Muslimské kultury prosluly dlouhou a bohatou tradicí bajek. Patří k rozsáhlému korpusu prozaické literární tradice muslimských národů, zvané arabským slovem أدب adeb. Není to próza v konvenčním západním smyslu, ale četba příběhů kultivujících ducha a podněcujících v člověku vznešené mravní ideály islámské morálky.
Tyto bajky navazovaly na starší prozaická díla tohoto druhu od indických a řeckých autorů, jako Bidpáji či Ezopa. Mnohé z nich se přes perské, arabské a turkické prostředí šířily do celého světa, od Balkánu, Kavkazu a Sibiře až po malajský svět, ostrovy v Indickém oceánu a subsaharskou Afriku. Čerpali z nich však i velcí literáti Evropy, jako francouzský bajkař Jean de La Fontaine (1621-1695) či ruský básník a spisovatel Ivan Andrejevič Krylov (1769-1844).
Nejznámnější z těchto orientálních bajek shromáždil a v arabštině sepsal výjimečný spisovatel a snad největší arabský prozaik perského původu ‘Abdulláh ibnu l-Mukeffá pod názvem Kelíla a Dimna (arab. كليلة ودمنة Kelíla we Dimna), který označuje postavičky dvou šakalích bratrů, kteří jednotlivé příběhy vágně propojují.
Všechny příběhy apelují na vznešené mravy, moudrost a rozvahu. Učily se z nich děti vládců, aby se stali schopnými panovníky dalších generací. Malí vezíři, pašové, sultáni, šáhové, emíři a chalífové získávali na příkladech zvířecích postav ztělesňujících lidské povahové typy cenné zkušenosti a životní rady.
Právě v té době převyšoval muslimský svět všechny ostatní civilizace té doby. A tento zlatý věk se nevrátí, dokud se také my nevrátíme ke svému vlastnímu duchovnímu i kulturnímu dědictví.
Jednou takovou orientální bajkou je i tato o tygrovi a oslovi:
“Bylo nebylo, kdysi dávno se mezi sebou pohádali tygr a osel. Hádali se, věřte mi nebo ne, o tom, jakou barvu má tráva pod jejich nohama.
Osel řekl: “Tráva je modrá!”
“Kdepak, tráva je zelená,” oponoval mu zřetelným faktem tygr.
Rozproudila se mezi nimi ostrá debata, která kulminovala zuřivou hádkou.
Tygr řval na osla: “Zelená, zelená!”
“Modrá, je modrá!” hýkal po něm osel.
Aby oba svůj spor vyřešili, rozhodli se vznést jeden proti druhému obvinění u soudu, jemuž předsedal lev, král zvířat.
Dostavili se na dvůr samotného krále plání, hor, řek i džungle a vládce všech tvorů, co chodí po dvou, čtyřech či po více nohou, anebo lezou po břiše, plavou či létají.
Ještě než usedli před královského soudce lva do jeho soudní síně v paláci uprostřed pralesa, kde lev sedával na svém trůně, osel do dáli vykřikoval svým hýkavým hlasem: “Vaše Výsosti! Tráva je modrá, že je to pravda!”
“Ale ano, to víš, že je,” zavrčel rozmrzele lev na osla a odfrkl si znechucením.
Osel byl nejen hloupý a umíněný, ale i unáhlený a ve své omezenosti nedokázal přemýšlet hlouběji nad pozadím odpovědi krále zvířat.
“Ale tygr se mnou nesouhlasí, protiřečí mi, rozčiluje mne tím, stále mne svým kontrováním otravuje a to mne uráží! Prosím, veličenstvo, potrestejte ho za to! A exemplárně!” hýkal uraženě osel.
Jeho pýcha a omezenost ho vedla k dojmu, že soudní při vyhrál dřív, než vůbec mohla začít.
To mu ale nestačilo. Chtěl svého, jak si myslel, poraženého, soka ještě vláčet a vyřádit se na něm.
Moudrý vládce džungle a král zvířat lev poté vynesl zdrcující rozsudek: “Tygr budiž odsouzen na pět let úplného mlčení!”
Nadutý osel skákal samou radostí a jak odcházel ze soudní síně, donekonečna opakoval: “Ano, modrá! Modrá! Tráva je modrá!”
Sklíčený tygr neměl jinou možnost, nežli pokorně přijmout svůj rozsudek. Smířil se s tím, že pět dlouhých roků bude mít zakázáno cokoli říci.
Avšak ještě předtím, než na něm byl trest vykonán, položil králi zvířat jednu otázku: “Vaše Veličenstvo, proč mne tak trestáte? Konec konců, oba přece bezpečně a nade vší pochybnost víme, že tráva je zelená?!”
“No ovšemže je zelená!” zařval s pohrdavým smíchem lev.
“Tak proč mne tedy trestáte …” ptal se stále nechápavě zoufalý tygr.
Lev mu odpověděl: “Vždyť to přece vůbec nesouvisí s otázkou, jaké barvy je tráva, jestli je modrá či zelená! Tvůj trest přichází proto, že přece není možné, aby tak kurážný, statečný, bystrý a chytrý tvor, jako jsi ty, mrhal svým časem a snížil se k debatě s hloupým oslem. A co je ke všemu úplný vrchol – potom přišel ke mně a obtěžoval mne s tak nesmyslnou otázkou!”
A proto, drazí, zapamatujte si, že tou nejhorší ze všech podob plýtvání naším vzácným časem a energií je hádka s umíněným pošetilcem, uvnitř prázdným hlupákem a zatvrzelým fanatikem, který nebere pražádné ohledy na realitu a skutečný stav věcí a tou jedinou věcí, na které mu záleží, je vítězství jeho utkvělých představ, fantasmagorických přesvědčení a chorých iluzí.
Nikdy svým drahoceným časem nemrhejte na vyvracení tvrzení, která sama o sobě nemají nejmenší smysl a logiku.
Existují lidé, kteří bez ohledu na to, kolik moc přesvědčivých důkazů jim předložíte, budou stále a nadále razit své nesmysly a nejsou obdařeni schopností porozumět tomu, co jim předkládáte. Tisíc moudrých přesvědčíte pouze jediným důkazem. Ale jednoho tupce nepřesvědčíte ani tisícem důkazů.
Jiní lidé jsou zaslepeni svým egem, nenávistí a záští a jediné, o co jim jde, je, aby měli vždy a za všech okolností pravdu. I tehdy, když jsou evidentně vedle a očividně mimo.
Když tupost hýká na všechny strany, moudrost má mlčet. Váš klid a mír má daleko větší hodnotu.
Jak pravil již džáhilíjský básník ‘Amr ibn Kulsúm:
ألا لا يجهلن أحد علينا فنجهل فوق جهل الجاهلينا
“Ať nikdo vůči nám obhroublou tupost neprojeví,
tak, že ještě větší a hrubší tupostí odpovíme my!“
Vznešený Alláh praví:
وَجَادِلْهُم بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ
“veď s nimi spor slovy nejlepšími!” (Nahl: 125)
وَعِبَادُ الرَّحْمَٰنِ الَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى الْأَرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلَامًا
“Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: “Mír s vámi!” (Furkán: 63)
Ibn Hadžer al-‘Askalání pravil: “Nauka se nepředkládá těm, kteří jí nejsou hodni. Nediskutuje se s těmi, kteří nedokážou chápat. Slabomyslnému a mdlému duchu nelze ukládat nad rámec toho, co dokáže unést.“1