Idea národa a národního státu je tezí, skrze níž sionisté zřejmě nejvíce rozrušili integritu, kulturu a světonázor regionu. Národ se dá shrnout jako subjektivní lidský konstrukt. Je to uskupení lidí napříč kraji, současnými, minulými i budoucími generacemi a společenskými vrstvami, spojené jazykem, historickou zkušeností, obývaným územím a údajným společným původem. První takové národy nenajdeme nikde jinde než v Anglii (základem je rok 1649 a republika Olivera Cromwella) a Francii (základem rok 1789 a Francouzská revoluce), která je obyčejně brána jako archetyp národa a národního státu. Teze o Židech jako nejstarším národu je tudíž nesmyslná. Je to zároveň zvláštní a jediná výjimka z pravidla konstruovaná západními sionistickými sociology. Přitom národní ráz dává židům až židovské sionistické hnutí 19. století. Předtím jsou židé jen skupinou náboženskou. Tudíž tento židovský sionismus lze brát jako druh nacionalistické ideologie. V objektivním pojetí je pak židovský národ zhruba stejně starý, jako ten palestinský, který se formuje souběžně s ním, i když sama palestinská regionální identita v rámci islámsko-arabského světa je mnohem starší. Nicméně zde by si měly také nezápadní kultury opět uvědomit, že sám koncept národa je specifický pro Západ. To Západ ho vnutil zbytku světa, ať už šířením svých ideologií (liberalismu, nacionalismu, či socialismu) nebo kolonizací a dekolonizací. Proto je potřeba odmítnout i tezi, že kategorie národa je inherentně pozitivní, a že jeho vytvoření či nevytvoření je měřítkem vyspělosti či zaostalosti lidských skupin.
Národní stát je pak politický útvar, ve kterém je politická moc v rukou národa, který v jeho hranicích tvoří většinu a který ostentativně brání svou suverenitu. To však ani v Evropě nebylo jednoduché. Národotvorné procesy 19. a 20. století zde byly doprovázeny přinejlepším vnucenou kulturní asimilací, přinejhorším etnickými konflikty. Už jen v tomto pohledu je Izrael nepřirozenou součástí Blízkého východu, jakožto národní stát snažící se o co největší populační homogennost a odmítající spojení s arabskými státy v regionu (stejně tak jako odmítl soužití v jednotném post-mandátním státu na území Palestiny). Na tradičním Blízkém východě ještě donedávna žila myšlenka velkých státních útvarů. Do pádu Osmanského chalífátu a neúspěšného vytvoření arabského chalífátu to byly multietnické a multi-konfesní islámské říše. Posléze šlo o multi-konfesní panarabskou ba’sistickou vizi státu rozléhajícího se od Maroka po Irák. O její realizaci se na přelomu 50. a 60. let pokusil Egypt se svými projekty Sjednocené arabské republiky (se Sýrií) a Spojených arabských států (se Sýrií a Severním Jemenem). V 70. letech tuto snahu neúspěšně obnovil libyjský vůdce Muammar Kaddáfí se svou Federací arabských republik (se Sýrií a Egyptem). Mimo to roku 1958 krátce vznikla Hášimovská arabská federace Jordánska a Iráku, spojující dvě tamní větve Hášimovské královské dynastie.
Jak však víme, model „národních“ států (připomeňme, že koncept národa je regionu vnucený v koloniálních hranicích) se udržel dodnes. I netečnost mnohých arabských vůdců vůči etnické čistce Gazy je toho projevem. Spokojili se s územím odkázaným kolonizátorem. Jde jim především o zájmy jejich země, té, ve které mají moc a ze které mají příjmy, přičemž jiné oblasti jsou důležité jen tehdy, když nejdou proti zájmům jejich státu. V tom všem hraje roli i Izrael, nejen svou povahou národního státu, ale i svými hranicemi. Zde musí vyvolat otazníky přidělení většiny mandátní Beerševské provincie (od města Beerševa přes Negevskou poušť po rudomořský přístav Eilat) židovskému státu podle plánu OSN z roku 1947. Přitom židovská populace v něm tvořila méně než 1 % obyvatel.1 Dle mého názoru šlo pouze o napojení nového židovského státu na obchodní trasy Rudého moře (a o odříznutí nového arabského státu od nich) a o znemožnění efektivního propojení Egypta s Jordánskem a šířeji severní Afriky a západní Asie. Tudíž šlo i o znemožnění vytvoření větších postkoloniálních arabských státních celků, které by se mohly stát nezávislé na západním vlivu. Sionisté často obhajují Izrael a jeho postavení coby slabšího tím, že je tak malý oproti velkému území arabských států. Jenže právě jeho povaha a strategická poloha představuje přetnutí živoucího těla arabsko-islámského světa.
