Kam jsme to dopracovali aneb soumrak a pád západního multikulturalizmu, díl iii.

cityscape during daytime

Otázka vůdčích kultur

Otázka vůdčích kultur

Tato omezení, hranice a selhání ideologie multikulturalizmu nastavují zrcadlo rozdílům mezi muslimskou a (post)křesťanskou vůdčí kulturou. Západní společnost v historii opakovaně selhává v ustavení dostatečně inkluzivní vůdčí kultury, umožňující současně jak vznik, rozvoj a udržení tolerantní multikulturní a multikonfesní společnosti, tak i nezbytné míry společenské soudržnosti. Zárodek této neschopnosti je dán (post)křesťanskou podstatou západního hodnotového systému – křesťanská etika a morálka, podobně jako její dceřiné eticko-morální systémy, je původně morálně-etickým krédem utlačované otrocké menšiny, ustavené a rozvíjené v podmínkách nadvlády někoho jiného. Proto Západ a jeho ideologie neoplývají toutéž zkušeností z nabytí postavení dominantního systému, jakou se může honosit islám, jehož hlavní historická náboženská autorita své protivníky ještě během svého života porazila a podmanila si je.

Když nějaká západní společnost v pozdějším vývoji svrhla své někdejší pány či přemohla své protivníky, neposkytovala jí dosavadní náboženská zkušenost žádné transcendentální a obecně uznávané vzory jednání. To, co následovalo, bylo čistě v libovůli konkrétních historických aktérů opojených vítězstvím, většinou hnaných emocemi a neukojenou touhou po pomstě. V momentě, kdy se některý ze západních systémů stal dominantním, takřka vždy se nejprve nekompromisně vypořádal s tím systémem, který právě svrhl. Západní zkušenost díky tomu nezná rytířská gesta odpuštění s cílem úspěšného zapojení bývalých, nyní poražených nepřátel do nového, vyššího a vitálnějšího celku, jako to dokázal islám po osvobození Mekky Prorokem Muhammedem صلى الله عليه و سلم, anebo po získání Levanty, Persie, severní Afriky či Indie jeho následovníky, nebo po osvobození křižáky okupovaného Jeruzaléma Saláhuddínem apod. To, co vůči muslimům následovalo po dobytí Pyrenejského poloostrova či bývalých osmanských území na Balkáně, ale také vůči původním nemuslimským a nekřesťanským národům v obou Amerikách, v Austrálii, Oceánii a v Africe, nebo vůči jiným evropským křesťanům (a postkřesťanům) za náboženských válek, po francouzské revoluci či v průběhu světových válek a po nich, připomíná daleko více brutální starozákonní popis dobývání Palestiny Izraelity. Postavena před nutnost nalezení smíru proto západní společnost v obavě před pokračujícími čistkami a nekonečným řetězcem vendet nakonec raději rezignovala na jakoukoli možnost budování vůdčí kultury a Jednotného řádu diskursu, který se ovšem nyní, v nové situaci, jeví nezbytným. Západní myšlení je opět dostiženo vlastním sebeklamem a podléhá narcistickému traumatu, neboť jeho koncepty se navzdory tomu, že byly považovány za vrchol světového vývoje, v praxi ukázaly jako neudržitelné a neuplatnitelné.

Díky své historické (ne)zkušenosti a bez historických předobrazů či paralel západní multikulturalisté při vymýšlení nových pravidel pro multikulturní společenství neoplývali dostatečným rozhledem a představivostí. Jejich státy byly tvořeny více méně homogenními národy v přibližně stálých hranicích s podobnými zvyklostmi i vírou. Např. moderní Francie vznikla revolucí etnických Francouzů proti etnickým Francouzům asi necelá dvě století poté, co francouzští katolíci ze své země vyštvali hugenoty, čili francouzské protestanty. Paříži, Londýnu, Vídni či Berlínu nebo jiné libovolné evropské metropoli chybí tatáž míra multikulturní historické zkušenosti, která je charakteristická pro multietnická a multikonfesní centra islámských říší, jako byly Damašek, Baghdád, Káhira nebo Istanbul.

