Jak si naši zbožní předkové budovali svou autoritu
A’meš pravil: “Naši zbožní předkové se učili od učenců úplně všechno, dokonce i to, jak se správně obouvají boty.”1
Naši zbožní předkové v nejranněších generacích islámu vštěpovali islámskou víru a její hodnoty svým ratolestem již od nejútlejšího věku. Islám sáli v prvních a nejlepších třech stoletích historie islámu takříkajíc už i s mateřským mlékem.
Když potom dovršili věk, kdy již dokázali přemýšlet o věcech, tedy věk někdy mezi sedmým až desátým rokem, zajistili jim učitele a vychovatele. Ten je učil Korán nazpamněť, učil je číst a psát, dohlížel na jejich výchovu, mravy a morálku, rozvíjel jejich pozitivní charakterové vlastnosti a potlačoval ty špatné. Vedl je k poznání náboženství, k tomu, co je správná cesta a co je blud. Byl by jejich vzorem v praktickém naplnění toho jak srdcem, tak i konkrétním činem.
Když potom dospěli do věku puberty, vzal je jejich učitel na odborná sezení a studijní kroužky k velkým a významným učencům, aby jim ukázal živoucí příklady správného vedení, stálosti v následování pravé víry a činění zbožných skutků. Nejprve se tedy dívali na učence jako na konkrétní příklad mravů, které se učili už dlouho předtím. A teprve potom byli připraveni získávat od nich také poznání znalostí a vědomostí o víře.
Sufján as-Sewrí pravil: “Naši zbožní předkové nevodili své děti na hodiny nauky dříve, nežli je předtím učili morálce a zbožnosti třeba i dvacet roků.”2
‘Abdulláh ibn Mubárek řekl: “Já sám jsem se učil mravnosti celých třicet let. A nauce dalších dvacet. A i oni se nejprve učili morálce a teprve potom získávali znalosti.”3
Chatíb al-Baghdádí uvádí od Muhammeda ibn Sírína slova: “Učili jsme se správnému vedení a chování zrovna tak, jako jsme se učili také náboženské nauce.”4
Stejný autor uvádí od dávných učenců i tato poučná slova: “Potřebujete daleko více trochu morálky, nežli množství vědomostí.”5
Ibráhím ibn Habíb vzpomíná na své vlastní začátky slovy: “Můj otec mi řekl: “Synáčku, běž za islámskými právníky a učenci. Uč se od nich. Přeber jejich morálku, mravy a správné vedení, protože to u tebe uvidím raději, nežli množství namemorovaných hadísů!”6
Někdo ze zeptal ‘Abdulláha ibn Mubáreka: “Kam jdeš?” “Odcházím do Basry,” odpověděl mu ‘Abdulláh. “Kdo tam ještě zůstal?” zeptal se tazatel. ‘Abdulláh mu odpověděl: “Zůstal tam ještě Ibn ‘Awn, jdu tam, abych se od něj přiučil něčemu z jeho morálky a mravů.”7
Proč tak postupovali? Protože srdce, ta divotvorná nádoba, do níž má být nauka následně vložena, musí být této nauky důstojno. Musí být zušlechtěno dříve, než do něj bude zaseto sémě této nauky, tak jako musí i pole nejprve projít orbou a až teprve pak setbou. Tak i jedinec, který má tuto nauku posléze předávat ostatním, musí nejprve očistit sám sebe od špatného chování a opovrženíhodných charakterových vlastností.
Nauka je sama o sobě uctíváním srdcem, modlitbou svědomí a přiblížením se vlastního nitra k Alláhu Vznešenému. Podobně jako tělo, které chce vykonat modlitbu, musí být k modlitbě náležitě očištěno abdestem, rituální očistou a stejně jako oblečení modlícího se a i místo, na němž modlitba probíhá, musí být čisté, tak ani vnitřní uctívání oživováním srdce poznáním a získáváním vědomostí nebude platné a přijaté, dokud se člověk nejprve nevysvobodí ze své vlastní nemravnosti a špatných stránek vlastního já. Proto je též řečeno: “Srdce se připravuje pro nauku zrovna tak, jako se i půda připravuje na setbu.”8
Proč toto vše naši zbožní předkové dělali?
