Křivda na cizím majetku a nezákonné sebeobohacování

Jednou z mnoha podob zla, které se rozšířili jak v zemích muslimů, tak i v zemích nevěřících je násilné a podvodné pohlcování cizího majetku, úplatkářství, podvody a rozmach netransparentního obchodování. Toto již předpověděl Boží Posel صلى الله عليه و سلم, když v hadísu na autoritu Abú Hurejry, nechť je s ním Alláh spokojen, pravil: „Přijde lidem čas, kdy se člověk nebude starat o svůj příjem, je-li z povoleného, či zakázaného.“[1]

 

Jde o hříchy a zločiny, které Alláh i Jeho Posel صلى الله عليه و سلم zakázali, označili za křivdu a prokleli ty, kteří se podobných věcí za účelem vlastního obohacení dopouštějí, stejně jako ty, kteří brání řádnému prošetření podobných kriminálních případů, když nastanou, zatajují pravdu o nich a pronášejí křivá svědectví.

Tento zákaz dosvědčuje a dokazuje mnoho textů z Korán a Sunny, stejně jako idžmá‘ a praxe zbožných předků této ummy. Na jeho vážnost ukazuje i fakt, že podobnými cestami je zakázána i krádež, cizoložství, vražda, či pojídání mršin, hanobení mrtvých a podobné ohavnosti.

 

Vše toto je zakázáno ve všeobecnosti, neboť je to druhem křivdy. Křivdu jako takovou a veškeré formy nespravedlnosti, vůči věřícím i nevěřícím zakazuje následující verš:

 

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida:8)

 

Abú Zarr, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم převyprávěl od Všemohoucího Alláha صلى الله عليه و سلم následující slova: „Služebníci Moji! Sám Sobě jsem zakázal křivdu, tedy ji zakazuji i vám. Proto si jedni druhým navzájem nekřivděte.“[2]

 

Džábir ibn Abdulláh vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم při jisté příležitosti pravil: „Střežte se křivdy, neboť křivda bude velikou temnotou v Soudný Den.“[3]

 

Abú Músá al-Aš’arí vypráví: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru Alláh dává křivdícímu lhůtu, ale pokud si jej již přeje zničit, pak to učiní neodkladně.“ Poté Boží Posel صلى الله عليه و سلم recitoval následující verš:

Takový je zásah Pána tvého, když města zasahuje, jež nespravedlivá jsou. A zásah Jeho věru bolestný je a prudký! (Húd:102).“

Vznešený Alláh zakázal křivdu, které se dopouštějí jedni lidé vůči druhým, protože ta je přetěžký a zhoubný hřích. První tři generace muslimů definovaly křivdu jako „postavit něco na místo, které tomu nepřísluší.“[4]

 

Anas, Alláh s ním budiž spokojen, vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم o křivdě pravil: „Křivdy jsou tři druhy. Křivda, kterou Alláh nikdy neopomene, křivda, kterou může odpustit a křivda, kterou neodpustí. Co se týče křivdy, kterou nikdy neodpustí, to je připsat Alláhu společníka. Co se týče křivdy, kterou odpustit může, to je křivda, které se člověk dopustí sám vůči sobě tím, že zhřeší vůči svému Pánu. A pokud je řeč o křivdě, kterou nikdy neopomene, to je křivda, kterou učiní lidé jedni druhým. A tuto Alláh zúčtuje.“[5]

Odpovědnost za křivdu vůči jinému člověku z člověka, který se jí dopustí spadá až tehdy, když vrátí onen nárok, který odňal, či pošlapal, a až mu ten, komu bylo ukřivděno, odpustí. A Alláh Vznešený ví nejlépe.[6]

 

Stejně jako je zakázána křivda, je zapovězena i jakákoli vědomá podpora lži, nepravdy a nespravedlnosti, stejně jako maření vyšetřování zločinů a usvědčování ze spáchané nespravedlivosti je zakázáno zrovna tak.