Důsledky odlišných dějinných předobrazů

Pokud bychom hledali politický základ interakce mezi rozdílnými společenstvími dominujících a jim se podřizujících kultur v islámském a západním kontextu, byla by jím v kontextu islámu medínská ústava mezi Prorokem صلى الله عليه و سلم, mekkánskými a medínskými muslimy, medínskými židy a medínskými modloslužebníky, coby předobraz a ideální vzor společenské smlouvy v rámci každého dalšího státního celku a systému řídícího se šarí’ou. Ta vymezovala vůdčí kultuře i podřizujícím se kulturám jasné a do jisté míry nepřekročitelné hranice. Z dnešního pohledu se sice takto vymezený prostor může v některých ohledech zdát západnímu liberálnímu a multikulturalistickému pozorovateli poněkud úzký, na druhou stranu ale toto pevné vymezení zaručovalo, že v čase nemůže zcela zaniknout. Poskytovalo podřizující se kultuře nezbytný a nepřekročitelný únikový prostor.

V případě západního myšlení je hledání takového vzoru omnoho složitější. Václav Bělohradský uvádí za příklad takového pravzoru Thúkydidem zaznamenaný dialog mezi Athéňany a obyvately ostrova Mélos, spojenců Sparty v době peloponéských válek. Vojensky daleko mocnější Athény nabídly Mélským kapitulaci, protože Sparťané byli příliš daleko a nemohli jim pomoci. Mélští se ale odmítali vzdát, protože by tak dle tehdejšího válečného úzu upadli do otroctví a obdrželi cejch zbabělců. Bělohradský, citujíce Thúkydida, píše:

Atéňané jim nabídli východisko z dilematu: statečnost je morální normou jen tehdy, když jsou síly vyrovnané, není ale „morální povinností slabších klást neužitečný odpor těm, kdo jsou mnohem silnější“. Z toho, že budoucnost je vždy nejistá, vyplýval ale pro Mélské mravní imperativ klást odpor i přesile, nelze přece vyloučit, že nenastanou okolnosti, které jim umožní se ubránit. Nenastaly. Mélští byli poraženi a „Atéňané pobili všechny zajaté dospělé obyvatele, z dětí a žen udělali otroky, ostrov obsadili a později tam vysadili 500 kolonistů.[1]

O kousek dále cituje z dialogu mezi Athénským impériem a představiteli lokální moci Mélu:

Pokud jde o nás, nepovedeme tu dlouhé a málo přesvědčivé řeči, plné ozdobných slov, nebudeme tvrdit, že je přirozené, abychom my byli vládci impéria, protože jsme porazili Peršany, nebo že máme právo odvety, protože jste nás poškodili; a nemyslíme si ani, že má smysl přesvědčovat nás, že jste se neúčastnili našich vojenských tažení, protože jste kolonie Sparty, nebo že jste nám nijak neublížili; považujeme naopak za legitimní snažit se dosáhnout možného na základě našich i vašich skutečných záměrů, protože jak vy, tak my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.[2]

Sečteno a podtrženo, pravidla hry závazná pro obě strany platí jen v situaci přibližné jednakosti síly, v momentě velké disproporcionality sil je slabší vydán na milost a nemilost silnějšímu. Mír a rovnováhu zajišťuje rovnováha sil a nejistota, zda jeden přemůže druhého. Naopak tolerance je v důsledku této filozofické dispozice i liberálním myšlením převážně chápána jako trpění, kdy je to ten mocnější, kdo toleruje, protože tolerovat chce. Všeobecná pravidla závazná pro všechny tím nejsou a priori nutností a ani slabšímu, ani silnějšímu není vymezen žádný nepřekročitelný osobní prostor. To na jednu stranu vzácně a ojediněle umožňuje dosažení naprosto bezprecedentních svobod i členům podřizujících se kultur, jako tomu bylo na Západě pod taktovkou multikulturních elit, na stranu druhou neexistuje žádný zbržďující obranný mechanizmus, který by zamezoval, aby se toto teritorium, které je vymezeno čistě dobovou legislativou a aktuální politickou dobrou vůli, nesmrsklo a nezmizelo docela, čehož důsledkem je například osud balkánských a kavkazských muslimů poté, co se Osmanská říše stáhla ze svých evropských území, či pogromy na Armény, které následovaly záhy poté, co mladoturci ve skomírajícím osmanském Turecku nahradili islámský model multikulturality obdobou západního, anebo klasicky ve vší obludnosti také osudem Židů během šoa za II. světové války. Neexistuje totiž žádný princip, který by znemožňoval, aby v jistém ohledu podobný osud postihl i současné muslimské menšiny na Západě. Veškeré obranné mechanizmy jsou totiž dány jen doposud platnou legislativou a za důsledné aplikace principu kulturního relativizmu jsou pouze arbitrárního charakteru. Mohou být podle potřeby kdykoli demontovány a nic tomu nemůže zabránit.

