Ten, kdo si učenců neváží tak, jak má a napadá je, ten, kdo nemá tu správnou osobnost a charakter, který správně nevynáší adekvátní soudy o lidech, nikdy nemůže být islámská autorita hodná následování a někdo, kdo se oprávněně připisuje nauce a cestě zbožných předků. Není ničím jiným než obhroublým ignorantem, který na sebe navléká převlek učence vyzývajícího ke Koránu a Sunně. Je jen otázka času, kdy kvůli své lhostejné nevědomosti upadne do nějakého bludu.
Jako příklad můžeme uvést následující situaci:
Představme si, že člověk, který je relevantní islámskou autoritou hodnou následování, označí nějakého jiného člověka za nevěřícího. Dotyčná autorita postupuje podle pravidel, je opatrná, několikrát přeměřuje všechny důkazy, vezme v potaz všechna relevantní fakta nutná pro vynesení takového soudu, odstraní všechny možné překážky a důkladně prošetří celou situaci osoby, které se její soud týká. Při tom všem bez jakéhokoli odchýlení plně a vždy respektuje příslušnou proceduru následovníků Sunny a prvotního společenství muslimů (arab. أهل السنة والجماع ahlu s-sunna we l-džemá’a) v otázce rozsudku o nevíře konkrétní osoby (arab. تكفير المعين tekfíru l-mu’ajjen). Taková autorita je v tomto případě následovníkem pravdy.
Na druhé straně zde máme dalšího člověka, který tutéž osobu také prohlásí za nevěřícího, stejně jako výše uvedená islámská autorita. Ovšem tento druhý člověk nezná správnou proceduru, nezná, podmínky vynesení takového soudu týkající se samotného činu i jeho pachatele, přesvědčení i jeho nositele, nijak nezohledňuje jeho situaci a případné překážky, které by vynesení takového soudu bránily. Není vůbec opatrný a nijak si neprověřuje informace, které obdržel, nejsou-li třeba zmanipulované či zavádějící. Tento člověk je následovníkem bludu, dokonce i kdyby se mu v tomto případě podařilo dopídit se správného výsledku. Je následovníkem bludu, protože ho jeho neznalost a nekompetentnost, anebo v případě, že se jedná o studovaného jedince, jeho mentalita, ego, charakter a přístup, dříve nebo později dovést do naprosto jasného omylu.
Teprve nyní vidíme rozdíl mezi skutečným učencem a obyčejným hlupákem, který se za něho vydává. Učenec, pokud se dopídí správné odpovědi, získává dvě odměny – za své úsilí a za správný výsledek. A pokud se zmýlí, potom jen jednu – tu za své úsilí. Naproti tomu hlupák, který se dere na místo učence, si vyslouží v každém případě hřích. To proto, že i pokud se mu náhodou podaří uhodnout správnou odpověď, už za malou chvíli milion dalších odpovědí netrefí a tím způsobí katastrofu.
Autorita učenců jako celku není rušena ojedinělými pochybeními některých jednotlivých učenců
Málik ibn Anas jednou v Prorokově صلى الله عليه وسلم mešitě v Medíně pravil: “Tato nauka jako taková je sama Náboženstvím. Proto si dávejte dobrý pozor, od koho své náboženství přejímáte. Já jsem v této mešitě zažil na sedmdesát lidí. A každý z nich říkával: “Vyprávěl ten a ten, od toho a toho, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl.” Když by mu byla dána na starost státní pokladnice, byl by morálně dostatečně způsobilý k tomu, aby ji opatroval. Avšak nic jsem od těchto lidí nepřijal, protože nebyli odborníky na hadísy. Ale když k nám přišel Muhammed ibn Muslim ibn Šiháb az-Zuhrí, stávali jsme dlouho u jeho vrat, i když byl tehdy ještě hodně mladý, protože byl skutečným znalcem.”1 Tj. znalcem nauky o hadísech, vedle mnoha jiných oborů islámských nauk.
