4. Kolonialismus
Ač osobně považuji toto vysvětlení za zhruba stejně pravděpodobné jako vysvětlení imperialismem, posadím ho na žebříčku o něco výše. Chci totiž vyzdvihnout, že nepoukazuje jen materiální stránkou projevu západní podpory Izraeli, ale i její duchovní, ideovou stránkou.
Nejdřív je však nutné si říct, že „kolonialismus“ je opět nesprávně chápán. Termín svádí k tomu, označit takto proces zakládání kolonií všemi možnými kulturami lidských dějin, např. již antickými Řeky. V literatuře však označuje bezprecedentní dějinnou epochu: vytvoření centralizovaných globálních koloniálních říší, a to evropskými zeměmi od 16. do 18. stol. (a pokud nebudeme brát v potaz definici imperialismu, tak i do 20. stol.). Španělsko, Portugalsko, Anglie/Británie, Francie, Nizozemsko, a potažmo i Rusko (leč jeho expanze nebyla především zámořská), Německo, USA a Belgie (a to, pokud nepočítáme definici imperialismu) – všechny tyto země měli různě velké koloniální říše v různě vzdálených částech světa. Jak ale dnes figuruje kolonialismus v podpoře Izraele?
Vysvětlení kolonialismem má dvě dimenze.
a) První dimenzí je, že nadvláda mocností prvního světa nad nyní oficiálně svrchovanými státy třetího světa (ať už to jsou bývalé kolonie nebo ne) existuje dál, a to skrze „neokolonialismus“. Ten je pak chápán velmi podobně jako imperialismus, tudíž fungující zejména jako ekonomické vykořisťování.1 Neokolonialismus není však viděn jako vývoj kapitalistického řádu, ale jako pokračování klasického kolonialismu. Oba totiž sdílí základní myšlenku nadřazenosti bělocha (potažmo Evropana, západního člověka nebo člověka z prvního světa) nad zbytkem světa, která mu dává právo nad zbytkem světa vládnout. Ač se tedy metody a hnací síly kolonialismu měnily, jeho premisa zůstala stejná. Ke koloniální kontrole nad Blízkým východem pak slouží mimo jiné právě Izrael, a to skrze vojenské spojenectví s USA a poskytnutí jim vojenské základny, stejně tak jako skrze občasné vojenské akce v regionu a poskytnutí operačního střediska tajným službám. Díky tomu a díky samotné poloze Izraele pak působí tento stát jako západní nůž na krku arabského světa.
b) Druhá dimenze se týká ideové podstaty a povahy vlivných neokoloniálních velmocí a Izraele. Jak je uvedeno výše u třetího vysvětlení, kolonialismus se vyznačuje snahou masově rozšířit populaci země, která kolonizaci provádí. To má obvykle za následek vytvoření nového národa na území takové kolonie, za cenu eliminace původních obyvatel. V protikoloniálním paradigmatu je toto známé jako „osadnický kolonialismus“.2 Mezi takovéto osadnicko-koloniální státy patří západní země Kanada, Austrálie, Nový Zéland a zejména USA. Izrael je pak chápán jako rovněž takový osadnický koloniální stát, vzniklý odtržením židovských osadníků od britského impéria, vytvářející nový národ na kolonizovaném území, a snažící se částečně či zcela segregovat, vyhnat či vyhladit původní palestinské obyvatelstvo.3 Židovští osadníci, z velké části dnes tvořící Izraelce coby politický národ, jsou pak bráni jako bílí evropští kolonisté bojující s orientálními barbary. V tom je druhý důvod západní podpory Izraele. Třetím důvodem západní, konkrétně americké a kanadské podpory Izraele je ten, že jde o fundamentálně stejný, osadnicko-koloniální stát jako tyto země. Pokud by zejména USA nepodporovaly Izrael, ohrozily by pak vlastní dosavadní opodstatnění. Koloniální původ USA je přehlížen na úkor dnešního liberálního multikulturního „pozitivního“ stavu, stejně tak jako je přehlížena hluboká strukturální diskriminace komunit původních Američanů, amerických černochů a dalších. Pokud selže Izrael ve snaze učinit z Palestinců mezi řekou a mořem titěrnou menšinu (kterou pak bude oslavovat a tolerovat tak, jako to nyní dělá USA s původními Američany), nebo pokud selže ve své existenci, pak se otřesou i současné zakladatelské mýty Spojených států, což by nutilo americké elity otevřít výše zmíněná nepříjemná témata.