Samozřejmě Izrael je cizí kulturou i v jiných ohledech. Krátce heslovitě si opozici izraelských a arabských hodnot shrňme: pokrok vs tradice; parlamentní demokracie vs demokracie přirozených elit (např. náboženských autorit, hlav rodů, vesnic a kmenů); subjektivita vs objektivita; sekularismus vs společenskost náboženství; globalizace vs tolerance plurality kultur; materialismus vs prostý život. Od výhry strany Likud (celým názvem „Národní liberální hnutí“!) ve volbách roku 1977 a od privatizace izraelské ekonomiky od 80. let2 se pak Izrael stává navíc i kapitalistickou a liberální zemí, ale pořád zůstává zejména „nadřazenou“ zemí západní.
Pokud je však duch Západu hlavním důvodem podpory Izraele, může se nabídnout otázka, proč Západ Izrael „nehodí přes palubu“, vzhledem k obrovské nepopularitě izraelské invaze Pásma Gazy a odkrytí pokrytectví západního paradigmatu lidských práv? Nyní je potřeba ve finálním vysvětlení západní podpory Izraele tento důvod vztáhnout k nepřehlédnutelnému fenoménu nejsoučasnější doby.
7. Ústup globální dominance Západu
Světová nadvláda Západu je nyní na ústupu. Ten dle mého názoru pozvolna trvá už minimálně od roku 2011, který byl pro Západ tak nadějný. Arabský svět zachvátila vlna protestů a revolucí Arabského jara, které byly poháněny koncepty svobody a demokracie. Z toho důvodu Západ tehdy podpořil tato povstání v naději na hlubší zakořenění svého vlivu v regionu, tentokrát i na systémové a ideologické úrovni. Jak jsme si však řekli u příkladu Egypta, výsledky protestů pod vlajkou demokracie nebyly pro Západ většinou přívětivé. Podobně to bylo i s obecným vývojem ve světě. Globální ústup (ne nutně pád) Západu od roku 2011 se dá popsat jako probíhající ve třech rozměrech: politickém, ekonomickém a ideologickém.
Politický rozměr
Politický ústup je nejvíce viditelný. Vraťme se k arabskému jaru. Dle mého přináší pro Západ snad jen dvě politická vítězství. Prvním je svrhnutí libyjského režimu Muammara Kaddáfího, čímž došlo nejen k dodnes trvající občanské válce v Libyi, ale zejména ke zničení její nezávislosti a jejích snah o vytvoření celoafrického nezávislého mocenského bloku. Druhým vítězstvím, nebo spíše remízou, je udržení proamerického westernizačního režimu v Egyptě, tentokrát pod taktovkou ‘Abdulfettáha as-Sísího.
Jinak arabské jaro přineslo Západu spíše prohry. Nejtrpčejší z nich je Sýrie. Krvavá dodnes trvající občanská válka postavení ba’sistického diktátora Assada namísto jeho svržení jen upevnila u moci a přiklonila ho více do geopolitického vlivu Ruska a Íránu. Rozšířila regionální vliv stále více suverénního Turecka a na několik let obrovsky posílila extrémistické takfíristické hnutí Dá’iš. Podobná situace panuje v Jemenu, kde krátce po svrhnutí diktátora Sáliha došlo k ekonomické krizi a roku 2014 se tu rozhořela občanská válka, jejíž boje trvaly do roku 2022 a díky níž fragmentace Jemenu trvá dodnes. Místo možných snů o prozápadním liberálně demokratickém Jemenu dnes máme húsijský, na Írán orientovaný sever země, Spojenými arabskými emiráty ovlivňovaný jih a zbytek země kontrolovaný oficiální jemenskou vládou pod vlivem Saudské Arábie.