Jahjá ibn Kattán pravil: “Kolik mnoho dobrých lidí by udělalo lépe, kdyby nevyprávělo hadísy!” A také řekl: “Neviděl jsem horší lži, nežli ze strany těch, kteří se připisují dobru.“ Al-Bejhekí tyto výroky vysvětlil takto: “Je to proto, že se tito dobří lidé oddali uctívání, avšak nezůstalo jim už času, aby se důkladně zdokonalili v detailech nauky o hadísech. Lidé, kteří vymýšlejí falešné hadísy, jim pak podstrčili své padělky, které žádnými hadísy vůbec nebyly. Mezi nimi byli i tací, kteří se ve svém klamu mylně domnívali, že za vymýšlení si hadísů povzbuzujících k dobrým činům a odstrašujících od činů špatných mají odměnu, avšak vůbec si nebyli vědomi obrovského trestu pro toho, kdo o Poslu Božím صلى الله عليه وسلم zalže.“2
Alláhovo Náboženství je chráněno před změnou a nemůže být pokřiveno lidmi, natož učenci. Avšak Alláh každého člověka, který se vydá cestou nauky, podrobuje zkoušce tím, že ho pověřuje, aby Jeho Náboženství opatroval. Ten, kdo bude Náboženství Boží opatrovat a chránit, toho bude chránit a opatrovat i Alláh. A kdokoli ho zradí, toho Alláh nechá napospas, zničí ho a nahradí ho někým jiným, kdo tomuto úkolu poslouží lépe. A islám je vpravdě dokonalým náboženstvím, které vyučují a předávají ti nejlepší z Prorokových صلى الله عليه وسلم dědiců a následovníků. A co platí pro islám oproti ostatním světonázorům lidstva, platí i pro věrouku následovníků Sunny, prvotního společenství muslimů a zbožných předků této ummy oproti ostatním frakcím v rámci muslimské ummy.
Ibn Tejmíja říká:
„I mezi mnohými muslimy bezpochyby existují nespravedlivost, nevědomost, inovace, rozkol a rozvrat, tolik, kolik zná jen On, Jediný, Ten, Jehož znalost objímá všechny věci. Jenže každé zlo, které se nachází i u muslimů jako celku, nachází se ještě ve větší míře a v horších podobách i mezi nevěřícími. A každé dobro, které se nachází mezi nevěřícími, se nachází ve větší míře a v lepší podobě také mezi muslimy coby kolektivem. A totéž platí i pro následovníky hadísů oproti ostatním skupinám muslimů.“3
Tj. cokoli dobrého se nachází u jiných skupin muslimů, to samé možno nalézt v ještě větší míře a lepší kvalitě i u ahlu s-sunna a každé zlo, které možno nalézt u ahlu s-sunna, se nachází v ještě hojnější míře a horší podobě u ostatních frakcí muslimů.
Ale může se stát, že u některých frakcí muslimů, jako jsou například novodobí cháridžovci, kteří sami sebe nazývají následovníky sunny, či jiné jim podobné muslimské sekty, toto pravidlo by přestalo platit, protože oni při sobě nemají ani setinu dobrých vlastností, které možno pozorovat u mnohých nevěřících.
Ibn Tejmíja také říká:
„Je také známo, že následovníci hadísů se vyznačují všemi vlastnostmi dokonalé mravnosti, kterými se vyznačují i další frakce muslimů, a k tomu mají navíc i mnohé jiné, které se u ostatních frakcí muslimů nevyskytují.“4
Nikdy v historii se nestalo, že by hlavní skupina muslimů, následujících v čele se svými učenci to původní a nezměněné učení islámu v té podobě, jak ho Alláh zjevil v Koránu a v životní praxi Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jako kolektiv propadla bludu a omylu. I přesto, že se někteří její příslušníci jako jednotliví smrtelní lidé samozřejmě mohli zmýlit, omyl byl vždy ojedinělou výjimkou, pokaždé zpětně napravenou shodně měřítkům Koránu a Sunny, které jediné jsou skutečnou a absolutní, neomylnou autoritou, korigující možná pochybení třeba i ze strany učenců, kteří se – jako všichni lidé – samozřejmě mohou mýlit.
Naši zbožní předkové razili tezi: „Ani učenec není uchráněn omylu. Kdo se potom zpravidla nemýlí a jen zřídka a výjimečně se zmýlí, on je učenec. A kdo se zpravidla plete a jen výjimečně a zřídkakdy trefí správnou odpověď, ten je ignorant.“5
Se’íd ibn Musejjib řekl: “Není jediného učence, ani aristokrata, ani šlechetného člověka, který by neměl i nějakou tu chybku. Avšak pokud jeho dobro převládá nad jeho nedostatky, potom jeho dobré činy porážejí jeho činy zlé. A u koho naopak převládají nedostatky, toho špatné stránky vítězí nad těmi dobrými.”6
Ibn Redžeb al-Hanbelí aplikoval stejný princip na knihy, které učenci napsali, když řekl:
„Alláh nedovolil žádné knize, aby byla zcela bez chyb, kromě Knihy Boží. Spravedlivý ten, kdo odpustí drobné chybičky někomu, kdo je vyhlášen spoustou dobrých činů.“7
Nicméně učenci této ummy jako celek předávali a předali dalším generacím muslimům všechno to, co nalezli u zbožných předků a svých učitelů z nejranějších dob islámu, podle svého nejlepšího vědomí a vědomí, shodně svým možnostem a situaci. Toto je tradice učenců, která se předávala z generace na generaci mnoha cestami, mnoha lidmi, mnoha čistými srdci a mnoha učenými hlavami.