Protože tyto výjimečné a vznešené nauky, jako jsou nauky koránské či nauky o hadísech Božího Posla صلى الله عليه وسلم jsou jako hojný životodárný déšť. A srdce je jako země. Srdce zkultivované a zkrášlené zbožnou mravností a morálkou věřícího je jako obdělávaná kyprá a plodná prsť, do níž se vsévají semena rozmanitých užitečných plodin. Je připravené, aby z něj vyrašily zralé, šťavnaté a užitečné plody této nauky. Ale srdce, které je prosto mravnosti a morálky je jako pustina. Pokud na ni dopadne déšť, nedá žádné plody srovnatelné s těmi, které dává ta první země. A pokud už na ní něco vyroste, bude to plané, jalové, hrubé, trnité, bude to něco, co je spíš plevel a není z toho užitek, spíše jen škoda.
Vrchol užitku je dosažen jedině spojením obojího – jak morálky, tak i znalostí. Proto al-Chatíb al-Baghdádí uvádí od dávných učenců i tato slova: “Nauka bez morálky je jako oheň bez paliva. A morálka bez nauky je jako tělo bez duše.”9
Abú Bekr al-Ádžurrí barvitě vykresluje cestu našich zbožných předků za naukou:
“Když si učedník zamiluje společnost učenců, provází je s úctou a vnitřní pokorou. Svůj hlas spouští níže, než je jejich hlas, pokorně se jich táže a většina jeho otázek se týká pokornosti vůči Alláhu, čímž jim dává na vědomí, že potřebuje ony vědomosti, na něž se jich vyptává. Když získá prospěch ze znalostí, které oni nesou, sdělí jim, jak moc mu byli užiteční a jak velmi ho setkání s nimi obohatilo, poděkuje jim a prokáže jim za to svůj vděk. Pokud se učenci nazlobí na učedníka, učedník se nerozzlobí na učence, ale pokorně pátrá po důvodu hněvu svých učitelů, aby toto své negativum u sebe samého opravil. Ihned se jim omluví a neotravuje je svými dotěrnými otázkami. Skutečný učedník je ukázněný a milý, nedebatuje se svými učiteli, aby se ukázal, že je znalejší a dovednější, než jsou oni. Jeho největší starostí je naopak co nejpříjemnějším způsobem zúročit všechna setkání se svými učiteli.“10
Tímto způsobem naši zbožní předkové dorůstali ve skutečné autority, vyznačující se pěti vlastnostmi: Hovořili, konali a žili podle učení Koránu a Sunny a drželi se daleko od všech podob inovace. Nehledali ani pro sebe, ani pro jiné, žádná ulehčení. Učili se a studovali u známých a uznávaných učenců a přesně se vědělo, koho žáky jsou. Měli zkušenosti získané na cestě za naukou a během procesu jejího šíření ostatním. Byli přirozenými autoritami, které samy žádné jiné takové autority nezpochybňovali.
Na závěr
Víra a nauka o ní není tím, čím si myslíme, že je. Víra a nauka o ní je tím, co Vznešený Alláh uvádí ve Své Kize a co k nám přichází od Jeho Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم. Toto je skutečný islám, skutečné Náboženství Boží. V toto je třeba věřit celým srdcem, o tom je třeba být sklálopevně přesvědčen a podle toho je třeba celým svým tělem a celou svou duší žít. Islámská nauka je totiž okrasou mysli a islámská víra ozdobou duše. Skutečná nauka se odráží nádherou myšlenek a skutečná víra líbezností pocitu a krásou rozpoložení probuzeného u dalších lidí. Tím vším, co okolo sebe vyzařujeme a šíříme mezi ostatní svým charakterem, slovy a činy.
Jako muslimové se musíme sjednotit coby umma, avšak základem, na němž se má naše umma sjednotit, je toto chápání islámu a jeho základů. Právě na Koránu a Sunně se buduje jednota celé muslimské ummy. Bez správné věrouky a správného pochopení víry tak, jak je ustaveno Koránem a Sunnou v pochopení našich zbožných předků, není možné jednoty ummy dosáhnout.
Pokud se chceme dozvědět, čím vlastně ta pravá víra a to správné její pochopení jest, neobejdeme se bez učenců, protože jen ti nás mohou na toto správné pochopení připravit jak po stránce znalostní a vědomostní, tak i po stránce duševní, duchovní a osobnostní. Pravého poznání nedosáhneme a skutečnou nauku nepochopíme, pokud nebudeme připraveni učit se hlavně od těch, kteří jsou učenější než my sami. I oni kdysi byli tím, čím jsme my dnes, avšak my jsme nikdy nebyli tím, čím jsou dnes oni. Ale nejen to. Musíme být připraveni a ochotni učit se i od našich bratrů v islámu na stejné úrovni znalostí a duchovních zkušeností, ba dokonce i od těch méně učených, než jsme my, protože jsou třeba učenější v nějakém úzce vymezeném oboru, o němž toho my sami zrovna příliš nevíme.
