V důsledku nepřiměřené izraelské odplaty za útok Hamásu ze dne 7. října 2023 se po celém světě vzedmula nová vlna propalestinského aktivismu, který upozorňuje na západní systémovou lhostejnost vůči civilním ztrátám v Gaze a na kořeny tohoto konfliktu. Tento aktivismus spojil dohromady různorodou plejádu lidí, které pojí empatie k trpícím lidem a požadavek okamžitého příměří v Gaze. K tomu ovšem mnoho propalestinských aktivistů následuje nějaký světonázor, který je spojuje s jinými stejně smýšlejícími lidmi a formuje jejich nahlížení na příčiny a řešení konfliktu v Palestině. Aby si tito aktivisté navzájem lépe porozuměli a byli lépe schopni spolupracovat pro věc Palestiny, rád bych nyní stručně a obecně identifikoval základní myšlenkové rámce a ideová východiska, ze kterých různé skupiny českých propalestinských aktivistů primárně vychází. Dle mého pozorování leží tyto rámce, ať už uvědoměle či neuvědoměle, pod pestrou plejádou identit, které propalestinské aktivisty motivují k podpoře Palestinců.
1. Lidskoprávní aktivisté
Koncept univerzálních lidských práv je výtvorem myšlenkové tradice Západu,1 zejména pak jeho nynější fáze, politické teorie liberalismu. Koncept lidských práv je pak patrný z jeho následujících pilířů:
– historický subjekt (tj. vykonavatel záměrů teorie): jednotlivec (individuum)
– cíl: osvobození jednotlivce od úplně všeho omezujícího (odtud pochází název teorie, z lat. liber = „volný“)
– objekt (tj. předmět myšlení a snah subjektu): lidstvo složené z jednotlivců
Najdou se tací, kteří v univerzální dodržování lidských práv upřímně věří a zasazují se o ně. Zastávají se lidských práv Palestinců a upozorňují na jejich porušování Izraelem a na jeho porušování mezinárodních dohod a rezolucí OSN ohledně dvoustátního řešení, izraelské okupace Palestiny atd. V ustanovení dvou liberálních, sekulárních a národních států respektujících lidská práva a mezinárodní úmluvy pak vidí řešení tohoto konfliktu.
V rámci liberalismu, jakožto vládnoucí ideologie Západu, ovšem zastávají menšinovou a nevlivnou pozici. Ve svém jiném článku2 popisuji, že Západ lidská práva vytvořil především sám pro sebe a jakožto jejich tvůrce je mění a aplikuje dle své libosti.
2. Pacifisté
Jak název napovídá, pacifismus (z lat. pax = mír) je přesvědčení, jehož myšlenkou a cílem je zamezení ozbrojeným konfliktům mezi lidmi. Místo nich se mají mezinárodní problémy řešit diplomacií a vnitropolitické problémy pokojným politickým procesem. Pacifismus jako takový není svázaný s konkrétní politickou teorií či ideologií. V současném konfliktu v Palestině pak z principu odmítají jakékoliv útočné ozbrojené akce a volají po diplomatickém řešení konfliktu.
3. Stará levice
Stará levice (z franc. „vetero gauche“) je označení pro ideologie původně evropské politické teorie socialismu, které jsou blíže jejím koncepčním základům z 19. století. Tyto základy jsou:
– historický subjekt: společenská třída proletariát (ti, kteří v rámci zaměstnání vládnoucí třídě za mzdu prodávají svou pracovní sílu, zejména průmysloví dělníci) či nověji služební proletariát (ti, kteří prodávají vládnoucí třídě své služby)
– cíl: vytvoření nové socialistické společnosti (která sdílí název se samotnou politickou teorií), kde svoboda a plody pokroku a technické revoluce budou společné pro celou společnost (odtud název teorie, z lat. socius = „společník“), kde nebude útlaku proletariátu.