K opaku mohlo dojít jen v divokých snech a pomýlených fantasmagoriích sektářů a bludařů typu novodobých cháridžovců či zbloudilých modernistů. Podle jejich kritérií se věci mají úplně jinak. Ibn Tejmíjův výše citovaný postřeh podle nich vůbec neplatí. Téměř všichni největší učenci této ummy v průběhu historie, včetně těch největších znalců a vyzývačů k cestě zbožných předků v posledních pár stech letech, až na jednotlivé zřídkavé výjimky, propadli nevíře, sektářství, bludu, zpátečnictví a ignoranci. Podle jejich pokřivené sektářské logiky všichni, až na ojedinělé čestné výjimky, islám zradili. Všichni včetně špičkových islámských právníků, imámů mudžtehidů a zakladatelů mezhebů, muhaddisů, kteří sestavili všemi používané sbírky hadísů, mufessirů, kteří sepsali všemi odkazované výklady Koránu, včetně všech učenců, kteří ubránili islámskou věrouku před idejemi nevíry a včetně mnoha dalších mimo ně. Tito sektáři je proto odvrhují spolu s celou jejich tradicí a prorockým dědictvím nauky, které nám přechovali. A naopak se radují, kdykoli naleznou nějakého pofiderního anonyma, který souzní s jejich názory. Někoho, kdo se učil sám jenom z knih a možná se tu a tam ocitl na pár minut na některé té přednášce nějakého toho učence, kterého stejně později odsoudil a odvrhl, když „poznal pravdu.“
Vznešený Alláh ovšem praví:
إِنَّا نَحْنُ نَزَّلْنَا الذِّكْرَ وَإِنَّا لَهُ لَحَافِظُونَ
„My zajisté připomenutí jsme seslali a dobře je umíme ochránit.“ (Hidžr: 9)
Podle těchto sektářských měřítek tedy Alláh Svou víru a nauku Svého Náboženství ochraňuje pomocí modloslužebníků, zrádců víry, sektářů, hanebníků, ignorantů, hlupáků, fanatiků, extremistů, tmářů a kazatelů nenávisti. Chudáci „pravověrní“ jsou potom často nuceni hledat střípky skutečného poznání islámských nauk ve slovech těchto pomýlených bludařů, protože je mezi sebou, v kruzích „pravověrných“ postrádají, ostatně jako mnoho jiného. A tito „pravověrní“ jsou často jen anonymní samoukové s charakterem, který je v přímém protikladu vůči charakteru, který jsme popsali jako osobnost autority hodné následování. A to by bylo skutečně velmi ohavným smýšlením a drzou pochybností na adresu Vznešeného Alláha!
Následovník skutečného islámu přistupuje naopak k omylům učenců s nefalšovanou objektivitou. Omlouvá je a přiznává jim odměnu za jejich úsilí a právo na omyl. Na druhou stranu ani sobě, ani jiným netoleruje dále se daným omylem řídit, protože se pro správnou odpověď obrací ke Koránu a Sunně jako ke konečné instanci a absolutní autoritě. Nikdy se ovšem nesníží k tomu, aby prohlašoval učence, dokonce i ty, kteří se v něčem zmýlili, za hanebníky, novotáře či dokonce nevěřící.
Ibn Tejmíja označil jednání ignorantů, kteří se jali prohlašovat učence za nevěřící, novotáře a hanebníky za „jednu z největších podob zla. Věru toto je prazáklad bludu cháridžovců a ráfidovců, kteří imámy muslimů prohlašovali za nevěřící jen kvůli tomu, že smýšlejí, že v některých otázkách víry se tito učenci dopustili chyby.“8
Také řekl:
“Odrážet útoky na náboženskou integritu učenců islámu, dokonce i v případech, kdy prokazatelně pochybili, je jedním z nejdůležitějších cílů šarí’y.”9
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.