Student Max Pelán oslovil Alího Větrovce, administrátora e-Islámu a přidruženého portfolia na sociálních sítích, s rozhovorem pro svůj výzkum, zaměřený na fenomén tzv. “džihádizmu,” tedy na extremistické uchopení islámské doktríny ozbrojeného džihádu.
Toto je přepis jejich rozhovoru.
Max Pelán: Můžeme říct, že se “džihádismus” rozšířil ve dvacátém století a později?
Alí Větrovec: Myslím si, že dokonce ve dvacátém, dvacátém prvním století tento myšlenkový směr i vznikl. Ne jenom, že se rozšířil. Tady je potřeba od sebe v tom spletenci věcí a dojmů rozlišit několik věcí. Tou první je sám pojem džihádu. Sám pojem džihádu, když ho zúžím pouze do té ozbrojené roviny, nebo tedy džihádu mečem, který má své nezastupitelné místo v islámském právu a celkově v islámské doktríně. Jedná se samozřejmě o určité násilí, měrou nutnou a proporční, tak jako v právních systémech křesťanských zemí nebo v právních systémech sekulárních. Jenže jediný kdo má právo použít sílu nebo použít zbraň podle islámu (a i podle ostatních právních zřízení) je vždy a pouze stát nebo legitimní autorita, tedy legitimní vládce, legitimní vláda. A to jen na obranu sebe nebo svých spojenců, případně na útok za své zájmy, jako je třeba právě pomoc některému spojenci. Příkladem může být dnes válka na Ukrajině. Pokud by byla Ukrajina spojencem s nějakou muslimskou zemí, má tato země právo zaútočit na toho, kdo ohrožuje jejího spojence. A má na to nárok podle islámského práva. I když už se z její strany nejedná čistě jen o sebeobranu, ale přechází to z pohledu z dotyčné zasahující země i do útoku.
Avšak aby boj zůstal džihádem a nepřerostl v obyčejné (a islámem odsuzované) násilí, musí respektovat dvě základní pravidla. Tím prvním je důvod takového kroku, toho použití ozbrojené síly. Tím druhým je to, jak je tento boj veden, tedy způsob vedení toho boje. Takže není možné napadat civilisty, ničit infrastrukturu víc než je nutné, nemasakruje se nepřítel brutálními způsoby, jednoduše se ta válka musí vést tak, aby byla etická, nakolik jen to lze, byť válka je škaredá a není nikdy zcela etická.
To co se děje od dvacátého století je, že se posouvá využívání těchto doktrín od státu směrem k nestátním aktérům. A právě to je ta inovace a důvod proč to odsuzujeme my muslimové, protože se jedná o inovaci nebo novotu ve víře. Takoví lidé překrucují Boží zákon a vnášejí si do něj něco nového. To znamená, že dělají něco, na co nemají právo, protože nejsou legitimní státní aktér, tedy legitimní vůdci muslimské komunity, ať už globálně nebo lokálně. A také ten čin, který je právně v islámu ošetřen, je jimi přeformováván jinak, do jiné podoby. A končí to třeba i zaváděním teroristických způsobů boje.
Pojem “džihádismus” já sám nemám rád, neboť džihád, jak je znám z pramenů islámské víry – z Koránu, Sunny a konsezu zbožných předků, a z islámského učení tak, jak je po generace tradováno až k nám, je vždy něco nesmírně pozitivního. A je to i určitý způsob uctívání, oběti, obrany komunity, území nebo víry. A nikoliv to, co je dnes možné vidět. Ten dnešní pojem “džíhádizmus” a jím podnícené činy pochopíme, spíše než studiem Koránu, studiem politických vztahů a historie světa muslimského nebo i nemuslimského, neboť klasická nauka o tomto nepojednává, jelikož to je fenomén moderní doby a veskrze moderní záležitost.