Historie moderního západního právního myšlení dokonce zná cestu jak se zbavit takové menšiny, resp. podřízené kultury, která je všeobecně vyhodnocena jako problémová – je jím model tzv. Benešových dekretů, na jehož základě byla z poválečného Československa odsunuta drtivá většina německy a velká část maďarsky hovořícího obyvatelstva. To, že takový krok není za současné situace legální, není argumentem, neboť je legalizovatelný, pokud k němu dominantní kultura shledá oprávnění. To, že je nemorální a nelegitimní, není záchranou, protože existence jakéhokoli standardu, jenž by definitivně změřil morálnost nebo legitimitu čehokoli, byla předcházejícím myšlenkovým vývojem v kontextu teorie multikulturalizmu popřena.

Neschopnost usmíření mezi jedincem a celkem

Důvodem nynějšího selhávání západní ideologie multikulturalismu (ale nikoli samotného principu soužití různých kultur pod jedinou vládou nebo sjednocující myšlenkou jako historické nutnosti a žité každodenní skutečnosti každé veleříše) je vnitřní konflikt moderní západní civilizace mezi liberalizací a permisivizmem ve vztahu k jedinci a kulturními právy lidských společenství, mezi ideologizací absolutní svobody jednotlivce a odmítnutím nucené unifikace cestou reálného společenského tlaku rozmanitých lidských komunit s vlastními, někdy navzájem kolidujícími, pravidly. Mezi extrémním liberalizmem tlačícím k nutnosti tolerovat naprosto vše naprosto všem, včetně objektivně netolerovatelného na straně jedné a mezi kolektivními konformními pravidly jednotlivých komunit a nakonec i celé společnosti, která se z nich skládá, stanovit svým členům jisté věci jako konsensuálně netolerovatelné, na straně druhé.

Jednací řád diskursu, nepřekročitelný a respektovaný celou společností a všemi jejími dílčími komunitami, je jednak zárukou společenské koheze, jednak poskytuje prostor pro odlišnost a jednak také brání tomu, co filozof Václav Bělohradský kritizuje jako ztrátu odstupu, která nás plnou silou konfrontuje s nesnesitelnou jinakostí jiných a které si proto pro zachování svého vlastního komfortu rádi dehumanizujeme:

Ztráta odstupu vyvolává morální paniku, lidé se ocitají v příbězích, v nichž nechtějí vystupovat, děsí je, že významy, které definují určitý prostor jako “jejich vlastní”, jsou ohroženy. Morální panika vede k “antropologickým úchylkám”, jako je pokušení upřít lidskost celým etnickým skupinám, národům nebo rasám. “Arabové přece nejsou lidi, vždyť používají tělesných trestů a ženy musí nosit závoj![3]

Na jiném místě uvádí praktický příklad ze svého života:

Vzpomínám si ale, že jsem se kdysi ocitl v Marseille během muslimského svátku ‘ídu l-kebír, podřezávala se při něm jehňata. Připadalo mi to hrůzné, ztratil jsem odstup, patologicky to podráždilo povrch mé bytosti. Kdosi vedle mě řekl: “To snad nejsou lidi!” a já mlčel. Vím, ve srovnání s masným průmyslem Západu je rituální podřezávání jehňátek lidské, ale přesto mě “podrážděná pokožka” na chvíli ovládla. Byl jsem v tom okamžiku jedním z velkého zástupu západních pokrytců, kteří se dojímají nad podřezaným jehňátkem, ale v igelitové tašce nesou kuřata a vajíčka z velkoslepičáren – pět slepic namačkaných celoživotně v jedné kleci.[4]