Nesmíme si dovolit hledat si pro sebe laciné omluvy anebo se cítit uraženě či reagovat s nevolí na to, když nás někdo opraví či zkritizuje. Namísto toho si z toho musíme brát ponaučení, být za to vděční jak Alláhu, tak i onomu dotyčnému, který nás upozornil na některou nepěknou věc, kterou při sobě máme. Musíme být šťastní a vděční za příležitost poučit se a dozvědět se něco nového.
Na islámskou nauku nejsou patenty. Islámská nauka se nezískává činností korporací. U kohokoli uvidíme vědomost, kterou stojí za to ovládnout, musíme se jí chopit. Bez ohledu na to, zda ten, co nám ji ukázal, patří ke stejnému myšlenkovému táboru, či nikoli a zda studuje u téhož šejcha, anebo ne. Má něco, co my nemáme a co potřebujeme. Proto ať je to pro příště také naše. Pointa totiž zní budovat a vychovávat sebe sama. Nikdy proto nehovořme nic, čím bychom ubližovali nositelům této nauky, i kdyby oni něco říkali proti nám. Naopak je milujme, protože znakem naší lásky k islámu je naše láska k těm, kteří islám praktikují a kteří ho vyučují ostatní.
A pamatujme, že přesně tak, jako máme své pokrevní rodiče, tak máme i své “otce” v duchovním smyslu slova. Ty, kteří byli důvodem našeho vstupu do Božího náboženství a naší neochvějnosti v jeho následování zrovna tak, jako byli náš otec a naše matka bezprostředními důvody naší pozemské existence. Ctěme je tedy tak, jako ctíme i své otce a matky.
V dnešní době umma potřebuje takové učence, šejchy, vzdělance, osvětáře a buditele, kteří sami sebe nepovažují za lepší, než jsou ostatní lidé, ostatní učenci, šejchové a buditelé. A už vůbec nepotřebuje obyčejné, prosté řadové věřící, kteří si o sobě myslí, že jsou něčím více, nežli ti, kteří poznání náboženství zasvětili celý svůj život. Toto pochopí skutečně pouze takoví, kterých srdce jsou čistá a mravy ušlechtilé a kteří nenapadnou důstojnost, majetek ba dokonce život žádného učence a vzdělance.
Věz, že v islámské nauce se to má tak, že existují věci, které si nestačí jen myslet. Hovoříme-li o něčem, co se týká islámu, pak mluvíme o něčem, co se musí bezpečně znát. Když se jedná o Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم, nemůžeme si dovolit říci „já myslím …“ To pak není náboženská nauka. Nauka je Alláh řekl, Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl, učenci řekli. Tomu se říká opravdová náboženská nauka. A vše mimo to je lež o Vznešeném Alláhu a Jeho Náboženství, o níž Alláh říká:
وَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّنِ افْتَرَىٰ عَلَى اللَّهِ كَذِبًا أَوْ قَالَ أُوحِيَ إِلَيَّ وَلَمْ يُوحَ إِلَيْهِ شَيْءٌ وَمَن قَالَ سَأُنزِلُ مِثْلَ مَا أَنزَلَ اللَّهُ ۗ وَلَوْ تَرَىٰ إِذِ الظَّالِمُونَ فِي غَمَرَاتِ الْمَوْتِ وَالْمَلَائِكَةُ بَاسِطُو أَيْدِيهِمْ أَخْرِجُوا أَنفُسَكُمُ ۖ الْيَوْمَ تُجْزَوْنَ عَذَابَ الْهُونِ بِمَا كُنتُمْ تَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ غَيْرَ الْحَقِّ وَكُنتُمْ عَنْ آيَاتِهِ تَسْتَكْبِرُونَ
„Kdo je nespravedlivější než ten, kdo proti Bohu lži si vymýšlí či říká: “Bylo mi sesláno vnuknutí,” zatímco mu nebylo vnuknuto vůbec nic, anebo ten, jenž hovoří: “Já mohu seslat podobné tomu, co seslal Bůh.” Kéž bys jen viděl hříšné v náručí smrti, až andělé rozprostřou ruce své řkouce: “Vypusťte duše své, dnes odměněni budete trestem zahanbujícím za to, že mluvili jste nepravdu o Bohu, a za to, že pyšně jste se odvraceli od znamení Jeho!“ (An’ám: 93)
Současná krize islámských autorit a z ní pramenící nejednosta muslimské ummy není krizí islámu a důkazem omezené platnosti islámské zvěsti. Naopak. Sám tento jev je důkazem pravdivosti islámu, protože islámské zdroje před mnoha a mnoha dávnými staletími samy předpověděly, že k tomu, co dnes běžně zažíváme každý den, jednou skutečně dojde.
