Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí napsal:
“Není mrtvolou ten, koho duše již vyprchala z místa mezi oběma jeho lopatkami. Naopak mrtvolou je ten, kdo nerozumí, jaké nároky má u něj Vznešený Alláh!“1
V jiném svém díle tentýž autor píše:
“Rozmýšlej nad tím, jak ohavné a nicotné jsou hříchy! Potěšení z nich záhy pomine, ale jejich hříšná podstata zůstane. Měj se před hřešením na pozoru, protože jejich následky umoří jak tvou tvář, tak i tvou duši!“2
V jedné staré arabské pověsti se vypráví o jednom moudrém stařičkém učenci z řad následovníků předešlých zjevení, který žil jako poustevník sám uprostřed pouště.
Jeho přátelé se ho jednou otázali: “Pořád jsi sám. To se nenudíš? Jak unikáš nudě?”
Mudrc jim odpověděl: “Mám opravdu spoustu moc práce. Musím vycvičit dva sokoly a vytrénovat dva orly, musím uklidnit dva zajíce, musím vydrezúrovat jednoho hada, musím přimět k poslušnosti jednoho osla a musím zkrotit jednoho lítého lva.”
“Takový zvěřinec? A kde všechna ta zvířata jsou? Žádné okolo tebe nevidíme!” podivili se přítomní.
Mudrc odpověděl:
“Všechna tato divoká zvířata si každý z nás nosí sám v sobě.
Dva sokolové se vrhají na vše, co člověk uzří, ať je to dobré, či špatné, ať už je to užitečné, anebo škodlivé. Já je oba musím naučit, aby dokázali odlišit dobro od zla. Ti dva sokoli, to jsou moje oči.
Dva orlové svými spáry trhají a cupují vše, čeho se dotknou. Musím je vytrénovat, aby sloužili a pomáhali a nikoli aby ubližovali a škodili. Ti dva orlové, to jsou moje ruce.
Dva zajíci bez ustání poskakují sem a tam, dopředu a dozadu a utíkají před vším, čeho se děsí. Musím je uklidnit a musím je naučit, jak se vyrovnat s těžkými situacemi, aby neutíkali od problémů. Ti dva zajíci, to jsou moje nohy.
Nejtěžší je ovšem drezúra hada. I když je had uzavřen v těsné klícce, je vždy připraven zaútočit na každého v jeho blízkosti a uštknout ho svým jedem. Proto ho musím drezúrovat. A ten had, to je můj jazyk.
Osel, jak zajisté víte, je neskutečně tvrdohlavý. Je vždy a neustále líný, nikdy nechce spolupracovat a proto pro něj musím ustavičně hledat pobídky a motivaci. Ten osel, to je moje tělo.
A nakonec je tu nebezpečný, dravý lev, kterého musím zkrotit. Ta lítá šelma chce být králem všech a všem chce poroučet a rozkazovat. Je pyšný a zpupný. Je nehorázně sebestředný, myslí si, že se celá planeta musí otáčet okolo něj. Ten lev, to je moje ego.
Jak tedy vidíte, mám opravdu moc a moc práce!”
Ať si tedy každý vezme příklad z tohoto dávného mudrce, pilně pracuje na sobě samém tak dlouho. až se stane jedním z těch, o nichž Vznešený Alláh praví:
إِنَّ هَٰذَا لَهُوَ الْفَوْزُ الْعَظِيمُ ﴿٦٠﴾ لِمِثْلِ هَٰذَا فَلْيَعْمَلِ الْعَامِلُونَ ﴿٦١﴾
“To věru je štěstí nesmírné! Nechť k něčemu podobnému se upíná úsilí!” (Sáffát: 60-61)