Ibráhímovi poctění hosté – pocta Ibráhímovi
Úvodní verš naší pasáže obsahuje ještě jeden důležitý aspekt, na nějž bychom měli směřovat svou pozornost. Jde o to, že tyto zvěsti a způsob, jakým ony přicházejí, jsou samy o sobě důkazem z řady důkazů pravdivosti proroctví. Přicházejí ze světa nepoznatelného, který je jinak jak tobě, tak i tvému lidu skryt. Proto vyvstává otázka: Přicházejí k tobě tyto zvěsti z něčeho, co jsme My (tj. Alláh, který Zjevení zjevuje) neohlásili? Nebo také i z něčeho, co jsme My neohlásili? Anebo pocházejí jen od toho, co jsme tobě ohlásili jenom My?
Znovu se podívej, jak Alláh tuto svou řečnickou otázku směřovanou ke Svému Proroku صلى الله عليه وسلم formuloval. Rozmysli o její vrcholné literární kompozici!
Boží slova ضيف إبراهيم المكرمين dajfi Ibráhíme l-mukremín, tj. “poctěných Ibráhímových hostí,” obsahují Boží pochvalu vůči Božímu blízkému příteli (arab. الخليل al-chalíl) Ibráhímovi, mír s ním.
Ohledem přívlastku المكرمون al-mukramún, tj. “poctění” anebo “ctihodní” máme k dispozici dvě objasnění:
- Může se to vztahovat na pocty, kterými tyto hosty zahrnul sám Ibráhím, když je pohostil tím nejlepším způsobem, jak dovedl, když se na nich odrazila jeho šlechetnost, štědrost a velkodušnost, kterou jinak projevoval vůči všem svým hostům.
- Může se to vztahovat na Boží pocty vůči nim, na základě faktu, že ve skutečnosti nešlo o hosty lidské, nýbrž andělské.
Druhé čtení je podporováno Božími Slovy hovořícími o andělech:
وَقَالُوا اتَّخَذَ الرَّحْمَٰنُ وَلَدًا ۗ سُبْحَانَهُ ۚ بَلْ عِبَادٌ مُّكْرَمُونَ
“Hovoří: “Milosrdný si vzal děti!” Sláva Mu! Ba nikoliv, to služebníci jsou jen Jeho ctihodní.” (Anbijá: 26)
Ve skutečnosti však i toto druhé čtení ukazuje na zvláštní pocty, kterých Alláh Ibráhímovi dopřává. O jakého člověka asi musí jít, když mu Alláh umožní, aby pohostil samotné nebeské anděly?
Obě dvě čtení tedy přinášejí důkaz významného postavení Ibráhíma u Alláha a pochvaly, které se mu dostává.
Mír s vámi, lidé neznámí
Následují slova Boží:
إِذْ دَخَلُوا عَلَيْهِ فَقَالُوا سَلَامًا ۖ قَالَ سَلَامٌ قَوْمٌ مُّنكَرُونَ
“Hle, vešli k němu a pravili “Mír”, a on odvětil: “I vám mír, lidé neznámí!” (Záríját: 25)
I ona obsahují další svého druhu pochvalu Ibráhímovi, mír s ním. Ibráhím odpovídá příchozím na jejich pozdrav ještě lepším pozdravem, odvrací prokázané dobro ještě větším dobrem. Je to vidět ze způsobu formulace. Ohledně andělů se hovoří فَقَالُوا سَلَامًا fe-kálú selámen, tj. užito je akuzativní formy (arab. منصوب mensúb), jíž se v tomto případě cílí jejich užití slovesné věty. Podle toho by jejich pozdrav vypadal přibližně jako: “Zdravíme tě pozdravem míru.” Ibráhímův pozdrav je však zmíněn ve formě nominativní (arab. مرفوع merfú‘), která ukazuje na větu jmennou. Ta naopak implikuje, že jeho pozdrav je formulován se stálostí a trvalostí, neboť jméno na rozdíl od slovesa nepodléhá v arabském jazyce proměně osoby a času. Proto lze jeho pozdrav přiblížit slovy: “Mír s vámi stále a napořád.” Jmenná věta totiž v arabské stylistice ukazuje na stálost a neměnnost komunikovaného významu, zatímco věta slovesná pouze popisuje děj odehrávající se v konkrétním čase a prostoru ze strany konkrétního aktéra.