M. P.: Ve dvacátém století tedy odstartoval fenomén “džihádismu”?
A. V.: V té podobě jakou má dnes, ano. Ale určitý pravzor můžeme najít už i v některých protikoloniálních povstáních nebo bojích v devatenáctém století. Některá povstání jako mahdistické v Egyptě, nebo například okolo Omara al-Muchtára v Libyi a dalších několik podobných v Evropany kolonizované Africe už obsahovala i jistý prvek nestátní revolty a namířenost proti západním cílům, byť to stále zatím byly legitimní odboje proti vnější agresi. Nicméně i Omar al-Muchtár už byl spíše z dvacátého století, takže tak se to opravdu dá odstartovat tam. Důležitými momenty jsou kolonialismus a účast lidí na vládě, takže původ fenoménu je i spjat s počátky moderní liberální demokracie v Evropě.
M. P.: Když sovětská vojska spustila invazi do Afghánistánu, byl ten odpor ještě džihádem legitimním?
A. V.: Afghánci, kteří bránili svou zem, vedli legitimní džihád. Stejně tak arabští dobrovolníci, mudžáhidé, kteří jim přispěchali na pomoc. A to i ti, co později zformovali například Al-Káidu, coby Základnu, určenou ke koordinaci bojové činnosti mudžáhidů namířené proti sovětským okupačním silám. Ale já bych ještě šel do hlubších kořenů a to do té rané fáze, kdy hlavním koordinátorem byl ještě šejch Abdulláh al-‘Azzám. Ten vedl myšlenku, že „kde je někde zle, přijedou zahraniční bojovníci na pomoc.“ To bylo možné vidět v Afghánistánu a částečně i v Bosně, Iráku a Čečensku, ale ze všeho nejdříve v Palestině, odkud pocházel i šejch Abdulláh al-Azzám, a to v odboji okolo roku 1948, v boji proti sionistům. Do tohoto odboje už tehdy přijelo mnoho bojovníků z cizích zemí na pomoc. Dokonce i ne-Arabů. ‘Azzám později přenesl tuto zkušenost z Palestiny do Afghánistánu. Do této doby se stále bavíme o akceptovatelném džihádu.
Jenže poté se ty myšlenky začaly přeformovávat až do podoby například klasické al-Káidy. Zásadní pro pochopení té přeměny džihádu na “džihádismus” jsou také především moderní dějiny Egypta. Usáma bin Ládin byl například ovlivněn myšlenkami a ideologií Ajmana az-Zawáhirího, který pocházel právě z Egypta. V Egyptě poté, co byl britskou kolonií a později domíniem, královstvím pod západním patronátem, došlo k palácovému převratu a důstojníci v čele s Násirem, kteří převrat vedli, byli ideologicky částečně islamističtí a částečně sekulární. Po propuknutí roztržky mezi nimi došlo k zákazu islamistické organizace Muslimského bratrstva, které tou dobou už dvacet let existovalo. Následovalo násilí na Bratrstvu a konečně i (soudní, ale i mimosoudní) popravy hlavních figur Bratrstva, jako byl Sajjid Qutb či Hasan al-Banná. V těchto podmínkách se zrodila i myšlenka, zda-li je ještě muslimem i ten, který na jiném muslimovi dokáže provést takové násilí. Z pocitu zrady a křivdy se začaly rodit choré myšlenky prohlašování muslimů za odpadlíky, které vedly k tomu, co dnes můžeme vidět. Terorizmus je následkem tohoto. Když se na to tak podíváme, tak se nakonec nebavíme ani tolik o teologických věcech, jako spíše o moderních dějinách.
M. P.: Co je motivací k teroristickým činům?
A. V.: V případě Al-Káidy a většiny teroristických organizací a útoků, které nemusí být ani nábožensky podložené, je to chuť prosadit nějaký svůj politický názor, který za normálních okolností nemohou prosadit, a to právě třeba jak v západním světě, tak i v prostředí domácích diktatur, kde například muslimům není dána ta politická volnost a je jim odpíráno mluvit sám za sebe. To je potom tou živnou půdou pro tyto zoufalé činy od určitých lidí. Ten klasický, standardní teroristický čin má vymoct nějaký ten jejich politický požadavek, nebo alespoň jednání o něm. Dále potom u “dá’išovců,” tedy stoupenců ISIS, Neislámského kvazistátu, dochází k nejhoršímu, k nadstandardu – a to je, že násilí už ani není cestou k něčemu politickému, ale je přímo jejich poselstvím samo o sobě. Tím bylo třeba upálení onoho jordánského pilota, něco děsivého, příšerného, ale právě kvůli tomu o tom celý svět mluvil, protože nešlo o zastřelení člověka u zdi, o čin, který už provedlo mnoho jiných teroristů. Chtějí masakr, který se ještě objeví na internetu, aby to upoutalo co největší možnou pozornost. Oni doručují svoje poselství právě prostřednictvím masakru, který jim zaručí pozornost a sledovanost.