Toto vysvětlení nalezneme na Západě a v Evropě zejména u příznivců tzv. „nové levice“ politické teorie socialismu. Pro orientaci: filozofickými představiteli nové levice jsou v různých měrách např. Antonio Gramsci, frankfurtská škola (která dala vzniknout i „kritické teorii“ a neomarxismu), Theodor Adorno, Jean-Paul Sartre a Claude Lévi-Strauss. Vedle socialistů je pak vysvětlení kolonialismem užíváno v širším záběru protikoloniálních myslitelů a hnutí.
Přesto však ani toto vysvětlení nedostačuje plně. Předpokládá kontinuitu kolonialismu od dekolonizace až doposud a rovněž jeho široký záběr na více zemí třetího světa. Nicméně v západní, zejména americké podpoře Izraele vidíme počátek až od roku 1967, jak jsme si ukázali v bodu c) prvního vysvětlení. A ač se panarabsko-socialistické státy tehdy od USA odklonily, Egypt během krátké doby změnil trajektorii zpět od SSSR k USA za Anwara Sádáta a Husního Mubaraka.4 Další blízkovýchodní státy, jako Jordánsko, Saudská Arábie, Turecko a státy Zálivu, zůstaly věrnými spojenci USA pořád. Koneckonců, nebýt místních spojenců, tak největší ukázky západní moci v regionu – válka v Zálivu a invaze do Iráku, by byly stěží proveditelné.
Zároveň však přišel obrat s rokem 2011 a Arabským jarem, vlnou protestů a revolucí proti neschopnosti arabských autokratických režimů, které zároveň byly prodchnuty myšlenkami demokracie a svobody. V tomto okamžiku USA a celý Západ zanevřeli na své autokratické, leč „sekulární a prozápadní“ spojence, výměnou za snahu o ustanovení režimů, které by byly více ideologicky blízké Západu.5 Potíž ovšem je, když si obyvatelstvo arabského státu demokraticky zvolí zrovna vedení, které je v ostrém rozporu se západními zájmy i myšlením. Toho je nejlepším příkladem Egypt a jeho demokraticky zvolená vláda Muslimského bratrstva, svržená vojenským pučem a nahrazená autokratickou vládou spřátelenou s USA, která zároveň vyvíjí sílící westernizaci. Zhruba od stejné doby, a to jak díky sílícímu tlaku Západu, tak i kvůli hledání západní ochrany před rostoucím regionálním vlivem Íránu, můžeme vidět i sílící snahy o westernizaci Saudské Arábie a Zálivu, zejména v posledních letech. Co se týče subjektu kolonialismu, tak z něj musí být vyřazeny kategorie bělocha a Evropana, a to vzhledem k nevraživosti na ostří nože mezi bílými velmocemi Západu a Ruska a též vzhledem k západnímu pocitu nadřazenosti nad východní Evropou, která se na kolonialismu vlastně ani nepodílela. Tato fakta, stejně jako to, že neochvějnost západního krytí Izraele až dnes nabrala svého bezprecedentního vrcholu, nás nutí hledat v západním chování ještě hlubší logiku.
5. Příbytek války proti příbytku islámu
Toto vysvětlení je zásadně vlastní islámskému paradigmatu a světonázoru. V něm je svět geopoliticky rozdělen na vícero táborů, zejména však na dva hlavní: دار الإسلام dáru l-islám, tedy „příbytek islámu“, a دار الحرب dár al-harb, tedy „příbytek války“. Prvním se myslí území, kde islám vládne, ideálně i politicky (i když v jeho rámci mohou žít početné nemuslimské komunity), druhým pak území, které nemá s dár al-islám uzavřené mírové dohody. Toto nahlížení se objevuje od 7. století kř.l. Od té doby do poloviny 8. stol. se dáru l-islám v zásadě kryje s jednotnou politickou entitou Proroka Muhammada صلى الله عليه وسلم a s chalífátem správně vedených chalífů a následně i Umajjovců. Dáru l-harb se pak kryje s tehdy nejvýznamnějšími nepřátelskými nemuslimskými říšemi, kterými byla Byzantská a Perská říše. V pozdější době se užívá pro dáru l-harb i pojem دار الكفر dáru l-kufr, dosl. „příbytek zapření [pravdivosti islámu]”, leč dle mých informací nemá pojem „dár al-kufr“ takovou tradici v islámském světonázoru.
