Umejjovský chalífa Omar ibn ‘Abdil’azíz byl velmi významným vládcem v rámci své dynastie. Pro svou spravedlnost a zbožnost je také často popisován jako pátý spravedlivý chalífa.
Jeho životním mottem byla Boží slova:
إِنَّ وَلِيِّيَ اللَّهُ الَّذِي نَزَّلَ الْكِتَابَ ۖ وَهُوَ يَتَوَلَّى الصَّالِحِينَ
“Vždyť záštitníkem mým je věru Bůh, jenž Písmo seslal – a On bezúhonných je záštitníkem.” (A’ráf: 196)
Tato slova recitoval, když přijímal úřad vládce všech muslimů. Za dobu své krátké vlády skoncoval s despocií a klientelizmem právě uplynulých dob, kdy se aristokraté a vládnoucí vrstva obohacovala na úkor prostého lidu. Za několik měsíců znovu naplnil státní kasu, kterou jeho předchůdci doslova vyluxovali. Od plání střední Asie až po Pyreneje panoval dostatek takový, že ani vlk z hladu nenapadl ovci.
A s těmito slovy na rtech také odcházel z tohoto světa.
Když Omar ibn ‘Abdil’azíz umíral a ležel na své smrtelné posteli, jeho rádcové mu řekli: “Toto jsou tvé děti! Vždyť jich máš dvanáct! To jim po sobě neodkážeš nějaké dědictví ze svého majetku? Vždyť jinak to budou úplní chudáci!”
Chalífa Omar odpověděl: “Zajisté je mým záštitníkem Alláh, jenž Písmo seslal – a On bezúhonných je záštitníkem! Při Alláhu! Neodkážu nikomu z nich cokoli navíc. Jejich osud může mít jen dvě podoby. Buď budou skutečně bezúhonní a potom nemám strach a jsem jistojistě přesvědčen, že se o ně Sám Alláh postará. A pokud nejsou dobří, potom, přísahám při Alláhu, jim nechci dopomáhat v jejich zlu a hříchu! Potom je mi naprosto lhostejné v jakém údolí skončí. Neodkážu nikomu nic, co by mu pomáhalo v činění hříchů a neposlušnosti vůči Vznešenému Alláhu, abych se stal spoluvinníkem na zlu, kterého se dopustí po mé smrti!“
Potom si Omar nechal zavolat všechny své děti jedno po druhém, všech dvanáct. Naposledy se s nimi rozloučil a zanechal jim jako svůj testament právě tato Boží slova.
Potom jim všem řekl: “Kupředu! Žijte svůj život, jak nejlépe dovedete. Ať Alláh dá, aby se naše říše stala lepší a byla pozvednuta díky vám!“
Po smrti spravedlivého vladaře Omara ibn ‘Abdul’azíze, jak říkají mnozí, viděli mnohé z jeho potomků, jak udělují coby milodar na cestě Boží třeba i osmdesát ušlechtilých plemenných koní.
Naproti tomu děti jiného vysoce postaveného Umejjovce, Sulejmána ibn ‘Abdilmelika, kterým jejich otec zanechal jako pozůstalost nesmírné obnosy majetku a mnoho paláců, vše toto promrhali a ještě si na svůj nákladný život museli půjčovat u potomků Omara ibn ‘Abdil’azíz.1
Je tomu tak proto, že zatímco Omar svěřil své děti do péče Vznešeného Alláha, zatímco Sulejmán a jemu podobní se ohledem nich spolehli na množství majetku a hmotných statků, které jim odkázali jako pozůstalost. A jejich potomci to vše utratili a promrhali. Všechen tento obrovský majetek přišel vniveč kvůli jejich vrtkavým rozmarům, nákladným tužbám a nízkým chtíčům.
Ale Omar ibn ‘Abdil’azíz se snažil nároky svých dětí uspokojit v souladu s tím, co káže a co učí výše citovaný koránský verš. Díky tomu je Vznešený Alláh uchránil před nouzí a žebrotou a věnoval jim dobro jak tohoto, tak i onoho světa!
Naši zbožní předkové říkávali: “Kdo sebe zaměstná starostmi o onen svět, toho Alláh ušetří starostí světa tohoto.“2