Alláh Vznešený varoval mezi jinými formami křivdy také před nezákonným pohlcováním majetku, úplatkářstvím a křivým svědectvím. Je to hřích a nepřátelství, které je odsouzeno tímto veršem:

 

Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. Buďte bohabojní, vždyť Bůh je přísný v trestání svém. (Máida:2)

 

‘Abdulláh ibn Omar,nechť je s ním i s jeho otcem Alláh spokojen, vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم varoval: „Kdo pomůže nespravedlivému člověku, ten si již zasloužil Boží hněv.“[7] Je zakázáno pomoci křivdícímu, nebo člověku, na jehož straně právo není. Jinak je to velký hřích, který si zasluhuje Boží hněv. Muslim musí pomoci svému bratru muslimovi i když je křivdící, i když je tím, komu bylo ukřivděno. Je-li křivdící, musí mu zabránit, aby křivdil a pokud je mu ukřivděno, musí jej podpořit, aby mu byly jeho nároky vráceny.[8]

 

Ibn Omar také uvádí, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo se přimlouvá za nevykonání šarí’atského trestu, ten se již postavil proti Alláhu. Tomu, kdo zemře zadlužený na tomto světě, bude odebráno, protože tam nebude ani zlaťáků, ani stříbrňáků, ale splacení bude vykonáno dobrými, nebo zlými skutky. Kdo vědomě podpoří v neprávu, tomu je naloženo Božího hněvu, dokud s tím nepřestane. Kdo pomluví věřícího, bude uvržen do hnisu obyvatel Ohně, dokud svou pomluvu neprokáže.“[9] Ten, který brání nepravdu a člověka v neprávu, aby zvítězil nad pravdou, nebo aby si uzurpoval právo druhého muslima, ten zasluhuje Boží hněv. Kdo vědomě podporuje nepravdu a neprávo, má vlastnost pokrytce, protože pokrytec překračuje míru, když se hádá, jak je řečeno v hadísu Ibn Amrově, zaznamenaném al-Buchárím i Muslimem.[10]

 

Totéž se vztahuje i na nemuslimy a jejich práva. Safwán ibn Selím uvádí od skupiny tábi’ín, kteří vyprávěli od svých otců, společníků Božího Posla, nechť je s nimi Alláh spokojen, následující hadís: „Kdo ukřivdí spojenci (arab. mu’ahid – tj. ten, se kterým je uzavřena dohoda), chráněnci islámského státu (arab. zimmí), nebo jej poníží, nebo jej zatíží nad jeho možnosti, nebo mu odejme jeho vlastnictví, tomu budu já sám v Den Soudu protistrana!“[11] Hadís zakazuje útlak a  bezprávné odnímání majetku nemuslimským chráněncům, nebo spojencům muslimů.[12]

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval před prosbou křivdícího. Ten, kdo se stal obětí bezpráví je jedním z osob, kterým Alláh vždy vyslyší prosbu: „Trojici se prosba neodmítá. Postícímu se, když přeruší svůj půst, spravedlivému vládci a ukřivděnému.“[13]

 

Naopak jsme varováni před nespravedlivými vládci a těmi, kteří zneužívají svých pozic. Ka’b ibn Udžra, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví: „Přišel za námi Posel Boží صلى الله عليه و سلم, a bylo nás devět. Pravil:  „Po mně přijdou vládcové, kdokoli uvěří v jejich lži a pomůže jim v jejich zlu, není ode mne, ani já nejsem od něj a ani nepřijde ke mně a k mému hawd[14]. Kdokoli v jejich lži neuvěří a nepomůže jim v jejich zlu, ten je ode mne, já jsem od něj  a dostane se k mému hawd.“[15]

 

A všechny z forem nezákonného pohlcování majetku, které jsme vzpomenuli, jsou zakázány i zvláštními předpisy v konkrétních situacích, jak uvidíme dále.

 

 

Alláh praví:

 

Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem (Nisá:29)

 

Lidé, jezte dovolené a dobré z toho, co na zemi je, a nenásledujte stopy satanovy, vždyť on vaším nepřítelem je zjevným! (Bekara:168) Podle Ibn Abbáse, tlumočníka Koránu, nechť je s ním Alláh spokojen, se tento verš vztahuje i na nedovolené obohacování.[16]

 

Nezákonné pohlcování cizího majetku také je charakteristikou, kterou jsou v Koránu popisováni nejzatvrzelejší odmítači víry a nepřátelé Boží. Kdo se něčeho takového dopouští, má jednu vlastnost z jejich odsouzených vlastností. A to muslimovi nepřísluší.

