IQ nad 150 zjištěna více než desetinásobná převaha mužů oproti ženám?
6. Proč společnost toleruje transexuálům operaci změny pohlaví, ale lidem s poruchami identity tělesné integrity (BIID, body integrity identity disorder) většinou upírá možnost na vlastní žádost podstoupit zákrok, který jim odejme zdravou končetinu, jíž jejich mozek neuznává za vlastní
? A v obou případech – měla by?
Tím nabývá přirovnání postmoderních elit k inkvizici nového rozměru, neboť dogma určované úzkou skupinou lidí se znovu chápe kontroly nad procesem vědeckého poznání a výdobytky postmoderní doby nárokovosti slastí požírají výdobytky moderního věku vědecké racionality.
Ideologie multikulturalizmu coby příčina fašizace
Tato zacyklovanost, pokrytecká polovičatost a nedůslednost západního postmoderního diskursu zasela sémě nespokojenosti mezi stále větší počet lidí napříč západním názorovým spektrem. Avantgarda, která se pokusila svrhnout západní supremacismus a načas se zdálo, že se jí to snad i podařilo, zaspala dobu a najednou se ocitla uprostřed palby jeho nového a o to intenzivnějšího protiútoku. V současnosti postupně ztrácí půdu pod nohama, které jí podrazil fakt, že zatímco ji k vrcholu vynesla vzpoura proti dosavadní vrchnosti, nyní, když se sama stala elitou, nedostává se jí díky vágnosti jejích vlastních pravidel způsobů, jak si moc a pozice udržet. Je bezzubá při střetu s novou avantgardou a revoluční silou, užívající stejných způsobů a ohýbající tatáž fluidní pravidla ve svůj vlastní prospěch.
Své příznivce tato nová avantgarda získává zejména na periferii, většinou z řad středostavovských příslušníků majority, kteří nemají humanitní vysokoškolské vzdělání. Mají ale pocit, že všichni kromě nich jsou v jejich vlastních zemích, které nesou jména jejich národů, všelijak zvýhodňováni a proto se proti těmto údajně privilegovaným menšinám a skupinám nenávistně obracejí. Touto novou avantgardní silou, hájící jejich zájmy, jsou noví západní kulturní fašisté, zrození ze zklamaných očekávání postmoderny. Disponují jednoduchou protielitářskou rétorikou a svěžím revolučním potenciálem. Jakkoli je stará marxistická definice fašismu programově ideologická a exkluzivistická, pregnantně popisuje to, čeho jsme nyní svědky:
„[Fašismus je] politické hnutí ústící v otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších živlů finančního kapitálu, opírající se sociálně o deklasovanou část středních vrstev a lumpenproletariát.“ [12]
Soudobý kulturní fašismus je totiž především zmasověním vzdoru v éře masmedií a sociálních sítí a také komercializací národovectví v éře nadnárodních ekonomických gigantů, podobně jako se názorová opozice vůči němu postupně zvrhla v komercializaci dobročinnosti a pomoci druhým. A jsou to opět úzké kruhy nejbohatších, které tento proces dále přiživují a vydělávají na něm.
Tento nástup nového fašismu je důsledkem vzdoru proti předcházející ideologii stojící na základech epistemologického a hodnotového relativizmu, v němž byly pravda, lež, dobro a zlo označeny za arbitrální pojmy bez jasné náplně, zcela závisející na libovůli konkrétní kultury, jejíž nositelé je dle vlastního uvážení přiřazuje jako znaménka k jednotlivým přesvědčením, společenským jevům a činům lidí. Toto přesvědčení znemožňuje vytvoření jakéhokoli společenského řádu, jakýkoli stávající řád efektivně zpochybňuje a tím neumožňuje ani vznik životaschopného multikulturního soužití, jehož jsou všeobecně daná, bez výjimek závazná a dílčím kulturám nadřazená pravidla, dodržovaná všemi, nezbytným předpokladem. Pokud totiž veškeré soudy o pravdivosti a etičnosti plně závisejí na kultuře, nelze na nikom nic vymáhat. O ničem nelze uvažovat jako o pravdivém a dobrém samo o sobě. Pokud jsou si všechny kultury zároveň rovny, bylo by toto vymáhání kulturním šovinizmem.
Současnému islamoskeptickému výkladu islámu (možno říci anti-islámu), který více méně sdílí velká většina západních odpůrců multikulturalizmu a multikultury, je společná ústřední teze, že islám je anticivilizací, která veškeré hodnoty, které západní svět i ostatní civilizace ctí a podporují, jako je pravdomluvnost i k ostatním mimo vlastní skupinu, ochrana života nejen vlastních lidí či respekt vůči majetku kohokoli, popírá a znevažuje, zatímco veškeré zločiny, které západní civilizace označuje za zlo, jako lež vůči lidem mimo vlastní skupinu, jejich vyvražďování, znásilňování a krádeže jejich majetku, chválí, ba dokonce přikazuje svým stoupencům. Stoupenci multikulturalizmu namnoze přehlížejí, že teze, že lež jinověrcům, jejich vraždění, znásilňování jejich žen a uzurpace jejich majetku je dobrem v myslích muslimů, ale zlem v myslích všech ostatních, je sama v perfektním souladu s kulturně relativistickým předpokladem samotných multikulturalistů a pokud tento kulturní relativizmus zastáváme, nemůžeme tuto tezi nijak doložit jako lživou. Propadáme do epistemologické pasti a začarovaného kruhu argumentů a protiargumentů. Ti, kteří by chtěli islamoskeptikům jejich interpretace islámu vyvracet, by se nejprve museli sami zřeknout vlastního kulturního relativizmu, ale to nedokážou, protože by museli přehodnotit i své pojetí multikulturalizmu, které na tomtéž kulturním relativizmu staví.