Pozdější projevy nepřátelství nemuslimských entit vůči muslimům jsou pak viděny a vysvětlovány právě prismatem „dáru l-harb vs dáru l-islám“. Sem patří křížové výpravy, reconquista, kolonialismus a imperialismus, první světová válka, založení Izraele a Nakba, a nejrůznější konflikty mezi muslimy a vnějšími nemuslimskými zeměmi během a po Studené válce, zejména tzv. válka proti teroru, kulminující invazí do Afghánistánu a do Iráku. Za všemi těmito konflikty hledá toto vysvětlení hlubší důvod agresora, který si však sám agresor ani nemusí uvědomovat. Tím důvodem je agresorův كفر kufr – v tomto geopolitckém kontextu nikoliv pouze apriorní absence víry (tj. nevíra, jak je slovo الكفر al-kufr v tomto případě ne zcela správně překládáno), ale především zapření a agresivní odmítnutí islámu. To může mít více důvodů. Například kvůli poznání, že islám je pravdivý, kvůli čemuž musí být zničen, což je nejblíže původnímu významu slova al-kufr v tomto kontextu. Nebo kvůli považování islámu za ideologického soka, a tudíž za hrozbu pro dominanci určitého světonázoru agresora (liberalismus, ateismus, křesťanství, socialismus atd.). Důvod může být i vliv nadpřirozených prvků – našeptávání šejtánů (satanů, zlých džinů) a jejich vůdce Iblíse do duší lidí a jejich svedení na cestu boje proti islámu. To, že akce káfirún (těch, kdož vědomě činí kufr) jsou různě intenzivní a selektivní (např. americký přístup obecně vůči muslimům v USA vs přístup vůči muslimům v muslimských zemích) pak na samotnému principu nic nemění.
Tudíž i současná západní podpora Izraele a konání Izraele samotného jsou podle tohoto vysvětlení poháněny kufrem. Západní a izraelské entity to neříkají otevřeně, možná si to ani neuvědomují, ale jejich utlačování a zabíjení Palestinců je motivováno širší ideologickou nenávistí vůči Bohu, islámu a muslimům. Z tohoto pohledu je třeba posuzovat i používání pojmu يهود „jahúd“ (doslova „židé“, ve smyslu striktně náboženském, ale nikoli už etnickém) pro původce této agrese ze strany Izraele.6 Samotné „jahúd“ je však pro tento popis v islámském a arabském kulturním prostoru stále více nahrazováno přesnějším a více politickým صهيونيون „sahjúníjún“, „sionisté“, vzhledem k takřka bezproblémovému soužití náboženských „jahúd“ a muslimů v islámských říších minulosti.
Byť můžeme tímto vysvětlením popsat obecný trend všech agresí nemuslimských entit vůči muslimům, v konkrétní otázce západní podpory Izraele je třeba její důvod ještě více zpřesnit. Sám dáru l-harb totiž není jednotný. Například Rusko a Čína díky svým nenapraveným a neukončeným agresím vůči muslimům také nepochybně patří do „dáru l-harb“, nicméně v tomto konfliktu podporují Palestince i organizace jejich odporu, uznávají Stát Palestina a požadují okamžité příměří mezi Izraelem a Hamásem.
