Na severovýchodě sousední země, Polska, v regionu města Białystok, se nachází několik dědin, které se od obyčejných polských vesnic liší tím, že na jejich návsi nestojí katolický kostel, ale mešita, často dřevěná (jako na obrázku).
Vesnice odnepaměti obývají muslimové, polští Tataři (také zvaní Lipkové), kteří nejsou ani uprchlíky ani ekonomickými migranty, ale do země se jejich předkové přistěhovávali již od 14. století na pozvání samotných polsko-litevských králů, kterým sloužili jako vojáci v armádě proti rozpínavému Řádu německých rytířů v Pobaltí.
Druhá vlna tatarských osadníků sem přicházela v 16.-18. století poté, co nástupnické státy Kazaňský a Astrachaňský chanát, někdejšího mocného chanátu Zlatá Horda, podlehly novému impériu, carskému Rusku.
Tatarští muslimové si dodnes zachovali své náboženství a svébytnou kulturu. Na některých místech i svůj turkický jazyk. V Polsku a v oblasti Baltu se však již od 16. století jazykem asimilovali a užívají místní slovanskou řeč.
Kromě Polska žijí i v Litvě a Bělorusku, kde sice již nehovoří tatarsky, ale k zápisu místního jazyka, běloruštiny, používali arabské písmo až do 30. let 20. století. V tomto jazyce a také ve staré polštině psané arabským písmem vzniká i svébytná tatarská literární tradice islámsko-naučných knih zvaných kitab a také několik překladů a výkladů Koránu.