– objekt: lidstvo složené ze společenských tříd
V 19. století se takto vymezuje vůči liberalismu a kapitalismu, ve kterém čerpá z produktů vědeckého a technického pokroku jen malá část společnosti. Socialismus rovněž hlásá osvobození člověka, na rozdíl od liberalismu ale vidí jeho dosažení v osvobození lidí jakožto kolektivu, ne jakožto jednotlivců. Již od 19. stol. se dělí socialismus na:
a) reformní = hlásá přechod k nové společnosti reformou kapitalistické společnosti (sociální zákony, větší podíl státu v ekonomice apod.). K němu se řadí klasičtí sociální demokraté (tj. ti, kteří se drží těchto koncepčních základů).
Ti vidí v boji Palestinců za svá práva a národní sebeurčení boj směřující k socialismu, ať už ve Státu Palestina, v historické Palestině nebo na celém světě. Pro jeho dosažení obecně zastávají metody diplomatické, politické a aktivistické (stávky, demonstrace atd.)
Nutno podotknout, že v rámci sociálních demokraciích se v 90. letech formuje nový směr, tzv. „třetí cesta“, která není ničím jiným než sociálně citlivým liberalismem, udržujícím status quo.3 Jejich zahraničním příkladem na organizační úrovni a vzhledem ke konfliktu v Palestině budiž britská Labour Party či německá SPD, kde je podpora Izraele normou a kde jsou propalestinské hlasy v menšině.
b) revoluční = hlásá přechod k nové společnosti nátlakovou akcí (generální stávka, masové povstání atd.). Ač je takových ideologií pestrá plejáda, nejvíce se mezi nimi proslavily socialistické proudy anarchismu (anarchismus sám o sobě volá po odstranění jakéhokoliv státu a může být následován napříč politickými teoriemi) se zakladateli jako Proudhon, Bakunin a Kropotkin, a marxismus se zakladateli Marxem a Engelsem. Na marxismus pak navazuje řada dalších ideologií, zejména ty, které by se podle svých hlavních myslitelů daly popsat jako leninismus, trockismus, stalinismus atd. (nutno podotknout, že uvedené pojmenování těmto směrům není vlastní, sami se nazývají prostě „marxismus“, „marxismus-leninismus“ apod.)
U výše zmíněných marxistických ideologií si rozveďme jejich nazírání na konflikt v Palestině. Již v Leninově díle Imperialismus jakožto nejvyšší stádium kapitalismu vidíme rozdíl ve vnímání proletariátu v imperialistických zemích a v zemích, které jsou jimi ovládány. Lenin mluví o tom, že imperialismus „vtiskuje pečeť parazitismu celé zemi žijící z vykořisťování práce několika zámořských zemí a kolonií.“4 Vykořisťování je pak jednou z ústředních tezí marxismu, jedná se o vykořisťovatelovo přisvojování si produktu práce vykořisťovaného, skrze které se vládnoucí třídy obohacují na úkor vykořisťovaných tříd, a které je základní formou útlaku proletariátu.5
Se socialistickou revolucí v Rusku roku 1917 se pak objevuje politika podpory národního sebeurčení Ruskem utlačovaných národů. Podle Lenina a pozdějších ideologů SSSR a východního bloku je totiž potřeba pro revoluci proletariátu v podmaněných národech nejprve spojení proletariátu a kapitalistů daného národa pro „národně osvobozenecký“ boj proti imperialistické nadvládě. Teprve posléze je možná revoluce proletariátu dříve podmaněného národa proti své vlastní vládnoucí kapitalistické třídě. To celé je doplňkem klasické komunistické představy o přesně daném jednosměrném vývoji celého lidstva od beztřídní primitivní společnosti přes různé třídní společnosti až k opět beztřídní komunistické společnosti. Na této vývojové cestě ke komunismu jsou novější vykořisťovatelské společnosti jakožto nutné zlo lepší a pokrokovější než společnosti staré. Např. kapitalismus je sice špatný, ale pořád lepší než feudalismus. Lenin po revoluci dal v Rusku mnoha národům možnost vytvořit své vlastní státy, aby v nich nakonec došlo k proletářské (a komunisty vedené či vynucené) revoluci.