6. Izrael je západní zemí
Jak jsem se snažil ukázat při rozebrání předchozích vysvětlení, za západní podporou Izraele nestojí primárně hmotné důvody a diplomatický, politický či ekonomický vztah Izraele a Západu. Je třeba hledat důvod ideový, který ale zároveň musí být co nejpřesnější. Položme si tedy otázku, co specificky pojí Západ s Izraelem, a to jak v jeho podstatě, tak i v jeho roli na Blízkém východě? Na tuto otázku nám pomůže odpovědět samotná (pro)západní elita. Ku příkladu liberální ekonom Tomáš Sedláček, který byl mj. v letech 2001-2003 poradce prezidenta Havla a v letech 2004-2005 poradce ministra financí Sobotky, napsal 3. listopadu 2023 pro Hospodářské noviny následující slova:
“Na začátek je dobré si všimnout, že Ukrajina i Izrael jsou nejvýchodnějšími výspami Západu. Na východ od Izraele panuje totalitní, nedemokratický režim, který chce úplné zničení a podmanění, zlomení Státu Izrael. … Na druhé straně stojí svět západní, svobodný, demokratický a prosperující. … Na obou těchto místech byl Západ napaden Východem. V mnoha smyslech těchto slov. V obou případech byly první výstřely vypáleny ze strany totalitních, východních režimů. … Jako by Západ napadli skřeti.”7
Pan Sedláček zde vyjádřil vztah Izraele a Západu naprosto přesně. Izrael není jen nástrojem nebo objektem nadvlády Západu. Je v základech i duchu sám o sobě západní zemí a společností. Je prodloužením Západu na Blízký Východ. Co je však tímto duchem Západu? Jaké myšlenky jsou mu vlastní? Jako pozitiva je slýcháváme v českém veřejném prostoru již od dob sametové revoluce, některé z nich najdeme i ve slovech samotného Sedláčka. Vypišme si je: svoboda (jednotlivce), materialismus, racionalismus, sekularismus, subjektivita, (parlamentní) demokracie, volný trh, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, pokrok, národ a národní stát. K tomu přidejme snahu o globalizaci těchto myšlenek a tezi o jejich univerzálnosti.
Má souhrn těchto tezí nějaké pojmenování? Dá se mluvit o tom, že Západ vede nějaká vládnoucí ideologie? Minimálně v českém prostředí je tato otázka pobuřující. Od sametové revoluce je veřejnosti slovo ideologie podáváno buď jako nezáživný předmět politologie a filosofie, nebo jako hanlivé označení pro společensky extrémní myšlenky, včetně názorové linie bývalého socialistického režimu. Ten koneckonců přiznaně říkal, že je veden marxisticko-leninistickou komunistickou ideologií. Když však půjdeme od hesel Západu k jejich myšlenkám a od nich k jejich původu, spatříme zde skutečně ideologii, přesněji politickou teorii – a to liberalismus.
Krátce řečeno, liberalismus je filozofický, ekonomický a politický směr, jehož pilíře vznikly v západní Evropě mezi 17. a 18. stoletím, přičemž jeho vedlejší aspekty se dodnes vyvíjí. Je to unikátně západní jev. Všechny výše jmenované teze jsou liberalismu vlastní a takto pohromadě se objevují pouze u něj, i když některé z těchto tezí má společné s dalšími politickými teoriemi moderního Západu: třeba s fašismem a socialismem. Po porážce obou těchto teorií (tj. ve 40., respektive 90. letech 20. stol.) však zůstal liberalismus sám jako jediná zbývající organizovaná, živoucí a globálně formulovaná politická teorie. Jelikož liberalismu chybí rovnocenný soupeř, nemusí už svět přesvědčovat o své pravdivosti. Stal se tudíž pravdou, daností a osudem pro celý svět. Z tohoto důvodu žijeme v domnění, že nám nevládne žádná ideologie, ale pouze jakési celosvětově platné pravdy. V tomto ohledu mimo jiné pokračuje dál i koloniální rasismus a pocit nadřazenosti Západu nad zbytkem světa.