Rok 2011 byl přelomový ještě jednou událostí, a to stažením amerických vojsk z Iráku. Tamní sektářská ráfidovská vláda rychle opustila americkou sféru vlivu a přimkla se k ideově bližšímu Íránu. Na tom nezměnilo nic ani nové vyslání amerických vojáků do Iráku roku 2014, nově s posláním bojovat proti takfírovcům z Dá’iše. Dnes se USA zdráhají stáhnout své poslední vojáky z Iráku, i když se pro to jasně vyslovila vláda v Bagdádu.3
Posuňme se z Blízkého východu na Ukrajinu roku 2014. Poté co pod ruským nátlakem couvnul prezident Janukovyč z přiklonění se k Evropské unii, došlo k jeho svržení během Euromajdanu a ustanovení prozápadní vlády. V reakci na to Rusko anektovalo Krym a podpořilo proruské separatisty na Donbasu ve vleklé občanské válce. Ač došlo k přimknutí Ukrajiny k Západu, došlo zároveň k posílení Ruska. Ruská invaze roku 2022 pak ještě více ohrozila západní vliv na Ukrajině, i když zároveň vedla i k jistému oslabení Ruska.
V roce 2021 jsme viděli historický fenomén v Afghánistánu. Po 20 letech okupace země se po stažení okupačních vojsk Západem ustanovená vláda Islámské republiky Afghánistán během krátké doby vzdala Islámskému emirátu Afghánistán, známému na Západě jako „Talibán“. Ač za to Afghánistán platí dodnes brutálními sankcemi, je nyní nezávislý na Západu.
V letech 2022 a 2023 rovněž dochází ke kolapsům na Západ orientovaných vlád v západoafrických převážně muslimských zemích Mali, Burkina Faso a Niger, a jejich nahrazení prorusky orientovanými vojenskými vládami s protikoloniálním étosem.4
Zmiňovali jsme vzrůst globálního politického vlivu Ruska a regionálního vlivu Turecka, Íránu, Saudské Arábie a SAE. Na poli politickém však získává vliv rovněž i Čína. Například na jaře roku 2023 dojednala normalizaci vztahů mezi Saudskou Arábií a Íránem. Číňané ve světě, včetně Česka, vedli či stále vedou tajnou policejní síť.5 Vliv čínského režimu nemá jen regionální, ale i globální rozměr.
Ekonomický rozměr
V dnešní době vidíme světový ústup západní ekonomiky a vzrůst vlivu ekonomik zemí BRICS, zejména čínské ekonomiky. Čína je nyní hlavním obchodním partnerem více než 120 zemí, s vývozem za více než 3,6 bilionů dolarů.6 Kupříkladu pro Afriku celkově je právě Čína největším bilaterálním obchodním partnerem.7 Během posledních 20 let se čínský podíl na globální ekonomice, co se týče parity kupní síly (které je určena porovnáním cen specifického zboží nebo služeb napříč ekonomikami), zvýšil z 8,9 % na 18,5 %, zatímco americký podíl klesl z 20,1 % na 15,5 %. V loňském roce rovněž ekonomiky zemí BRICS předběhly ekonomiky zemí G7 v podílu na světovém HDP, co se týče parity kupní síly.8
V posledních letech, zejména po roce 2022, vidíme i hledání alternativ vůči americkému dolaru jakožto měny mezinárodního obchodu, byť je v dolarech dnes prováděno ještě 88 % mezinárodního obchodu.9 Například k lednu letošního roku Rusko, stižené západními sankcemi, platí čtvrtinu svého mezinárodního obchodu čínským jüanem,10 kterým Čína samotná v mezinárodním obchodu poprvé v historii zaplatila místo americkým dolarem, a to Spojeným arabským emirátům za dodávku plynu.11 Dnes tvoří americký dolar v zahraničních rezervách centrálních bank méně než 60 %, oproti více než 70 % začátkem 21. století.12 Když se vrátíme k Rusku, vidíme zajímavý trend trvající od války na Ukrajině. S postupným evropským omezováním dodávek ropy a plynu z Ruska se Čína stala největším dovozcem těchto ruských komodit, v roce 2023 přijímající polovinu jejich celkového vývozu.13 V současné pozici si nemá Rusko moc šancí vybírat, zatímco pružná diplomacie jejího komunistického vedení drží Čínu stále jako světového hráče s mnoha možnostmi. Zde se mimochodem možná rodí ruská závislost na Číně.