Stejným prizmatem pak státy sovětského bloku i různá komunistická hnutí nahlížela a nahlíží na Palestince. Pro ně se jedná o národ utlačovaný imperialismem (jehož je Izrael nástrojem) a jehož národní osvobození je jednak předpokladem k proletářské revoluci Palestinců proti svým vlastním kapitalistům, ale také oslabením západního světového imperialismu. V tom vidí ortodoxní marxismus i řešení konfliktu obecně: v ustanovení sekulárního socialistického společenství na území Izraele i Palestiny, ať už v rámci jednoho nebo dvou států, kde nebude hrát roli národ či náboženství, pouze společná sounáležitost k proletářské třídě.
4. Nová levice
Nová levice (z franc. „nouvelle gauche“) je souhrnné označení pro různé „neortodoxní“ moderní interpretace marxismu, které se vymezují jak proti liberalismu a kapitalismu, tak i proti komunismu Sovětského svazu. Označení jako takové se objevuje již v polovině 50. let ve Francii.6 Nová levice je rovněž nazývána slovem „neomarxismus“, což ovšem není název jí vlastní.
Co novou levici nejvíce ovlivnilo, co je na ní „nového“ oproti staré levici a v čem se od ní liší?
Nejprve si popišme, jak „ortodoxní“ marxismus staré levice nahlíží na lidskou společnost a její vývoj. Podle něj je ve společnosti nejdůležitější „společenská základna“ – výrobní vztahy mezi lidmi, v třídních společnostech pak mezi ovládanými a vládnoucími společenskými třídami, které vedou nejdůležitější ekonomickou činnost ve společnosti. Sem patří vztahy otrok-otrokář, nevolník-feudál a proletář-kapitalista. Tato základna ovlivňuje a podmiňuje tzv. „společenskou nadstavbu“, kam patří víceméně všechny aspekty lidského myšlení (lidská společenství, kultura, ideologie, politické uspořádání, ale i genderové role, náboženství, morálka atd.) Například náboženství je podle Marxe výrazem utrpení a útisku vykořisťovaných tříd, které oddaluje jejich osvobození do posmrtného života, čímž je zároveň „opájí“, utlumuje a brání jejich osvobození na tomto světě. Zároveň je podmíněno novým výrobním vztahem, který ve společnosti začíná (např. křesťanství vyjadřovalo přechod od otrokářské k feudální společnosti, protestanství přechod od feudální ke kapitalistické apod.) S přechodem od kapitalismu k nové spravedlivé společnosti bez vykořisťování má podle ortodoxních marxistů náboženství samovolně zaniknout, neboť nebude již podmínek, které mu dali vzniknout.
Nejen politický boj
Po první světové válce však socialistická revoluce neproběhla v průmyslově rozvinutých zemích, kde se očekávala vzhledem k vysokému podílu proletariátu ve společnosti, ale proběhla ve většinově agrárním a rolnickém Rusku. V reflexi této reality přichází italský marxista Antonio Gramsci (1891-1937) s teorií „kulturní hegemonie“. Ta říká, že společenská nadstavba má na společenskou základnu větší vliv, než se původně uvažovalo. Kapitalisté svoji nadvládu nad proletariátem udržují už ne zejména opresivním státním aparátem, ale kulturním vlivem na proletariát skrze široké prostředky (média, obchody, školství atd.), kterými prezentují svou kulturu, morálku a ideologii jako dobrou a přinášející dobro pro celou společnost. Tuto myšlenku sice najdeme i u Marxe, Engelse a Lenina, ale Gramsci ji více rozvíjí a vidí v ní důvod absence proletářské revoluce v industrializované Evropě a nástupu fašismu. Podle něj pro svržení kapitalistického řádu už nestačí jen vzdělat proletariát k odstranění jeho falešného vědomí, k jeho sebeuvědomění jakožto vykořisťované třídy a k provedení revoluce. Je potřeba vytvořit přesný protiklad kapitalistické kultury – kulturu proletářskou.7 Gramsci tímto položil základy nové levice, která díky této myšlence bývá nazývána jako „kulturní marxismus“.