V tomto rasismu je potřeba hledat důvod selektivní aplikace lidských práv, předmětem kterých je řada výše zmíněných hesel. Jsou to totiž práva ve svém původu formulovaná pro západního člověka. Jsou zároveň vytvořená západním člověkem, který je jakožto jejich tvůrce může měnit a aplikovat dle své libosti. Západní člověk je vlastníkem lidských práv. Nezápadní kultury, které se odmítají nechat myšlenkově kolonizovat přesným zkopírování západních hodnot a způsobu života, jsou pak z pohledu Západu necivilizované, nebezpečné, neúspěšné, nevzdělané, nerozvinuté, zaostalé, primitivní atd. Mezi ně patří i Palestinci, jejichž útlak Západ sice uznával, ale zároveň mu ani tolik nevadil. Dnešní stav je jen logickým vyústěním západního pocitu nadřazenosti. Uvědomme si, že lidská práva a svobody Izraelců, ať už je to svoboda slova, ochrana života a majetku, nebo rovnost pohlaví a volnost LGBT+ komunity, nejsou žádným „white-washingem“ nebo „pink-washingem“, kterým by Izrael úmyslně kryl svůj útlak Palestinců. Naopak, jsou upřímným přesvědčením izraelské společnosti. Ale v souvislosti s ideou nadřazenosti západních myšlenek jsou přiznaně aplikována jen na nositele nadřazené západní kultury – na Izraelce. Pamatujme, že i někdejší USA, v té době osadnicko-koloniální rasistický stát, byly rovněž založeny na liberálních principech.
Podívejme se nyní izraelskou společnost blíže. Drtivá většina Židů, kteří přišli do Palestiny před rokem 1948, přišla z Evropy.8 Jak jsme si ukázali u prvního vysvětlení, mezi židy existovala plejáda západních myšlenkových proudů, které se v době první migrace do Palestiny už rozšířily do celé Evropy. O rozdílu mezi idejemi židovských migrantů a domorodých Palestinců napsal v roce 1992 přední český orientalista Miloš Mendel následující:
„Nechápali Židy jako a priori nepřátelský element. Arabové nikdy předtím neaspirovali na sebeidentifikaci v podobě národa ve smyslu moderního evropského nacionalismu. Bránil jim v tom jednak islámský pohled na život, upřednostňující jednotu ve víře před jednotou národa, jednak povědomí historického vývoje Arabů, v němž Palestina byla vždy jen součástí šířeji pojatého státního útvaru – arabského chalífátu … Arabové však nemohli pochopit, proč by židovské skupiny, s nimiž se po celé staletí setkávali jako s příslušníky uznávané nábožensko-etnické menšiny, měli najednou prohlašovat jejich území za svou vlast a prosazovat na ní své zájmy jako její samozvaní vlastníci. … islámské vidění světa neznalo pojem „národ“ ani jeho ideový rámec „nacionalismus“… čím více arabské půdy se se ocitalo v rukou sionistů, čím hlouběji se Arabové seznamovali s jejich tužbami, tím více chápali stěhování evropského židovstva do Palestiny jako nežádoucí průnik cizorodého civilizačního tělesa. … Sionismus vnesl do arabského prostředí prvky dvojího typu: jednak náboženskou nesnášenlivost, jednak dravý světský nacionalismus. Obojí bylo pociťováno jako bolestivý útok cizích civilizačních hodnot.“9
Na základě citovaných zdrojů sepsal: Adam Šlerka
- Viz Halperin, Sandra: “Neocolonialism” in Encyclopedia Britannica, online, citováno 12. 1. 2024, dostupné na: https://www.britannica.com/topic/neocolonialism.
- Viz Pappé, Ilan: op. cit., str. 53-54.
- Viz Ibidum.
- Viz např. Blood, Michael R.: Cheney calls Mubarak a good friend, U.S. ally, NBC News, online, 6. 2. 2011, citováno 17. 1. 2024, dostupné na: https://www.nbcnews.com/id/wbna4144459.
- Viz Dugin, Alexandr: op. cit., str. 152-153.
- Více k problematice údajného antisemitismu v islámu a islámského vnímání židů viz https://www.e-islam.cz/pravda-o-antisemitizmu-mezi-muslimy/.
- Viz Sedláček, Tomáš: Dvě, možná tři fronty války brutálních a netolerantních režimů proti Západu, Facebook, 3. 11. 2023, citováno 23. 1. 2024, dostupné na: https://www.facebook.com/photo?fbid=877161557100960&set=a.208607130623076.
- Viz History of Jewish Immigration to Israel (Aliyah), reformjudaism.org, online, citováno 27. 1. 2024, dostupné na: https://reformjudaism.org/history-jewish-immigration-israel-aliyah.
- Mendel, Miloš. 1992: Židé a Arabové – dialog idejí a zbraní, Prachatice, str. 20–21.