Loupežník, který se stal učencem

brown mountains under white clouds during daytime

Uvádí se, že Fudajl ibn ‘Ijjád, jeden z učenců a asketů prvních generací muslimů, byl kdysi obávaným a nebezpečným loupežníkem a zbojníkem, který napadal a okrádal karavany a pocestné mezi Abírwádem a Sarachsem, dvěma městy starého Chorásánu.1

Fudajl miloval jednu dívku a když jednou šplhal na zeď jednoho domu, aby se jí domohl, uslyšel, jak někdo uvnitř recituje koránský verš:

 أَلَمْ يَأْنِ لِلَّذِينَ آمَنُوا أَن تَخْشَعَ قُلُوبُهُمْ لِذِكْرِ اللَّهِ وَمَا نَزَلَ مِنَ الْحَقِّ وَلَا يَكُونُوا كَالَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلُ فَطَالَ عَلَيْهِمُ الْأَمَدُ فَقَسَتْ قُلُوبُهُمْ ۖ وَكَثِيرٌ مِّنْهُمْ فَاسِقُونَ

Což nepřišel čas pro ty, kdož uvěřili, aby srdce jejich se pokořila před připomenutím Božím a před tím, co seslal z pravdy? Nechť nejsou jako ti, jimž zdál se – když dostalo se jim předtím Písma – čas příliš dlouhý; i zatvrdila se srdce jejich a většina z nich byli hanebníci.” (Hadíd: 16)

“Ovšemže, ó Pane můj,” hlesl drsný a otrlý lupič Fudajl dojatě a dodal: “nadešel čas, ó Pane můj, nadešel čas.”

Vydal se tedy domů do svého ležení v pustině a černá noc ho zastihla někde u nějakých rozvalin.

Když okolo nich procházeli nějací náhodní cestující, jeden z nich navrhl tomu druhému: “Vyražme tedy dál na cestu!”

“Raději ne,” obával se druhý, “co když nás cestou přepadne a obere Fudajl!”

Fudajl samotný dále vypráví: “Trochu jsem se nad tím zamyslel a řekl jsem si: “Já po nocích hřeším, kudy chodím a muslimové raději utíkají do rozvalin ze strachu přede mnou! Myslím, že mne Alláh uvedl na správnou cestu, abych se vydal po jejich boku. Jen kdyby mé rozhodnutí kát se bylo pevnější a neochvějnější! Pane můj! Věru se k Tobě Kaji! Důkazem mého pokání bude, že se už nikdy nevzdálím od Ka’by, Tvého Vznešeného Chrámu!2

Fudajl po svém pokání vykonal pouť do Mekky a vydal se na cestu učence hledajícího znalosti a poznání věcí náboženských. Mnoho recitoval Korán. A takovým zůstal až do smrti.

Ishák ibn Ibráhím, jeden z jeho učedníků, řekl: “Jeho recitace Koránu byla naplněna zvláštní melancholií, recitoval milým a příjemným hlasem, tak poklidně a beze spěchu, jakoby se přímo obracel člověku, který ho poslouchal. Kdykoli narazil při své recitaci na nějaký verš hovořící o Ráji, stále by ho opakoval a prosil Alláha o odměnu Ráje.3

Ibráhím ibn Aš’as o tomto novém Fudajlovi řekl: “Nikdy jsem neviděl nikoho, v čím srdci by Alláh zaujímal takové místo, jako Fudajla ibn ‘Ijjáda. Kdykoli by vzpomenul Alláha, anebo někdo jiný vzpomenul Alláha v jeho přítomnosti, či někdo před ním začal recitovat Korán, na Fudajlovi by byly okamžitě vidět stopy bázně a smutku. Jeho oči by se zalily slzami a on by plakal tolik, až by ho všem ostatním přišlo líto. Měl vždy smutný, zamyšlený výraz. Nevím, že by kdy kdo viděl člověka, který svou znalostí i svými činy, svou štědrostí, dobrotou, vyhýbáním se hříchům, svou pilnou prací a svou láskou i zříkáním se pro věc Boží tolik usiloval o Boží přízeň a dobrotu, jako Fudajl.4

Fudajl ibn Ijjád říkával: “Mnoho hříchů je důvodem neúspěchu.5

  1. Kraj na dálném východě dnešního Íránu, západě Afghánistánu a jihu Turkmenistánu.
  2. Tak uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/423.
  3. Zaznamenali az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/427; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/86; Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/238; Ibn Asír v Táríchu Dimešk, 48/396. Srov. Ibn Hadžer al-‘Askalání v Tehzíbu l-kemál, 23/292.
  4. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/84.
  5. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 6532.