Ideologický rozměr
Jak jsme si už řekli, liberalismus je v současnosti jediná organizovaná politická teorie s globálním dosahem. Tomuto ideologickému monopolu však čím dál tím více roste konkurence jak mimo Západ, tak i na samotném Západě. Pomalu povstávají rivalové vůči liberalismu, kteří hrozí nahradit či svrhnout jeho nadvládu. Na Západě jako takovém velmi pomalu, ale jistě nabírá na síle neomarxismus v jeho různých podobách. Ve východní Evropě dochází k nedůvěře vůči vládnoucím liberálním elitám, vedené buďto rozmanitými formami konzervatismu (liberálního, socialistického, nacionalistického, křesťanského atd.) nebo neorganizovaným antisystémovým či kulturně proruským postojem. Ve třetím světě se navzdory snahám o globalizaci neustále, stůj, co stůj drží tradiční styl života. Dlouhodobým rivalem liberalismu je politický sunnitský islám v různých podobách živoucí mezi masami muslimů, ať už v muslimských či nemuslimských zemích. Ten je však mezinárodně neorganizovaný. V muslimském světě se sem dá zařadit nespojená, praxí i představami pestrá plejáda: např. sunnitský odpor v Sýrii a Palestině, Muslimské bratrstvo v Egyptě, Erdoǧanova vnitřní turecká politika (zatímco jeho geopolitika je spíše pragmatická), politický proud Imrána Chána v Pákistánu nebo Talibán v Afghánistánu. Íránská geopolitika je pak poháněna ráfidovským, tedy extrémním šíitským, výkladem islámu a neoperským imperialismem, který se snaží o propojení všech šíitských oblastí a režimů v jeden geopolitický útvar vedený Íránem s cílem zničení svých sunnitských rivalů. Velmi zásadní je pak proměna Ruska. To bylo i za Putina konzervativně-liberální zemí, i když se snažilo o obnovení svého velmocenského postavení. Avšak zejména s prodloužením ukrajinské války se rétorika Putina více přiklání k tzv. neo-eurasianismu, myšlence ruského filosofa Alexandra Dugina, protkané vizí multipolárního světa s vícero rovnocennými mocnostmi a civilizačními bloky, a hnané představou protiútoku nezápadní Tradice vůči západnímu liberalismu, který má ambice stát se čtvrtou politickou teorií.
S některými výše zmíněnými osobnostmi, organizacemi a státy se dá souhlasit, s některými zase vůbec ne. Nicméně je potřeba si připomenout, že jejich povstání není útokem vůči Západu, ale protiútokem vůči jeho nespoutané dominanci světa po pádu socialistického bloku v 90. letech. Ta měla za následek mj. invaze do Iráku a do Afghánistánu, přičemž je vedena snahou o politické, ekonomické i ideologické ovládnutí světa. Přestaňme tedy pozorovat jen důsledky, ale pozorujme i jejich příčiny.
Závěrem: Západ už ustupovat odmítá
Tomáš Sedláček pro Hospodářské noviny 3. 11. 2023 napsal:
„Nicméně obě tyto války, obě tato krveprolití začal Východ. Představa, že se Západ nebude bránit a nechá se se zvednutýma rukama převálcovat násilníky, je naivní a pro Západ sebevražedná. Kam má ustupovat Ukrajina, kam Izrael? Kam Západ?“14
Západ se bude svého postavení držet zuby nehty. Nedílnou součástí tohoto postavení je právě i Izrael. Zhruba 30 000 mrtvých Palestinců, většinou civilistů, většinou žen a dětí, naprostá demolice obytných budov, zničení úrodné půdy, hladomor v Gaze – to vše Západu nestojí za obětování jednoho z posledních článků západní globální dominance. Proto žádná kritika, tlak či zastavení pomoci Izraeli na Západě nepřipadá v úvahu. Proto Západ bezmezně podporuje Izrael. Paradoxně tím však Západ jen kope hrob své hegemonii a urychluje její pohřební průvod.