Ve slovech قَوْمٌ مُّنكَرُونَ kawmun munkerún, tj. “lidé neznámí,” se také ukrývá krása jeho vystupování a přístupu k hostům. Ibráhím prokazuje svůj stud, zdvořilost a dobrotu. V tom se odrážejí dvě pochvaly vůči němu:
1. V této větě chybí přísudek, tj. neřekl “vy jste lidé neznámí.” To je prokázání zdvořilosti a ohleduplného chování vůči nim. Styděl se k nim takto obrátit a nechtěl jim taková slova směřovat, neboť je v nich přeci jen jistá špetka nepříjemnosti.
Skutečný prorok se totiž nikdy neobrací k lidem způsobem, který by je mohl jakkoli urazit, podobně se i od Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه وسلم dochovalo, že pokud chtěl vznést vůči něčím slovům či chování nějakou kritiku, tak aby nikoho nezhanobil, vyslovil by tuto kritiku takto:
ما بالُ أقوامٍ يقولونَ كذا وكذا
“Co je s některými lidmi, že říkají to a to?“1
Absence přísudku v této pasáži také ukazuje na další poctu Ibráhímovi. V súře Húd se vypráví, jak byl Ibráhím nejprve přesvědčen o tom, že jeho hosté jsou obyčejní lidé, které však nezná:
وَلَقَدْ جَاءَتْ رُسُلُنَا إِبْرَاهِيمَ بِالْبُشْرَىٰ قَالُوا سَلَامًا ۖ قَالَ سَلَامٌ ۖ فَمَا لَبِثَ أَن جَاءَ بِعِجْلٍ حَنِيذٍ ﴿٦٩﴾ فَلَمَّا رَأَىٰ أَيْدِيَهُمْ لَا تَصِلُ إِلَيْهِ نَكِرَهُمْ وَأَوْجَسَ مِنْهُمْ خِيفَةً ۚ قَالُوا لَا تَخَفْ إِنَّا أُرْسِلْنَا إِلَىٰ قَوْمِ لُوطٍ ﴿٧٠﴾
“A již kdysi přišli vyslanci Naši se zvěstí radostnou k Abrahamovi a řekli: “Mír s tebou!” a on odvětil: “Mír s vámi!” a přinesl tele pečené bez meškání. Když pak spatřil, že ruce jejich se po něm nevztahují, nelíbilo se mu to a pocítil strach před nimi. I řekli: “Neboj se, my k lidu Lotovu jsme vysláni.” (Húd: 69-70)
Neznámí hosté vzbudili v Ibráhímovi strach, který vzrostl o to více poté, když pochopil, že se nejedná o obyčejné lidi, ale o anděly v lidské podobě. A není pochyb, že vůči někomu, kdo k vám přijde na návštěvu, je mnohem ohleduplnější a zdvořilejší, když mu řeknete: “Neznám tě,” nežli když mu řeknete: “Bojím se tě.”
Boží proroci a etiketa pohostinnosti
Vznešený Alláh praví:
فَرَاغَ إِلَىٰ أَهْلِهِ فَجَاءَ بِعِجْلٍ سَمِينٍ ﴿٢٦﴾ فَقَرَّبَهُ إِلَيْهِمْ قَالَ أَلَا تَأْكُلُونَ
“A k rodině své odešel a tučné tele připravil a se slovy “Což jíst nebudete?” jim je předložil.” (Záríját: 26-27)
I tato slova jsou spojena s několika podobami chvály vůči Ibráhímovi a navíc nás učí mravnosti a etiketě v chování vůči hostům.