Přijmeme-li totiž tezi, že hodnocení přesvědčení a skutků jako pravdy a dobra je výlučně závislé na kultuře, potom se zákonitě otevíráme možnosti nalezení takové kultury, která stojí v opozici proti hodnotovým soudům všech ostatních kultur a tím vlastně implikujeme, že pro soužití mezi některými kulturami potenciálně neexistuje absolutně žádný prostor. Tedy tentýž kulturní relativizmus, jež měl původně eliminovat eurocentristická vidění a posloužit coby základ pro soužití všech se všemi, sice překvapivě, ale pochopitelně, položil základ současného na Západě čím dál populárnějšího odmítnutí islámu coby čehosi radikálně jiného a nepřátelského, čímž byl celý projekt multikulturalismu nadobro pohřben. Mechanističtí strůjci multikulturalismu totiž přehlédli hlubokou dějinnou zakořeněnost pocitu západní nadřazenosti a tvrdých kulturních antagonismů na ose muslimové – Západ. Snažili se represí politické korektnosti ututlat a udusit staletý trend, jenž byl silnější než oni a jejich vize založené na pouhých pár desítkách let kabinetního teoretizování. Nenabídli však jako altetnativní náhradu nový Jednací řád diskurzu a nevygenerovali na základě obecně sdílených příběhů předků novou inkluzivnější hodnotově-dějinnou mytologii, sloužící jako dostatečně atraktivní ospravedlnění takového počinu.
Neselhala tedy multikultura jakožto dějinná nutnost, o to naléhavější v globalizovaném světě těsných kontaktů mezi kulturními cizinci, naopak selhali západní multikulturalističtí ideologové a jimi postulovaný konkrétní k
oncept, neboť jednak zrušili pevný, jasný a nepřekročitelný Jednací řád diskursu a druhak nepochopili výše vzpomínanou zásadní pojmovou ambivalenci multikultury a multikulturalizmu, oscilujícího mezi historicky nevyhnutelným soužitím a překonanou společenskou teorií, resp. stupidním kulturním inženýrstvím.
____________________________________________________________
[1] PAVELKOVÁ, Zuzana. 2015. Různé tváře a aspekty multikulturalismu. Úvod k vybraným aktuálním studiím. K dispozici zde: <http://www.migraceonline.cz/cz/e-knihovna/ruzne-tvare-a-aspekty-multikulturalismu-uvod-k-vybranym-aktualnim-studiim> [k 5. 12. 2015].
[2] Ibidum.
[3] LASKI, Harold. 1985. Sloboda u modernoj državi. Beograd: Radnička štampa, str. 114. Citováno přes HODŽIĆ, Dželaludin. 2014. Liberalizam vs. Multikulturalizam – pregled rasprave o grupnim pravima. Sarajevo: CNS, str. 12.
[4] Záměrně zde pomíjím ještě více matoucí skutečnost, že pod zastřešujícími pojmy „liberalizmus“ a „multikulturalizmus“ se díky nejednoznačnosti a zmatečnosti jejich ideového instrumentáře ukrývá vícero pohledů, více různých „liberalizmů“ a „multikulturalizmů.“
[5] FRAZER,, Elizabeth. 2006. “Iris Marion Young and Political Education,” in Educational Philosophy and Theory, (38) 1/143-148.
[6] Viz HODŽIĆ, Dželaludin. 2014. op. cit., str. 75-77.
[7] INGLIS, Christine. 2003. Multiculturalism: New Policy Responses to Diversity. UNESCO: Management of Social Transformations (MOST), Policy paper č. 4/1.-41.
[8] LOOBUYCK, Patrick. 2011. “Liberal multiculturalism: A defence of liberal multicultural measures without minority rights,” in Ethnicities (5) 1/108-123.
[9] Ibidum.
[10] Viz BARRY, Brian. 2006. Kultura i jednakost. Zagreb: Naklada Jesenski i Turk, str. 105.
[11] Ibidum.
[12] Viz Malý encyklopedický slovník, Academia, 1972. Citováno přes: ŠMÍD, Milan. 2015. Čemu říkat fašismus, úvaha nad jedním blogem. <http://manipulatori.cz/cemu-rikat-fasismus-uvaha-nad-jednim-blogem/> [k 27.11.2015].