Bělohradský konstatuje soumrak multikulturalizmu a vidí ho jako jeden z příznaků popření demokracie stále divočejším kapitalizmem. Cituje italského filozofa Gianna Vattima, dle nějž je soumrak multikulturalizmu podmíněn komunikační přesyceností a takovou mírou kontaktu, která zpochybňuje jednotnou naraci dějin, díky čemuž se multikulturalizmus jeví jako relativizovatelná ideologická nadstavba této společnosti. Tato je dále kulturně nepřenositelná a neaplikovatelná na společnost, která naraci vlastních dějin nezpochybnila, tedy např. na kultury islámské. Podle Slavoje Žižeka je multikulturalizmus ideologií poslední fáze kapitalizmu, tedy doby potkoloniální, následující po době obchodování rovnocenných národních států a po době kolonializmu. V postkoloniální době je vykořisťovatelem nomenklatura globálního kapitalizmu. Podle sociologa Zygmunda Baumanna je multikulturalizmus odrazem tekuté modernity, rozpouštějící vše pevné a stírající veškeré hranice. Multikulturalizmus proto není překonáním bílé nadřazenosti, ale paušálním znevážením všech kultur obdobným způsobem. [5]

Všichni citovaní mají část pravdy, ale nikdo nedokázal popsat přesně to, k čemu došlo. Postmoderní dekonstrukce Jednacího řádu diskursu neuspěla ve svém budování multikulturalizmu proto, že právě dostatečně flexibilní Jednací řád diskursu, ovšem s pevně danými pravidly a ostrými hranicemi toho, co se smí a co se nesmí, byl jeho nezbytným předpokladem. Krize vertikality a dějinami daná nedostatečnost vlastního mytologického arzenálu připravila společnosti Západu usilující o multikulturu o všeobecně uznávaný duchovní ideál, k němuž třeba směřovat a o nějž
třeba usilovat i přes průhlednost omezenosti vlastní historické narace. Multikulturalizmus nedokázal ustavit vůdčí kulturu, neboť je ne-kulturou, znevážením všech lidských kultur, které všechny více méně stejnou měrou uráží. A neschopnost vlád prosazovat dodržování platnými zákony daných pravidel cizinci z řad nomenklatury globálního kapitalizmu, kteří mají dost financí na pokuty, lobbing i úplatky současně a nerespektují proto dnes často slýchanou zásadu „naše země – naše pravidla,“ podnítila v masách xenofobní úzkosti a radikalizovala je proti kulturním cizincům daleko zranitelnějším, na které už soudce lynč dosáhnout dokáže. Onen zhoubný nedostatek odstupu od kulturně jinakého, spatřovaný Bělohradským, je dán jednak globalizací, která zredukovala geografické vzdálenosti, jednak relativizmem, který podnítil tíseň z cizího a zvenčí nepochopitelného jednání, jednak z liberalizmu, který vytrhl jedince z jeho komunity a jednak z neexistence jasně vymezených a navzájem nepřekročitelných prostorů pro dominantní či vůdčí kultury na straně jedné a pro podřizující se kultury na straně druhé, které, když zmizely v časoprostoru, měly být zachovány ve společenském styku a pravidlech vzájemného soužití jedinců, komunit a států.

Západní ideologie multikulturalizmu pak díky všem uvedeným příčinám není životaschopným dítětem moderního liberálního humanizmu, ale jeví se potraceným plodem relativistické postmoderny. Multikulturalizmus, podobně jako před ním například ideologie komunizmu, k němuž chtěl směřovat SSSR a jeho satelity, nepřežil srážku s lidskou přirozeností, jejíž součástí je kromě nepotlačitelného pudu vlastnit také člověku nejvlastnější pud teritoriality a touhy někam patřit a někde mít své pevně dané místo, nepřekročitelnou osobní sféru, osobní životní prostor a vlastní území. Tím, že kulturním cizincům ve jménu rovnosti příležitostí a jednakosti všech lidí multikulturní teoretici upřeli jasně vymezené místo ve společnosti, došlo k narušení teritoria původních národů, které na to odpovídají velmi bazální, takřka prehistoricky živočišnou agresí. Avšak neexistence téhož jasně vymezeného místa nyní upírá znevýhodněným kulturním cizincům to jejich teritorium, jejich nepřekročitelnou osobní sféru, jejich únikový prostor a jejich vnitřní kruh bezpečí tváří v tvář rozhněvanému majoritnímu davu.