Na úpadek těch správných autorit totiž podle Ummu Selemy رضي الله عنها upozorňoval již Posel Boží صلى الله عليه وسلم ve svých slovech:
لَيأتينَّ على الناسِ زمانٌ يُكذَّبُ فيه الصادقُ، ويُصدَّقُ فيه الكاذبُ، ويُخوَّنُ فيه الأمينُ، ويؤتمَنُ الخؤونُ، ويَشهَدُ المرءُ ولم يُستَشهَدْ، ويَحلِفُ وإن لم يُستَحلَفْ، ويكونُ أسعدُ الناسِ بالدنيا لُكَعَ ابنَ لُكَعٍ لا يؤمنُ باللهِ ورسولِه.
“Nadejde doba, kdy budou upřímného člověka považovat za lháře a lháři budou věřit, kdy spolehlivého budou považovat za podvodníka a podvodníka za spolehlivého, kdy lidé budou podávat svědectví, aniž by se to od nich požadovalo a kdy se lidé budou zapřísáhávat, aniž by se to od nich žádalo! A jako nejšťastnější z lidí na tomto světě se tehdy bude cítit tupec syn tupce, který nevěří ani v Alláha, ani v Jeho Posla.”11
Pamatuj, že pravý učenec je jen ten, který se nejvíce stará o onen svět a nikoli o svět tento, kdo ti onen svět nejvíce připomíná a kdo v tobě nejvíce probouzí touhu po něm. Učencem náboženství tvého Pána je ten, který tě svým působením nejvíce přibližuje k tvému Pánu.
Tak vzpomínal na svého učitele Ahmeda ibn Hanbela i Abú Dáwúd, jenž řekl: “Sezení u Ahmeda ibn Hanbela byla sezeními onoho světa, kde se nezmiňovalo snad vůbec nic světského. Snad nikdy jsem ho nespatřil, že by tento svět vůbec zmiňoval.”12
Skutečná autorita je ten, kdo předává islámskou zvěst objektivně, kdo nikomu nepodlézá, nikomu se nepodbízí, nad nikoho se nepovyšuje a nikým neopovrhuje. Někdo, kdo je sám o sobě osobním příkladem islámských mravů, kdo muslimy spojuje a nerozděluje, napravuje a nerozbíjí. Někdo, kdo se drží svých principů a koho stanoviska jsou jasná, nikoli někdo, kdo svůj názor často mění podle požadavků publika, anebo následuje pošetilost módy a je kam vítr, tam plášť. Někdo, kdo je uvnitř takový, jakým se ukazuje i navenek, nikoli přelétavý herec hrající svou roli a stavějící na odiv záměry jiné, než jsou jeho skutečné, protože o takových Alláh pravil:
أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَٰهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَىٰ عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَىٰ سَمْعِهِ وَقَلْبِهِ وَجَعَلَ عَلَىٰ بَصَرِهِ غِشَاوَةً فَمَن يَهْدِيهِ مِن بَعْدِ اللَّهِ ۚ أَفَلَا تَذَكَّرُونَ
“Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují?” (Džásíja: 23)
Selema ibn Dínár pravil: “Nemůžeš být učencem, dokud nezískáš tři vlastnosti – nepřekročíš hranice toho, co si nemůžeš dovolit vůči těm nad tebou, nebudeš přehlížet a ohrnovat nos nad těmi pod tebou a nebudeš prodávat to, co víš, za užitky tohoto pomíjivého světa.“13
Přemýšlej tedy i ty o svém vlastním předstoupení před Alláha Vznešeného, kdy obdržíš knihu svých činů a kdy ti bude řečeno:
اقْرَأْ كِتَابَكَ كَفَىٰ بِنَفْسِكَ الْيَوْمَ عَلَيْكَ حَسِيبًا
„Čti knihu svou! Dnes sám postačíš si proti sobě jako zúčtovatel!“ (Isrá: 14)
Dej si dobrý pozor na to, co budeš zítra před svým Pánem předčítat sám o sobě. To, co by sis přál zítra číst, píšeš už dnes ty sám. Andělé to pro tebe zapisují. Všechno, co řekneš a co uděláš, bude zapsáno.