M. P.: Jak se dá vysvětlit, že “džihádisté” útočí na neozbrojené, nebo nebojující lidi. Mají k tomu nějaké ospravedlnění?
A. V.: V tomto bodě je důležité vědět, jak oni interpretují nebojující lidi a kdo pro ně je nebojující osobou. Já věřím, že pokud by byl tázán člověk z nějaké takové teroristické skupiny, pokud by byl takto přímo konfrontován, potvrdil by sám, že islám zakazuje útočit na nebojující a respektuje práva nebojujících nebo civilistů. Problém je v tom, že takoví teroristé nepovažují ty civilisty, které napadají, za civilisty. A to souvisí i s organizací společenských vztahů v moderní době. Teroristé kladou rozdíl mezi lidi z dřívější doby, tedy lidi, kteří neměli žádný faktický podíl na moci, a mezi lidi dnešní, kdy v demokracii občané mohou volit, tudíž fakticky mají podíl na moci, čímž se stávají aktérem v agresi, skutečné nebo domnělé, proti muslimům. Tito lidé v očích takto uvažujících útočníků tímto ztrácí status nebojujícího. Také lidé z demokratického světa a i sami muslimové, tím že soudí jinak, než pouze tím, co seslal Bůh, stávají se tím v teroristické logice nevěřícími. Takoví lidé, jejichž země se účastní na bojích v muslimských zemích nebo tam vykrádají nerostné bohatství, tak jsou této agrese přímou součástí. Také muslimové, kteří se účastní volebního, procesu popírají svou víru a přestávají být muslimy, čímž se stávají odpadlíky a odpadlictví je trestáno smrtí. Díky těmto interpretacím a logice, kterou uvažují tito teroristé, se smazává rozdíl mezi bojujícím a nebojujícím. Proto jsou tyto akce zaměřeny, tak jak jsou.
Hlavní a klíčový rozdíl mezi mainstreamovým islámem a touto dezinterpretací víry proto netkví ani tak v násilnosti, jako v posuzování toho, kdo je ještě muslim a kdo už je nevěřící, odpadlík a navíc přímo agresor, kterého je dovoleno zlikvidovat. Tito lidé bez důkazů vynášejí soud o něčí nevíře na základě činu a ignorují přitom náležitou proceduru, která se s tímto pojí v klasické, mainstreamové islámské interpretaci. Recyklují tím inovaci souzení odpadlictvím na základě skutečného či domnělého hříchu, která se objevila už záhy v islámské historii u sekty známé jako cháridžovci. Tato myšlenka odsouzení velké většiny ostatních muslimů jako odpadlíků potom přežívala v ší’itských sektách a vrátila se v moderním provedení mimo jiné i skrze íránskou Chomeiního revoluci, která se setkala s nadšením právě u utiskovaných politických vězňů z islamistických opozičních kruhů v arabských sekulárních diktaturách typu Egypta či Sýrie. Toto přineslo extremistické myšlenky a radikalizovalo tuto utlačovanou opozici do polohy, jejímž výsledkem byla nejprve al-Ká’ida ve své klasické podobě a posléze i Dá’iš/Neislámský kvazistát/ISIS, coby její ještě více zradikalizovaný odštěpenec.
M. P.: Jakou hrozbu představuje “džihádismus” pro Evropu?
A. V.: Džihádismus je jednou z mnohých hrozeb dnešní doby. Jsou zde samozřejmě i jiné, ať už srovnatelné, nebo i horší. Terorismus nakonec nemusí být pouze “džihádistický,” ten se může objevit kdekoliv a může být ospravedlněn libovolnou ideologií, protože není myšlenkou, ale metodou válčení. Ta hrozba “džihádismu” roste s jakýmkoli dalším nátlakem na muslimský svět, který by se chtěl osamostatnit na globální úrovni. Čím větší ten nátlak bude, poroste s ním i síla této myšlenky. Každá západní invaze do suverénní muslimské země, každý zákaz, ať už halal masa, hidžábů, minaretů, obřízek v nemuslimských zemích s muslimskými menšinami zvětšuje riziko, které roste s každým zlým výrokem nebo upálením koránu či s každým nesolidním zásahem proti migrantům. Tím vším se zvnějšku podporují tyto zlé myšlenky.