Nezápadní člověk se každopádně bytostně musí poučit nejen ze současného masakru Palestinců v Gaze, ale i z historie, aby zabránil jeho opakování v budoucnosti. Pro větší mezinárodní rovnováhu, kde nebudou taková zvěrstva tolerována, kde nebude světová moc ležet pouze v rukou země mající právo veta v OSN, kde nebude Západ moci prosadit svou vůli ničím nebržděnou brutální materiální převahou, je potřeba usilovat ne o zničení Západu, ale o jeho svrhnutí z pozice globální dominance, o jeho vrácení do hranic Západu. Je třeba usilovat o vytvoření multipolárního světa, ve kterém může dostat šanci nezávislosti, spojení, prosperity i druhý a třetí svět, včetně světa muslimského.
Muslimové, zejména jejich vládcové, si zároveň musí opět uvědomit svou identitu, jednotu a geopolitickou roli ve světě a myšlením povstat z rozdělení a poddajného postavení vůči Západu. Při pohledu na postoj Západu vůči izraelskému běsnění v Gaze je jasné, že cesta světa už nevede ruku v ruce se Západem, jestli tak někdy vůbec vedla. Oproti tomu postoj zbytku světa k etnické čistce Gazy nám zřetelně ukazuje, že multipolární svět nabízí větší záruky spravedlnosti, než ten současný.
Na základě citovaných zdrojů sepsal: Adam Šlerka
- Viz United Nations Palestine, Distribution of Population 1947 UN map no 93(b), citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/File:Palestine_Distribution_of_Population_1947_UN_map_no_93(b).jpeg.
- Viz Jerusalem Center for Public Affairs: Privatization of the Israeli Economy, online, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.jcpa.org/jcprg7.htm.
- Ali, Idrees & Stewart, Phil: Pentagon says not planning a US withdrawal from Iraq, Reuters, online, 8. 1. 2024, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.reuters.com/world/middle-east/pentagon-says-not-planning-us-withdrawal-iraq-2024-01-08/.
- Wilén, Nina & Watling, Jack: The Collapse of Western Influence in West Africa Points to Wider Problems, Royal United Services Institute, online, 8. 11. 2023, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.rusi.org/explore-our-research/publications/commentary/collapse-western-influence-west-africa-points-wider-problems.
- Viz Čína uzavřela své ‚policejní stanice‘ v Česku. Sloužily i ke sledování příslušníků místní diaspory, iRozhlas, online, 8. 12. 2022, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cinske-policejni-stanice_2212081241_zuj.
- Viz Mandilaras, Alexandros: Why the world is turning away from the US dollar, The Conversation, online, 12. 1. 2024, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://theconversation.com/why-the-world-is-turning-away-from-the-us-dollar-220093.
- Viz Stein, Peter & Uddhammar, Emil: China in Africa: The Role of Trade, Investments, and Loans Amidst Shifting Geopolitical Ambitions, Observer Research Foundation, online, 14. 8. 2023, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.orfonline.org/research/china-in-africa.
- Viz Mandilaras, Alexandros, op. cit.
- Viz Ibidum.
- Viz Glover, George: Russia is using China’s yuan to settle 25% of its trade with the rest of the world, report says. Business Insider, online, 28. 9. 2023, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://markets.businessinsider.com/news/currencies/dedollarization-dollar-dominance-russia-china-ruble-yuan-war-in-ukraine-2023-9.
- Hayley, Andrew: China completes first yuan-settled LNG trade, Reuters, online, 28. 3. 2023, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.nasdaq.com/articles/china-completes-first-yuan-settled-lng-trade.
- Viz Mandilaras, Alexandros: op. cit.
- Viz China-Russia 2023 trade value hits record high of $240 bln – Chinese customs, Reuters, online, 12. 1. 2024, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://www.reuters.com/markets/china-russia-2023-trade-value-hits-record-high-240-bln-chinese-customs-2024-01-12/.
- Viz Tomáš Sedláček: op. cit.