Multikulturalita je předpokladem vzniku impéria

Každé velké historické impérium, rozprostírající se na velkých prostorech zemského povrchu a ovlivňující svou mocí rozmanitá etnika, aby bylo z dlouhodobého hlediska udržitelné a úspěšné, musí nutně disponovat i nějakou formou historicky nezbytné multikultury, umožňující zachování vnitřní kulturní různorodosti coby pramene a pobídky ke kosmopolitizmu a zároveň dostatečně pevným a všezastřešujícím, univerzálním a i pro jinaké atraktivním Jednacím řádem diskursu, který tyto dílčí prvky spojuje dohromady v jeden celek a který všechny tyto dílčí prvky ctí a nikterak nezpochybňují. Jeho postupné popření v historii západních impérií vyústilo v jejich pád a následná neschopnost dále zajistit bezkonfliktní mezikulturní soužití zde již předtím vzniklých kulturně různých skupin obyvatelstva je příčinou jejich postupného rozvratu nejen coby impérií, ale i jakožto jednotlivých společenství. Pád západního multikulturalizmu je tak jen dalším z mnoha rozměrů pádu euro-amerického impéria stejně tak, jako bude vznik jisté formy multikulturality a obroušení exkluzivistické národovecké rétoriky důležitým a nezbytným milníkem např. pro Čínu, Turecko nebo Rusko či jakoukoli jinou rodící se velmoc, na její cestě stát se impériem novým.

Ač se to v současné situaci zdá jen těžko uvěřitelné, i taková země, jako je právě Rusko, údajně podporující novou evropskou xenofobii, oplývá četnými a přirozenými multikulturními zkušenostmi.

V konkrétním případě vztahu k muslimům jde dokonce o zkušenosti s daleko hlubšími historickými kořeny, než mají všechny ostatní evropské společnosti snad kromě těch z Balkánského a Iberského poloostrova.

Ku příkladu ruský pravoslavný národní hrdina, armádou dodnes vzývaný kyjevský velkokníže Alexandr Něvský (žil v letech 1220-1263 kř. éry), jemuž zasvěcené chrámy i dnes vytýčují hranice někdejší ruské imperiální moci od Sofie do Tallinu, proslul též uzavřením separátního míru s tehdy již převážně muslimskými Tatary a odváděním jarlyku, tedy tributu tatarskému chanátu Zlatá horda, jakož i odmítnutím žádosti římské kurie o uspořádání křížové výpravy proti nim. Coby spojenec Tatarů Alexandr dokonce podrobil Zlaté hordě Novgorod a roku 1259 zde dokonce potlačil protitatarské povstání pravoslavných Rusů. Jeho spojenectví s mocnými muslimskými sousedy mu vyneslo vítězství ve válce s mocnostmi tehdejší severní Evropy o přístup k Baltskému moři.

Nakonec, i kazaňský kreml, kde naproti sobě stojí jak mešita, tak pravoslavný chrám, lze také chápat jako symbol multikulturalizmu. Opravdového, vzniklého dlouhou historií vzájemného soužití a nikoli umělého na povel krátkozrakých sociálních inženýrů s omezeným rozhledem a vhledem.

Záchrana a budování skutečné evropské multikulturality si bude vyžadovat hledání přirozeného Jednacího řádu diskursu a obnovení spontánního respektu k němu u všech zúčastněných. To může trvat i několik generací a výsledek i přesto není stoprocentně zaručen. Leč jedinou alternativou k tomu je buďto chaos anomie a rozpad společnosti do oddělených paralelních komunit, které spolu nekomunikují, ale podezřívají se navzájem a nemilosrdně mezi sebou kompetují, anebo naopak nástup tvrdého fašizoidního režimu vynucujícího společnost absolutně jednobarevnou a nemilosrdně trestajícího i sebenepatrnější odlišnost.