 

Alláh praví:

 

Naslouchají lžím a pohlcují to, co neprávem získali. Přijdou-li k tobě, pak mezi nimi buď rozsuď, anebo se od nich odvrať! Odvrátíš-li se od nich, nemohou ti nikterak uškodit, však budeš-li soudit, suď mezi nimi spravedlivě, neboť Bůh věru miluje spravedlivé. (Máida:42)

 

A vidíš mnohé z nich, jak pospíchají k hříchu, k nespravedlnosti a k pohlcování toho, čeho neprávem nabyli. Jak hnusné je to, co dělají! Proč jim nezabrání rabíni a učenci, aby nevedli hříšné řeči a nepohlcovali neprávem nabyté? Jak hnusné je to, co provádějí. (Máida:62-63)

 

Alláh oznamuje, že nedovolené pohlcování majetků druhých, ať už cestou úroku, nebo podvodem, bylo důvodem potrestání národů před námi, jako např. zde:

 

A za nespravedlnost některých z těch, kdož vyznávají židovství, jsme jim zakázali výtečné pokrmy, jež dříve jim byly dovoleny, a také za jejich četná uchýlení od cesty Boží i za to, že brali lichvářské úroky, ačkoli jim to bylo zakázáno, a za to, že pohlcovali majetky jiných lidí podvodně. A připravili jsme pro ty, kdož mezi nimi nevěří, trest bolestný  (Nisá:160-161)

 

Hadísů obecně zakazujících bezprávné uzurpování si majetku druhého je bezpočet. Ukazují nesmírnou důležitost tohoto zákazu a zhoubné následky jeho porušení:

 

Abdulláh ibn Zejd al-Ansárí, nechť je s ním Alláh spokojen, praví: „Boží Posel zakázal odnímat cizí majetek a zakázal hanobit mrtvé.“[17]

 

Abú Hurejra vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Cizoložník, když cizoloží, není věřící. Pijan, když pije, není věřící. Zloděj, když krade, není věřící. Kdo před zraky lidí něco (neprávem, co mu nepatří) odnímá, není věřící.“[18]

 

Anas vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Není od nás, kdo odejme.“[19] Člověku je zakázáno přivlastnit si, co mu nenáleží.[20]

 

Abú Umáma al-Báhilí, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdokoli si skrze (falešnou) přísahu uzurpuje majetek muslima, pro toho Alláh učiní Oheň nevyhnutelným a Ráj zakázaným!“ Kdosi se otázal: „Posle Boží, i kdyby to bylo jen něco malého?“ „I kdyby to byla větévka ze stromu arák,“ odpověděl Prorok صلى الله عليه و سلم.[21]

 

Všichni učenci se shodují na zastavení transakce, konfiskaci uzurpovaného majetku a propadnutí úplatku. Panuje neshoda názorů ohledně světských trestů pro podvodníky, korupčníky a defraudanty:

 

Hanefíjský mezheb požaduje podmínku tajnosti provedení krádeže. Tedy defraudant, který ukradne z veřejné kasy, není jeho subjektem, protože v ní má sám svůj podíl. To se týká všech, kteří nesplňují trestný čin krádeže, tj. tajného odnětí majetku cizího člověka, na kterém nemají zaopatřovací nárok (tj. ne mezi příbuznými atd.). Úplatkář, nebo defraudant jsou tak předmětem trestu ta‘zír, který určí sám šarí’atský soud a který není fixně dán Koránem a Sunnou.[22] Podobně i ten, kdo podává falešný důkaz je trestán a musí o něm být záznam.[23]

 

Podle málikovského mezhebu je, pokud suma, která je zcizena podvodem, či defraudací, přesahuje stanovenou mez čtvrtiny dirhamu, naopak  na podvodníku a defraudantu vykonán hadd trest za krádež (odtětí pravé ruky v zápěstí), v každém případě, protože jeho předpis spadá pod zločin krádeže.[24]

 

Podle šáfi’ovského mezhebu je kdokoli, kdo si přivlastní něco, co mu nenáleží, přinucen toto vrátit. To se týká každého, kdo se k tomuto majetku dostane další.[25] Pro aplikaci trestu za krádež je však nutná podmínka skrytého držení odcizené věci původním majitelem, jinak čin spadá pod kompetenci soudu, který vynese trest nespecifikovaný (te‘zír).[26]

 

S tím souhlasí hanbelovský mezheb. I podle něho je podmínkou provedení trestu za krádež její tajnost, což v některých případech podvodu či defraudace není vždy nutně splněno. V případě splnění této podmínky je trest aplikován.[27] V případě jejího nesplnění je aplikován trest nestanovený ani Koránem, ani Sunnou, ale uvážením soudu (tj. te‘zír), v tíži a míře podle závažnosti a společenské nebezpečnosti provinění.[28] Nesmí zahrnovat amputaci ani jiné mrzačení, může zahrnovat bičování, nebo vězení, podle zvyku doby a místa.[29]

---