Ptali jste se někdy, kde se nejblíže k hranicím ČR a SR dá nalézt několik století stará a dodnes fungující mešita? Podle našich informací se jedná o mešitu zbudovanou osmanským aristokratem Hasan-pašou Jakovalim v Pécsi na jihozápadě dnešního Maďarska.
Město Pécs je páté největší maďarské město a správní centrum regionu Báránya. Známé je i pod českým názvem Pětikostelí (slovensky Päťkostolie, německy Fünfkirchen, chorvatsky Pečuh, bosensky a srbsky Pečuj, turecky Peçuy).
Historie města sahá až do doby starověké Římské říše, kdy zde stála opevněná osada a posléze město Sopianae (z keltského výrazu pro bažinatou louku).
Ve středověkých pramenech se město uvádí pod latinským názvem Quinque Basilicae (dosl. Pět bazilik) v roce 871. Odtud pochází i názvy v mnoha evropských jazycích, včetně češtiny a slovenštiny.
Jméno Pécs se uvádí poprvé až po mongolských invazích v roce 1235 ve formě Pechyut, v dnešním pravopise Pécsi út, tj. cesta do nebo z Pécse.
Po velkém vítězství sultána Sulejmána Kanuniho roku 1526 kř. éry u Moháče připadl celý kraj Báránya Osmanské říši. V letech 1527-1529 Pécs nakrátko opět připadla Habsburkům ale po neshodách mezi Ferdinandem Habsburským a jeho královským protikandidátem Janem Zápolským se roku 1529 opět vrací do osmanských rukou.
Osmané coby suveréni však město propůjčili Janu Zápolskému, svému spojenci a protihabsburskému konkurenčnímu králi Uherska. Odtud se také plánovalo první tažení proti Vídni.
Roku 1541 získali Osmané navíc i budínský hrad a Izabela, vdova po králi Janovi, jim přislíbila vydat i město Pécs. Obyvatelé Pécse ovšem nepodporovali Jana Zápolského, ale Ferdinanda Habsburského a odmítali se Osmanům podrobit. Po delším obléhání a stále nepřicházející pomoci z Vídně a poté, co vlámští a valonští žoldáci opustili město, sám místní biskup v červnu roku 1543 předal osmanské armádě klíče od města.
Během osmanské vlády byly ve městě vybudovány modernější hradby, mešity s minarety, veřejné lázně, koránské školy, rozlehlé tržitě i zastřešený bazar. Město se na dalších sto let stalo ostrůvkem míru v moři války. Bylo centrem nejprve budínského ejáletu a potom ejáletu Kaniže. Dostalo i nové turecké jméno Peçuy.
V roce 1664 chorvatsko-maďarský bán Mikuláš Zrinský Peçuy napadl. Ale protože město již bylo tou dobou proosmansky naladěno a nemohl je udržet, alespoň ho vyplenil a vypálil. Tím zničil skoro všechny středověké památky, kromě hradeb, hradební věže a sítě tunelů a katakomb.
Některé osmanské památky islámské architektury ovšem přežily – celkem tři mešity, dva minarety, pozůstatky hamamu a několika domů, jeden dokonce s kamennou dělovou koulí ve zdi. Ve městě můžete stále najít Kasim-pašinu mešitu, dnes přeměněnou na kostel. Druhá mešita, dodnes fungující, je nazvána po svém zakladateli jako Hasan-paše Jakovaliho a nachází se přímo mezi obytnými budovami.
Na titulní fotografii můžete vidět právě interiér mešity Hasan-paše Jakovaliho. Ta je dnes nejen muzeem islámské přítomnosti v oblasti, ale slouží také k pátečním modlitbám a kázáním. Jako mešita funguje i během ramadánu. Podle našich informací se tak jedná od českých a slovenských hranic o nejbližší historickou mešitu stále sloužící svému účelu. Navíc je nejzachovalejší mešitou v celém Maďarsku.
Mešita pochází z II. poloviny 16. století nebo I. poloviny 17. století a vzpomíná ji i slovutný osmanský cestovatel Evlija Čelebi ve svém slavném cestopise Seyahatname z roku 1663.
O osobě Hasan-paši, který mešitu a celý komplex okolo ní dal postavit, se vedou spory. Přídomek Jakovali se může vztahovat ke dvěma místům v tehdejší osmanské říši – k městu Gjakovë (Đakovica) na Kosovu, nebo k nedalekému přeshraničnímu Đakovu na druhém břehu řeky Drávy.
Nejpravděpodobnější teorie historika Balázse Sudára jej identifikuje jako člena rodiny Sokolovićů (tur. Sokullu), nejelitnější bosenské osmanské rodiny aristokratů.
Osmané přišli o Peçuy po obléhání Ludvíkem Bádenským 14. října 1686, krátce po habsburském dobytí Budína. O osm dní byli donuceni kapitulovat a již dost poničeného města se nadobro vzdát.
Vídeň chtěla město nejprve zcela srovnat se zemí, ale nakonec se jej císař zaručil zachovat jako protiváhu k nedalekému Szigetváru, který byl stále v osmanských rukou.
Zajímavé je, že obyvateli Pécse v době osmanského panování, kteří nakonec vzdorovali habsburským snahám o dobytí města a raději se klonili k vládě Vysoké Porty, nebyli většinou Maďaři, ale takřka ze tří čtvrtin etničtí Chorvaté a švábští Němci.