Vnitřně musíme lépe šířit tu správnou ideologii a teologii pomocí učenců a misionářů. Pokud nedokážeme ovládat sociální sítě, šířit správnou islámskou věrouku nejen v mešitách, ale i mimo ně, zvyšujeme riziko, že někdo z mladých, že někteří mladí nebo noví muslimové přijmou za svou tuto ideologii násilí. Musíme se o cílech islámu bavit otevřeně a zvěstovat tuto dobrou cestu, aby v éteru nekolovaly ty zkratkovité, rychlé a násilné cesty. Důležité je, abychom mohli dělat naši práci. A to i na té evropské úrovni. Pokud budou kladeny nesmyslné požadavky a omezení na islámskou nauku, nebo bude viditelnější ta sektářská násilná pseudo-nauka, nežli ta mainstreamová, pokud nebude veden rozumný dialog mezi muslimy mezi sebou a mezi muslimy a nemuslimy, pokud bude zakazováno nejen mně ale i jiným vystupovat a hovořit o správném výjladu islámu, pokud budeme bezdůvodně zadržováni na hranicích, pokud nám bude znemožňováno šířit tuto správnou interpretaci islámu, pak roste riziko, že ti, kteří nabízejí rychlé a stručné řešení a mají i charisma, získají ty, kteří neznají správnou interpretaci víry.
Také je problém, když bezpečnostní složky neznají víru a nerozumí jí. Ti poté vidí problém ve striktním dodržování islámských pravidel, ale nevidí, že problémem představuje ten, který prohlašuje někoho za nevěřícího nebo odpadlíka. Tím, že prohlásím někoho za nevěřícího, říkám, že je odsouzen k záhubě. Avšak přitom tím sebe samého také odsuzuji, neboť do srdce lidí nevidím a nevím, jakou nesou víru.
M. P.: Dá se říct že i džihádismus může přinést něco pozitivního?
A.V.: Zcela nepochybně ano. Jako věřící víme, že Bůh nedopustí nic, co je skrz na skrz jen zlé. Připisovat zlo Bohu je podle naší věrouky rouhání. Tím, že se to stalo, tak to musel Bůh dopustit, řekněme, stalo se to s plným Božím vědomím, což znamená, že tam musí být i nějaký další skrytý význam, proč k tomu došlo a také i nějaké vyústění v konečné dobro, bez ohledu na to, jak dlouho potrvá, než ho spatříme a pochopíme.
Cestou mechanického odsuzování každého útoku, který se kdekoli na světě stane, není dobré se vydávat. Když se přijdou novináři ptát řekněme třeba na nedávný zločin “dá’išovců” v Moskvě, já, Ali Větrovec, tyto pachatele nemám proč odsuzovat a omlouvat se za ně a za jejich počínání, neboť s nimi nemám nic společného, ani je neznám, nechodili se ke mně modlit a ani mě nesledovali. Správná cesta je naopak ukazovat a vysvětlovat, proč není ten čin správný, ale je špatný.
Ukazování proč je tato interpretace islámu špatná, si myslím, že je to, v čem tkví to dobro, které toto přinese. Činy násilí mají za účel sdělit nějakou zprávu, ale naštěstí jsou kontraproduktivní v tom, že si lidé sami najdou, co je to skutečný islám. Že to není ta zpráva, kterou k nim směřovali tito teroristé, ale něco úplně jiného. Po jedenáctém září si dobře pamatuji, jak přišla ohromná vlna zájmu o islám, byť to přineslo nejprve hlavně ten negativní pohled na islám a muslimy, ale to negativum se u mnoha lidí nakonec za nějaký čas přetavilo i v něco pozitivního. A já doufám a prosím Všemohoucího, aby to pozitivum nakonec převážilo i v dnešní situaci.