Úloha muslimských diaspor

Smysluplná a dlouhodobě udržitelná pozice muslimů v diasporních menšinových komunitách v západním světě uprostřed společnosti, která prochází svou největší proměnou od konce 60. let musí vycházet z reálného odhadu situace – západní pokus o vytvoření multiukulturní společnosti je definitivně pohřben a jakákoli aliance s jeho protagonisty v EU v lednu 2017 odpovídá spolupráci s KSČ v Československu v lednu 1989. Nemůže pomoci a může v následném vývoji jedině kompromitovat. Ideologové multikulturalizmu slíbili muslimům a dalším menšinovým komunitám nesplnitelné výhody a nereálné možnosti a navíc ani nejsou schopni ochránit tyto menšiny a zabránit tomu, aby přišly i o své nejposlednější jistoty. 

Muslimové na
opak musí nabídnout pomocnou ruku všem těm, kteří jsou je ochotni přijmout, bez rozdílu ideologie, kterou tito zastávají. Jediná záchrana muslimských menšin před rostoucí xenofobií spočívá ve snaze nabídnutí autenticky svého přínosu ke hledání pevného Jednacího řádu diskursu a ve snaze přesvědčit okolí, že zločiny a terorizmus, který toto okolí zasahuje a který toto okolí vnímá optikou islámskosti, nemají s islámem nic společného. Muslimové v Evropě se musejí vypořádat s břemenem kterým je jejich nadměrný počet oproti jejich mizerné kvalitě – v Evropě je až příliš mnoho muslimů a mezi nimi zároveň jen velmi málo islámu. 
Musí se zhostit své povinnosti, kterou vůči nemuslimské většině mají a kterou za ně nikdo jiný neudělá. Musí dostát nárokům, které u nich většinoví nemuslimové podle šarí’i mají – především nároku na objasnění toho, co je věroučným, mravním a etickým poselstvím islámu, nároku na slušné, korektní, spravedlivé a vstřícné sousedské vztahy, nárokům nemuslimů na pomoc, dobročinnost, ohleduplnost a čestné, upřímné a příkladné chování ze strany muslimů, daleké od všech podob hrubosti, lží a podvodů. 

Muslimové musí přestat požadovat další a další nároky na většině, ale zároveň se chovat tak, aby o žádné nepřicházeli. Musí se přestat chovat jako uzavřená komunita přetlačující se s ostatními na hřišti bez pravidel, které vytvořili západní teoretici multikulturalizmu, ale naopak jako někdo, kdo přináší cenné výdobytky a dělí se o ně ku prospěchu každého jednoho člena celku. Musí nemuslimy přesvědčit o tom, že nejsou jejich nepřáteli a že na nich nepřicházejí parazitovat, či jim vnucovat něco cizího proti jejich vůli, ale že jsou sebevědomými a uvědomělými nositeli vznešených spirituálních hodnot, které v konečném důsledku mohou pomoci zlepšit kvalitu života nejen jim samým, ale celé společnosti. Že nepřicházejí do zemí evropských a amerických nemuslimů si hédonisticky užívat vezdejších pozlátek a plytké zábavy, ale že mají nějakou vyšší, důležitější misi.

Muslimové musí své sousedy přesvědčit, že si uvědomují reálné problémy svých domovských zemí i diasporních komunit. Že uznávají nutnost rozvíjet a studovat svou islámsko-právní nauku i v nových podmínkách menšiny pod nadvládou někoho jiného, což je situace, která byla v předcházející historii fikhu poněkud zanedbána, neboť historická zkušenost muslimů coby menšiny pod cizí vládou je docela omezená. Muslimové musí vlastními silami, vlastním úsilím a vlastním příkladem přesvědčit ostatní, že je nesmyslné spojovat je s násilím, zločinem a vražděním, že žádat je o omluvu a distancování se od tohoto násilí je kontraproduktivní a zaujaté. Lepší je, když přestanou s odsuzovacími rituály [6] a raději v praxi přímo svými činy ukážou, co to islám je a k čemu vede, sami zakročujíce proti dezinterpretacím a šíríce poselství mezilidské slušnosti a nesmiřitelného boje proti všem podobám extremizmu, včetně náboženského.

