Andělé trestu
Na toto vyprávění navazuje zmínka o tom, že tito andělé, kteří navštívili Ibráhíma v jeho domě, byli vysláni jako trest. Byli posláni zničit a vyhladit národ proroka Lúta/Lota, mír s ním, tím způsobem, že na ně měli naházet kamení ze spálené hlíny určené přímo pro ně a náležitě označené:
قَالَ فَمَا خَطْبُكُمْ أَيُّهَا الْمُرْسَلُونَ ﴿٣١﴾ قَالُوا إِنَّا أُرْسِلْنَا إِلَىٰ قَوْمٍ مُّجْرِمِينَ ﴿٣٢﴾ لِنُرْسِلَ عَلَيْهِمْ حِجَارَةً مِّن طِينٍ ﴿٣٣﴾ مُّسَوَّمَةً عِندَ رَبِّكَ لِلْمُسْرِفِينَ
“A otázal se Abraham: „Jaká věc vás přivádí, vyslanci?“ Odvětili: „Posláni jsme byli mezi lidi hříšné, abychom na ně seslali kameny z hlíny pálené, u Pána tvého jmény přestupníků označené.“ (Záriját: 31-34)
Toto vyprávění je poctou obecně všem Božím prorokům, neboť ukazuje, jak jsou trestáni ti, kteří se jim vzpouzejí a odporují jim a naopak jak jsou odměňováni ti, kteří je následují. Zároveň implicitně toto vyprávění dokazuje pravdivost odměny a trestu v budoucnu na onom světě. Očití svědkové události viděli Boží trest a jeho sílu přímo svýma očima ještě na světě tomto. Viděli přímo trest sám i to, jak se nad nepokornými vůči Jedinému Pravému Bohu odvíjí. Toto patří k největším důkazům pravdivosti a opravdovosti mise Božích proroků, mír s nimi všemi. Ukazuje to, že skutečnosti a zvěsti, které tito proroci od svého Pána přinášeli, jsou nepochybná a nepopiratelná pravda.
Podřídit se a uvěřit
Dále Vznešený Alláh praví:
فَأَخْرَجْنَا مَن كَانَ فِيهَا مِنَ الْمُؤْمِنِينَ ﴿٣٥﴾ فَمَا وَجَدْنَا فِيهَا غَيْرَ بَيْتٍ مِّنَ الْمُسْلِمِينَ
“Ty z nich, kdož věřící byli, jsme odtamtud vyvedli, však dům jen jediný těch, kdož do vůle Boží se odevzdali, jsme tam nalezli.” (Záriját: 35-36)
V těchto verších je činěn rozdíl mezi pojmy الإسلام al-islám, tj. podřízení se vůli Boží a الإيمان al-ímán, tj. víra, kvůli tajemství, na které tato slova ukazují.
Verš hovoří o vyvedení věřících pryč, což je v dané situaci rovno jejich spáse a záchraně před přicházejícím trestem. Jde o záchranu a spásu před trestem. Je očividné a nade vší pochybnost jasné, že cílem je zde spása a záchrana těch věřících, kteří následují svého proroka veřejně i v soukromí, navenek i uvnitř.
Slova Vznešeného:
فَمَا وَجَدْنَا فِيهَا غَيْرَ بَيْتٍ مِّنَ الْمُسْلِمِينَ
“však dům jen jediný těch, kdož do vůle Boží se odevzdali, jsme tam nalezli.” (Záriját: 36)
ukazují, že všichni, kteří byli z nebezpečí vyvedeni pryč, byli obyvateli tohoto jediného domu a všichni z nich byli ti, kteří se odevzdali do vůle Boží, tj. byli muslimové. Lútova nepokorná žena byla taktéž členkou této domácnosti. Navíc byla muslimkou alespoň navenek. Avšak navzdory tomu zachráněna nebyla a Vznešený Alláh nás zpravuje o zradě a věrolomnosti Lútovy ženy, která se projevovala tím, že Lútův národ navedla na jeho andělské hosty. Uvnitř svého srdce kryla náklonnost vůči svému chlípnému lidu. Její zrada a věrolomnost neměla podobu oněch veřejných ohavností, kterých se její prostopášný lid dopouštěl. Alespoň deklarativně a navenek patřila k muslimské domácnosti, avšak ani to ji nedokázalo před trestem uchránit.