Nejen marxismus a moderna
Dalším zdrojem nové levice byl německý institut „frankfurtské školy“, založený roku 1923. Jeho přínos pro novou levici se dá shrnout následujícím způsobem. Vycházel nejen z marxismu, ale Marxovo dílo (vliv společenské základny na nadstavbu, falešné vědomí atd.) spojoval s poznatky dalších společenskovědních disciplín a s plejádou různých myslitelů, zejména s psychologem Freudem a jeho teorií o lidském nevědomí ovlivňující naše chování (z Freuda a Marxe vychází známý psycholog Erich Fromm), a filosofem Nietzschem a jeho ideou prapůvodní „vůle k moci“, která je základem lidského chování.8
Frankfurtská škola toto spojila do „kritické teorie“ a v jejím rámci podrobila kritice samozřejmé myšlenky moderní doby (ale i marxismus jako takový): zejména odkaz osvícenství v podobě dobového pojetí pokroku a svobody, jak činí Theodor Adorno (1903-1969) a Max Horkheimer (1895-1973) ve své knize „Dialektika osvícenství“. Zejména o osvícenském osvobození mluví jako o nenaplněném, neboť útlak v moderní společnosti trvá nadále a nabyl extrémní podoby fašismem a nacismem. Navíc je moderní útlak spojen s pokrokem (např. evropský kolonialismus), který by ale právě měl podle jimi předpokládané trajektorie přinášet lidstvu svobodu. Osvobození člověka podle nich nastane až s odstraněním vlády člověka nad člověkem.9
Nejen ekonomická základna společnosti
Další velký podnět do nové levice přinesl tzv. strukturalismus. Jedná se původně o nepolitický lingvistický směr, který se dá shrnout následovně:
1. Zabýval se tzv. strukturou, která je skrytou nosnou konstrukcí jazyka, jež jeho zjevné jednotlivé mluvené projevy vůbec umožňuje.
2. Struktura je dále síť vztahů mezi signifikanty
3. Signifikant je to, co v jazykovém znaku označuje myšlenku, věc atd. Se signifikátem neboli označovanou myšlenkou tvoří dohromady jazykový znak.
4. Použití signifikantu pro nějakou věc je čistě náhodné. Jednotlivé signifikanty nemají sami o sobě žádnou identitu a význam, jsou pouze odlišné od jiných signifikantů, funkce a významu nabývají pouze ve vztahu k jiným prvkům uvnitř struktury. Příklad z angličtiny: cat (kočka) neoznačuje konkrétní zvíře, protože by s ním nějak souviselo, ale protože je odlišné od jiných podobných signifikantů bat (netopýr), hat (klobouk) apod.10
Jak jsme si již ukázali, nová levice snadno vstřebává do sebe různé disciplíny. Není proto divu, že i této teorie si všimli novolevicoví myslitelé, ostatně je zde nápaditá podobnost k Marxově vztahu mezi základnou a nadstavbou. Antropolog Claude Lévi-Strauss (1908-2009) aplikoval strukturalismus na zkoumání vztahů příbuzenství, obřadů a mýtů. Hledal pod všemi reálnými vztahy, jež existují v lidských společnostech, základní podvědomou strukturu, kterou je možno odhalit. Zároveň došel k závěru, že lidé všech dob myslí v podstatě stejným způsobem. Skrze odhalení podvědomé struktury, která ovládá určitou instituci nebo zvyk, se podle něj dá získat princip, jímž se dají objasnit další instituce a zvyky.11
Filosof a historik Michel Foucault (1926-1984) aplikoval strukturalismus na studium moci ve společnosti („mocenské struktury“). Kdo má či nemá moc dle něj není vlastností jednotlivců, ale součástí širšího rámce možností daného systému.12 Kupříkladu pro moderní občanskou společnost je podle Foucaulta typická společenská kontrola člověka. Ta panuje napříč v základě stejnými mocenskými strukturami existujícími v mnoha aspektech moderní společnosti, např. ve věznicích, školách, armádě, nemocnicích a psychiatrických léčebnách.13
Nicméně i strukturalismus byl nakonec novou levicí podroben kritice, přičemž některé jeho závěry a metody byly opuštěny, jiné přetrvaly do poststrukturalismu, který započal Jacques Derrida (1930-2004). Ten svou metodou „dekonstrukce“ sice přejímá myšlenku odlišnosti, avšak zpochybňuje možnost rozumového nalezení jednotné struktury pod projevy jazyka. Myšlenku odlišnosti pak dotahuje k závěru, že myšlenky, ideály a věci, které jsou v literatuře a filosofii apriori brány autory jako prvotní, ideální a základní, jsou rovněž odlišné a relativní, a to v prostoru i čase.14 Dále místo jednoznačné výpovědi jevu zdůrazňuje jeho mnohoznačnost a více dbá na výkladu jednotlivých jevů.15 Dá se říct, že metody strukturalismu se obrací od objektivity k subjektivitě.