V Božích slovech فَرَاغَ إِلَىٰ أَهْلِهِ fe-rágha ilá ahlihi, tj. “a k rodině své odešel” výraz رَاغَ rágha označuje kvapné odejití a vzdálení se do skrytu. Odkazuje na to, že se s poskytnutím pohoštění příchozímu nemá nikterak otálet. Ukazují také na ostych a stud před jeho hosty, na spěch, s jakým se snažil, aby obdrželi občerstvení co nejdříve. Sám osobně odchází ke své rodině a nikoho z nich nepřivádí do rozpaků kvůli hostím, kteří přišli výslovně za ním. Pohoštění jim on sám osobně připravuje. Zároveň dbá na čest a cudnost své rodiny, kterou k těmto hostům nepřivádí. Nepřipravuje jídlo před nimi, ze studu vůči nim, aby hosté neviděli, jak odvažuje a měří, co jim může poskytnout, co si mohou s sebou vzít a co naopak nechává pro sebe a členy své domácnosti. Nenechává je, aby viděli do jeho zásob a nádob, kolik jsou plné a kolik jim toho dává, aby se oni náhodou nezastyděli, že mu toho berou až přespříliš. Toto vše se může rozumět, když se v této větě užije krátkého slovesa راغ rágha – vzdálil se.
V Božích slovech إِلَى أَهْلِهِ ilá ahlihi, tj. “k rodině své” je vidět další poctu. Důraz je kladen na to, že odešel ke své rodině a k nikomu jinému, neodešel k sousedům bližším či vzdálenějším jen proto, že k němu přišli hosté, kteří potřebují pohostit. Hostí je sám, protože oni přišli za ním a nepřišli za někým jiným.
V Božích slovech فَجَاءَ بِعِجْلٍ سَمِينٍ fe-džáe bi-‘idžlin semín, tj. “a tučné tele připravil” můžeme spatřit rovnou tři pochvaly:
- Sám osobně přináší jídlo a posluhuje své hosty. Nikoho s pohoštěním neposílá a nosí ho svým hostům výhradně sám.
- Přináší jim pečené tele rovnou celé a nikoli už rozkrájené na porce, aby si oni sami mohli vybrat, odkud si chtějí ukrojit shodně tomu, které maso mají nejraději.
- Tele je tučné a nikoli kost a kůže. Je dobře živené a narozené z dobře živené, tučné krávy. Je dokonalé a nic mu nechybí, do té míry, že se hosté až udivují, jak krásný kus vybral. Ke cti mu slouží i to, že ho osobně porazil a připravil speciálně pro ně a speciálně pro tuto příležitost.
Ve slůvku إليهم ilejhim “jim” je ukryta ještě jedna pocta pro Ibráhíma. Spočívá v tom, že poté, co k němu přišli hosté, poctil je jídlem připraveným nanovo výhradně pro ně. Nevzal nějaké jídlo, které doma měl. Neohřál jim porci toho, co zrovna s rodinou jedli, ale našel doma něco mnohem lepšího a to sám osobně připravil. Postaral se o to přímo před jejich zraky.
V Ibráhímově otázce أَلا تَأْكُلُونَ alá te´kulún, tj. “Což jíst nebudete?” je další pochvala pro Ibráhíma spojená s etiketou pohostinnosti. Ibráhím přibližuje nádobu s pečení ke svým hostům blíže a pobízí je: “Nedáte si?” Přinést jídlo a pobídnout tímto způsobem ukazuje na větší pohostinnost, než se jen nejprve hostí zeptat, zda si něco nedají, anebo jim předhodit na stůl porci a přikázat jim: “Jezte!” nebo “Pusťe se do toho!” apod.
Když pak Ibráhím spatřil, že se jeho hosté jídla, oboho báječného pokrmu, který jim sám osobně připravil, ani nedotkly, přepadly ho obavy. To proto, že bývá zvykem, že pokud někdo u někoho sní připravený chod, vznikne mezi nimi jistá blízkost a přátelství. Zde tomu tak zřejmě být nemělo a proto pocítil Ibráhím ze svých hostů jisté obavy.
Autor: Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja
Zdroj: Risáletu t-tabúkíja, str. 65-68
Překlad: Alí Větrovec