Historie zná bezpočet chrabrých válečníků a odvážných bojovníků úspěšně čelící drtivé přesile početnějších a mnohem lépe vyzbrojených armád, geniálních stratégů, kteří vždy a za všech okolností dokázali porazit své nepřátele na bitevním poli, či hrdinných generálů, kteří osobně vedli své muže v první linii v nejzuřivější bojové vřavě, nesouce s nimi břímě válečných hrůz a zůstávaje s nimi v dobrém i ve zlém. O nich není tento příběh. Protože je všechny předčí jeden muž, který byl tímto vším zároveň.
18. Ramadánu 21. roku po hidžře umírá jeden z největších válečníků, vojevůdců, velitelů a stratégů historie – hrdina islámu a chrabrý syn muslimské ummy, společník Božího Posla صلى الله عليه وسلم jménem Abú Sulejmán Chálid ibnu l-Welíd al-Machzúmí رضي الله عنه. Byl mužem, který válčil celý život, nejprve proti islámu pod vlajkou modloslužebné Mekky a poté, co se obrátil a stal oddaným a zaníceným věřícím, svým mečem podpořil Boží Slovo a Sunnu Božího Posla صلى الله عليه وسلم pod praporcem islámu a jeho státu v Medíně, jak proti modloslužebníkům a nevěřícím své rodné Mekky i celého zbytku Arábie, tak i později proti odpadlíkům, Byzantincům a Peršanům. Vysloužil si proto přídomek Tasený meč Boží (arab. سيف الله المسلول sejfu lláhi l-meslúl), který mu kdysi dal samotný Posel Boží صلى الله عليه وسلم.
Muslimští dějepisci a kronikáři uvádějí, že když ležel Chálid na smrtelné posteli, navštívil ho před smrtí jeho přítel a další ze slavných Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, Abu d-Derdá رضي الله عنه. Bylo to poté, co došlo k jisté roztržce mezi velitelem vojsk Chálidem a tehdejším chalífou Omarem ibnu l-Chattábem رضي الله عنه, která stála Chálida funkci v armádě i část majetku.
Když se Abu d-Derdá posadil k Chálidovi, ten mu řekl: “Abu d-Derdo, pokud Omar ibnu l-Chattáb zemře, uvidíš spoustu věcí, které se ti vůbec nebudou líbit.”
“Při Alláhu, myslím si totéž,” přikývl Abu d-Derdá.
A potom Chálid řekl:
“Ve své duši jsem proti němu zprvu něco cítil, ale když jsem se v průběhu této své nemoci o všem ještě jednou hlouběji zamyslel, pochopil jsem, že ať už Omar dělal cokoli, ve všem, co konal, usiloval jen a jen o Boží spokojenost. Pocítil jsem něco proti Omarovi tehdy, když poslal ony lidi, aby zkonfiskovali můj majetek a rozdělili si ho mezi sebou. Ale totéž přece udělal i s dalšími provinilci, dokonce i s těmi, co přijali islám daleko přede mnou a bojovali i v bitvě u Bedru.
Byl vůči mně přísný. Ale vůči ostatním byl přece podobně přísný, jako byl vůči mně. Poukazoval jsem, že jsem přece z jeho vlastního rodu, že jsem s ním pokrevně spřízněný, ale všiml jsem si, že tomu nevěnuje absolutně žádnou pozornost. Ve Jménu Božím se Omar nebál výčitek nikoho.
Zbavil mne funkce a odvolal mne z pozice vrchního velitele vojsk. A potom ke mně dospěla zpráva, že z funkce odvolal i někoho, kdo byl mnohem lepší, než já. Samotného strýčka Božího Posla صلى الله عليه وسلم, Sa’da ibn Abí Wekkáse رضي الله عنه.
A najednou to vše nepěkné, co jsem vůči Omarovi cítil, naprosto pominulo. Pochopil jsem, že jsme se v daném okamžiku jen neshodli ve svých názorech a pohledech na některé věci. A pokud umřu, prosím, dej to vědět vládci věřících Omaru ibnu l-Chattábovi. Svou závěť, svůj majetek a své dcery nechávám jemu na zodpovědnost.”
Potom Chálid požádal, aby ho posadili a zvedli. Pak řekl:
“Na tomto světě, po víře v Alláha, pro mne nebylo nic milejší, než chladná a deštivá noc, v níž se skupinou bojovníků z řad vysídlenců čekám v záloze na nepřítele. Účastnil jsem se stovek bitev. Na mém těle není jediného místa, aby nebylo zraněno, zasaženo střelou z luku, bodnutím kopí, či seknutím mečem. Ale navzdory tomu, podívej se, umírám ve své posteli jako velbloud nebo mezek. Oči zbabělé! Ať nezaspí!”
Zanedlouho potom tento odvážný a statečný hrdina, muž, který byl jako tisíce jiných mužů, odešel na lepší svět. Chálid neskutečně toužil a horoucně si přál padnout jako mučedník v boji na cestě Božím. Na bitevním poli. Tam, kde působil celý život, tak, jak celý život konal. Ale nebylo mu to dopřáno. Ať je s ním Alláh spokojen a ať je vůči němu milostiv.
Když chalífu Omara ibnu l-Chattába zpravili o smrti velkého vojevůdce Chálida ibnu l-Welída, pravil: “Chálid po sobě zanechal v islámu prázdné místo, které není možné zaplnit nikým jiným.”
Potom svěsil smutně hlavu a prosil Alláha, aby se nad Chálidem smiloval. Potom řekl: “Za takovým, jako byl Chálid ibnu l-Welíd, mají ženy klanu Machzúm plné právo plakat.”
Když někteří islámští učenci přemýšleli nad skutečností, že Chálid zemřel přirozenou smrtí a nezahynul v bitvě, dospěli k následujícímu závěru: “Chálid ibnu l-Welíd nebyl v žádné válce a v žádné bitvě poražen. Ani v době před islámem, ani potom, co islám přijal. Smrt ho však na bitevním poli nezastihla. To proto, že byl opravdu Mečem Božím vytaseným. A vytasený meč Boží se přece nikdy nemůže zlomit!”1