Na Derridovu dekonstrukci navazuje např. feministická spisovatelka Hélène Cixous (nar. 1937). Cixous zkoumá tradiční pojetí muže a ženy v západní kultuře. To je podle ní dekonstruováno díly avantgardních spisovatelů jako James Joyce a Virginia Woolfová. Jejich „ženské psaní“ je úmyslně nelogické a významově tvůrčí. Odpovídá tudíž západnímu pojetí ženy jakožto nerozumné, emotivní apod., ale právě uměleckou tvorbou v tomto stylu tento předpoklad odhaluje a podkopává.16
Globální boj utlačovaných proti utlačovatelům
Poslední vliv na novou levici, který si zde popíšeme, představuje kniha Empire z roku 2000 od dvojice autorů Michaela Hardta (nar. 1960) and Antonia Negriho (1933-2023). Pojem „Empire“ označuje soudobou americkou globální hegemonii a globální kapitalismus.17 Ač jsou USA ústředním hráčem v rámci „Empire“, nejedná se však o prostý americký imperialismus. „Empire“ je podle Hardta a Negriho natolik globalizovaná, mobilní, fluidní, decentralizovaná a nadnárodní, že se už nedá územně omezit. Národní státy totiž dnes neprosazují svoji suverenitu, ale suverenitu jednotných globálních zájmů. Ale tak jako „Empire“ globalizuje kapitalistický útlak a vykořisťování, vytváří globální skupinu, která „Empire“ nakonec svrhne v celosvětovém povstání. Touto skupinou již není proletariát, ale globální „zástup“ (angl. multitude) – celosvětově všichni vykořisťovaní a utlačovaní, tvořící přesný opak k „Empire“.18 Ti musí uniknout moci „Empire“ a podkopat ji zevnitř za pomoci všech těch globálních prostředků, které „Empire“ do světa zavedla, např. skrze komunikační sítě.19 Hardt a Negri však stále vidí „Empire“ jako pokrok a nutné zlo. Nejsou proti globalizaci, ale proti útlaku a nerovnosti.20 Dá se říct, že ve svém díle probouzejí z mrtvých 150 let starou předpověď Marxe a Engelse o spojení buržoazie celého světa v jednu globální vládnoucí třídu, o spojení proletariátu do jedné globální vykořisťované třídy a o globální proletářské revoluci. K tomu ovšem přidávají Leninovy poznatky o imperialismu i poznatky frankfurtské školy a strukturalistů.
Popsat další myslitele, kteří měli vliv na novou levici nebo přímo z ní vycházeli, by bylo pro účel tohoto článku příliš dlouhé, ale pro představu si některé alespoň vyjmenujme: Jean-Paul Sartre, Jacques Lacan, Jean Piaget, Gilles Deleuze, Roland Barthes, Herbert Marcuse, Jürgen Habermas ad.