Kdokoli bude o koránských verších a výrazech rozjímat tím správným a patřičným způsobem, ten se tváří v tvář setká s koránskými tajemstvími a moudrosti a dosvědčí je. Takovému člověku tato moudra zcela zaměstnají jeho rozum. Pochopí, že je Korán nade vší pochybnost Zjevením od Moudrého a Chvályhodného Pána všech světů.
Z toho také vyplývá odpověď na jednu velmi častou a rozšířenou otázku. Rozumíme z výše uvedeného, že pojem islám je obecnější a širší, nežli specifičtější pojem ímán. Islám v sobě zahrnuje ímán.1 Jak je potom možné, že ve znění výše citovaných veršů je obecnější pojem učiněn výjimkou z pojmu specifičtějšího? Navzdory tomu, že logika pravidla výjimky velí, aby specifičtější výraz byl výjimkou z obecnějšího?
Můžeme odpovědět následujícím způsobem: Muslimové jsou ti, kteří jsou předmětem výše uvedeného “nalezení.” Avšak věřící, shodně tomu, nejsou ti, kteří jsou vyňati, protože pouze oni jsou už tak, mimo všechno toto vynímání, ti jediní, kteří mají být zachráněni, vyvedeni pryč a spaseni.2
Znamení těm, kdo se trestu obávají
V následujícím verši:
وَتَرَكْنَا فِيهَا آيَةً لِّلَّذِينَ يَخَافُونَ الْعَذَابَ الْأَلِيمَ
“A zanechali jsme je jako znamení těm, kdo trestu bolestného se obávají.” (Záriját: 37)
se nachází důkaz, že verše jsou skutečnými důkazy a znameními Božími, divy a zázraky, které se odvíjejí a odehrávají v tomto, pozemském světě, zanechané stopy ukazující na Něho Jediného a na pravdivost a opravdovost Jeho proroků. Jenže toto vše je ku prospěchu jen těm, kteří uvěří a budou se obávat utrpení a trestu od Vznešeného Alláha.
Podobně, jako Alláh na jiném místě říká:
إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَآيَةً لِّمَنْ خَافَ عَذَابَ الْآخِرَةِ
“A zajisté je v tom znamení pro toho, kdo bojí se trestu dne posledního …” (Húd: 103)
A podobně jako se v jiném verši uvádí:
سَيَذَّكَّرُ مَن يَخْشَىٰ
“A kdo Boha se bojí, ten si je připomínat bude.” (A’lá:10)
Naopak ti, kteří v Den Poslední nevěří, dosahují vrcholu svého pochopení tehdy, když řeknou pouze: “To jsou lidé, které zničil zub času, podobně jako zničil i spousty jiných mimo ně.” Čas je pro ně tím, co přináší štěstí i neštěstí. Ale koránské verše, vyprávění a rady budou ku prospěchu jen těm, kdo věří v onen svět a obávají se trestu v něm.
Závěrem
Naším cílem při sepsání tohoto pojednání bylo upřít pozornost čtenáře k rozmanitým pochopením a porozuměním Koránu, k tomu, co z jeho slov vyplývá, k odkrytí jeho tajů a toho, co z nevyčerpaných pokladnic významového bohatství je skryto mezi jeho řádky. Na základě výše ukázaného návodu je možno rozeznávat i množství dalších ponaučení.
Dobrotu a Milost u Sebe pevně drží Vznešený a Všemohoucí Alláh a dává ji pouze tomu, komu jen On chce.
Autor: Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja
Zdroj: ar-Risáletu t-tebúkíja, str. 71-72.
Překlad: Alí Větrovec