Ačkoli evropské muslimské menšiny nenesou kolektivní vinu a skupinovou trestní zodpovědnost za smrt stovek nevinných lidí zabitých zločinci a teroristy ve jménu islámu, nesou srovnatelně těžké břímě přímé morální odpovědnosti za to, že k únosu islámských konceptů typu šarí’y či džihádu došlo a že ty nejhorší podoby zla, které lidstvo zná, jsou nyní v myslích převážné většiny obyčejných mužů a žen v Evropě i šířeji na Západě jako takovém ztotožňovány s islámem, jeho doktrínou, jeho zákonem a jeho učením. Přijetí této přímé odpovědnosti za dané morální selhání a za zaostávání v plnění nároků, které nemuslimové na Západě vůči muslimům mají [7], je jediným smysluplným počátkem upřímné snahy toto napravit.

Heslem, krédem a centrem zájmu muslimů v tomto novém období přerodu západní společnosti nemá být uzavřené uvažování o snaze bránit svou komunitu muslimů proti útokům zvenčí, často na úkor islámu coby ideje, ale naopak co nejotevřenější snaha prezentovat krásu myšlenky uctívání Jediného Stvořitele a zbavení se otročení stvořenému co nejširším masám. Nenaříkat a nezoufat si na islamofobii, ale obrnit se trpělivostí a jít s kůží na trh. Negativní nálady, které v západní společnosti vůči islámu a proti muslimům panují, jsou dnes v drtivé většině způsobeny zlými činy, chybami a poklesky muslimů samotných a nezmizí, dokud sami muslimové nezačnou hledat chybu především sami v sobě a nikoli v druhých okolo sebe. Pokud muslimové radikálně změní své chování, zmizí i největší část předsudků namířených proti nim.

Musí se naučit nebránit za každou cenu požadavky muslimských menšin, ale hlásat principy islámu, byť by to znamenalo svědectví i proti nim samým, neboť těch muslimů, kteří v Evropě špiní jméno islámu a ze šarí’atského hlediska v ní nemají právo setrvávat, je přehršel. Vznešený Alláh přikazuje:

وَإِذَا قُلْتُمْ فَاعْدِلُوا وَلَوْ كَانَ ذَا قُرْبَىٰ ۖ وَبِعَهْدِ اللَّـهِ أَوْفُوا

A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o blízkého, a dodržujte úmluvu s Bohem! (An’ám: 152)

V souvislosti s islámskou výzvou na Západě významný islámský učenec moderní doby šejch Ibn Báz napsal:

Pokud se muslimové žijící v nemuslimských zemích nemohou či nedovedou přímo zapojit do procesu výzvy k islámu, měli by se alespoň držet předpisů svého náboženství a prokazovat skutečnou islámskou mravnost a etiketu jednání – vždyť i toto je vlastně výzva k islámu a rovněž i něco, co je oceňováno lidmi se zdravým selským rozumem, na které vznešená morálka a mravní jednání obvykle silně působí. Ve skutečnosti se přce islám rozšířil v některých zemích jihovýchodní Asie právě především díky dobré morálce muslimských obchodníků a díky čestnosti, jakou prokazovali při svém obchodování a jiných aktivitách![8]

__________________________________________________________

[1] BĚLOHRADSÝ, Václav. 2015. Věk extrémů reloaded. K dispozici na <http://www.multiweb.cz/hawkmoon/vek_extremu_reloaded.htm>. [k 23. XII. 2016].

[2] Ibidum.

[3] BĚLOHRADSKÝ, Václav. 2014. Soumrak multikulturalizmu. K dispozici na: <http://www.multiweb.cz/hawkmoon/soumrak_multikulturalismu.htm> [k 23.
12. 2016].

[4] Ibidum.

[5] Ibidum.

[6] K důvodům tohoto tvrzení viz IBRAHIM, Ismail. 2016. „75 Reasons Why Muslims Must Stop With Their Terrorism Condemnation Ritual,“ in MuslimMatters.Org <http://muslimmatters.org/2016/08/10/75-reasons-muslims-must-stop-with-their-terrorism-condemnation-ritual/> [k 23. XII. 2016].

[7] O obecných povinnostech muslimů vůči nemuslimskému okolí viz např. fetwu šejcha Ibn Báze zde: http://e-islam.cz/content/%C5%A1ejch-ibn-b%C3%A1z-o-obecn%C3%Bdch-povinnostech-muslim%C5%AF-v%C5%AF%C4%8Di-nemuslim%C5%Afm.

[8] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 2/379.