Autor: Adam Šlerka
- úvod do vývoje Západu viz Šlerka, Adam: Proč Západ bezmezně podporuje Izrael? díl 1., e-islam.cz, online, 16.2.2024, citováno 13.3.2024, dostupné na: https://www.e-islam.cz/proc-zapad-bezmezne-podporuje-izrael-dil-1
- Šlerka, Adam: Proč Západ bezmezně podporuje Izrael? díl 2., e-islam.cz, online, 16.2.2024, citováno 17.2.2024, dostupné na: https://www.e-islam.cz/proc-zapad-bezmezne-podporuje-izrael-dil-2
- Viz Dugin, Alexandr: Čtvrtá politická teorie, česky Zvolen 2020, s. 102.
- Lenin, V. I..: Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, rusky Petrohrad 1917, citováno 18.2.2024, dostupné na: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1916/061916/ch00.html.
- Petrusek, Miloslav: “vykořisťování,” in Sociologická encyklopedie, online, citováno 18.2.2024, dostupné na: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Vyko%C5%99is%C5%A5ov%C3%A1n%C3%AD.
- Hall, Stuart: “Life and Times of the First New Left,” in New Left Review, online, citováno 19.2.2024, dostupné na: https://newleftreview.org/issues/ii61/articles/stuart-hall-life-and-times-of-the-first-new-left.
- Viz “Gramsci and hegemony,” in powercube, online, citováno 20.2.2024, dostupné na: https://www.powercube.net/other-forms-of-power/gramsci-and-hegemony/.
- Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy: PODTRŽENO Michaelem Hauserem: Frankfurtská škola, YouTube, online, citováno 21.2.2024, dostupné na: https://youtu.be/LZUE6pf0xy4?si=FHwibdvRYzAG6JVy.
- Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy: PODTRŽENO Michaelem Hauserem: Dialektika osvícenství, YouTube, online, citováno 21.2.2024, dostupné na: https://youtu.be/05_Hg_SDGho?si=wpQPDUYZJ0N__kvu.
- Ryan, Michael: “Structuralism and Poststructuralism: Overview,” in Encyclopedia.com, online, citováno 22.2.2024, dostupné na: https://www.encyclopedia.com/history/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/structuralism-and-poststructuralism-overview.
- Horák, Petr: “strukturalismus,” in Sociologická encyklopedie, online, citováno 23.2.2024, dostupné na: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Strukturalismus.
- Launay, Robert: “Structuralism And Poststructuralism: Anthropology,” in Encyclopedia.com, online, citováno 23.2. 2024, dostupné na: https://www.encyclopedia.com/history/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/structuralism-and-poststructuralism-anthropology.
- Liessmann, K.; Zenaty, K.: O myšlení – úvod do filosofie, česky Olomouc 1994, s. 167.
- Ryan, Michael: “Structuralism and Poststructuralism: Overview,” in Encyclopedia.com, online, citováno 23.2.2024, dostupné na: https://www.encyclopedia.com/history/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/structuralism-and-poststructuralism-overview.
- Mucha, Ivan: “dekonstrukce,” in Sociologická encyklopedie, online, citováno 24.2.2024, dostupné na: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Dekonstrukce.
- Ryan, Michael: “Structuralism and Poststructuralism: Overview,” in Encyclopedia.com, online, citováno 25.2.2024, dostupné na: https://www.encyclopedia.com/history/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/structuralism-and-poststructuralism-overview.
- Dugin, Alexandr: Čtvrtá politická teorie, česky Zvolen 2020, s. 111.
- “Empire / Hardt and Negri – Summary,” in Cultural Reader, online, citováno 1.3.2024, dostupné na: https://culturalstudiesnow.blogspot.com/2017/03/empire-hardt-and-negri-summary.html.
- Dugin, Alexandr: Čtvrtá politická teorie, česky Zvolen 2020, s. 323.
- Dugin, Alexandr: Čtvrtá politická teorie, česky Zvolen 2020, s. 111.