Nechtěl bys snad, abys ve své knize nalezl zmínku o tom, jak jsi někoho obohatil nějakým poznáním víry, jak jsi někomu poskytl užitečnou životní radu, jak jsi někoho vzpomenul po tom nejlepším, co jsi o něm věděl, jak sis velmi často vzpomínal na Alláha, jak jsi často opakoval fráze zikru …?
Anebo bys chtěl najít ve své knize o svém životě, v záznamu svého konání, jak jsi nesčetněkrát použil nadávek a urážek, jak jsi druhé znevažoval, útočil na jejich čest a pomlouval je? Chtěl bys, abys zítra před Alláhem četl v záznamech o svém vlastním životě, že ses tohoto dopustil na adresu těch, kteří jsou Alláhu nejdražší a nejmilejší?
To, co bys rád zítra předčítal, napiš svými činy už dnes. Ať už se rozhodneš jakkoli, stejně před Tváří Boží ty sám všem nahlas přečteš, čeho ses na tomto světě dopouštěl a jak jsi konal. A Alláh nikomu nekřivdí, nikoho do ničeho nenutí, vše nám jasně a přehledně vysvětlil. I to, co je dobré, i to, co je špatné. Nikdo z nás není nucen do ničeho, co sám nechce. Ty činy a ta slova, o kterých chceš zítra před zraky Božími i před zraky Jeho stvoření číst, dělej a říkej už dnes. Buď si jist, že na nic z toho se nezapomene.
Buď skutečným mudrcem, který prodává tento pomíjivý svět, aby získal věčný svět onen. A nebuď hlupákem, který zaprodá svou duši v tomto krátkém pozemském životě, aby přišel o věčný život v blaženosti na světě onom. Pamatuj moudrých slov Ibn Hazmových, že „skutečně moudrý člověk ví, že jedinou skutečnou cenou za jeho vlastní duši je Ráj!“14
Věz, že uctívání bez činů srdce a bez znalostí je pouze mechanickým pohybem. Věz, že znalosti bez očisty vlastní duše jsou jen nebezpečnou zbraní ega. Věz, že působení bez jasných směrnic, k nimž by se srdce mohlo upínat, je jen marností. A že láska bez lásky k Bohu je pouhopouhou útrapou.
A končíme prosbou, kterou pronášeli naši šejchové a šejchové jejich šejchů a kterou kdysi opakoval i náš Posel Boží صلى الله عليه وسلم:
اللّهُمَّ لا سَهْلَ إلا ما جَعَلْتَهُ سَهْلا وَأنتَ تَجْعَلُ الحَزْنَ إذا شِئْتَ سَهْلا
„Ó Bože, nic není snadné, kromě toho, co Ty usnadníš, věru Ty, pokud chceš, učiníš i hoře těžkosti věcmi snadnými!“15
Prosím Alláha, aby nás uchránil od působení prokletého šejtána a jeho spojenců a zbavil naše já všech negativních vlastností. Ámín!
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, str. 149.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 6/316.
- Uvádí Ibnu l-Džezerí v Ghájetu n-nihája fí tabekáti l-kurrá, 1/446.
- Viz al-Džámi’u li-achláki r-ráwí we s-sámí, 1/80.
- Viz Šerefu ashábi l-hadís, str. 122.
- Viz ibidum.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, str. 149.
- Uvádí an-Newewí v at-Tibján, str. 46.
- Viz al-Džámi’u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámí; 1/80. Srov. As-Sem’ání v Adebu l-imlá, str. 2.
- Viz Achláku l-‘ulemá´, str. 33.
- Zaznamenali al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, 8/279; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsatu, 8/282; a at-Taháwí v Šerhu me’áníji l-ásár, podání č. 6123. Jako hasan ho doložil as-Sujútí v Džámi’u s-saghír, hadís č. 7510. Al-Albání ovšem tento hadís pokládal za slabý, viz Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadís č. 4366. Obecně však u předpovědí, které zkušenost prokáže jako pravdivé, možno tolerovat i slabou cestu přenesení hadísu, dokud nepozorujeme konflikt se silnějšími podáními, tím spíše v případech, kdy učenci nejsou v otázce slabosti daného podání zajedno, jako je i tento případ.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 11/119.
- Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 1655.
- Viz al-Achláku we s-sijer, str. 80.
- Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 974; Ibnu s-Sunní v ‘Amelu l-jewmi we l-lejla, hadís č. 351; a al-Bejhekí v ad-Da’wátu l-kebír, str. 266. Jako sahíh podle podmínek Muslima ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2886.